lubtich komentáře u knih

Šibalsky oulipovská záležitost, která evokuje manažerskou příručku, nicméně se za názvem skrývá hravý, systematicky promyšlený text.
Grafické zpracování je trochu pofidérní, marně hledám smysl vložených ilustrací velryby, psacího stroje či švába (na druhou stranu mi k té absurditě počínání celkem sedí), nicméně důležité je organizační schéma na předsádce, které nastiňuje zádrhely zdánlivě banálního úkonu, který vyplývá z názvu knihy. Nenabízí toho však tolik jako samotná próza.
Jednovětný text bez interpunkce s přibývajícími stránkami stále kyne a kyne, přičemž jsme ujišťováni, že "budeme pro zjednodušení protože zjednodušovat je vždycky dobré" – i tak jsme stále zavalováni mnohými možnostmi, které konečný cíl prodlužují až do té chvíle, kdy má oslovovaný subjekt jen pár měsíců do penze. Ta nemožnost dosáhnutí mi připomněla nejen nekonečné počínání K. v Kafkově Zámku, ale i v knize naznačenou Ionescovu hru Plešatá zpěvačka ("když se zvoní u dveří tak tam někdy někdo je a jindy není nikdo a jak každý ví pravda bývá někde uprostřed").
Repetitivní vršení obtíží, které je povětšinou líčeno suchým, manažerským stylem, tu a tam narušuje obměna slov – jako by rádce náhle vypnul manažerský mindset a uvědomil si lidskou nesmyslnost počínání. Často opakovaná věta "část organizace jež vás zaměstnává" náhle změní svou podobu i vyznění: "část organizace jež vás vykořisťuje". Text tak obnažuje absurdní systém i hierarchii korporátní sféry, ale zároveň ukazuje, že žádné lidské počínání nelze redukovat na matematický systém.
Jak je to Perece zvykem, tu a tam je to poněkud legranda, třeba když se dvě překážky (zkažené vejce a rybí kost) spojí a dohromady vytvoří ještě poťouchlejší zádrhel (slepice uzřelo kost a to se objeví ve vajíčkách). Georges napsal asi i větší pecky, ale i tyhle drobné texty mě dělají vskutku šťastným.

"je ve své kanceláři ve stejně vynikající náladě jako obvykle můžete se v její společnosti více či méně dlouze rozhovořit o kvalitě ryby která se podávala k obědu nebo o čerstvosti vajíček nebo o tom jak je tyjo těžké p x dostihnout a právě v tu chvíli jak aspoň doufáme uvidíte jít p x kolem a fofrem se budete snažit vymyslet nějakou přijatelnou záminku například musím jít vyměnit parkovací kartu nebo obávám se že jsem spolkl rybí kost nebo tak si říkám jestli ta vajíčka nebyla zkažená nebo máte na tváři červené flíčky nechytla jste náhodou spalničky"
(s. 29)

1 21.07.2022

"Každý okamžik je hodný básně."
Reinerův počin ukazuje, že nic nelze redukovat na encyklopedická hesla. Jistě, Blatný by se dal popsat nějakými adjektivy: nepraktický, pasivní, podezřívavý, citlivý, úzkostný, nesamostatný... I jeho životní mezníky by šlo vytyčit: smrt rodičů – předemigrační sbírky – hospitalizace – poemigrační sbírky. Možná je ale sugestivnější sepsat šestisetstránkovou knihu a udělat z jména v učebnici člověka. Dlouho jsem nebyl u prózy tak čtenářky strhnut a dlouho jsem z prózy necítil takové nadšení a zapálení pro psaní, však autorův styl občas jako by připomínal Blatného psaní ("Pokoje se zaplňují, kadróba v předsíni nestačí polykat další a další kabáty, klobouky jí obrůstají jako kolonie chorošů...").
Vyprávění je sice (s drobnými přeskoky) lineární, ale různé události zasluhují rozdílné formy. Většinou sice převažuje vyprávění dokumentárního rázu, ale někde Reiner využívá archivní materiály (úryvky z deníků, korespondenci, hlášení, dochované rozhovory) a třeba s nálety na Brno se nelze popasovat jinak než formou povídky. Díky tomuto pozměňování náhledů na Blatného život nepřestává dílo působit sugestivně.
Jsem rád (spíš bych se možná hrozil, kdyby to u knihy s názvem "Básník" bylo jinak), že na Blatného poezii se nezapomíná, byť bych ocenil ještě více "textů o textech" – například prvotina Paní Jitřenka je v knize zmíněna jen letmo, Blatného kniha pro děti z roku 1946 je zmíněna až v kapitolách o exilovém období. Každá kapitola je uváděna příznačnými verši (někdy i velmi juvenilními), verše hrají velkou roli jako důkazy o Blatného konání v životě; to může být trochu ošemetné, přece jenom se v básních nelze vyhnout stylizaci, ale myslím, že v daných případech je Reiner používá citlivě.
Vůbec je z toho znát mnoholetá práce s archivními materiály a kdejakými texty, Reiner se na okraj zabývá nejen Blatným, ale i lidmi, kteří se okolo něj ochomýtali – Koláře, Nezvala, Ortena (Blatného věnec na pohřbu tohoto básníka je jeden z nejemotivnějších momentů), Chalupecký, Kainar, Matysová, Lederer a samozřejmě Frances Meachan, žena, která má na "Ivánkově" znovunalezení značný vliv. Ten kulturně-historický kontext je nesmírně cenný a dokáže Blatného počínání objasnit.
Mé čtenářské nadšení převažuje nad nedostatky, které jsou navíc diskutabilní, protože plynou z nejasného žánrového vymezení: od románu bych očekával méně široký kontext, od non-fiction zase absenci fabulace a méně expresivních hodnocení (například není nutné rýpat do surrealismu 21. století, když chce autor zdůraznit surrealistické podlaží Blatného básní). Ale možná tato kniha nechce být ani jedním a možná je to tak dobře: takto vystavěné dílo oživuje zájem o básnické dílo a zároveň si ponechává pečlivou a sofistikovanou formu.
Pro mě nejkrásnější kapitoly a části o "Ivánkovi" či "Mlokovi": surrealistické počátky, přátelství s Ortenem, ambivalentní spojení s Chalupeckým, "antiBlatný" kampaň po emigraci, napadení kvůli neposkytnutí cigaret a obsese písankami, čokoládami a cigaretami. A existence Ortenovy zapomenuté knihy Podivná smrt Filipa Frieda.
V knize zmíněné fotografie a audiozáznamy lze nalézt na této autorově stránce:
http://www.martinreiner.cz/7-ivan-blatny

