lubtich komentáře u knih

https://revueprostor.cz/filip-nemeth-zitava

07.01.2025

Šibalský nebo ňoumovský – hrozně se nemůžu rozhodnout. Rozpliznout, rozvléct, rozmáchnout – a zůstat při tom na místě. Posedlost kouknutím nebo šuchráním; erbovní zvířata jsou deka na vrátnici, plži a přerostlý smrk. Někdy se podívat jak je koukáno a šuchrat si o tom jak je šuchráno. Vyšťourávat, žmoulat a odloupávat – dotknout se něčeho mimo spektrum pozornosti, ale okraj se z toho nikdy nestane, to by bylo na tyhle básně moc okázalé a nárokové. Courat se a čekat, až se stud a trapas možná v něco překlopí. Ústřední téma? Jen tak.

05.01.2025

Postválečná bosenská situace prolínající se převypravovanými záběry z táborů a útočišť – roznesené a nezvěstné kosti jako symbol zatíženosti pamětí mimo dosah, hledění do prázdná bez kontemplace, ustavičná úzkost z toho, že někdo přijde s něčím tak "nehorázným", jako je právo na svůj rodný dům. Komise, tribunály a laboratoře na zpustošených zbytcích důstojnosti. Klasický reportážní střih bez takové té vábné (a podle mě zcela iluzorní) představy, že je nutno v duchu empatie v textu exponovat (zpravidla excentrickou) sebereflexi vlastního postavení – houby, ono se to vyjevuje v konkrétních situací samovolně – třeba srbští muži (všichni tvrdící, že během války byli kuchaři) uhýbající před objektivem. Nebo prosté mlčení a nevyptávání. Popouzela mě občas akorát taková ta snadná snaha evokovat dramatičnost skrz jednovětné odstavce.

02.01.2025

Dost se líbilo – je až k nevíře, že z tak rozpřáhnutých oblastí (židovská, křesťanská, pohanská i indiánská kultura), geografické rozptýlenosti (od Izraele po Jizerky) či lexikální různorodosti (archaizující slova i vazby a zároveň zálibné tvoření novotvarů) se autorovi podařilo vytvořit velmi koncentrovaný svět se svébytnou mytologií; zároveň to není jen taková ta mytizace skutečnosti, jež končí v magických oparech s tím, že teda příroda a kultura dohromady a to je přece paráda. Tady naopak hraje velkou roli újma, bolest, všude číhající a (zároveň přirozeně vystupující) smrt, vítr jako hybná síla; líbily se mi i občas probleskující rtěnky a cigarety či obecná čeština, které patos některých vznosných obrazů srážejí. Po určitém čase se ale přece jenom vyjevují i limity tohoto tvůrčího gesta – i vzhledem k rezignaci na nějaké jemnější kompoziční uspořádání přece jenom některé prvky působí poněkud repetitivně. Asi tak v polovině knihy jsem si byl jistý, že v dalším textu vykoukne černá zvěř, něco bude zjizveno a cokoliv přírodního promluví lidským hlasem (nebo naopak), "dokola a do zbláznění", jak se píše v jednom z (velmi krásných) textů. Přitom je zjevné, že autor si ve výstavbě jednotlivých básní počíná naprosto suverénně – třeba řada důvtipných metafor, v nichž se z půvabem i hrůzou proplétá lidské a zvířecí či rostlinné (a to pak zase s "neživou" přírodou), např. "Slyší / brázdy v lese / jizvící se mechem / i měkkou kůži dubu / pálenou sovami"; ale při kontinuální četbě básně působí chvílemi jak podle stejného mustru. Dost se mi naopak líbily básně ke konci, vycházející z forem lidové slovenosti (pranostika, písně, ukolébavka...), které ten svět se všemi svými zaklínadly, rituály, znameními, obyčeji a specifickým pojímáním času dotvářejí zase z jiného hlediska. Vlastně se mi líbilo ledasco a hudrám přespříliš.

Žertva

Pošplháš jižním svahem
nad strž nahoru do skal
kde žije už jen zvěř
a dřevění bůžci

Odtud tě mezi smrky
povedou vrány
po srnčích stezkách
až do kamenného sadu

A tehdy se
kruhy pod dubem
zjizví tmou
a jen trocha krve
steče po kořenech
až do údolí

(s. 19)

1 01.12.2024

Tak hlavně že se díky tomu nezabil; jinak je to spíš takový odkrojek, byť lze vystopovat všelijaké vazby k beletristickému dílu (kosmos, nedospělost, forma), ale popravdě mě zaujalo spíš jméno Gombrowiczova psa (Psina) a pak nějaké ty poznámačky na hranici sebechvály a sebeironie.

