matej.kulistak komentáře u knih

Byť se s dalšími kapitolami děj točí kolem té samé a jediné události, absolutně to nevadí. Temperamentní španělsky mluvící prostředí, kde člověk potká v krámě souseda, který mu s klidem oznámí, že se chystá někoho vykuchat, kde jeptišky na svatbě tančí na stole a lidé jsou schopni několik desetiletí zarputile psát dopis někomu, kdo jim nikdy neodpoví, to si mě naprosto získalo. Když děj těch několika dní popisoval už asi desátý svědek, samotnému mi až připadalo divné, že mě to ještě nenudí. Ale nenudilo, protože se tam neopakuje to samé, ale jakoby ten příběh začíná pokaždé úplně nově a jinak. Pokaždé z nového pohledu. A přináší zvraty, které jsou o to víc šokující, že je člověk už vlastně ani nečeká, v domění, že už ví o té vraždě všechno. A ono nejde jen o tu vraždu. Byť se kolem ní všechno točí, knížku jsem dočetl s hezkým pocitem, jako by končila happy-endem. Smekám před autorem. Tu nobelovku si jistojistě zasloužil.

9 16.07.2019

Ze začátku děsná sranda, ale mě se tento velice úzce vyprofilovaný typ humoru velice rychle přejedl. Připomíná mi karikatury z Karlova mostu, některé rysy abnormálně zvětšené, jiné úplně opominuté, a výsledek je křečovitý úsměv. Byť je kniha kratičká, měl jsem co dělat, abych ji dočetl.

8 02.07.2019

David je opravdu asi nejvýraznější charakter Sterého zákona, nejen proto, jak velkou jeho část napsal, ale proto, že jak z knih Samuelových, tak z Žalmů není těžké vycítit jeho osobnost. Proto se mi kniha hlavně zpočátku zdála jako násilný pokus překopat jeho osobnost, udělat ho "co nejvíc jinak". Po první kapitole jsem tomu dal šanci jen proto, že jsem si knihu koupil.
Čím dál ale člověk čte, tím plastičtější osobnost se před ním objevuje. Není to biblický David, ale s trochou fantazie, kdyby člověk připustil, že v biblickém textu ulpělo nějaké to pozlátko, by to mohl být David-člověk. Spíš obraz něčeho hluboce lidského, než historická postava. Obraz člověka bojujícího s vlastním egem, s vlastní slabostí, s vlastním Bohem. Vzal jsem ji na milost.

Jinak: motivy, jak píšou jiní níže, se v knize opakují, ale osobně mi to nevadilo, protože jde často o předjímky něčeho, co dál bude řešit podrobně a v kontextu. Navíc, vzpomínky jsou často už takové. A potom, ano. Opravdu se hodí znát minimálně knihy Samuelovy, ale líp i Žalmy, Píseň písní, myslím, že je tam i něco z Geneze... Zkrátka, když si člověk nejdřív přečte Bibli, dojde mu spousta narážet a slovních hříček.

4 02.07.2019

Humor je vlastně věc, která je tak absurdní, až je vtipná (ponechme stranou dvojsmysly). Hellerův humor je jakoby humor na druhou. Nekončí to u něj jednoduchou pointou, ani vlastně nejde o vtipně rozehrané situace (klasický humor často staví třeba na omylu). Hellerův humor jde do hloubky jazyka, prolíná jak vyprávění, tak promluvy postav, teče knihou, často přes několik stránek v jediném motivu, jako bláznova samomluva. Slova která používá jako by pozbyla smyslu. Výsledek je udivující, úžasný a naprosto jedinečný. Ten humor je smutný. Možná spíš melancholický. Říká se, že to první kniha, která si po válce dovolila "dělat si z toho srandu". Hlava XXII má ale svou hodnotu v tom, že humor není cíl (jako třeba v karikaturistické "Jak jsem vyhrál válku"), ale prostředek. Válka je hrozné absurdní šílenství, kde se může stát cokoli, protože si nikdy nemůžete být jistí, jestli se to náhodou neděje ve vaší pomatené hlavě.