Ivan ještě v noci zapíše v pokoji pár veršů, ale když pak usne, najde si ho "pavor nocturnus" a sáhne po něm děsivým dlouhým spárem –
Ve snu vidí plameny šlehající z vnitřků dávno ohořelých domů, ze kterých trčí vzhůru jen pobořené zdi. Je to oheň, který se nedá uhasit. Ulice zůstaly prázdné a on tu stojí úplně sám. Vzduch je plný vzdáleného temného dunění a někdo, koho není vidět, křičí: "Vrata! Vrata!" Ivan se vrhne ke dveřím, potom k dalším a dalším, ale všechny jsou zamčené. U posledních vrat, na samém konci ulice, leží zhroucená stařenka. Má zohavený obličej, na který zřejmě spadl veliký těžký předmět. A Ivan náhle zcela jasně ví, že musí bezvládnou ženu pohřbít. Vleče ji proto kamsi do pole, jež se od konce ulice táhne dozadu k nízkému obzoru. Stařenka je strašně těžká. Ivan cítí takovou slabost, že by neuzvedl ani lžíci s polévkou. Ale ví, že musí.
(s. 184)

3 20.07.2022

Moc milá sbírka, která chorvatské území vymaňuje z běžného turistického pohledu. Jde vidět, že má tento ostrov Radek Štěpánek dobře odpozorovaný a je s ním i sžitý, mnoho básní je vymezeno místně, nefiguruje zde pouhý vítr, ale "bóra", v moři neplavou ryby, ale "pražmy, palamidy a ropušnice". I takováto zpřesnění ukazují, že básně nejsou pouhé krajinkářství, spíš na mě působí se svojí subtilností meditativně –⁠ zamyšlení nad časem, tvary a proměnami prostorů a pohyby v něm. Krajinné motivy se pak nenápadně mísí s motivy milostnými, vůbec sepjetí člověka a přírody, které se více rozvinulo v pozdějších Radkových sbírkách, už je naznačeno zde.
Chvílemi mi byly protivné některé obraty, zejména genitivní metafory ("čepele stínů"), které podle mě z toho úsporného a přesného líčení trochu ční. Ale je to příjemná sbírka, kterou když si znovu otevřu, tak se mi vybaví cypřiše, cikády a bóra.

Na jih

Když cypřiš zpoza okna
vyhlíží svůj jih,
zrcadlí i mou bolest.
Mohu ho přesadit,
přenést k jinému oknu,
nebo zalévat slanou vodou,
ale nevyléčím ho.
Co mohu změnit,
zůstalo v minulosti:
nikdy ho nevykopat,
zapřít sám sebe,
opustit ho.
(s. 12)

20.07.2022

Škrob vytváří znepokojivě fascinující svět. Je to svět opuštěných průmyslových budov, ruin, deformované krajiny a stále bující divočiny. Svět permanentního ohrožení, kde se civilizace mísí s divočinou, kde umělé prorůstá přirozeným ("jsem tady / ale zároveň se prodírám křovinami / pod nohama mám tvrdou strukturu kabely a dráty / zahrabané v zemi"), kde jsou hranice soukromého a veřejného, vnitřního a vnějšího rozmazány (výborné obraty jako "glitchující vlajky" nebo "skály nás svírají v prstech").
Hrozí zde neustálé ohrožení, o němž toho vlastně mnoho nevíme, nicméně nejistý prostor ho neustále evokuje. Válka tady možná ještě nezačala, ale zároveň ani neskončila ("nemáme uniformy / ale o našich pláštích se tak mluví"). Vše je jaksi rozkročeno mezi přítomností, minulostí a budoucností ("na téhle křižovatce jsem / několikrát viděl rozeklaný balvan / ale teď už tu najednou není ", "datové centrum bylo uprostřed / vypáčil jsem dveře / všechno zničil")
Nejvíc na mě asi zapůsobila jakási komunikační vrstva – způsob domluvy na základě zanechaných vzkazů, předávání paměťových karet a náznaků. Přestože je prostředí naprosto neútěšné, individualistický heroismus je zde rozmělňován, což Škrobův svět odlišuje od PC her, jejichž estetiku může připomínat. Četné formulace v první osobě prvního čísla, neustále plánování cesty a setkávání a ohně – nejen to ukazuje, že ačkoliv je to, v čem žijeme, v nepořádku, stále zde existuje lidská vzájemnost, která se tomu dokáže postavit. Poukazují na jiný způsob života, jímž se můžeme postavit vůči dysfunkčnímu systému (měl jsem občas dojem, že lyrický subjekt je nějaký mix preppera, trampa a tuláka, ale to bych to těmito škatulkami zjednodušoval). V kontrastu s racionálním zadáváním kódů a hesel jsou jakési šamanistické a spirituální motivy, pomocí nichž lze daný svět pochopit a vypořádat se s ním, dopátrat se kořenů (liščí lebka, karneol).
Naopak zklamáním jsou pro mě digitální a environmentální motivy. Připadá mi, že fungují pouze jako kulisy, které mají evokovat podobnost se současností – těžký vzduch, vykácené pásy lesů, laptopy ani drony tyto témata však více nerozvíjejí. Zde se nabízí srovnání s fantasy/sci-fi světy, které jsou podle mě občas zatěžkané popisem prostředí, až nepronikají k ničemu zásadnímu (to zase u Škroba neplatí, tady jsou naštěstí nosnější roviny).
Tu a tam z textu (občas trochu okatě) ční jakési nářky/glosy, které lze velmi jednoduše vztáhnout i k naší realitě ("chtěl / jsem ještě říct že svoboda pro mě znamená / pravý opak toho o čem se tu o / svobodě mluví"). Skvěle funguje četný přesah, který čtenáři umožňuje pochybovat nad běžným významem obratů, stejně jako subjekt v líčeném světě pojímá význam skutečností jinak ("zvedla se vichřice příležitost vyměnit / knihy v knihovně o okna se otírají vlci"), typické pro autorovu poetiku je také užití repetice různých spojení, což chápu jako vtíravé myšlenky, ale i jako snahu nezapomenout důležité údaje k přežití.
Obálka s broukem je krásná, škoda toho trochu nešikovného formátu, byť jej chápu vzhledem k délce básní.

věž

tu věž znáš to víš jistě ale
tehdy přece byla
na druhé straně řeky

převlékneš se v ohybu mostu všechno dáš do sportovní
tašky musíš najít schody ve skále budou asi taky jinde než si
pamatuješ zkus na to nemyslet nahoře projdeš polem kopřiv
až k opuštěné hvězdárně vezmeš za kliku dveře zavržou vevnitř
bude klečet na podlaze žena v plášti s kápí nůž zabořený
do procesoru vyměníte si tašky a odejdeš
(s. 26)

14.07.2022

(Pokusil jsem se utvořit playlist skladeb, které jsou v příručce zmíněny/týkají se zmíněných hudebníků; je jich přesně polovina, něco je k mání jinde než na Youtube, něco se mi nepodařilo dohledat vůbec, něco si člověk může poslechnout až před smrtí (Caroline Kraabel), u něčeho nejde primárně o skladby, u pár kousků mám dojem, že se autor inspiroval oddílem o mystifikátorech, o existenci skladeb mám tedy pochybnosti, ale kdo ví; playlist je každopádně zde:
https://www.youtube.com/playlist?list=PL6fwplaLP6zirFRlXh60_gSRtHMeFoyj5)