"Smutný spisovatel, který se považuje za pána reality, je k smíchu. Ha, ha, ha! Uf!“

1 24.11.2024

"žena v obchodě platí rukou mé matky
bez aury bude ten známý loket
na němž jsem kdysi sám ležel
ležet na cizím polštáři
vracet dech do cizího mozku
cosi neprošlo krematoriem"

15.11.2024

"Mám jednopokojový byt, mám nouzi o místo; když chci být chvíli sám, nenasazuji si brýle; naopak, nasadím brýle tomu, kdo je u mě."

07.11.2024

Obrovský potenciál ústřední postavy jezevce bohužel nevyužit:(

23.09.2024

Rituální opakování určitých veršů ("před cestou je potřeba si slíbit / že si doma dáme černý čaj") jako zachytávání jistoty ve světě, v němž pozornost těká jako onen motýl uprostřed hořícího pralesa, ale také jako ironické odzvučení líbivých manter ("zákony existují pro všechny"). Četná přirovnání, skrz něž dochází k odchlipování od ústřední kostry básně, ale stále setrvávání v motivickém souzvuku – takže to nakonec funguje, proč ne. Důvtipný kritický podtón skrz navlečení současné látky do prastarých mýtů i prostřednictvím (zatím) surreálných vizí. A také hodně pohlazení (nebo mě spíš napadalo slovo "vzpruha") – taková ta atmosféra v duchu, že "domov si člověk nese s sebou" a vůbec naděje z různých forem součinnosti a drobných vítězství. Potřeba obejmout celý svět ne jako velikášství, ale jako vyústění interkulturní zkušenosti. Součástí putování po různých prostorech také reflexe vlastní pozice – skvělé básně Cestovatel (kromě pointy velmi všímavé nástřely různých osob) a Teplice (nefiltrující zobrazení rozporuplných chvil).
Archivuju si zde tyto dvě pasáže:
"uviděl motýla sedícího v gigantické euforbii / s křídly černými a dlouhými // jako skokanské můstky v noci"
"dítě znepokojené vetřelci / kráčejícími jeho prastarým světem"

19.09.2024

Požadují zrušení Janka Rubeše a distribuci této knihy do rukou všech lidí vyskytujících se v Praze, respektive:

Potřeba vypíchnout detail, zmínit výjimku, upřesnit závorkou, odbočit k formativnímu příběhu, protřídit a seřadit – vlastně docela piplavá práce, za níž stojí touha zpřítomnit neodvratně zaniklý časoprostor a tím se opětovně navázat na ztracené území; a jedná se o území mimo jiné jazykové, odtud neustálé nutkání k zmínění lokálních i rodinných názvů.

Zdá se mi poněkud šťastné, že kniha vychází z takovým odstupem (napsána v 1. polovině 70. let) – rozšiřují se tím základní časové body: dětství a dospívání autorů – čas psaní autorů – momentální čas čtenářský (samozřejmě by šlo pitvat časové vztahy ještě nuancovaněji – pozůstatky Rakouska-Uherska, meziválečné období X komunistický převrat, Praha momentální a Praha z osobních vzpomínek čtenáře atd.) Vytváří se tím značné napětí co do prožívání – období 20. až 60. let je ztvárněno nesmírně plasticky, se všemi atributy zaniklé skutečnosti (akcíz, opraváři všeho druhu – "Klinika loutek"! –, ohrady periferie, roletáři...) a zároveň s důrazem vědomé závažnosti, které jsou "dětskému pravěku" připisovány. Pak je tu období mnichovského exilu, které je vlastně zmiňováno explicitně jen výjimečně. Z hesel však prýští osudový pocit toho, že Praha před emigrací je již definitivně zaniklý svět, že již není možné se do něj navrátit – což je popisováno tak, jako by to platilo plošně (pro všechny nastávající generace i na současné neemigrující) a úplně pro všechno. Zejména Jedličkovy texty nahlíží třeba na vánoční zvyky či na "nezbednou" jízdu na řetízkovém kolotoči jako na něco již nemyslitelného; pocit všeobecné nedosažitelnost umocňuje i často používány trpný rod. Tato evokace se však dostává do napětí s pražskou vazbou současného čtenáře, který zjišťuje, že nejen že se určité věci nezměnily, ale zejména dětské prožívání, jak jej Diviš a Jedlička představují, je v mnoha ohledech univerzální a nezávislé na prostoru – všechny ty iracionální tísně a potřeštěná nutkání; například opakovaně se vyskytuje velmi dobře známý pocit dětského toužení po určitému cíli, jež však při dosažení nesplňuje očekávání, čímž se vyjevuje kvalita nedosažitelnosti, samotný smysl tkvící v očekávání a v účinku představy (např. ubohá pouťová, ale lákavá panoptika, vodnaté drahé, ale načančané třešně, vzrušující ceny na střelnici, které snad ani nelze vyhrát...). Nebo majetnicky soukromá rozkoš z jízdy prázdnou tramvají, která jede "jen kvůli mně". Právě toto neustálé střetávání čtenářské a autorské perspektivy, která se v prožitku i poznané skutečnosti někdy liší a někdy ne, dělá z Posledního průvodce Prahou i nesmírně zábavné čtení.