12 02.07.2019

Člověk si musí zvyknout na autorčin styl, především na kladení sloves na konec věty (zhruba typu "ryby si naloví, dříví nasbírá, a až se do plamenů zakouká, dobře mu zas bude"). Jinak je kniha úžasná sonda nejen do života "lesních lidí", ale především do mysli, která běžně operuje s duchy, přechází mezi světem živých a mrtvých a vnímá duchovní stránku člověka přinejmenším stejně silně jako tu tělesnou. Občas se kniha ponoří do neskutečného chaosu, občas ale čtenář ví, co Oge prožívá (například chlapcova sexuální zkušenost) a může dekódovat, v čem je šamanské vidění světa (dá-li se to tak nazvat) jiné než to jeho. A jindy je Oge prostě člověk jako já a naprosto chápu, čím si prochází. A zaslouží si můj obdiv.

Napsal jsem, že kniha je sonda, a jako takovou jsem ji vlastně i četl. Proto pro mě bylo v jejím závěru překvapením, když se v ní objevilo opravdové napětí, když jsem pocítil úzkost a začal najednou sledovat příběh. Za tohle příjemné překvapení zaslouží Oge i tu pátou hvězdu.

4 02.07.2019

Zezačátku mě trochu rušilo, že se pořád mluví o "děcku" - ve středním rodě, člověk nejen že nezná jména hlavních postav, ale u dítěte dlouho zůstává v nejistotě i ohledně pohlaví. Pak mi to začalo imponovat. Čím obecnější příběh byl, tím míň jsem mohl nenávidět abstraktní macechu/milovat abstraktní dítě. Ale hluboko pod kůži se mi zažírala syrost krutosti, nevinná bezmoc. Tak zoufale drásavě, tak zoufale obecně. Ta vylíčená krutost neobviňuje nějakou konkrétní osobu, neobviňuje ani dobu nebo společenský stav. Obviňuje člověka jako takového. Mnoho lidí mi říkalo, že se jim z knihy dělá fyzicky zle. Myslím, že je to proto, že to, o čem vypovídá, velice dobře všichni známe. Každý byl někdy v něčem ta macecha, každý byl někdy v něčem to dítě. Tak zoufale konkrétně se to týká každého člověka, že nezbývá než žasnout. A vzít si poučení. Jaké přesně? No, jen si to přečtěte...

8 10.06.2019

Pro prostého člověka 19. století jsou díla jako Dobrý člověk literární mateřské mléko. Povídka nabízí milé postavy v utěšeném světě, kde se o sebe lidé starají a mají se vesměs rádi. Zloduch, budící hrůzu a strach se objeví, jen aby vygradoval děj a byl vzápětí přemožen. Napětí a vlastně celou zápletka jsou postaveny na ostychu dvou lidí sdělit si své city. Je to dost napínavé a zároveň rostomilé, aby se každá s Madlou souznící děvečka nedočkavě těšila, až si večer knížečku dočte. V tom proudu emocí si ani nevšimne, jak jí autorka mravoučně podsouvá, že v Čechách se žije líp než v cizině, že selský kroj sluší líp než panské šaty, že všichni šikovní muzikanti ve Vídni jsou Češi, česká lidovka ladí uchu víc, než "to vřeštění" (čili Strauss), a konečně: že pro každou čistou pannu jako je Madla, která dokáže pokorně přijímat i nepřiměřené výtky své paní a ani si slůvkem nepostěžovat, čeká někde nějaký Hájek.

Karel Čapek tuto literaturu trefně popisuje v článku "Román pro služky". Pro dnešního čtenáře, vzdělávaného od mala náročnou literaturou (už v dětství třeba Mayem nebo Vernem) se toto "mateřské mléko" může zdát mdlé. Zůstává ale zajímavou sondou do hlavy lidí, kteří je potřebovali na své cestě ke gramotnosti a kultivovanosti.

Trochu jsem čekal prázdné tlachání a omílání všeobecně známých informací. Knížečka překvapila sdělností a přirozeným plynutím, má ideální rozsah, aby nezačala nudit a v něm stihne rozpracovat vše co slibuje v názvu: něco málo o včelách a něco málo o životě, jen tak na ochutnání. Párkrát jsem se nad ní i zasnil. Vzbudila ve mně touhu dstěhovat se na venkov a pořídit si zepár včelstev. Snad se to podaří.