"Kdo je normální a kdo ne? A kdo o tom rozhodne?"
Z té knihy vyloženě srší nadšení z hudby. Ne ledajaké a mnohdy jde spíš o okolní věci než právě o texty; Klusák zkoumá nekonvenční postavy okrajové hudební scény. Rozpětí kapitol je však široké, ať už velmi rafinovaně tematicky (+ separovaný Pif, kocour, co naučil hrát na klavír), geograficky (v žádném případě se nejedná o příručku anglocentrickou, najdeme zde habaděj příběhů z Gruzie, Rumunska, Ukrajiny, Německa i Česka) a časově (od nejnovějšího indie rocku po husitskou dobu). Stejně jako se vyřádili mnozí hudebníci, tak mám dojem, že i Klusák si s tou knihou pěkně pohrál. Když se text dotýká i básní, tak je "kapitola" napsána ve verších, jindy jsou zde úryvky z rozhovorů, logické hádanky či inzeráty. Oddíl o mystifikátorech je rámcován finskou "fluidní" skupinou Circle. Malicherným minusem může být poněkud nepravidelné užívání anglického/českého jazyka pro názvy alb, které občas hrají roli při pointě (třeba u Mickey Ferucci s bipolární poruchou, která napsala diametrálně odlišná alba, nebo u dua propagujícího v písních volnou lásku, jehož čtyři děti zakážou využití písně Nikdy nezpívej duet pro seriál).
Líbí se mi, že Klusákovi nejde o pouhou senzaci, o kochání se bizárem, o divení se nad podivíny. Nepoužívá hanlivé nálepky, povětšinou (když nejde o kladenskou ZUŠ) nesoudí, nebere hudebníky jako postavičky z panoptika, ale jako lidi. Dokáže mnoho říct i o charakteru doby (například črta o Danielu Kolesáři, který žil hudbou pouze z hudebních časopisů a po pádu železné opony jeho zájem ochabuje) a o prostředí labelů a koncertů, ale i o obecnějších skutečnostech – jak se lidé vztahují k jinakosti, jak je možné zůstat autentickým, jak se obraz postav mění v průběhu času. Zároveň autor zůstává jaksi "mezi nimi", nepovyšuje se, naopak sebeironickými kapitolami, v nichž sám vystupuje (třeba o využití všech možných dotačních programů či o zkrachovalém obchodu s kazetami a deskami), ukazuje, že jistá poťouchlost je téměř v každém v nás.
V šestnácti letech jsem náhodou narazil na naivní poetiku skladby Like a Monkey in a Zoo od Daniela Johnstona a nevěřil jsem, že takové věci mohou existovat, do té doby jsem nikdy neslyšel něco, co by na mě působilo tak opravdicky. Když si teď po pár letech čtu "encyklopedické heslo" o něm, nedivím se. Nadšení a ono "zamilovávání se do hudby" je u většiny těchto postav silnější než jakékoliv jiné (finanční) motivace. Jasně, třeba se po pár desítkách letech stanou poměrně známými (Johnston jako ikona indie scény, Tiny Tim a Penguin Cafe Orchestra mají na Youtube miliony zhlédnutí), ale jejich charakter setrvává. Jak říká vedoucí sboru Langley, který děti učil zpívat sborově rockové hity: "Připadám si, jako by moje písemka z paté třídy získala Nobelovu cenu."
Příznačný je motiv vesmíru, který se objevuje u pár postav (Joe Meek, Lucia Pamela, Ursula Bogner, John Shepherd). Vytvářejí nové světy, do nichž se mohou vměstnat. A mám podezření, že nové světy leckdy vytváří i Klusák! Pár portrétů budí podezření, že je na nich leccos přibarvené či zcela vymyšlené, věnování knihy Ivanu Wernischovi tento dojem náležitě posiluje. Ale kdo ví, třeba už natolik zapadli, že ani internetové sítě je nezachytily. Pavel Klusák to zachytil citlivě, poutavě, leckdy s humorem. Napsat nejdříve dílo o největší popové hvězdě Československa a poté o lidech, jako je houbový nadšenec Václav Hálek, co dává hlas křemenáčům a kozákům, to je zkrátka moc dobrý.

Výjimečný nedávný snímek pochází z roku 2002. Kubin při té příležitosti přemítá o tom, že život digitálních tracků může být stejně křehký a nejistý jako u archiválií – pevný disk se rozvije, server shoří. Nahrávka zachycuje násilnou demonstraci v obchodním centru v prosincovém Hamburku, během níž policie nedokázala rozeznat a oddělit protestující od nakupujících. Ilegální rebelii a policejní zásah doprovázejí živě hrané vánoční koledy.
(s. 87, Historische Aufnahmen / Historical Recordings)

6 11.07.2022

Už výřez z Pissarrova obrazu a obrazy první básně ("minutový Betlém") vypovídají o impresionistickém vyznění sbírky. Ticho, klid, obrazy vsi ve svých proměnách podle ročních obdobích, ulice a zahrady. Zásadní roli zde hraje pohled – jsou to básně silně vizuální, tvoří jakési nákresy důvěrně známých prostorů, v nichž je toho však stále málo konkrétního a zároveň se nedá říci, že by to byly místa abstraktní. Důležitým motivem je okno, jímž subjekt často nahlíží do prostoru ("A já stál u okna jak u ohniště.")
Styl je věcný, klidný, chvílemi až příliš deskriptivní. Suché výčty rekvizit a zátiší jsou však tu a tam vyrušeny ornamentem, jinak mi to v souvislosti s básněmi z interiéru mi to mnohdy připomnělo texty Petra Hrušky, barevné, krajinářské básně s motivy ročních období zase nejsou vzdálené Skácelovy. Formálně je to poněkud rozkročené, najdeme zde volné verše, ale i verš vázaný, kupříkladu sonet.
Za zajímavé považuju drobný výskyt prvků, které se později v Borkovcově poezii rozvinuly v plní síle. Ovlivnění překládáním z ruštiny se zde spojuje s textovou apropriací – sice jsou to spíše záblesky, ale najdeme zde volné překlady, či dokonce citace z korespondence ruských autorů. A už tu poprvé čouhá Sellier a Bellot (báseň Pokoj s chodbou).
Je to pěkná poezie s barevnou citlivostí, s bedlivě odpozorovanými prostory (třeba vlakové prostředí), ale zároveň ve své tichosti a klidu poměrně monotónní. Je v ní pár básní, které mám v hlavě silně zaklesnuté (Přístěnek), případně výborné a přesné obrazy ("Reflektor auta vyrval z tmy kus lesa"), ale jinak je to spíš sled dobrých obrazů.

Pantograf 0.05

Blankytný umakart, zářivková řada –
rozčíslá nebesa, návaly světla: Otec
s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek vojáků
a čpící, umaštěná záda.

Hvizd. Dávka lamp. A tma. V oknech rozvěšeny
zažloutlé, zkrabacené snímky našich tváří.
Vojáci – karty na stehnech. V uších ženy
kymácející se dva jaspisové hleny.

