Dědeček Oge: Umění sibiřského šamana
Pavlína Brzáková
Kniha zachycuje proměnu obyčejného člověka v léčitele a přibližuje praktiky sibiřských šamanů. Vyprávění o životě dědečka Ogeho od řeky Podkamenné Tunguzky je okénkem do světa přírodního národa, který jen těžce odolává současným vlivům globalizace. Autorka je známá etnoložka. ISBN 978-80-7281-171-7 (dotisk)
Přidat komentář
Hláška "Tuto knihu lze vyměnit pouze za vodku" nás vítá hned v úvodu a vodka je taky to, co rozsáhlé oblasti, kde ještě žijí přírodní obyvatelé, zhuntovalo.
Kdo není věřícím v šamanismus a pokládá to za pouhé výmysly nebo ezo-bláboly, může brát knížku jen jako zajímavý etnografický náhled do života a jeho radikální změny v průběhu 20. století obyvatel tunguzské oblasti.
Já znám autorku "přes Duška" a, jednak se mi moc líbí všechny obálky jejich knížek, ale hlavně druhak pro mě to e-b nejsou, a když to těm lidem funguje po tisíce let, já nebudu ta, která to bude zpochybňovat. Určitě si ještě přečtu další její knížky, hlavně o sibiřských mýtech, legendách a náboženství.
"Kuna zamávala ocasem a posměšně sykla: 'Stejně nevíš, co je klid! Vždycky, když se tu objevím, buď si jistý, že ti zůstala touha!'"
Téma je nosné a osobní zkušenost autorky s prostředím slibovala hlubší vhled do myšlení a chování místních. Nakonec na mě kniha působila spíše popisně, jako jedna z mnoha, kdy ani po literární stránce nebylo dílo až tak působivé. Poselství knihy vyznívá nepřesvědčivě, zjednodušeně, jako klišé.
...krásna, hluboká knížka. Ponor do zákonitostí tajgy a společenství lidí s ní spjatých. Tady i na druhé straně, po životě. Bezpodmínečná láska Ogeho ke své drsné kolébce, kde se narodil, koberci, po kterém chodil i ke smrtelné posteli, ze které odešel, tam na tu druhou stranu. Jak málo stačí o o vše přijít, včetně své životaschopnosti, která je základem v tak tvrdé přírode. Kdo s ní neumí tančit v dobrém i zlém, končí. Díky Pavlíno.
Váhala jsem s výběrem další knížky pro čtení s kamarádkou, která si přála něco jako o Malidomovi. Po počátečních třech kapitolách to už kamarádka chtěla vzdát, ale ještě že jsem ji přemluvila, abychom to zkusily ještě kousek. A bylo to dobře, nakonec jsme obě nadmíru spokojené. Z mnoha počátečních postav se nakonec vyvrbilo jen několik a sledovat střídání dějů bylo stále snazší. Souvislosti si čtenář docela sám může najít všelijaké. Jako překvapivé může působit fakt, že takovéhle "zázraky" se dějí v podstatě přímo za našeho života. Takže kdo vlastně opravdu ví, čeho všeho jsme schopni v dobrém slova smyslu, jaké nesmírné schopnosti v nás dřímou, ale my je neumíme rozpoznat, zlepšovat a ani využívat?!
Jako bonus vnímám přeživší zápisky, které Oge schoval ve srubu a které Kuktyče podle jeho popisu našel.
Pavlína Brzáková má náš velký obdiv. Jsme obě vděčné, že ze svých cest nechala vzniknout této knize, a jsme rády, že je to Češka.
Povrchni, zmatene, jen otrocky popisne, jde jen po povrchu, bez hloubky, sire, nadhledu. Prilis mnoho postav. Autorka umi formulovat vety, ale spisovatelske umeni neovlada. Nezamysli se na tim, co vidi, nedava veci do souvislosti, to je totiz intelektove mnohem narocnejsi, nez jen popsat, ze vlevo je stul a vpravo postel. Brzakova neni spisovatelka. Ale respekt pred jeji odvahou vypravit se na Sibir.
Poutavé vyprávění prodchnuté mystickými zážitky. Konec starého světa tradic, života v souladu s přírodou a v pospolitosti, který nahradila beznadějná práznota v alkoholovém oparu. Literárně zdařilé dílko.
Slušná porce šamanského mysticismu (nebo opačně) z oblasti mnohdy zmrzlé ruské tajgy.
O změnách, které přináší civilizace a starých způsobech, jenž odnáší Řeka.
Audiokniha je krásně zvukově podbarvená, jak to říct, "tématickými zvuky."
Autorka beletrizovala životní příběh posledního tunguzského šamana podle vyprávění pamětníků. Jeho jméno a místo působení z pochopitelných důvodů změnila, ale to na autenticitě neubírá. Literárně je to sice poněkud slabší, ale z lidského a etnologického hlediska je to určitě velice zajímavá kniha, která obyčejnému smrtelníkovi může zprostředkovat pohled do tradičního života Evenků a jeho proměnu s příchodem bolševiků, kolektivizace a hlavně vodky. Můžeme nahlédnout do duchovních rozměrů života lidového šamana a hluboké moudrosti „lesních lidí“.