3 06.06.2019

Sonety mě naučily jednu věc: jednou jsem je náhodně otevřel v knihovně a jeden přečetl. Celý nadšený jsem se těšil, až přečtu celou sbírku, a když jsem ji na Vánoce dostal, působila na mě jedna báseň vedle druhé plytce a bezduše. Usuzuji, že je to věc překladu a od té doby, pokud jde o poezii, čtu téměř výhradně českou. Přeložit cokoli je kumšt, ale přeložit báseň, kde jde o každé slovo, mnohdy o každý morfém? Skoro bych řekl, že jde spíš o adaptaci.

Nejde o ucelený přehled, spíše o soubor glos, které vám ukážou náhodně vybraná díla a autory v novém světle, odborně a přesto čtivě. Vede k zamyšlení u knih, které jste četli a dá vám zajímavé tipy na další českou literaturu 19. století. Když jeden ví, co od této knihy čekat, nebude zklamaný.

1 05.06.2019

Nikdy mi nedošlo, že všechna ta zářná jména české literatury od Seiferta přes Nezvala, Biebla, Holana, Olbrachta po Wolkera nebo z těch starších Neumanna, Tomana, Sovu, patří lidem, kteří se navzájem znali a mnohdy byli dobrými přáteli. Kniha odhaluje mnohé z jejich osobností, vykresluje momenty ze života (už od dětství za Rakouska-Uherska, nikdy mi nedošlo, že ho Seifert zažil). Věřím, že si básník nic nevymyslel, ale opravdu to vše takto zažil. Působí to možná nepravděpodobně, někdy až nemožně. Vždyť ty příběhy jsou do posledního jak z pohádky, nemožné a snivé jako báseň. Ale věřím, že se staly. Protože se dějí podobné i mně (a asi každému člověku). Od přečtení této knihy si toho všímám víc. Seifert neprožil neobyčejný život, jen měl neobyčejný smysl pro jeho neuvěřitelnou krásu, která se skrývá v maličkostech. O těch maličkostech je tato kniha. Skoro si myslím, že podobný příběh, jaké jsou v této knize, je za každou Seifertovou básní.

16 01.06.2019

V žádné jiné knize jsem nenašel tak věrně vyobrazené postavy. Z vyprávění vystupují osobnosti s realisticky rozvinutým charakterem. Když v závěru knihy vedou lord Henry a lady Gladys náruživou debatu, z knihy jasně vysvítá napětí mezi dvěma neskutečně bystrými postavami (z nichž jedna je stále tak neuvěřitelně plastická, i když ji známe sotva pár stran), které vedou slovní potyčku a skvěle si konkurují. A přesto čtenář může vycítit mírnou převahu lorda Henryho. Jako by seděli přede mnou, věřil jsem každému slovu. Ano, tak se to skutečně stalo.

11 01.06.2019

Postavy jsou pro mě nepřesvědčivé. Buď autorka nekontrolovala, co už do knihy napsala, nebo se snažila o grotesku. Nejnázornější příklad je služebná Nelly, která má půl knihy zlé tušení a předtuchy, ale když její paní najenou odchází s oním domělým zloduchem Heathcliffem, ani ve snu ji nenapadne, že je něco v nepořádku. Byť je děj zajímavý a příběh vlastně dobrý, kvůli několika takovým logickým lapsům pro mě ztratil ono kouzlo.

3 01.06.2019

Dostal jsem ji na táboře, kde zůstala ležet po hře "dědeček měnil až vyměnil". Předtím jsem o nich nic nevěděl, po přečtení jsem zjistil, že o nich neví ani nikdo jiný z mého okolí. Do jisté míry opravdu do historie nevstoupili, respektive z ní byli soudruhy vstříháni. Když si člověk uvědomí, kolik lidí zná bratry Mašínovy, ale nikdy neslyšeli o jejich tátovi... A přitom, ta kniha je prostě výborná. Je velice čtivě napsaná, téměř jako detektivka. A to jde o faktografický spis! Jména těch tří by měl každý Čech umět přeříkat spolehlivěji než členy Beatles, už proto vřele doporučuji k přečtení.