A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků
mladičké srdce, které krvácí a září
na dlani opilce od nádražního stánku.

Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína
pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína.
Sehla se v bílých šatech jako k polibku.
(s. 14)

1 05.07.2022

V knize je od začátku ironizován romantický mýtus poklidného venkova. Příroda zde nehraje roli esteticky krásného útočiště, ale naopak všudypřítomné nejistoty a nebezpečí, lidé zde nejsou skromní rolníci, co vám přinesou plato vajec k prahu, tradice jsou fuč a kulisy na sebe stihly nabalit všechno patologické, co známe i z města. Popis prostředí je přesný a znepokojivý se všemi poťouchlými detaily, zároveň jsem se však nemohl ubránit dojmu, že autorka vesnici poznala očima odměřeného pozorovatele; to vyobrazení místních obyvatel je doopravdy moc stereotypní. Netvrdím, že neexistují i takovéto vesnice, kde je každý buran a má vždy po ruce cigarety a pivsona, navíc se jedná o fikční svět, takže na nějakou realitu vůbec nemusíme hledět, ale zároveň mi to vzhledem k výtečně vykresleným kulisám i se současnými rysy přijde škoda.
Jazyk je fenomenální jízda, hutné, temné, metaforické, přirovnání a všechny tyhle věci padají elegantně jedna za druhou, nepřebývají, nekřičí z textu, otravných ornamentů je zde naštěstí minimum ("krvavý pomeranč", ach jo). Zároveň je to syrové, až naturalisticky urputné v popisu tělesnosti a teplotních stavů, které lze cítit až fyzicky. Vystavěno je to rafinovaně, skrz vnitřní monology a polopřímou řeč různorodých (i zvířecích) postav, zajímavě se pracuje s retrospektivami a využitím citací z různých textů spjatých s červenou karkulkou, které posilňují následující dění. Vůbec originálně je zobrazeno znásilnění z lesa, kde si násilník nedbale položí mobil na pařez –⁠ skrz záznam je daný akt popisován. Napětí od začátku buduje rozpor mezi tím, jak se v dialozích realizují postavy, a co si ve skutečnosti myslí, což je řečeno mnohdy velmi bez servítek a brutálně.
Střet vesnice a města se ve knize ani tolik nerozvíjí, jistě, první scéna se o navození tohoto motivu snaží, ale přijde mi, že se jedná spíš o neschopnost adaptovat se v novém prostředí a vyrovnat se přitom se šrámy z minulosti, než že by mezi Bohumilem a Bohumilou a jinými obyvateli Podlesí byl nějaký ohromný rozdíl. Dysfunkčnímu vztahu nepomáhá ani přítomnost "kluka" (syna) se sníženou inteligencí, ve vypjaté chvíli si pak dokonce manželé přiznávají, že pro ně znamená přítěž. Za morálními nešvary místního obyvatelstva (sobectví, pokrytectví a všechny tyhle věci) se skrývají osamělé duše, nešťastné z nehostinného a náročného prostředí. I v nově příchozích však raší nemorální tendence, kolikrát se u nich objeví touha po vykonání násilí. Ukazuje se, že pudovost a jistá zvířeckost je silně zakořeněná v každém z nás (to umocňují i četné animizace), jak není lehké uniknout nadřazenému postoji vůči slabšímu, který si nadřazený postoj vylívá zase na někom jiném. Zranitelně se jeví zejména ženy a zvířata; Bohumila je redukována na sexuální objekt, zvířata na surovinu.
Zakončení s motivem folklorního rituálu, při němž se mísí mytické a současné, lidské a přírodní a další polarity, zůstává rafinovaně nedopovězeno, znepokojení tomu dodává příjezd obdobné rodiny. Jo a krásná pasáž s hledáním tutoriálu na odlívaní ze sádry!

Sledoval zápisník v její ruce a sáhl si na srdce. Právě se tamtudy prosmýkla. Budí se v něm, protahuje, rozespale mžourá a aktivuje jedové váčky nad špičáky, jistěže ty ta jeho liška má. I kdyby to bylo proti přírodě, prostě tam jsou. Má v sobě zvíře, zrozené na hranici druhů. Někdy má ploutve a je bezzubé, jindy jed ve váčcích a ostrý jazyk, dnes špičaté zuby. Až vezme do ruky zápisník, liška kousne a vypustí mu do žaludku nažluklou vlnu bahnitých nářků a usopleného neštěstí.
Bohumil sleduje Bohumilu, sleduje zápisník. Rozezná jeho rukopis. Roztáhlé dětské písmo plné chybějících hlásek. A k tomu zase ty kresby, zase ty malůvky, ty vystřihovánky. Letáky z hospody. Hybridní zvířata se dvěma ocasy, třema očima, čtyřmi rohy. Poskládané, slepené, vystřižené, dokreslené bájné bytosti, ani ryba, ani rak. A do toho tenhle leták, tahle pohádka.
(s. 142)

5 04.07.2022

Z anotace: "Po delší době jsem se rozhodl napsat něco, co mě bude bavit nejenom psát, ale taky číst." Dlouho jsem nečetl zábavnější sbírku, přestože ten humor z ní vyloženě nečouhá.
Poch ve svých básních vytváří unikátní svět dětství. Je to svět pokroucený, deformovaný, imaginativní, ale stále se v něm jasně rýsují kontury toho, co dobře znám, vyjevují se mi vzpomínky, o nichž jsem netušil, že existují. Přijde mi, že ty texty mají jakýsi háv nemocnice, věznice, vojenských prostorů, fantazijních světů, byť jde o pouze o dětství, jen o všední teritorium, které příliš nepřesahuje hranice nějaké obce. Jenže tady se nejedná o nějaké objektivní zobrazení dětského světa, tady jde nejen o dobrodružství, sny a touhy, ale i o traumata, fobie a úzkosti, které běžnému světu dávají podivné rysy. A přestože jsem skoro o dvacet let mladší než autor, je mi ten svět velmi blízký a známý; jednou věcí jsou totiž dobové reálie 90. let (těch se občas možná nechytám), druhou jsou však věci, které jsou pro mladší věkové období typické, byť se můžou variovat (ale Lovci mamutů v povinné četbě zůstávají, to jo).
Jazykově je sbírka velmi široce rozkročena. Zajímavé je využití školometských frází, které se zde vyjevují ve své absurditě ("Neopisuj. Nevrť se. Každý pěkně do svého počítače."), stejně tak výchovná motta, která nabádají k disciplíně a výkonu. Ten výkon a úspěch se ale rovněž jeví paradoxně – kolikrát se ve sbírce objevuje nějaké povzbuzení k výkonu ("Byla tam moje babi, říkala, že budu právník"), ale zároveň se zde poměrně dost zásadních činností (prozkoumávání okolí, opisování, i ty počítačové hry se hrají v multiplayeru) koná kolektivně. Trochu v tom vidím jakýsi střet dětské zvídavosti a fantazírování s dospěláckou pragmatičností a střízlivostí. Devadesátkový individualismus není jediné, co toto období v knize připomíná – jazykově se to projevuje třeba v průniku anglicismů, dost často skrze počítačovou terminologii; PC her je vůbec v knize dost, občas jako by si byl čtenář nejistý, jestli se do virtuálního světa nepřesunul.
Formálně je to vůbec vypiplané; "když se řekne A, musí se říct B", poslední báseň napříč stranami, citáty, nápisy, slogany, úryvky z hlášení, básně jako slohové útvary, různé rozložení odstavců, bombastické dvoustránkové vyprávění o tarantuli. Pavouci protkávají sbírku vůbec skrz naskrz, nemálo se mihne i hrobníků, samozřejmě také nepříjemných prostorů ("Kapitán vítězného družstva rozdává marshmallow"). To zobrazené dětství není nikterak tragické ani hrůzostrašné, ale zároveň z něj mám podobný pocit, jako z těch tří častých motivů (pavouk, hrobník, tělocvik).
Je to zábava (a radost) číst, vůbec zábavné jsou básně začínající jako jakési nekonvenční portréty rázovitých postav (a zvířat) ze školního prostředí (Družinářka, Svobodnice, Salmonela, Pech (RPG), Bessie). Z Pochova jazyka jsem občas tak uchvácený, že občas jediný verš (třeba "Po parapetu přebíhá celý zvířetník") přehluší celou báseň, zejména u těch, které postrádají jednotnou linii. To mi ale tolik nevadí, zrovna tyto delší básně k návratům vyloženě vybízejí. Člověk má po přečtení chuť vyrazit na (svůj) Hrášek (z vlastního dětství).

