Nová divočina přehled

11.06.2023

nová divočina je trochu, no... divočina. určitě jedna z nejzajímavějších novodobých poezií, co se mi dostala pod ruku. náměty se opakují, ale než aby dílo působilo nudně nebo jednotvárně, má to spíše efekt takové ryzí urgence. dílo je rozděleno do tří částí a každá má něco do sebe. zatímco první část je takové ticho před bouří s básněmi o počátcích rozvoje přírody a její nastávající dominanci nad lidmi nebo třeba i zbořilových láskyplných pocitech z otcovství, část druhá už výrazně poukazuje na průběh takové přírodní revoluce, do které se zapojují rybenky, ale i velké stromy. všechny snahy ale jdou vniveč, revoluce je poměrně bez významu. poslední oddíl představuje zakončení, shrnutí, vše kolem nás oplývá životem. zajímavé čtení, místy ale poměrně zmatečné

08.04.2021

Nová divočina sestává ze tří částí, které jako by popisovaly tři etapy jakési přírodní revoluce. Texty první části jsou vyprávěny z perspektivy člověka, který má rodinu a zároveň nejasně tuší blížící se apokalypsu. Její zárodky zde nabývají konkrétní podobu v personifikaci zvířat a rostlin – v pozorování jejich pokoutného spiklenectví (večeřejí [rybenky] v tajných dutinách/ nad stolem visí obraz nitěnek// jako by to byla guernica) nebo (zatímco diskutujeme/ryby se tajně dotýkají ploutvemi). V nejzřetelnější rovině jde však o citlivé básně o čerstvém otcovství (ráno na tebe mrkají dva stejné páry očí/ taky mrkáš // je to velice nová věc). Název prvního oddílu – Před usnutím – tak čteme dvojím způsobem. Může označovat buďto čas uspávání dítěte, nebo – poněkud znepokojivě – období před zánikem, nebo alespoň ztrátou dominance celého lidstva.
Prostřední oddíl Nová divočina je tištěn na papíře zeleném jako chloroplast (písmena jsou fialové květy), a také v něm bují nejvíc života. Přestože je nejkratší, stává se epicentrem, odkud se šlahouny významů a kořínky témat prodírají do celé knihy. Zde lidské přestalo být svrchované. Začíná být jasné, co se děje – divočina vyrazila do boje (břízy se blíží/ krokem indiánů// mezi pražci/ natahují tětivy). Ale nakonec se ukazuje, že je to jen marné plácnutí do vody. Zatímco se stromy snaží, my lidé jen „čekáme kdy konec/ konečně začne“ a s nevelkým zájmem pokračujeme ve svém pinožení.
Nicméně, kde se obvykle zájem vytrácí, Jonáš Zbořil pozorní. Tam, kde běžně vidíme mrtvou hmotu, vnímá autor individuální charakter s vlastním chováním (když se zjistilo/ že oceán je živá bytost/ mnoho z nás se moře/ začalo štítit). Ve třetí části Nové divočiny Život rostlin se vše stává životným – a to je velmi vážný přístup ke světu, přestože dělá ze Zbořilovy poezie tak zábavné čtení.