Hella
Alena Machoninová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/524337/bmid_hella-652aeb58cc828.jpg
4
60
60
Hella je literární prvotinou rusistky Aleny Machoninové. Její titul odkazuje na vlastní tematický základ prózy-eseje, a tím jsou osudy Helly, resp. Heleny Frischerové – české Židovky, která byla předobrazem postavy Ri z románu Jiřího Weila Moskva-hranice. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky v českém překladu. Machoninová se snaží rekonstruovat její osudy i vnitřní život na základě všech dostupných faktů včetně Helliny korespondence. Činí tak ale svébytnou prozaickou formou, která reflektuje širší souvislosti, minulost i současnost Ruska, vztah literatury a reality, jakož i svou vlastní cestu k osobnosti Helly Frischerové. Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza je zároveň knihou o návratech, či jejich nemožnosti, o domově a nostalgii, o literatuře a překladu.... celý text
Přidat komentář
Nápad výborný, ale hrozně zaujaté už od první kapitoly. Taky jsem v roce 2002 pracovala v Moskvě a to město mi připadalo v pohodě (až na žebrající babičky v metru, což je důsledek zpackané transformace sociálního systému). Rusové nejsou jednolitá masa - jako žádný jiný národ. A prosím přestaňme už konečně tvrdit, že v SSSR byl komunismus. Komunismus nikdy nikde na světě neexistoval. Komunismus je utopický systém, kde není stát a kde nejsou peníze. Cílem socialistického experimentu bylo ukázat, že když z lidí odejmeme tlak kapitalistické soutěže a zneužívání moci nad jinými k vlastnímu obohacení, ukáže se pravá lidská povaha - která je přatelská (soudružská) a kolektivistická. Pak může vzniknout ten komunismus, neboť peníze ani stát nebudou potřeba.
To se samozřejmě neukázalo, ale o tom ten systém primárně byl.
Co k tomu říct... pro mě to byla vlastně veliká radost - ten ponor do všech vrstev, který kniha nabízí. Místy velmi vysilující.
Hezky napsaný a ucelený stručný text o hledaní ženy, o které se toho moc neví. Líbilo.
Nebudu tu knihu dlouze rozebírat, u některých komentářů mi přijde, že jsou delší než kniha samotná, ale zřejmě přitahuje takový typ čtenářů - kteří se vypisují.
Já to radši zkrátím - je to kniha tenká, ale hutná. Není to román v pravém slova smyslu, ale jakási esej na pomezí reportáže. Není to strhující čtení, tu strhujícnost tomu musíte dodat sami tím, že si představíte dobu, v níž jedna z hrdinek knihy trpěla. Vztáhnout to na dnešní dobu taky příliš snadno nelze, s ukrajinským konfliktem to nesouvisí, přestože se v díle skloňuje Rusko.
Je to zkráceně napsáno - o uzurpátorství lidských životů.
Hella, knížka, kterou jsem četla tak, jak nás to učili na vysoké škole. Hledala jsem spojitosti, významy skryté za slovy či jejich častým opakováním. A možná byste taky měli vědět, že jsem dlouho po dostudování nebyla schopná číst normálně. Bez hledání...
Teď je celá popsaná, podtrhaná, opoznámkovaná a polepená barevnými štítky.
Kvalitní kousek, který jsem si musela rozdělit na menší čtenářské úseky, abych ho dokázala vstřebávat. Aby mi nic neuteklo...
Ústředním bodem této prózy je román Jiřího Weila Moskva - hranice a Hella (Helena Frisherová), která byla předobrazem jeho hrdinky.
Autorka shromažďuje fakta o její osobě s jejichž pomocí by následně dokázala zrekonstruovat Hellin život.
Kniha je plná odkazů na další autory a jejich knihy, úryvků básní, dopisů, myšlenek a představ.
Autorka reflektuje tvůrčí proces i způsob, jakým v ní při pátrání po Hellině minulosti, rezonují texty, s nimiž se setkává.
Své vyprávění doplňuje o vlastní životní zkušenosti, které v pomyslném rozhovoru s Hellou propojuje v bodech, jež mají společné.
Pro mě osobně velmi zajímavá čtenářská zkušenost a doporučuji!