Jedličkovy a Divišovy texty lze poměrně bezpečně odlišit i bez na jisto vtisknutých iniciál. Divišovy podstatně kratší texty mají sklon ke glose, jízlivosti, někdy až rozdurděnosti – poměrně vtipný mi připadá jeho urputný odpor vůči Sokolu ("prašná nuda", "Zpocené a branné srazy sokolské, z nichž si pamatuju už jako kluk jakousi rozmáchanou bezbrannost proč a vlastně k čemu"). Jedličkův přístup jako by byl spíš archivářský než citový, plný soustředěné evidence, byť i jeho základ tkví ve velmi osobních prožitcích, které zobrazuje s melancholií i specifickým vtipem: "Uhlíř měl moje tajné sympatie. Chtěl jsem, aby nás okrádal."

Je parádní, že knize se dostalo tak pečlivého edičního i velmi úhledného grafického zpracování, jásal jsem také při tom, když jsem uzřel japonskou vazbu – jenže! Vazba, která umožňuje pohodlné rozložení knihy na stole, se zde dostává do napětí s tím, jak tenkou plochou je přilepena k obalu. Asi tak od poloviny knihy se tak dostává pod tlak stránek a výsledkem je smutné odlepení. Přitom by stačilo k obalu přilepit obě strany hřbetu vazby, ach jo! To nic nemění na tom, že je to omamná publikace.

Přední hračkářství byla v Praze tři – na nábřeží těsně pod Letnou "U Krále železnic" – obchod specializovaný na vláčky, hlavně později elektrické, v jeho výloze jezdilo celý rok několik vláčkových souprav a z našich končin se tam chodilo na podívanou pouze za tímto účelem. Ostatně daleko více fascinující než ony pohyblivé vláčky byla kašírovaná krajina, sestavená na celé ploše výkladní skříně, které probouzela dětskou nenasytnost a vedla k představě, že by se takováto miniaturní liliputánská země dala zbudovat na areálu nesrovnatelně větším, kde by byly v pohybu i ostatní součástky.
(s. 45)

09.09.2024

Román o paměti, který zároveň tlumí (nebo se o to podobně jako jeho protagonisté snaží) vše minulé, nechává historii zaznít jen v dozvucích, které však chtě nechtě hýbají lecčím. Myslím, že pro českého čtenáře nemusí být od začátku úplně zřejmé, že se dění knihy podstatně váže k dějinám Chile – k období pinochetovského teroru, kdy došlo za pomoci USA k odstavení demokraticky socialistické vlády, kdy byly zavražděny tisíce lidí, kdy stovky občanů nezvěstně zmizely. Zerán ale nepředkládá krvavé výjevy z období diktatury. Ke slovu se dostává generace dětí těch, kteří se aktivně účastnily odboje vůči totalitě – a jejich postoj k minulému není veden heroickou euforií z konce režimu na konci 80. let, spíš potřebou najít balanc mezi zapomenutím a pohlcením. Prazvláštní trojice se snaží kolektivní trauma ukončit mj. pohřbením matky jedné z účastnic – ale to není jen tak, když z nebe padá popel a nejistota cloumá i dospělými těly.

Příběh je nesen dvěma vypravěčskými liniemi, které nemohou být stylově odlišnější, stejně jako nemohou být odlišnější (byť vedeni stejnou motivací) vypravěči – "nevlastní sourozenci" Felipe a Iquela.
Felipeho kapitoly tvoří vždy jedna jediná nekončící věta, vedená rozvernou mluvností, lehkovážností typu "nazdar bazar" a "no jasně" a potřebou skrz "hlučné myšlenky" zahnat nesnesitelnost ticha. Zároveň je řečový proud nesen i vážným posláním, dost možná pouze halucinačním, to ale není důvod pro snížení jeho závažnosti – Felipemu se zjevují mrtvoly, nezvěstní a nepohřbení z předchozího politického režimu, přičemž je jeho konání vedeno představou zarovnání počtu hrobů a mrtvých, titulního "odpočtu", který jako by mohl zastavit působení kolektivního traumatu. Právě kvůli této "matematice smrti" jsou jeho kapitoly nadepsané číslicí, vždy o jedno nižší (jenže co si počít, když se došlo k nule a něco nevychází?). Posedlost dopočítat se k nule se projevuje zálibou v násilí – Felipe bez zlých úmyslů oškubává papouška, zvídavě tráví slepice a vytváří brutální překážkové dráhy, aby se dopátral podstatě smrti.
Pasáže náležící Iquele jsou chladně koncentrované, svou pozorností nejčastěji upřené k lidským interakcím. Ty se ovšem spíš než jasnými výpověďmi vyznačují gesty a náznaky, které lze ve své zastřenosti vyjádřit pouze skrz "jako", přímé pojmenování jako by bylo nedosažitelné. Nejistota představuje zásadní rys tohoto vyprávění – v odstavcích se množí ambivalentní prožitky ("přicházeli stejnou měrou euforičtí a úzkostní", "otec vypadal mnohem živěji než kdy jindy, ale zároveň jako by měl každou chvíli zemřít", "její hlas zněl sladce, i když cize"), hojně užívané závorky nenechají napsané na pokoji – vše je potřeba upřesnit, tím spíš tedy znejistit: "Paloma těžce dýchala, zakrývala si jednou rukou nos a druhou se mě držela za paži, s něhou (nebo jen aby neztratila rovnováhu.").