HROBNÍK

Poslední prázdniny na světě. Léto u prarodičů na statku Pohádka, v oné přelomové době před nástupem do výkonu trestu. Sestra mi před spaním čte z horoskopu, co jsme našli v udírně: "Řízením planet tvým řemeslem se stane správa nejvyššího úřadu."

Prvního září je svátek práce. Skupina anarchistů podpaluje trafiku, skanduje přitom Punk´s not dead! V aktovce si odnáším kořist – časopis Hrom a jako odměnu studentskou pečeť. V novinách píšou, že mám talent.

A dějiny jsou tu: "Slabikuj po mně," rozléhá se po chodbách, "mnichovský diktát." Z regálů knihovny mizí pojmy, jako je svoboda, procházka, zákon, džungle, nakonec i urny. Nahradí je mementa. Náhrobky se lesknou jako křídový papír dětské encyklopedie.

"Neumíš mluvit, kdepak máš rodiče – v pravěku?" Třídní nám ze svého pobytu v lázních přivezla grantové jablko. Jednou provždy ji máme oslovovat von Schwarzkopf. Čteme Lovce mamutů, můj odstavec začíná slovy Punk is zombie!

Ještě že patřím k elitě, čtu plynule, nekoktám! Zítřek patří mně.
(s. A 26)

28.06.2022

Mám rád, když povídky nejsou nahromaděné jen tak pro nic za nic, když má povídková sbírka nějakou koncepci. A Čárový kód má koncepci poměrně unikátní, přestože mi občas přijde, že ten motiv linky či čáry je tam trochu natlačen.
Texty v první osobě mají autobiografický ráz, bezpochyby se opírají o nějakou zažitou zkušenost – působí autenticky. Jsou zaměřené spíše na "malé dějiny", na intimní, všední chvíle, ale zároveň do nich proniká i atmosféra: a to jak "gulášového" socialismu, tak klopotného budování kapitalismu. Navíc se do často jedná o okamžiky mezní, klíčové; jako by byly zdrojem frustrace a traumatu, vypravěčka se v nich cítí neuspokojivě, spíš by si přála být někde jinde. Nakonec ale i na takovém prostoru lze najít krapet lásky (třeba v poslední povídce, soucit s žábami). Stejně tak se však ukazuje, že i zdánlivé štěstí může mít smutnější kontury (jedovaté kamínky na sídlišti).
Tu linku západ-východ jsem v knize popravdě tolik nezaznamenal, snad jen tam, kde je na to upozorňováno v doslovu. Ale jistě, je zde nějaká ta polarita, byť v intimních dějích se projevuje spíš nenápadně.
Čárový kód obstojí i jako dokument doby z různých věkových perspektiv, z doby plné trýznících školních prostorů a paneláků, ale i z doby bezpáteřních statkových přesunů. Fra vydalo asi i větší pecky, ale je to dobrá věc, navíc s nemalým množstvím humoru.

Šťávičku jsem nikdy neměla ráda, na dně skleničky se usazovaly malé pecičky: vyráběla ji matka strýce Franciho, která bydlela v ponurém kutlochu páchnoucím po kočkách v suterénu domu na nábřeží Hornádu. Když jsme jeli do Košic, vždycky jsme k ní museli, aby měla radost: to potom vyrovnala na talířek pár zatuchlých zákusků a při loučení mě k sobě přivinula a svými dychtivými kloubnatými prsty mě hladila po hlavě: Zostaň tu so mnou. Kúpim ti piano.
(s. 51)

1 21.06.2022

Moc dobrá cihla. V porovnání se středoškolskými učebnicemi (přestože náročností i rozsahem středoškolskou úroveň určitě přesahuje), ve kterých se repetitivně opakují informace jako "studoval práva na Karlově univerzitě, ale studium nedokončil" nebo "zemřel na tuberkulózu", se mi toto dílo jeví jako klenot. Obzvlášť výborné jsou pasáže o historickém a kulturním kontextu – s trochou nadsázky by kniha obstála i jako učebnice dějepisu. Popis stylu je prokládán příklady, tu a tam se mihne nějaká fotografie, v případě starší literatury i zmínky vlivu na následující díla.
Pár výtek:
Slabší mi přijde kapitola o literatuře 19. století – tam je teď biografických údajů až příliš, stejně tak líčení děje občas zabere víc prostoru než nějaké charakteristické prvky. S archaizujícím "všecky" se smířit dokážu, co už překousávám hůře, je někdy nadměrný počet citací; třeba u takového Březiny téměř chybí nějaká charakteristika jeho (zásadních) děl, převažují citace vyrvané z básní.
Občas mi přišlo, že by nějaké dílo mohlo dostat více prostoru než prostou zmínku (Morový sloup u Seiferta), naopak u některých (dle mého) nezásadních děl je toho až až. Tu a tam jsem narazil na nějakou nepřesnost v rejstřík, což je trochu škoda, přece jenom to není první vydání.
Co je naopak velmi parádní:
U nejstarší literatury není nic zjednodušováno a probírají se poměrně podrobně i veškeré spekulace a domněnky.
Okrajovým a "svérázným" autorům je ponechán poměrně solidní prostor; přestože bych si toho o surrealismu přečetl rád ještě více, není například působení Nezvala a Effenbergera dáno stranou. A to je dobře.

