Zamrzlá studánka přehled

17.02.2024

Knížka pověstí a pohádek od Josefa Strnadla sepsaná na základě vyprávění jeho dědečka, babičky a pěti dalších lidových vypravěčů z Trojanovic a Rožnovska, za nimiž autor chodil v meziválečném období jako student při sběru materiálu pro Národopisné oddělení NM, jak se píše z autorské ediční poznámce z roku 1958 (Pozoruhodné je, že první vydání Zamrzlé studánky pak vyšlo až roku 1969 – a takovéto poznámky se zpravidla píšou až jako poslední: To následně rukopis ležel v Albatrosu 11 let?!!)

Pro účely knížky látky a znění textů autor zpracoval po svém, což je z mého pohledu škoda. Jednak totiž zmizel dialekt, v němž příběhy od lidových vypravěčů zaznamenával. Respektive nezmizel zcela, ale dochoval se tu a tam v podobě ojedinělých výrazů, jejichž vysvětlení de facto kompletně ošetřuje slovníček v závěru. Přitom právě nářeční podoba mohla být na řadě textů tím nejzajímavějším. Rozumím samozřejmě motivaci dosáhnout co nejobecnější srozumitelnosti, zvláště když první vydání vycházelo u celostátního nakladatelství, nicméně je škoda, že pro druhé vydání v ostravském Profilu autor neměl příležitost nebo sílu upravit to více v krajovém duchu.

Totéž platí i pro výběr látek: Určitě mohly být konkrétněji umístěné (jako je to třeba ve svazku O Stodolovém mistru). Snad šlo opět o nějaký zásah související s Albatrosem a snahou o jejich větší univerzalitu. Kupříkladu poslední dvě pohádky (Jak Janek uhlídal královnu a O dvou bratřích) jsou sice bezesporu zajímavé a půvabné, ale do knížky bych je vůbec nezařazoval – s krajinou kolem Radhoště totiž nemají společného vůbec nic. Dovedu si představit, že zrovna to mohou být ty, jež Strnadel slýchal od prarodičů (k procesu poslouchání pohádek se vztahuje krásný lyrický úvod: škoda, že takový nemá více pohádkových knížek), ale v takovém případě by jim velmi prospělo aspoň to zachování nářečí. Takhle ze zbylého celku tematicky, motivicky a svým ukotvením nepatřičně vyčnívají.

Jinak ovšem bez výhrad krásné, duši i ucho lahodící čtení!