Závorky ale nefungují pouze jako potřeba neustále zpochybňovat skutečnost, leckdy se mezi nimi nacházejí pouze výčty. Již naznačený motiv počtu hraje totiž v celé knize důležitou roli – mimo jiné v sebezáchovném rituálu, během nějž Iquela evidencí věci kolem sebe rozkládá nepříjemnou situaci na pouhá čísla a tím se z ní snaží uniknout. Určité číslo se vyjevuje v souvislosti s pamětí také jako pevný bod, kolem nějž lze sestavit zapomenutou scénu – třeba když dochází ke sčítání volebních hlasů, tak ke každému průběžnému součtu náleží určitá vzpomínka. Obecně lze říct, že se nutkání potýkat se s čísly vyjevuje jako potenciální způsob, skrz nějž by mohlo dojít k určitému ujištění, uklidnění či ukončení – převedení problému na exaktní rovinu však představuje řešení pouze iluzorní.

Dalším zásadním motivem se stává samotný jazyk – Iquela je profesí překladatelka, tudíž je citlivá k různým "trhlinám" k jazyce, nedorozumění si vykládá v metaforách z oblasti translatologie a v závorkách vyjmenovává řadu synonym vztahujících se k poslednímu slovu. Vyjevuje se však také jako osoba, která není schopna unést váhu a počet určitých slov (představuje si jejich přijímání jako "odměřování" lidského života), přičemž přikládá již samotnému vyslovení značnou sílu ("jako bych se tím jménem pokoušela napravit něco nenávratně rozbitého"). Slova jsou pak zostřeně vnímána zejména jako nositelé paměti – Paloma, jejíž matku v rakvi celé trio shání, od rodičů-emigrantů přebírá jejich španělštinu, která se svým kontextem váže k politickému dění. Mluvou Palomy (třeba jejími "nedokonalostmi") jako by pak byly dřívější události neustále kříšeny: "a také se naučila další, jiná slova, ta, na kterých se zadrhávala a pletla, protože pro její matku, pro tu moji (pro všechny naše rodiče), měla jiný význam: protože krytí neznamenalo sterilní obvazy, buňka nesouvisela s biologií, hnutí nesouviselo s pohybem a svazky nebyly knihy...". Stejně tak matka Iquely se stává přenašečem určitých frází, které pocházejí z období diktatury (variace "čekat, dívat se, vědět") nebo na něj odkazují ("Dělám to pro tebe.", "Nikdy nezapomeň."), a které se vypravěčce zadírají pod kůži.

Stát se nezávislým na paměti ostatních se ukazuje jako nemožné, ač se Iquela pohledu své matky, který se stává symbolem pro přenos paměti, snaží vyhnout sebevíc – padající popel z nebe připomíná zpopelněné, dětská hra "na zmizení" dostává znepokojivé konotace a během hraní "město jméno" v zadní části pohřebního vozidla dochází k nemístným přeřekům. Mísení tváří a jmen z různých období jednotlivých osob nutí chápat je nikoliv pouze jako "teď a tady", ale nutně s celou pošramocenou historií. K harmonii dochází pouze v nečekaně něžných momentech, kdy chvíle dětství obnaží od zlověstných významů a alespoň na chvilku mezi hlavní trojkou dojde k jakémusi (nejen) kamarádskému bezčasí. Kdy není potřeba si škrábat kůži do krve, aby se dosáhlo "vlastní" bolesti.

Jeden z nejlepších románů, co jsem kdy četl. Nevím, jestli to bylo zamýšlené, ale celou dobu mi na mysl přicházela ironie toho, že očistná cesta pryč je zároveň cesta "ze Santiaga" (jakožto de Chile, ne de Compostela).

