Vlčencům na setměnou
Vojtěch Štěpán
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540018/bmid_vlcencum-na-setmenou.jpg
5
9
9
Vojtěch Štěpán (nar. 1997 v Praze) se stal v roce 2022 laureátem 50. ročníku Literární soutěže Františka Halase. A jeho básnickým debutem Vlčencům na setměnou míhají se taje. Jakub Berlin. Hořec Vratič. Šifra Olbracht. Dybbuk. Holohloh. Bestie. Jména a postavy, sdružené v smečkách. V měsíci vlka. Či vlčenci sami? Zubatá sedí za krkem, šeptá do uší a pomalu osidluje zbylou krajinu.... celý text
Přidat komentář
Konečně hutná sbírka, bez enygmatičosti, srozumitelná, aniž by se vzdávala nároku na jazykovou náročnost. Miluju její jazyk (už ten název - ostatně vytržený z jedné básně), je to opravdová radost číst. Úvodní oddíl v pár krátkých básních vybudoval to, na co např. Murrer potřeboval celou knihu (Zápisník).
Sbírka je kompaktní, neustále se drobně odkazuje sama na sebe (např. stopa slov "černý", "pes" nebo "souvrať").
I krátké básně zůstávají sdělné. Vše drží pohromadě, drží se jedné atmosféry, ale neopakuje se. Působivé až do samého konce.
Jak mě ta sbírka bavila!
Vlčencům na setměnou
Dost se líbilo – je až k nevíře, že z tak rozpřáhnutých oblastí (židovská, křesťanská, pohanská i indiánská kultura), geografické rozptýlenosti (od Izraele po Jizerky) či lexikální různorodosti (archaizující slova i vazby a zároveň zálibné tvoření novotvarů) se autorovi podařilo vytvořit velmi koncentrovaný svět se svébytnou mytologií; zároveň to není jen taková ta mytizace skutečnosti, jež končí v magických oparech s tím, že teda příroda a kultura dohromady a to je přece paráda. Tady naopak hraje velkou roli újma, bolest, všude číhající a (zároveň přirozeně vystupující) smrt, vítr jako hybná síla; líbily se mi i občas probleskující rtěnky a cigarety či obecná čeština, které patos některých vznosných obrazů srážejí. Po určitém čase se ale přece jenom vyjevují i limity tohoto tvůrčího gesta – i vzhledem k rezignaci na nějaké jemnější kompoziční uspořádání přece jenom některé prvky působí poněkud repetitivně. Asi tak v polovině knihy jsem si byl jistý, že v dalším textu vykoukne černá zvěř, něco bude zjizveno a cokoliv přírodního promluví lidským hlasem (nebo naopak), "dokola a do zbláznění", jak se píše v jednom z (velmi krásných) textů. Přitom je zjevné, že autor si ve výstavbě jednotlivých básní počíná naprosto suverénně – třeba řada důvtipných metafor, v nichž se z půvabem i hrůzou proplétá lidské a zvířecí či rostlinné (a to pak zase s "neživou" přírodou), např. "Slyší / brázdy v lese / jizvící se mechem / i měkkou kůži dubu / pálenou sovami"; ale při kontinuální četbě básně působí chvílemi jak podle stejného mustru. Dost se mi naopak líbily básně ke konci, vycházející z forem lidové slovenosti (pranostika, písně, ukolébavka...), které ten svět se všemi svými zaklínadly, rituály, znameními, obyčeji a specifickým pojímáním času dotvářejí zase z jiného hlediska. Vlastně se mi líbilo ledasco a hudrám přespříliš.
Žertva
Pošplháš jižním svahem
nad strž nahoru do skal
kde žije už jen zvěř
a dřevění bůžci
Odtud tě mezi smrky
povedou vrány
po srnčích stezkách
až do kamenného sadu
A tehdy se
kruhy pod dubem
zjizví tmou
a jen trocha krve
steče po kořenech
až do údolí
(s. 19)