6 18.06.2022

Pokud se člověk ke světu vztahuje pomocí slova – v případě Grögerové psaním a čtením – není nic horšího než proces, který to znemožňuje. Strohou diagnózou kniha začíná: prakticky slepota oboustranně. Poté však nenásleduje žehrání a skučení, ale přesná reflexe nelehké životní situace.
Kniha připomíná jakýsi deníkový záznamník (každá báseň ani nemá vlastní stránku) v mnoha různých formách. Někdy se Grögerová ohlíží do minulosti, rozpomíná se na mizející tváře a objekty. Jindy je s to pouze zoufale vykřiknout ("pane prosím / zastav ten proces"). Nepřestává být všímavou pozorovatelkou všedního dne. A občas ty básně působí až jaksi osamoceně – lidí přespříliš není. Jenže pouze zdánlivě: ve skutečnosti je zde veden neustýlá dialog: oslovuje se, vztahuje s k někomu, promlouvá se k zesnulému Hiršalovi. Ta kniha je tímto rázem vlastně dost dynamická, čemuž napomáhají i četné imperativy, vlastní povzbuzení k činnosti.
Tělo se musí vypořádávat s mnohými překážkami (rozbíhavá mlha, hlava pod víčky, mozaika, světlo – to vnímám jaksi ambivalentně, jako moment oslnění a nadšení, ale také jako zneviditelnění), i přes veškerá omezení však přetrvává láska ke slovu. Ten obraz v poslední básni, jak Grögerová sedí s tužkou s tlustým hrotem a nejmenší lupou, je nezapomenutelný. "Má slova – hranice mého světa"
V téměř devadesáti letech je toho obdivuhodné mnoho – líbí se mi, jak se nevytrácí fascinace každodenností a její možná deformace do představ ("fantazie / má denní strava"). Líbí se mi, jak je Grögerová schopná humorné sebeironie bez toho, aby to vyznělo jako sebemrskačský alibismus. Líbí se mi "naivní zvídavost", s kterou přistupuje k věcem jí zdánlivě vzdálených (kosmologické motivy!!! krása). Líbí se mi poťouchlost jazykových výrazů, pro něž nepřestala mít slabost.
A ten jazyk je přímý, strohý, funguje jako materie, ale zároveň je v něm silně zapuštěna intimní sféra. Záhy se pak vynořují obrazy jako "z břichatých mračen těhotných vodou".
Radost číst.

dnes v noci slyším
miminašihojči
co mi chce říct něžný ženský hlas?
proč ty ses odmlčel?
dřív jen šeptnutím do vlastní dlaně jsem tě přivolala
teď volám
zvyšuji hlas
odpoví slábnoucí ozvěna
vzdaluješ se do světla
trýzeň jihne v lítost
zraje v konečnou něhu
hladím tvé brýle
(s. 41)

4 15.06.2022

Jen pár poznámek:
Je zajímavé, že když člověk dosud tuto knihu nečetl a přitom v povědomí má obsah těch nejznámějších básní, má nutkání se zaměřit právě na ty, o nichž příliš tušení neměl (u mě to byla Lilie, Dceřina kletba, Záhořovo lože a Holoubek), nebo na ty rámcové (Kytice a Věštkyně), které soubor ucelují. Dynamické a archetypální, jasně, ale na větvi z toho nejsem, nejzajímavější stavbou se mi zdálo Záhořovo lože.
Ten Erbenův všemohoucí osud je teda pěkně štvoucí, domnělý pradávný řád může být narušen sebemenší neposlušností a už jsou usekány hlavy, ruce a tak. Společenské prostředí jako by nebylo.
Tak tragické to ale není, protože sem tam se nějaká postava rozhodne obrátit k Bohu, čímž jsou hříchy odčiněny. Nebo teda odčiněny nejsou a pak jsou tam samý hroby a zpřerážený končetiny.
Klíčová slova: osud, ženy, vztahy, děti, křesťanství, pověsti, vlastenčení.
Každý to číst nemusí, stejně jako všechny ostatní knihy, zdar!

8 07.04.2022

Experiment, ale řekl bych, že velmi přístupný, a přesto zahýbající do mnoha uliček. Weiner se s obsesivní cykličností pokouší rekonstruovat svoji povídku, z níž byl stanoven pouze název. Jenže za ním je toho mnoho, i když – vlastně jen banální příhoda o návštěvě. Zdánlivá banalita, nutno podotknout. Ukazuje se, že právě tyto neuchopitelné momenty v běžném životě se stávají zásadním hybatelem lidské psychiky. O tom svědčí pocity viny (neodůvodnitelné, nicméně pevně stanovené, protože kdo jiný?), úzkosti a neschopnosti uniknout hrůze. Postupně dochází k pečlivému vyvrácení všech racionálních možností, proč se návštěva nedostavila, na jehož konci mám dojem, zdali nebude jádro pudla tkvít v psychické vyšinutosti vypravěče. Weiner nás na minimálním rozsahů zve do mnoha světů, do vlastních zážitků i nakupených fikcí, kdo ví. Lidé se dvojí, tajemnost a nevysvětlitelnost se nejen tematizuje, ale také se děje.
Cloumá to, přestože se zdánlivě nic neděje. A miniesej o úděsu moc dobrá.

3 04.04.2022

Obdivuju, jak je každá Perecova kniha stylově naprosto jiná (mezi styly se přepíná i v rámci jednotlivých textů, byť zde ne tak divoce). V tomto případě se jedná o jakýsi kunsthistorický referát, který nešetří detaily a s důvěryhodností popisuje všechny zákruty údajné události. Klíčová slova: obrazy, boháči, země, napodobeniny, dražby.
Perecova hravost nikdy nesklouzává do nekontrolovatelné hříčky, naopak je pevně za uzdou rozumu, Perec má své mystifikace komplexně rozplánované. A ostatně, i ten, kdo Perecovo dílo zná a nějak tak tuší, oč tady ve skutečnosti jde, je ve výsledku překvapen, jak si autor pohrává se samotným mystifikačním přístupem a ve výsledku jej dokonce znásobí.
Kvůli sledu katalogizačních výčtů (byť někdy vskutku absurdních a humorných) se asi nejedná o Perecovo nejzáživnější a ani nejvrcholnější dílo, ale je to dobrý text, který ukazuje, že literární postupy mají své odrazy i ve skutečnosti.