O téhle knize jsem toho tolik hezkého četla a slyšela, že jsem se na ni opravdu těšila víc než na cokoliv z loňské produkce. Jenže... marně jsem hledala, co v knize chválí ostatní. Citovat dopisy a doplnit k nim banální komentáře, budiž.
Samotný osud Helly je zajímavý, silný, ale mám pocit, že trochu táhne celou knihu. Je ironické, že se ostatním českým knihám vyčítá zajímavé téma na úkor stylu (prosím?!), ale přitom podle mě není větší téma než gulagy, komunismus a život české židovky v Rusku. Problém je, že je to strašně bezpečné téma, ne rozdíl od knih Vyhoření nebo Rozložíš paměť se proti němu nejspíš nikdo nevymezí. Rovnítko komunismus - zlo vnímáme snad už všichni. Myslím, že knize také dost pomáhá legendární status románu Moskva-Hranice, ale pokud se kniha takhle silně opírá o další texty, stačí to?
Myslím, že tady se ukazuje malost českého rybníčku, kdy kolegyně z branže napíše knížku, my na ni poskytneme citát na obálku, jsme v poděkování, a pak bez skrupulí jdeme "objektivně" chválit do kritického Hostcastu (Činátlová, Hůlová), zatímco si ji pak dosadíme do nominací na cenu.
Ale budiž, to není problém knihy, ale problém kritiků. Proč jsou tak nadšení? Protože Alena Machoninová hodně čte a ráda to dává najevo. Ráda cituje, například Waltera Benjamina a Rolanda Barthese. Problém je, že text by se bez těchto velkých jmen obešel, ale to by si pak pánové kritici nepřipadali chytře a neplácali by se po zádech, jak jsou sečtělí, že jako autorka taky chápou, co Barthes říká o fotografii. Jinak totiž podobné pasáže žádnou důležitější roli nehrají. Přijde mi, jako by lidem stačilo poznat známá jména, i když o nic víc než o akademický "name-dropping" tu nejde. Jako když jsem kdysi na vysoké potřebovala prodloužit esej o pár znaků, tak jsem tam přidala citát někoho velkého a přeložila ho do vlastních slov.
Marně jsem hledala i děj, alespoň jakýkoli náznak děje. Přirovnání k Sebaldovi tu taky nefunguje, protože ten aspoň vyprávěl zajímavě, všímal si detailních motivů. Machoninová v knize předvádí akademickou práci s až obsesivním detailem, ale Hella-člověk ji tím vlastně o to víc uniká. Hledala jsem a také jsem nenašla ani zajímavější jazyk, postřehy nebo cokoliv, co by mě při čtení drželo.
Mrzí mě to, protože potenciál být velkou literaturou tahle kniha opravdu má, jen by se musela oprostit od snahy jí za každou cenu být.
Poslední letošní přečtená kniha... a moc dobrá, silný zážitek! Alena Machoninová (*1980) je známá a skvělá překladatelka z ruštiny, já jsem četl třeba její překlady mé oblíbené Ljudmily Ulické (Zelený stan, Jákobův žebřík aj.) nebo Mariji Stěpanovové (nádherný román-esej Památce paměti). Machoninová píše také výborné doslovy (třeba k Bitovovu Puškinovu domu), přednáší, dvacet let prožila v Rusku; a k vydání připravila rozsáhlé Dějiny ruské moderny (2022) z pozůstalosti své učitelky Miluše Zadražilové. Právě u ní po její smrti v roce 2012 našla román Jiřího Weila Moskva-hranice (1937), jak o tom píše ve své knižní prvotině Hella, a začala pátrat po osudech jeho hrdinů, neboť je známo, že Weil se v románu o atmosféře a průběhu stalinských čistek v SSSR 30. let opíral o skutečné osoby.
Výsledkem je suverénní, jazykově bohatá a hutná próza na pomezí románu, eseje, autofikce, pátrání po osudech titulní hrdinky a dalších osob, (ne)možné rekonstrukce lidského života, "literární detektivky", úvah o psaní a překládání i reflexe vlastního psaní přítomné knihy či pobytů v Moskvě, v níž nechybí ani četné úryvky z jiných knih a z korespondence. Autorka v této pozoruhodné mozaice skládá portrét a vnitřní život Helly - Heleny Frischerové, české Židovky, která byla předobrazem hrdinky Ri z Weilova románu. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky Dny mého života v českém překladu.
Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza jde na dřeň a má mnoho různých témat; obrací se i k osobnostem jako Platonov, Mandelštam, Šalamov, Benjamin či Sontagová. Protože Hella sama překládala, uvažuje Machoninová o překládání, jinde zase o specifikách ruské kuchyně jako místnosti, v níž se nejen vařilo. Uvažuje o paměti, domově či nostalgii nebo o fotografii a psaní dopisů. Hella tu vystupuje jako pozoruhodná a statečná žena trpkého osudu a bohatých zkušeností, která však nezatrpkla. Moc se mi líbila třeba tahle myšlenka z jednoho jejího dopisu přítelkyni Tamaře Petkevičové (její vzpomínky Bolest si věk nevybírá u nás vyšly v roce 2017 právě v překladu Aleny Machoninové): "Salingerova povídka /.../ je báječná. Ale je to jen etuda. A já bych chtěla symfonii." Právě za symfonii je možno Hellu označit, takovou má šíři a hloubku.
Štítky knihy
gulagy stalinismus oběti komunismu Magnesia Litera české romány Češi v zahraničí autofikce
Hella
Poslechnuto ve zpracování (tj. předpokládám i zkrácení) ČRo.
Během „čtení“ přemýšlím, proč se autorka věnuje právě Heleně Frischerové, čím je právě její osud tak fascinující? Kvůli Weilovu románu, jehož nálada jakoby odrážela autorčin vlastní stav duše? Kvůli Hellině lágrové próze která v ní nějak zarezonovala? Z jiného důvodu? A postupně jsem si začal užívat, že to nevím, protože z blízka viděno je fascinující každý lidský osud.
Fascinuje mě kompoziční chaos knihy, který by mě za jiných okolností iritoval, ale zde působí naprosto přirozeně. Imituje život, běh událostí a myšlenek, který nikdy nemá logickou strukturu. Přepínáme tak mezi současným Ruskem a SSSR, mezi Helliným a autorčiným životem, události (vzpomínky/texty) vyvolávají vzpomínky na jiné události (vzpomínky/texty), vše je popisováno se stejnou vášní a vše to jaksi pozoruhodně drží pohromadě, protože úběžníkem každého příběhu jsou nakonec konkrétní lidské osudy. Nejde o to popsat život v lágru, vybavení moskevské kuchyně, houpačky v parku nebo všednodenní činnosti (čtení, útěky na nádraží, psaní dopisů). Vždy jde o to poodhalit, co se odehrává v nitru člověka. Proto se tak často vracíme k Helliným očím, proto se tak dopodrobna popisuje každá jedna fotografie.
Mezi nejmistrnější kousky knihy patří právě zprostředkování toho, jak je třeba se neustále pokoušet dotknout se toho podstatného v druhém člověku, s vědomím, že je to zároveň nemožné. Tak je nám předestřeno několik možných způsobů, jak číst Hellinu lágrovou prózu, které v textu koexistují, i když se zdánlivě popírají.
Pokoušíme se k Helle proniknout skrze její oblíbenou báseň, abychom se u ní dlouze zadrhli pro neschopnost ji převést do češtiny (ani při srovnání několika překladů a spousty vysvětlivek). Skrz báseň se dostaneme do dvou typických ruských kuchyní, abychom nasáli jejich atmosféru – a ani nevíme jak, seznamujeme se s jejich obyvateli a jejich životními příběhy. A to vše má jakousi vnitřní logiku, protože pochopit člověka, který žil velkou část života v Moskvě, to jednoduše vyžaduje.
Hella (kniha) je fascinující ne pro Hellin příběh, ale právě díky tomu, že vidíme jeho rozplétání. Zásadní je přitom vědomí, že portrét, který před námi vyvstává, nepatří historické Helle, ale (protože jej vytváří právě Alena Machoninová) představě Aleny Machoninové o Helle. V tomto světle je třeba číst i dlouhé pasáže o jejím vnímání Ruska, o jejích pohnutkách, představách, přečtených knihách – odhaluje se nám, z jakých pozic je její Hella (osobnost) budována. Právě tento princip činí knihu tak zajímavou.