26.08.2024

Těžko bych hledal ve své knihovně půvabnější název knihy. Konkrétní poštolka – jako by samotná konkrétnost slova poštolka nestačila, jako by bylo potřeba to ještě upřesnit. To se mi zdá koneckonců zásadní i pro Řehákovu poetiku – žádné rozvolněné přeskoky, ale koncentrované upřesňování, respektive znejišťování původní scenérie. Topograficky se přitom sbírka drží pevných mantinelů, konkrétního území Karlína, což je dáno nejen skutečnými ulicemi a náměstími, ale i opakujícími detailními motivy napříč sbírkou (pokojík pro služky, zaprášená klika, polorozbořená zahrádka, noční světla...), které navozují dojem ohraničeného území, v němž mluvčí-chodec korzuje. Prostorová stabilita je však zpochybňována stabilitou časovou – v básních se míhají odtažité kanceláře a luxusní prodejny s oprýskanými budovami zašlého světa, "nikdo nenosí hodinky". Lidská činnost je jakoby umrtvena, nastává "doba botníků", člověk mizí, vyskytuje se především skrz zmínění jednotlivých částí těla a aktivitu přebírají abstrakta a předměty. Živelnou podobu si zachovává akorát tak mluvčího oči vedoucí imaginární žena, která v sobě tmelí všechnu okouzlující esenci městské čtvrti – její limity však tkví v tom, že její zhmotnění se ukazuje jako iluzorní, přestože se váže k mnoha věcným a konkrétním souvislostem: "za výlohou se vlní svatební šaty / pro těla budoucích nevěst / staneš se hmotnou nevěstou? / vyplníš tyto šaty?" Přes nemožnost povstat se tato věrná průvodkyně ukazuje být pro mluvčího jako určující, zároveň její existence dodává básni skrz neustálé obracení se dynamiku.

Řehákovi se také ve sbírce podařilo ztvárnit určitý pocit z odcházejícího světa, jehož kontury jsou již dávno rozpité, ale jehož podstata je nemilosrdně potlačována. Na jedné straně zde stojí různé skrumáže umrtvených věcí a prostranství – s nimi lze pracovat, protože se sice jeví jako nesmyslné a bizarní, ale ztráta praktického účelu je osvobozuje od zneužití a naopak vybízí k svobodnému aktu vnímání. Vedle toho však "mrtvost" může označovat stav, kdy je neuspořádaný a vzrušující svět potlačován jednotvárným, zlověstným obsahem. Myslím, že Řehák má tu a tam tendenci toto vyjadřovat poměrně fádně a prvoplánově, když třeba píše o zvěčnění na instafotkách či o kancelářsky čpících dnech. Mnohem lépe to dopadá v případech, kdy si vystačí s mnohem skromnějšími obrazy, které do sebe ani nevtahují "nový svět", ale soustředí se na absurdní odcházení toho starého ("na chodníku pozvednu ruku / zamávám vzduchu a popelářům / kteří starou ulici přestavují na novou / kde ona už nepřebývá"), případně se zaměřují na prostou nepřítomnost skrz četné negace. Z předchozích Obyvatelů se vrací motiv týdne – ve spojení s milostnými prožitky, které jsou naroubovány na dětský kontext hry, má sice znepokojivou a uplývající, ale vzrušeně konkrétní podobu, zatímco v poslední básni čteme o tom, že "čtvrtek chutnal jako neděle / neděle jako čtvrtek." V Konkrétní poštolce je smyslové zakoušení pro prožívání mluvčího zcela zásadní, protože negarantuje zpohodlnělou, nýbrž ambivalentní podobu světa: "pochod zarůstal plevelem / a akáty s listy ve tvaru srdce / zaplavily čtvrť". Výmluvné může být také používání dvou slov, mezi něž je vložen spojovník ("loutka-panenka", "kamera-vzpomínka", "záclony bytu-oční víčka") – nespokojenost se zdánlivě ustálenou povahou světa nutí mluvčího neustále odkrývat jeho podvojnost.

Vyjasňování

nech sebou protékat čas
vyhlížej jak průhlední chodci
v ranním dešti spěchají
vstříc novému životu

nech sebou protékat čas
všimni si jak strop pokoje
prozáří přímka paprsku
nespatřeného projíždějícího auta

nech sebou protékat čas
zvolna se rozednívá
baráky pod zlým nebem
omývají světlem kuchyňská těla

nech sebou protékat čas
obtiskni dlaň na okno se žaluzií
a sleduj jak pomalu mizí
jak potom mizí i tvoje tvář

(s. 55)

1 22.08.2024

Protloukání a vláčení bez zjevného cíle, cesty ne rozjařené a objevující, ale spíš utrmácené a plné pošlapaného bohémství. Potkávání existencí ve stylu "sice divná, ale přece jenom společnost", jejichž vymykající se význam je uvědoměn až ex post, až po roztržení tohoto spontánního kumpánství, které je sice ztraceno, ale skrz vyprávění dochází alespoň k utvrzení toho, že je možné být součást příběhu.