---
„Čekání se naučily jedna od druhé.
Dcera od matky.
Matka od báby.
Bába od řeky.
Lesní lidé říkají, že matička řeka odnáší veškeré utrpení a napomáhá čekání. Proto se jí každé ráno klaní.“
---
„Láska... to není, že se dva lidi do sebe zblázněj. (...)
U nás se láskou rozumí, že jednoho člověka k sobě dostaneš. A pak ho poznáváš, zjišťuješ, co to máš za člověka. A tak s ním žiješ. Je to tvůj člověk a patří k tobě. Stejně jak ty o něj, tak on se stará o tebe. A pak se dobře žije. Ostatní je blud a poblouznění - co vyprchá s další říjí.
Lesní lidé říkají, že láska - to je poznat svého člověka a naučit se s ním žít.“
---
„Jefima pak zavřeli na dva týdny do vězení a po tu dobu se radili, co s ním. Už jenom to, že ho museli krmit dva týdny, se nikomu nelíbilo. Sami aby pracovali a tenhle - je tu jako na krmítku. Pak konečně našli polehčující okolnost - že měl tolik dětí. "Je to otec velké rodiny," řekli a pustili ho domů. "Už to víckrát nedělej!" pohrozili mu. Jefim šel domů a hlasitě nadával, co že je to za vězení, kde člověka ani nenechají, aby se aspoň ohřál.“
Drsná a syrová kniha, na konci vlastně dost smutná. Přečteno jedním dechem, příběh je nesmírně poutavý a čte se sám :)
Knihu jsem dostala k Vánocům. Zajímavá a zvláštní. Přemýšlím, jak byl ten příběh vlastně stvořen, znala autorka Ogeho osobně nebo se o něm dozvídala jen z vyprávění jiných lidí? Jak by ale pak věděla takové detaily z doby, kdy žil sám? Nebo je to čistá fikce?
Slovníček na konci nepokrývá všechna neznámá slova, ale aspoň něco. Byl to těžký život uprostřed tajgy. Ale asi měl i něco do sebe. Hezké čtení.
Potěšila. Nejen knížka jako taková. Ale i tím, že ve mně evokovala vzpomínky na devedesátá léta, kdy Pavlína publikovala v časopisu Dotek a Vlasta Marek uváděl své hudební pořady na radiu Golem :)
Skvělá kniha! Nejvíce mě zaujalo, a oslovilo, sedmnáct „vložených“ stránek Učení Ogeho – šamana. Velmi málo jeho souputníků umělo číst a psát. On se to však naučil a zanechal nám tak svůj „deník“, ze kterého autorka, mimo jiné, čerpala. Po smrti Ogeho zápisky získal jeho následovník Kuktyče. O něm vypráví volné pokračování nazvané Dva světy.
Knížka mě na první pohled nepřišla tak zajímavá, jak jsem všude četla. Zkusím si jí znovu přečíst za pár let, až to budu vidět z jiné perspektivy. Ani by nešlo o to, že by mi přišel špatný příběh - naopak, ten se mi moc líbil, ale spíš jsem ještě "nedorostla" do stylu, kterým autorka píše. Občas jsem se ztrácela ve jménech a postavách. Díky tomu, jsem knížku četla dlouho a musela se nutit, ale zajímalo mě, jak to dopadne :)
Určitě nevytýkám nic knížce jako takové, ale holt ještě nejsem cílová skupina :)
U nich sa traduje, ze sa pozera ju na prirodou ako na boha. Vedia s nou komunikovat a zit v symbioze.
Bohuzial zapadne civilizacie sa nechali ovladnut materialnom a o to komplikovanejsie je najst tu prvu cestu, cestu poznania.
Pritom je to tak jednoduchy. Staci prestat hodnotit jeden druheho a zacat od Seba.
Ohovaranie, zavisti, nenavisti atd. odpajaju ludi od toho Co nam dodava zivotnu energiu.
Nabídka pohledu do jiné životní kultury lidí na této planetě a pozoruhodný příběh dědečka Ogeho. Příjemné čtení. Fantazie pracovala na plné obrátky. Moje představa o tom, jak to tam na Sibiři nejspíš vypadalo, bude asi úplně jiná, než ta reálná. Tím víc mě teď láká místní končiny navštívit. Podle popisu to vytvářelo dojem pustiny a bohatství spíše přírodní.
Příběh o proměně obyčejného člověka v kmenového léčitele. Přibližuje praktiky sibiřských šamanů.
Tajga je otevřená kniha. Nemá tištěná písmena, ale mluví řečí obrazů. Stačí jen se dívat a naslouchat.
(2009)
Štítky knihy
Sibiř šamanismus duchovní život přírodní národy
Autorovy další knížky
2011 | Ze mě : cesta Blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška |
2014 | Tvarytmy |
2004 | Dědeček Oge: Umění sibiřského šamana |
2020 | První dotek - Styk s nekonečnem |
2005 | Modřínová duše |
Smutné čtení o posledním sibiřském šamanovi. Popis života v tajze, tvrdého života přírodních národů, popis souznění s přírodou a zvířaty... Bohužel ve mě nenechala trvalou stopu (knížku jsem přečetla už před měsíci) - možná přečtena v nevhodnou dobu...