Když potom jistý člověk vyzbrojený klenotnickou lupou, kterému jeho dva průvodci udělali stoličku a vyzdvihli ho, prohlásil, že je na něm velmi zřetelně k rozeznání sedící muž, stojan s portrétem tetovaného muže a ještě jednou obraz a na něm znovu sedící muž a ještě naposledy obraz, z něhož zbývá tenká, půlmilimetrová čárečka, dostavilo se hned nazítří několik návštěvníků vybavených nejrůznějšími lupami včetně tkalcovských a zahájil tak módu, na které po několik měsíců horentně vydělali všichni optici ve městě.
(s. 18)

1 28.03.2022

Pro Blatného sebeprostší věc není přehlédnutelná. Jasně, válka a smrt. Jenže transformátory v poli a houpací křesla tomu také nejsou vzdálená. Za každou cenu formují člověka.
Už jen to prostředí – temné prádelny, horkem rozežrané zdi, skladištní kanceláře, vetešnictví, dvory, zpuchřelé věnce pavlačů a balkony. Ještě k tomu většinou opuštěné, zaniklé, zavřené či rozbořené – nehostinná periferie, na níž by se člověk nevyskytl rád ani v klidnějších časech, možná tak ze zvídavosti. Blatný však periferii nepopisuje z nějakého fetišistické záliby. Je to pohled zdola, který dává hlas lidem – řeči ulice, dopisům, zprávám a nákupním seznamům. Ještě s tou datací u každé básně to lze číst i jako deník z ohrožené oblasti, o jejíž syrovosti si je lepší možná jen číst. Blatného dokumentární přístup dovoluje vidět "nejeden příběh běhající podél zdi". Zásadní se zdají býti zvuky, však hned v první (fragmentární) básni se vyskytuje verš "naslouchejte tramvajům".
Vrství se přes sebe spoustu malých dějů, přes spadlé kolíky z prádla k odnášeným košům. S všedností a každodenností úkonů koresponduje i repetitivní opakování veršů. Občas jako by si však Blatný uvědomoval pochybnosti svojí tvorby; vystihuje neopakovatelné okamžiky vůbec tak, jak jsou? A bude tento záznam "prostých věcí" za pár desítek vůbec zachovaný, hodnotný, když čas bude jinde?
Smrt se objevuje poměrně často (nečekaně, ve válečné době), ale nikdy z básně vyloženě nekřičí, ať už se jedná o náznak ("naposledy zvířený prach", "deštivý živote s průvodem listonošů nesoucích předvolání"), nebo o postavení na stejnou rovinu se zdánlivě menšími ději ("Je mrtev Kouří Dává znamení"). To kladení banálních a vážných věcí vedle sebe nese snad nejsmutnější význam celé knihy – jak smrt už neznamená víc než ostatní, je banalizována, běžná. Mýty už jsou jiné. Pasáž v básni, v níž se na pohřbu mísí husy vyplašené tramvají, ušpiněné cukroví a kravince s pohřebními věnci a průvodem považuji za vůbec nejsmutnější, byť velmi dobrou. "Pohřební hosté smísení s výletníky".
A je toho samozřejmě mnohem víc – odkazy na různé malíře (zejména na Kamila Lhotáka, jehož práce byly možná pro Blatného částečně inspirací), krátké nenápadné cykly (básně v cizím bytě, variace, tu a tam ze vůbec kompozice rozvolňuje, jindy nastupují rýmy), vliv černošské poezie a hudby, i to osvobození není popsáno nijak pateticky, ale spíš z perspektivy obyčejného člověka, jako když po vyhození čepky padají dolů – bez nákladu bomb. Do toho různá roční období, deště, noci, vlaky! Nechci gesta, nechci tisíc obecných slov, stačí mi mnohem méně, "mé nástroje: kytice, křeslo, v kterém sedávali".
"Báseň pod širým nebem naslouchající hlasům činžáků" – to je vůbec verš shrnující celou sbírku. To naslouchání je nesmírně citlivé. Naslouchání místům i lidem, co jsou jako moucha za oknem.

Událost

Všecky se právě někam chystaly.
Ptal jsem se Hedvičky, kam jedou.
Na pohřeb.
Prý hrozně nerada. V těch vyšlapaných botkách.

Nových by bylo škoda v tomto počasí.
Na viaduktu láteřily vlaky.
Nakonec všichni.
Hrozně neradi.

Tak se tam mějte dobře.
Všecky se usmály.
Švagrová čistila boty.
Pršelo. Na shledanou.
(s. 17)

3 27.03.2022

Na začátku avizovaná návštěva bratra řidiče se odehraje, jenže až o 200 stran později. Mezi tím jsme lapeni do vypravěčského proudu, v němž se mísí všechny časy (někdy i na bázi odstavce či věty), střídají se jazykové roviny a vkládají se dopisy a deníky. Spontánní vypravěčství však nedělá z díla neučesaný balast (i těch tropů a čehosi není moc, obrazná pojmenování typu "jako by čas byl nějaký stočený prostřelený pes" konvenují s předkládaným prostředím), ale pečlivě komponovaný proud asociací, které utváří paměť člověka. A je to dobrý proud.
Těch rovin je tam víc a samozřejmě jsou skrz na skrz provázané, ale mě nejvíc zaujal ten návrat do rodného místa – místa, které vypravěče nutně formovalo, odkud pocházejí jeho kořeny, traumata a nejvýraznější vzpomínky. Průchod stráněmi a ulicemi, kde už i psi štěkají jinak, vyvolává nutně vzpomínky na minulé časy. Paměť hraje zásadní roli – z jednoho vyprávění se vynořují vyprávění další, opakované průchody nutí vzpomínat repetitivně (několikrát zmíněný osud stolaře). A přestože už i na vesnici doléhají nešvary civilizace, je tam k nalezení něco jistého a klidného, něco, co dá životu řád.
Všudypřítomně je líčen vypravěčův vztah otcem, jenž na něj měl zásadně formující vliv – vliv, jehož se nelze zbavit, i kdyby chtěl (to dokazuje i jejich "fiktivní" rozhovor). Osobitost otce, který "při tazích krajem anonymně prořezával cizí stromy, když mu jich bylo líto tak zanedbaných a dušených", se vytrácí, ztrácí vnitřní svobodu, vztahy s ostatními se mu bortí a potlačuje své názory ve prospěch "vyššího dobra všech". Vypravěč si smutně uvědomuje tuhle smutnou slepou uličku a hrozící manipulaci se vyhýbá, přestože se jen těžko může od otce odpárat.
Kritika režimu není zpočátku patrná, postupně trochu graduje, pravda, v závěrečné kapitole už jsou explicitně líčeny neduhy socialismu (monumentalita, bída, nefunkčnost). Ale vždy je to pohled zespoda – od lidí, co mohou soudit z vlastní zkušenosti, co si nezakládají na ekonomických ukazatelích, ale od těch, kteří to prožívají. Vypravěč svými dialogy dává prostor i dalším osobám (bratrancům, bratrovi, otci skrz dopisy a deníky) – je to tedy próza polyfonní, nikoliv nadřazená, ale problémy předkládající z jejich vlastního prožití.
Výborných pasáží je tam nespočet – třeba ta, v níž se líčí otcovy poslední dny na světě ("enom dál od postele, která je nebezpečnější než křižovatka!"). Nebo ty, v nichž se kradou kláty z lesa – to ostatně značí svobodný čin, přestože možná morálně ambivalentní, tak svobodný a logický, což se jeví být v zkostnatělé době jako to nejdůležitější. Nebo jen ty, v nichž zazní "Foto Tatra Trenčín".