Oproti Depeche Mode mi přišel Bic Mac i v rámci jednotlivých povídek roztříštěnější – příznačné je dělení textu na drobnější bloky, které slouží jedné scéně. Ta se ztvárňuje skrz nekončící souvětí, absorbující do sebe úvahy, popisy i dialogy; horlivost vyjádření zdárně evokuje spontánnost situace. Zajímavě se pracuje s du-formou – vypravěč se v určitých chvílích intenzivně obrací ke čtenáři, přičemž to působí, jako by chtěl zdůraznit, že daný moment mu musí být přece dobře známý, ale zároveň se jedná o tak specifické chvíle a dojmy, že to ve výsledku působí spíš jako zvláštní intimní zasvěcování. Žitá realita středoevropského prostoru prvního tisíciletí (v níž je již obsazena řada známých věcí – od východoevropských příchozích v mrzkých zaměstnáních až po slova jako "projekt", pod něž lze schovat naprosto vágní cokoliv) se střídá s rozjetými reflexemi – ty jsou někdy pronikavé, jindy naopak zcela jalové, což je však zřejmě schválně, neboť vážný či nostalgický tón Žadanova textu leckdy skosí ironie.

Nejpodařenější (a to vážně velmi) mi připadají povídky Porno a Autoatlas Ukrajiny, které se částečně vracejí do rodného prostoru východní Ukrajiny; dochází zde k určitému paradoxu vzývané "cesty" a zároveň vědomí toho, že i tendence neustálého pohybu má někde své zárodky (v tomto případě v hromadném ježdění na regionální fotbalové zápasy a v převoznických cestách s otcem). Poslední povídka, zároveň omamná óda na mapy jakožto objekty rozněcující imaginaci, je i implicitní ukázkou střetu mentalit – zatímco rakouský kamarád dychtí z jeho perspektivy po "exotických" opuštěných industriálních prostorech, které pro něj představují akorát tak umrtvené a lehce zachytitelné cingrlátko, vypravěč v celkovém průjezdu východní oblastí nachází metafyziku závodů a uondaných hrdinů. Pocit domova v liminálních prostorech.

"Poté, co jsme z okolního vzduchu vyhmátli obraz krajiny, černobílý industriál, který se přes svou zatuhlost nezdá být zase tak mrtvý, nezbylo nám než odsud odjet. Při překonání té samé vzdálenosti pokaždé zafungují ty samé receptory, obnovuješ jakoby palubní deník, jenž se po dlouhé době setřel a ztratil jasnost, proto je třeba ho čas od času navrátit k životu. To všechno se ukládá do jakéhosi katalogu: zaznamenáváš a označuješ pro sebe každou zatáčku, každé parkoviště, domy u tratě, názvy městeček, rozmístění strážních postů, vzdálenosti mezi benzinkami a bary, ceny na benzinkách a v barech, pracovní dobu čerpadlářů a prostitutek, které tu všichni znají, každý rozbitý náklaďák, s vyvrhnutými vnitřnostmi, každou postavu na křižovatce, každý pohřební průvod, jejž není možné předjet, takže vzniká dojem, že nepřetržitě jedeš za pohřebním průvodem, přičemž nemáš možnost dostat se před něj a podívat se, co ve skutečnosti začíná tam, kde končí život."
(Autoatlas Ukrajiny, s. 156)

3 17.07.2024

"i když o žádné skutky jako takové tu vlastně nešlo, spíš o plahočení prostupným a řezavým vzduchem, snahu protlačit se ještě o kousek, ještě o pár milimetrů, bez jakéhokoliv cíle, bez jakéhokoliv přání, bez jakýchkoliv pochyb, bez jakékoliv naděje na úspěch."

Tato pasáž z pásma vypravěče mi připadá být výstižná pro celkový náboj knihy, s tím paradoxem, že děj je rámován cílem, který se zdá být vzhledem k naladění účastníků putování celkem ambiciózní. Hledání "ztraceného kamaráda" sice představuje určitý styčný bod pro působení specifické skupinky charkovských pozdních náctiletých, motivace však není vyloženě intenzivní, čemuž odpovídá i dějová struktura, která je rozředěna vším možným. Postavy se motají v polokrachlých továrnách, příměstských vlakových spojích a na fotbalových stadionech, na nichž jde o všechno, jen ne o fotbal; potkávají provinční dialektiky, vysoce postavené dívky se zájmem v nízkých patrech, středověké dealery a děti přežívající ve vlacích. Rok 1993, přišel nový režim a zůstaly staré, již ošuntělé vesty. Je to trochu drsné a trochu lážo plážo, i mohutné obtíže jako by nakonec byly překonány určitým lokálním know-how, případně lhostejností.

