Flora
Jonáš Zbořil
Adam a Sára, dlouholetí partneři, najdou během nočního návratu domů podivného tvora a rozhodnou se, že ho odnesou do chaty po babičce a druhý den zavolají veterináře. Chata se nachází ve Stepi, části města, která se postupně mění v rumiště s posledními odvážnými a svéráznými obyvateli. Flora — tak „to“ pojmenují — nevypadá jako nic známého či živého, ovšem Sára si k ní postupně vytvoří pouto. Dvojice se rozhodne ve Stepi zůstat a o Floru se postarat navzdory všemu a všem. Flora je prozaickým debutem básníka Jonáše Zbořila. Něžná i děsivá novela s prvky dystopie o rodičovství vypráví i o nové přírodě, která nám vzniká pod rukama.... celý text
Přidat komentář
Na tuhle knížku jsem čekala. Dost nedočkavě. Hlavně proto, že básnická sbírka Nová divočina mě přivedla k poezii!
Flora je novela. A brilantní! Rozvíjí motiv nastíněný ve zmiňované básnické sbírce. Nevím, jestli za tím stojí stejná věková skupina, že Zbořilovi rozumím. Nebo téma "divočiny". Emoční náboj. Prostě sedí všechno! Je to citlivý příběh o pomyslném boji přírody a civilizace, možná spíš post-přírody. O lidech uvnitř i vně jí. Sukcesi. Rovnováze. A taky o lásce - partnerské, rodičovské, všeobecné.
Vypsala jsem si několik skvělých obratů a netradičních slovních spojení. Brečela dvakrát. Zamilovala se do popisovaných obrazů. Chci navštívit a studovat rumiště. Zase někdy najít v prozaickém textu slova jako mník, ptačinec nebo svída. Doporučuju!
Uprostřed města se tyčí Step. Dříve kousek divoké přírody, dnes zakázaná zóna, kde se hromadí nepříznivé ekologické dopady městského života. Step je plná odhozených věcí, odpadu a toxických zbytků. Představuje vše jedovaté a nepotřebné, co město vyprodukuje a co lidé raději ignorují. Z tohoto chaosu však povstává nový život. Tím je jakási živá hrouda odpadu, kterou mladý pár, Sára a Adam, pojmenují Flora a začnou o ni pečovat jako o vlastní dítě.
Hlavním tématem knihy je dopad lidské činnosti na životní prostředí, symbolizovaný tajemnou, proměnlivou, znovu se rodící Stepí. Step je zakázanou zónou, ponechanou svému osudu, jehož vyvrcholením je nový život v podobě Flory, která je velmi zajímavou a metaforou na následky nekonečného vykořisťováni přírody. Kniha ovšem přesahuje své environmentální poselství a dotýká se i společenských témat, jako jsou vztahy nebo rodičovství. Myšlenky, které kniha předává nejsou nijak zásadní, nové, či překvapivé. Jejich kouzlo tkví v originálním a kreativním způsobu, jakým jsou čtenáři podány.
Flora je lyrická kniha, která balancuje na pomezí poezie a prózy. Jonáš Zbořil tvoří krátké, úderné, rytmicky navazující věty. Já už začínám být podobným stylem krátkých vět poměrně přesycený. Jonáš Zbořil ovšem dokáže tímto stylem psát natolik poutavě, že jsem si text celou dobu užíval užíval. Tímto úderný stylem navíc přidává na intenzitě velmi tajemné, znepokující a místy až lehce hororové atmosféře. Celou knihou se táhne napětí, které mě neustále nutilo číst dál a dál.
Dlouho jsem nečetl knihu, která by dokázala vytvořit tak podivnou atmosféru evokující tolik různorodých pocitů. Rozhodně to považuji za její největší přednost.
Kniha je také velmi symbolická. Autor čtenáři dává jen střípky a většinu významů ponechává na jeho interpretaci. Čtení vyžaduje pozornost a trpělivost. Snadno se může stát, že něco důležitého přehlédnete. Floru bych proto doporučil čtenářům, kteří ocení originální a kreativní příběh a kteří jsou ochotni se ponořit do hlubších vrstev textu a hledat skryté významy. Zároveň se se ale jedná o jednohubku, která staví především na originalitě a atmosféře, jinak ale nepřináší nic vyloženě zásadního.
3,5/5