5 31.05.2019

Jelikož mě tato kniha zasvětila do tajů filozofie už ve 12 letech, velmi oceňuji její vstříctnost. Není náhoda, že hlavní postava je prepubertální dívka. Lekce filozofie jsou podávány věrně, odpovídají jednotlivým autorům, ale jsou zároveň tak polopatistické, že nedělají problém i dítěti nebo zkrátka laikovi. Myslím, že odrostlé děti nejsou zdaleka jediná cílovka a dospělým ta kniha sedne stejně, protože zkrátka mluví jednoduše o složitých věcech. Činí nárok na přemýšlení, nikoli chápání. Největší přínos knihy jsem tehdy viděl v tom, že jen neteoretizuje o filozofii, ale v závěru knihy přejde do praxe, aby ukázala, jaká je její skutečná síla. Dočítal jsem s otevřenou pusou.

16 31.05.2019

Možná je to jakýmsi zpřízněním horalské krve, možná je to tím, že jsem v devíti letech v Koločavě byl, a viděl tam možná stejné dřevěnky jako kdysi Olbracht, a potomky krav, které viděl on, dodnes volně se procházející po ulici. Ta kniha naprosto dokonale vystihuje horalskou náturu, vystihuje divočinu, kde mýtus a pravda splývají, vystihuje podkarpatskou rus, kde dodnes jsou "kopce na kopcích a údolí v údolích a strže, kam ještě nezabloudil ani člověk, ani medvěd, ani jelen". Kdesi hluboko ve mně se rozezněly alikvótní fujarové tóny, na které je tato kniha naladěná s velikým citem a porozuměním. Kdo ví, toho kniha musí dostat do kolen, ostatní budou mít nejspíš cestu podstatně těžší...

14 31.05.2019

Styl vyprávění je strohý, ale o to působivější. Fikce se promítá s historickými fakty, ale i ta fakta jsou tak neuvěřitelná, že nelze než souhlasit s Gurionem: "být v Izraeli realista znamená věřit v zázraky". Exodus je kniha, která je svědectvím o takovém zázraku, deník reportéra, který sleduje, jak chromý začíná chodit. Je to fascinující a strhující, autenticky sladkohořké, místy až opojné.

8 31.05.2019

Už je to dlouho, co jsem ji četl, ale pořád z ní mám ten samý dojem. Byla realističtější než jakýkoli válečný film. Bídu a utrpení jsem viděl nejživěji při čtení této knihy. A přesto není beznadějná a nedělá se z ní na zvracení (alespoň mě se nedělalo). Má dobré postavy a poutavý děj, který člověka táhne víc a víc, jak se blíží konec. Snad se k ní ještě někdy dostanu.

7 31.05.2019

Snad už na první stránce jsem zůstal skoprněle civět na autorův styl. Napsat souvětí přes půl strany, aby dávalo stále smysl a přitom si ze své vlastní obsažnosti skrytě utahovalo, to umí kdekdo. Napsat z takových souvětí knihu, to umí jenom Selinger. Knihu jsem první četl, protože mě fascinoval styl, poté částečně proto, že mě fascinovala faktografičnost (tolik reálií v rychlé smršti za sebou - od značek rádia, auta, cigaret po převážně neznámé osobnosti, městské části, druhy knoflíků nebo poezie - jsem nezažil nikdy přetím ani potom), potom trochu ze zvědavosti, o čem ta kniha vlastně je, a nakonec ze zarputilosti. Když se vám autor v půlce knihy začne vysmívat, že to stejně nedočtete, hne vám to žlučí. Selinger si mě naprosto zpracoval, vsadil bych se, že přesně tohle byl jeho záměr. Jednou, až se po letech vzpomatuju, si to dám rád znovu!

15 30.05.2019

Čtivá, zajímavá a přitom stále odborná. Snad jediný problém je, že se pro rozvitost souvětí hůř podtrhává, ale i to se dá zvládnout. Stojí za přečtení.

30.05.2019