Myslím, že účinek knihy tkví i ve velmi funkčním vypravěčském naladění. Na jednu stranu budí dojem dokumentu, na druhou stranu je neustále zdůrazňována zprostředkovanost – vypravěč zaujímá řadu rétorických poloh, od ledabylé ironie přes neukočírovanou vervu ("proč o tom vlastně mluvím") až po nenadálé nespisovné úvahy. Postoj "nad věcí" je však po prvních pár úvodech (jsou čtyři, stejně jako epilogy) trochu sražen tím, že se vypravěč stává přímým účastníkem, takže se z komentátora stává spíše určitý intimní zpravodaj, který ke svému okruhu přistupuje se zvláštní aurou kamarádství – nejedná se o žádnou "bromance", je to zvláštní, nijak vznešenými idejemi semknuté spojenectví, které je ale neustále utužováno potřebou mluvy (a potřebou s někým sdílet stejnou láhev). Zároveň dává vyvstat nečekaným podobnostem s jinými sociálními typy, ať už jsou to prostitutky nebo půlnoční tramvajáci. V knize je i nádherný moment z "nesmírné logické jednoty drobností" pociťované na malém nádraží po potkání invalidy, který pouští z gramofonu retro, které "v zásadě stojí za hovno" – i tak jako by se v této chvíli vyjevilo všechno nevyslovené spiklenectví různorodé trojice.

Dialogy – nesmírně životné, jejich vtip se zjevuje nezávisle na vědomí mluvících (výslovný "smích" se snad neobjeví po žádné replice – "Jo, a Trockij byl basketbalista. Hrál za Pracovní zálohy.")
Kompozice – mazec, výborně fungují hlavně vložené texty (kniha od "doněckého kontrolního výboru", který v sobě mísí poťouchlou návodnost, urputnou vážnost a ironickou frázovitost) a pasáže reprodukující tlumočnické nesoulady (vystoupení pochybného kazatele a pořad se studií od BBC), které paradoxně odkrývají skutečnou podstatu věcí a kulturní propast mezi nově "osvobozeným" východním prostorem a dlouhodobě "svobodným" prostorem anglosaským.

5:30
Na konečné bychom rádi našli aspoň nějakou lavičku, kde by se dalo přečkat pár hodin do příštího vlaku, jenže se tu konečně objeví ti kluci, co se vrací z vojny, a taky houbaři. Všechny lavice v čekárně jsou obsazeny nějakými podezřelými existencemi. Vyjdeme proto na jediné zdejší nástupiště, které nádražní tlampače z nějaké důvodu pateticky označují za první, jako by tu snad někde bylo i druhé. Nějakých sto metrů od nádraží je vidět vysokou lávku pro pěší, vypínající se nad celým panoramatem. "Pěkný," řeknu, "tak asi půjdeme na most, tady se stejně nikde nedá spát." Stoupáme po kovových schodech a prohlížíme si nádraží, nekonečná rozvětvení kolejnic, nákladní vagóny tísnící se jeden vedle druhého, cisterny, štěrk, semafory, stromy, mlhu, nádražní budovy, všechno možné, nemáme se o čem bavit, takže tam sedíme obklopeni mlhou a mraky, pomalu pijeme studenou minerálku a prohlížíme si všechnu tu zmrzačenou železniční infrastrukturu.

(s. 206)

2 15.07.2024

krásnější (neefektní, neornamentální, vyváženě dávkované v jinak přímém textu) přirovnání jsem dlouho nečetl, Pujmanová ani jednou netrefí mimo. velmi rafinované nakládání s žánrem červené knihovny, které už jen názvem přivábí (nebo spíš v době vzniku přivábilo) uměleckou literaturou nezainteresované čtenářstvo. nesmírný cit pro nuancovaný popis dusných bytových atmosfér, drobných poklesků i neuvědomovaných gest (strhující tři strany zabírající listonoše přibližující se ke schránce). o deset tříd pozoruhodnější Pýcha a předsudek bez romantizujících kiksů, naopak s vypravěčskou invencí, prodírající se polopřímou řečí i ironicky gnómickými komentáři

“Karla se cítila obklopená rodinou Heglů jako něčím drahocenným, jako by jela s nákladem rádia.

