Nová divočina

11.06.2023

nová divočina je trochu, no... divočina. určitě jedna z nejzajímavějších novodobých poezií, co se mi dostala pod ruku. náměty se opakují, ale než aby dílo působilo nudně nebo jednotvárně, má to spíše efekt takové ryzí urgence. dílo je rozděleno do tří částí a každá má něco do sebe. zatímco první část je takové ticho před bouří s básněmi o počátcích rozvoje přírody a její nastávající dominanci nad lidmi nebo třeba i zbořilových láskyplných pocitech z otcovství, část druhá už výrazně poukazuje na průběh takové přírodní revoluce, do které se zapojují rybenky, ale i velké stromy. všechny snahy ale jdou vniveč, revoluce je poměrně bez významu. poslední oddíl představuje zakončení, shrnutí, vše kolem nás oplývá životem. zajímavé čtení, místy ale poměrně zmatečné

08.04.2021

Nová divočina sestává ze tří částí, které jako by popisovaly tři etapy jakési přírodní revoluce. Texty první části jsou vyprávěny z perspektivy člověka, který má rodinu a zároveň nejasně tuší blížící se apokalypsu. Její zárodky zde nabývají konkrétní podobu v personifikaci zvířat a rostlin – v pozorování jejich pokoutného spiklenectví (večeřejí [rybenky] v tajných dutinách/ nad stolem visí obraz nitěnek// jako by to byla guernica) nebo (zatímco diskutujeme/ryby se tajně dotýkají ploutvemi). V nejzřetelnější rovině jde však o citlivé básně o čerstvém otcovství (ráno na tebe mrkají dva stejné páry očí/ taky mrkáš // je to velice nová věc). Název prvního oddílu – Před usnutím – tak čteme dvojím způsobem. Může označovat buďto čas uspávání dítěte, nebo – poněkud znepokojivě – období před zánikem, nebo alespoň ztrátou dominance celého lidstva.
Prostřední oddíl Nová divočina je tištěn na papíře zeleném jako chloroplast (písmena jsou fialové květy), a také v něm bují nejvíc života. Přestože je nejkratší, stává se epicentrem, odkud se šlahouny významů a kořínky témat prodírají do celé knihy. Zde lidské přestalo být svrchované. Začíná být jasné, co se děje – divočina vyrazila do boje (břízy se blíží/ krokem indiánů// mezi pražci/ natahují tětivy). Ale nakonec se ukazuje, že je to jen marné plácnutí do vody. Zatímco se stromy snaží, my lidé jen „čekáme kdy konec/ konečně začne“ a s nevelkým zájmem pokračujeme ve svém pinožení.
Nicméně, kde se obvykle zájem vytrácí, Jonáš Zbořil pozorní. Tam, kde běžně vidíme mrtvou hmotu, vnímá autor individuální charakter s vlastním chováním (když se zjistilo/ že oceán je živá bytost/ mnoho z nás se moře/ začalo štítit). Ve třetí části Nové divočiny Život rostlin se vše stává životným – a to je velmi vážný přístup ke světu, přestože dělá ze Zbořilovy poezie tak zábavné čtení.

02.10.2020

„… přemýšlíš, jestli to takhle mělo být ...“

Když se ohlédnu zpět k anotaci, řekla bych, že ze všeho nejvíc je knížka sbírkou básní – zamyšlení „o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá“, o věcech, které jednou budou nejspíš příčinou nepříliš vzdálené nové divočiny, do které lidstvo podle Zbořila dost rychle směřuje, protože, navzdory tomu, že je to svět budoucnosti, je to svět nám poměrně důvěrně známý – denně totiž máme indicie na očích a přesto je nevidíme!

„poslední semena macešky se ztratila u Malešic, je to tragédie“
…
„najíždíme tak na nejdelší skluzavku ve střední Evropě …“
…
„když procházíš regály, doufáš, že nevstupuješ za ohyb horizontu …“
(Na okraji zájmu)

„…. proč se tento les neuklízí?
… a čínská sonda gruntuje vesmír…“

Takže díky za tohle lehké, lyrické popíchnutí, a připomenutí každodennosti, kterou nevnímáme – doma, na ulici, ve světě, všude kolem!

„světlo z kuchyně
družice nad ulicí
mi svítilo na cestu …“
…
„krajina je spodní strana ulice
kolem není příroda
keře, houštiny …
věci za postelí lidstva …“

Ještě nikdy se mi asi nedostalo tak lyrického apelu na to, abychom byli k sobě navzájem, k světu kolem sebe, i k vesmíru za našimi pozemskými hranicemi, víc všímaví!

