• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Flora - Jonáš Zbořil

Adam a Sára, dlouholetí partneři, najdou během nočního návratu domů podivného tvora a rozhodnou se, že ho odnesou do chaty po babičce a druhý den zavolají veter... detail knihy

Nové komentáře u knih Jonáš Zbořil

Flora

„Na tuhle knížku jsem čekala. Dost nedočkavě. Hlavně proto, že básnická sbírka Nová divočina mě přivedla k poezii! Flora je novela. A brilantní! Rozvíjí motiv nastíněný ve zmiňované básnické sbírce. Nevím, jestli za tím stojí stejná věková skupina, že Zbořilovi rozumím. Nebo téma "divočiny". Emoční náboj. Prostě sedí všechno! Je to citlivý příběh o pomyslném boji přírody a civilizace, možná spíš post-přírody. O lidech uvnitř i vně jí. Sukcesi. Rovnováze. A taky o lásce - partnerské, rodičovské, všeobecné. Vypsala jsem si několik skvělých obratů a netradičních slovních spojení. Brečela dvakrát. Zamilovala se do popisovaných obrazů. Chci navštívit a studovat rumiště. Zase někdy najít v prozaickém textu slova jako mník, ptačinec nebo svída. Doporučuju!“... celý text
— AdunavonBois

---

Nová divočina

„nová divočina je trochu, no... divočina. určitě jedna z nejzajímavějších novodobých poezií, co se mi dostala pod ruku. náměty se opakují, ale než aby dílo působilo nudně nebo jednotvárně, má to spíše efekt takové ryzí urgence. dílo je rozděleno do tří částí a každá má něco do sebe. zatímco první část je takové ticho před bouří s básněmi o počátcích rozvoje přírody a její nastávající dominanci nad lidmi nebo třeba i zbořilových láskyplných pocitech z otcovství, část druhá už výrazně poukazuje na průběh takové přírodní revoluce, do které se zapojují rybenky, ale i velké stromy. všechny snahy ale jdou vniveč, revoluce je poměrně bez významu. poslední oddíl představuje zakončení, shrnutí, vše kolem nás oplývá životem. zajímavé čtení, místy ale poměrně zmatečné“... celý text
— Tereza226

---

Nová divočina

„Nová divočina sestává ze tří částí, které jako by popisovaly tři etapy jakési přírodní revoluce. Texty první části jsou vyprávěny z perspektivy člověka, který má rodinu a zároveň nejasně tuší blížící se apokalypsu. Její zárodky zde nabývají konkrétní podobu v personifikaci zvířat a rostlin – v pozorování jejich pokoutného spiklenectví (večeřejí [rybenky] v tajných dutinách/ nad stolem visí obraz nitěnek// jako by to byla guernica) nebo (zatímco diskutujeme/ryby se tajně dotýkají ploutvemi). V nejzřetelnější rovině jde však o citlivé básně o čerstvém otcovství (ráno na tebe mrkají dva stejné páry očí/ taky mrkáš // je to velice nová věc). Název prvního oddílu – Před usnutím – tak čteme dvojím způsobem. Může označovat buďto čas uspávání dítěte, nebo – poněkud znepokojivě – období před zánikem, nebo alespoň ztrátou dominance celého lidstva. Prostřední oddíl Nová divočina je tištěn na papíře zeleném jako chloroplast (písmena jsou fialové květy), a také v něm bují nejvíc života. Přestože je nejkratší, stává se epicentrem, odkud se šlahouny významů a kořínky témat prodírají do celé knihy. Zde lidské přestalo být svrchované. Začíná být jasné, co se děje – divočina vyrazila do boje (břízy se blíží/ krokem indiánů// mezi pražci/ natahují tětivy). Ale nakonec se ukazuje, že je to jen marné plácnutí do vody. Zatímco se stromy snaží, my lidé jen „čekáme kdy konec/ konečně začne“ a s nevelkým zájmem pokračujeme ve svém pinožení. Nicméně, kde se obvykle zájem vytrácí, Jonáš Zbořil pozorní. Tam, kde běžně vidíme mrtvou hmotu, vnímá autor individuální charakter s vlastním chováním (když se zjistilo/ že oceán je živá bytost/ mnoho z nás se moře/ začalo štítit). Ve třetí části Nové divočiny Život rostlin se vše stává životným – a to je velmi vážný přístup ke světu, přestože dělá ze Zbořilovy poezie tak zábavné čtení.“... celý text
— dvojkadvacet

---

---

Podolí

„Musím říci, že jsem se obával, že po skvělé druhotině budu u Podolí zklamán, neb intimní oddíl mi tolik nevyhovoval - ale zde mi to vůbec nevadilo. Reflexe vztahu k rodičům (zejména k matce, která se dotýká velké části textů), dětství, drobné civilní postřehy člověka obklíčeného městskou čtvrtí ("někam se vozíme nevíme kam / všechny ulice vypadají stejně"). Samota, přechod z dítěte do rané dospělosti. Z toho se stává docela široký okruh motivů, ale vše je poskládáno do oddílů, které dodávají sbírce ucelenosti, stejně tak tři krátké prózy z prostředí podolského bazénu. I tady se ale sem tam blýskne nějaká touha po objevování, zvídavost po jiných světech, která se rozvíjí ve Zbořilově další knize ("i mraky se občas kouknou / skrz / za oknem tak jako tady / defilují galaxie"). Krásné zacházení s jazykem, při čemž dominuje vizuální stránka - doopravdy neotřelá obraznost ("jsme od pasu dolů / pohřbeni v zemi / střílíme obočím" nebo "domy si obřadně předávají / sluneční brož"). Občas mi přišlo, že se autor nechal trochu strhnout tou obrazností na úkor nedostatečnosti indicií - přestože jsou básně čtenářsky přívětivé, tak jsou jisté momenty příliš osobní, aby je čtenář dokázal rozklíčovat - ale to může být spíš mojí čtenářskou nekompetencí. Naopak je ve sbírce pár básní, které pokládám za mimořádně silné (kontinent, bez názvu na straně 25, rodiče, černý most). Trochu mě rušila obecná čeština (v těch prózách byla pravidelná, ale občasné výskyty v básních mi přišly zbytečné). To však v žádném případě není velkou překážkou. Melancholická záležitost, ale svou něžností mě vlastně naplňuje klidem. O to silnější, když si ji přečtete v ten správný moment. mikrofon než usneš pod tíhou zeměpisných fakt naposledy zasténáš nakoukne to vesmírem studeným – jako když na mě čekáš před domem a smráká se ve svém pokoji tiše chodím někdy omylem šlápnu dovnitř tvé tmy (s. 46)“... celý text
— lubtich

---

Podolí

„Přečteno pro splnění posledního chybějícího tématu Čtenářské výzvy 2020. Nemám tento žánr ráda a jednotlivé básně se mi nelíbily ani mě ničím nezaujaly.“... celý text
— EmillyT