09.07.2024

Poezie založená na tradičním hodnotovém základě, ale zároveň výrazově experimentující – byť nesmírně soustředěně a pečlivě v prostorových souřadnicích bílé strany.
Laxovy vertikály a chumly vnímám asi na třech rovinách: 1. rozkouskování slov jako stočení pozornosti k různým rovinám jazyka (samozřejmě ke slabice, ale i k interpunkčním zámlkám a dvojtečkám) 2. zdánlivě odosobněné psaní jako impuls ke kontemplaci ("kaž / dé / slo / vo / mo / d / lit / ba"), což umožňují různá opakování, obměňování a variování celků nastolující určitý rituální rytmus 3. s vědomím Laxova životního příběhu lze na básně nahlížet doopravdy i jako na určité "vhledy do krajiny"; Lax pracuje s různými úrovni abstrakce (barvy – pojmy – hrubé vjemy), které umožňují zachytit přírodní cyklické proměny s univerzálním vyzněním, ale zároveň v mé hlavě udržují krásnou představu: sedmdesátiletý Američan na dobrovolné samotě poloprázdného řeckého ostrava potýkající se se slovy, zatímco se před ním míhá příliv a odliv, slunce a hvězdy, stromy a skály. "Jeden" ostrov, zdvihání "jednoho" kamene – tato opakující číslovka jako by dokazovala, že navzdory sklonu k redukci výraziva až na nejelementárnější základy autor stále čerpá z toho nejkonkrétnějšího, z nevzrušeného konkrétního pozorování a pojmenovávání.
Vynikající doslov Jakuba Guzira, který dává nahlédnout i do výborem nezahrnuté tvorby, např. cirkusových básní (akrobacie jako epifanie) či schválně nesrozumitelné korespondence s Thomasem Mertonem.

07.07.2024

Něco mezi úředním protokolem, powerpointovou prezentací a nejniternějším deníkem. Skvělé scény, ve kterých se někdo ze společnosti plné diskrétní úslužnosti dostane do situací, kdy nezbývá než zničit všechna hotelová ramínka. Neukočírované pátrání po budoucnosti jako cesta k sobě, což vede do rozněžnělého nalezení pevného bodu, nebo naopak k neschopnosti prožít nejelementárnější lidské emoce.

29.06.2024

umí si akorát tak vymýšlet (jde mu to dobře)

1 24.06.2024

prostě je to zloděj zlodějská

1 17.06.2024

To srovnání se bude zdát být vulgární, ale hned vysvětlím: básně v Hládkově mi svým způsobem připomněly určitou množinu tiktokových videí, na jejichž platnosti se většinou shodne velká část uživatelů. Jsou psané nesmírně prostým a nezákeřným jazykem, který si potrpí na úspornost – zkrátka chtějí předložit obraz. Navzdory lokálnímu a časovému zakotvení ve sbírce dominují básně, jež přináší univerzální příhody a momenty, po jejichž přečtení lze velmi jednoduše vzpomínat i na obdobné okamžiky svého dětství a usmívat se nad ryzím a alogickým dětským pohledem. Obávám se však, že Tomáškovy básně už většinou nemají schopnost přesáhnout tento ztotožňující rámec, že jsme jako čtenáři nuceni zůstat v pouhém pokyvování nad tím, co známe – a nenutí nás to k obrodě dosavadního pohledu.

Dokážu si představit, že větší kouzlo bude mít sbírka pro čtenáře sdílející s Tomáškem stejné prostorové či věkové souřadnice, zejména texty "malých odporů" proti zkostnatělým a dogmatickým oficiálním strukturám aneb úniky z Májového průvodu, vzpírání se Spartakiádě či fandění nesovětským sportovcům (zvláštním způsobem se vymyká záznam z Akce Z na Petříně). Tam se dětský pohled brání tomu, aby z básní vzešel dojem "jo, ten jim to nandal" – jsou to prostě malá svědectví o každodennosti, která je tu a tam konfrontována s obdobím první republiky (v negativním smyslu – "a dlouhé / dlouhé řady / jemně rytých Masaryků") i se současností (ve smyslu pozitivním – "Aut bylo tenkrát / povážlivě málo"). Ani takové básně ovšem nepřesahují všední banalitu, pouze ji zaznamenávají; verše jako "nemohu nezmínit / obraz (...)" pak dojem, že to jsou básně psané spíš z vytrvalé touhy po osobní dokumentaci než po oslnivém uměleckém výsledku, potvrzují. A na tom není nic špatného, jen je to sbírka spíš milá než výborná, přestože různé náznaky by mohly naznačovat, že ambice jsou vyšší – práce s postscripty, narativní provázání jednotlivých básní či členící obraz "varhan / padesátých let", jejichž měchy mluvčí šlape. Takhle jsou to ale spíš hezké i palčivé nahozené vzpomínky z doby, kdy se navzdory okolním běsům vždy podařilo nějak "jít si po svých".

///
Ze sněhu
postavili jsme hrad
Mirek Lichtig Pavel Rotter a já

vytvořili jsme zásobu koulí

kolem šli kluci z Petynky
a v přesile nás napadli

odolávali jsme
do posledního dechu

ale nakonec jsme leželi bezmocně

s ústy plnými sněhu

(s. 73)

17.06.2024