„potřebujeme nový kalendář
změnil jsem počítání“

30.06.2020

Hned na úvod – neumím „recenzovat“ poezii, to jen aby bylo mezi námi jasno. Podle mě je čtení básní extrémně subjektivní prožitek a co zapůsobí na jednoho, nemusí se vůbec dotknout druhého. Jonáš Zbořil se vás ale dotkne, za to dám ruku do ohně. Ty básně jsou tak obyčejné, až jsou úplně neobyčejné. Ač autor sám prohlašuje, že o přírodních tématech mnoho neví, sbírka jako by vypovídala o opaku – rybenky, invazivní túje, křoví jako kolaborant, prokaryotické organismy, atomy ve tvaru hrušek…Nová divočina je rozdělena tematicky i graficky na tři celky. Část Před usnutím je velmi civilní, plná výjevů z běžného života, láska k manželce, dcerce (za mě nejlepší básně – rybenky, přikládám na tebe ucho, krabí pohyby před usnutím, večeře); druhá část Nová divočina je divoká a zelená, čemuž fenomenálně odpovídá i zvolená grafická úprava (nejlepší – akátů si nikdo nevšímá, křoví, túje); poslední část je zprvu hodně odosobněná, odlidštěná (básně: život napěchovaný v octomilce, hrušky, dálnice, earth 2.0 – která je mimochodem zosobněním vizí o budoucnosti –, vlnění), v úplném závěru se pak ale autor vrací k civilnějším tématům (básně: věčně žíznivý ibišek, letní tábor). Environmentální témata momentálně hýbou nejen společností, ale i literaturou (Logoz, Zlodějka mýho táty apod.) a mně je hodně sympatické, jak s nimi Jonáš nakládá, zcela se totiž ztotožňuji s myšlenkou, že až my nebudeme, příroda si vezme všechno zpátky – my planetu nezničíme, my svým chováním zničíme leda sebe, a to bude právě ten impulz, kdy se Země začne léčit (vždyť: „život je marnivý jako člověk / v eonech času / má dlouhou chvíli / sám se sebou / hraje monopoly“). Miluju tu sbírku a díky díky autorovi za to, že ji napsal! Nejlepší verš, který mi pořád zní v hlavě: „jsou když ty nejsi“.

03.06.2020

Osviežujúca ekopoézia so štipkou melanchólie a nostalgie za budúcnosťou.

24.04.2020

Velká divočinová senzace.
Úplně to ve mně probudilo zvídavost, zapojení bádání a vědy do poezie, to je perfektní každým coulem.
Křoví jako kolaborant. Železniční náspy. Atomová jádra ve tvaru hrušek. Plachá odpadní roura.
Poté, co jsem viděl rozhovor o knize, ještě musím vyzdvihnout ty povolání v třetí části. Ta snaha si o tom zjistit doopravdy všechno (autor psal na Twitter kosmonautům, lidem, co pečují na Antarktidě o flóru, geologům) ve mně evokuje tu urputné nadšení. A to nadšení zdařile převést i na čtenáře.
Nejvíc jsem žasnul nad nejtenčím segmentem aneb nad tímž, jenž je schopen provádět fotosyntézu.

túje

až to tu objeví
řeknou že invazivní
divočina pohltila asfalt
domy i křehké květy automobilů

všechno začaly túje
pohltily bezbranné bezbranné zahrádky motorestů
pak se přidaly břízy
břízy ty vždycky

ale za všechno mohly túje
túje vy svině (s. 37)

mysl uprostřed noci

potají vyhazuje odpad
do zapomnění

zapomnění už přetéká přes okraj
bude potřeba ho vyvézt

zavrtáváme roury do ztracena
zapomnění podemlelo hlínu
vrací se v potocích

kormoráni pstruzi a velryby
mají zapomnění plná břicha

i ve francouzských pyrenejích
prší z nebe
velké množství zapomnění (s. 57)


jo a mimochodem, graficky je to taky jeden velkej skvost, nejen Perplex a Fra mají setsakramenstky pěknej vzhled knih.
ale jedno je jasný: Žádná z těch básní nebude nikdy lepší
než sumýš!

18.04.2020

život je zatím milosrdný
má práci s uhlovodíky
někde jinde

všude na hřišti se po zápase
válí chemie
kudy život projde
tam nechá spoušť

dítě pláče ve vedlejším pokoji
život mu montuje zuby

ach bože život je tak blízko
a čenichá
(s. 23)

Zkraje jsem nevěděla, nebyla si jistá, nedokázala se naladit, sladit. První vlna mi utekla, druhá taky, ale na třetí jsem se začínala chytat a pak jsem se vezla s velkou radostí.
(A graficky je kniha jedna velká krása.)

dálnice

dálnice je páteř státu
posetá chmýřím hubených jedlí
a billboardů

oťukáváme se od humpolce
v káefcéčku devět křížů
už si říkáme křestním

není pravda že země je rozdělená
dálnice je nová koncertní síň
večerem duní basa kol
tenory sedanů

až bude nejhůř
sejdeme se tu
prosvítíme kosti lesa

cesta za brnem je dlouhé loučení
na mokrý asfalt padají konfety blinkrů
některá auta se objímají
(s. 52)