Na nové asfaltce je nový provoz, z něhož plyne méně kravinců. Naše ulice se začíná podobat té, kterou jsme si přávali mít. Jednotné ploty, podobné fasády, parčík definovaný betonovými obrubníky a železnými trubkami. Stala se do očí nebijící chyba: lidé příliš pomalu budují své sídliště, jaká si přejí mít, takže zpod rukou jim vyházejí taková, jaká si je mít přávali. Navíc svou tupou plánovitostí zavázejí mladším, kteří si už své obce představují jinak, ale než nabudou jakéhosi vlivu, zas počnou stavět něco, co si kdysi přávali. Očividně tu nabývá jedna generace a měla by zmizet, nebo bude svět škaredý. Generace tak silná jak býk před sklonkem mužného věku, prudký a navíc odporně žárlivý, protože ho v mládí k ničemu nepustili.
(s. 25-26)

11 17.03.2022

Nejblíž jsou mi Skácelovy básně ve chvíli, kdy je v básních konfrontována současnost s minulostí ("vykopat temné stromořadí jam"), kdy se objevují mrtvá zvířata, kdy okolní prostředí jasně dává najevo i vnitřní duševní rozpoložení. A že úzkosti, tíhy a smutku zde není po málu. Naproti sobě zde stojí čisté motivy (sníh, labuť) a motivy existenciální tíže, vědomí smrtelnosti a neútěšnost.
Skácelův styl je úsporný a nezdobný – adjektiva mají de facto utrum. Na druhou stranu jsou četně využita přirovnání, což moc nezdobnosti neodpovídá. Jenže Skácel postupně buduje svůj mikrokosmos a všechna přirovnání se ho pevně drží, nejsou to jen ornamenty, ale slova posilující kompaktnost básnického světa. Ukazuje se i úcta k minulosti – ať už asonancemi připomínající jakousi lidovou píseň, tak písmenem "a", jímž často verš začíná, jako by naznačoval to, že obraz, který je předkládán, už má něco za sebou. Vůbec sympatická mi je Skácelova náznakovost a nepřímost pojmenování. Ona nepoznatelnost a nepojmenovatelnost je se někdy stává i tématem básní – Skácel dobře ví, jak svou řečí chtě nechtě deformuje skutečnost, dělá to však s vědomí a pokorou, s úctou a pozorností k jazyku.
S pokorou se přistupuje i k prostým věcem. V básních se objevují prosté věci, často konkrétně pojmenované – loňská hnízda, kostřava či hromada sněhu na náměstí. Naopak básně gnómického charakteru, v nichž převažují obecná slova (láska, ticho), mi přijdou slabší, stejně jako tematizace psaní básní. Nutno však dodat, že Skácelovu poezii lze číst na více rovinách, lze si vybrat, protože některé verše stojí samy o sobě, nemají potřebu ostré pointy, dávají význam až s přibývajícími stránkami. Mně se líbí méně výrazná rovina návratu do dětství ("zlatá brána"), ale i měnící se roční období a s ním i duševní stavy, kdy hrozně vychrtlí jsme touhou po jaru. Nelze však přehlédnou specifickou rovinu spirituální a intimní.
Otázkou každopádně je, co vůbec značí ta smuténka. Jistí si být nemůžeme – to je příznačné u čtení Skácelovy poezie vůbec. Jistota hodnot je však velmi pevná.

Co je k ponechání

Zas je tu jaro, zatím neznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.
(s. 50)

7 10.03.2022

Básně rozkročené mezi surrealismem a syrovým realismem (ty zakouřené bufety, prázdná prostranství a dvorky za činžáky mi připomněly kdekoho ze Skupiny 42), někdy převládá ono, někdy zas to druhé, vždy je však přítomná úchvatná obraznost ("pomalu se sype hnízdo vos z rohu kůlny", "tlející kočky na dvoře"). Častá tma jako by znemožňovala zjistit, co od čeho pochází, ani se zde nenacházejí celá těla, ale jen výrazné čouhající části, jako by si je člověk mohl splést jednoduše s předměty. Vnímá se všemi smysly – jenže jestli ona skutečnost není zdaleka tolik temná, možná jde jen právě o smyslové matení ("Viděl jsem na tvém svetru / mračna barevných ptáků. / V mých slovech žila jenom tma.").
Pozorování zde hladce přechází do popisu. Většinou jde o každodenní prostory, které však v Řehákově podání působí znejišťujícím dojmem, třeba vykreslené domácí prostředí následně ukáže svá temná zákoutí, z hrnku na stole kouří spíš úzkost než káva. Jsou to mnohdy dobře známé prostory, ale často nějak deformované, zašlé, je na nich vidět stopa času, sedá prach, návrat do míst už není jako dřív ("plesnivé chodby staré plovárny"). Tu atmosféru ještě umocňuje konkrétnost, důraz na detail, neopomenutí sebezbytečnější věci. Svět se loupe jako lak poštovní schránky. Když se neobjeví milostný aspekt (bez sentimentu, naopak s dost pozoruhodnou erotikou – křupání sněhu!), jsou to i básně jaksi osamělé – nějaká ta podivná osoba se tam mihne, ale kontaktu není přehršle.
Vůbec brilantní je těch pár básní, v nichž se nacházíme na prostředí gymnázia – ať už jde o kuchařky či gymnazistky, vždycky v sobě mají podivnou atmosféru, něco důvěrně známého, ale pojímáno tak nekonvenčně, až to člověka nutí pochybovat o pravé podstatě tohoto prostředí.
Ani mi nevadí, že je to sbírka chvílemi stylově rozkročená, bavil jsem se moc, nasazuji oči a nos, běžím a vyprávím.

Suvenýr

U Mánesa
vylézáme z vody.
Mokrá saka
drhnou o černý
oblouk vln.
V parku je písek
plný rybího větru.
Šustí nám těla, zatímco
leháme k zemi.
Ještě je teplá,
jen z nižších pater
chytá chlad.
Rukama hrabe nory,
s lehkou závratí
necháváme činžáky
vyrůst nad hlavou.
Před námi na provázku
klopýtají vyschlí mořští krabi
jako dávný přelud
z procházek městem,
které jsme nechtěli
za suvenýr.
(s. 51)

1 05.03.2022

Je to docela dobrý medvěd. Hlavu má na niti.
Krásný ilustrace a pouto k něčemu, co je zpočátku na okraji, vyhozené, ztracené. Obliba z lítosti, ale rázem téměř člen rodiny. A ta tajemnost některých stránek, trochu znepokojující (proč polární medvědi ne? co ten naškrábaný dopis?), ale i zvídavá záležitost.

Dáme ho sušit za kamna.
Medvěd se suší tři dny.
Ať ho nevidí babička!
Řekla by: Co je tohle?
Ukážeme jí ho až potom.

6 19.02.2022

Líbí se mi, že přestože Klíma skrz svoje postavy zprostředkovává své filozofické myšlenky (důraz na individualitu, voluntarismus, subjektivnost), tak se nebojí tu vysokou laťku znenadání shodit, potvrdit své vlastní zařazení "groteskní romaneto". Ukazuje se, že vůle je ve snech a halucinacích rázem na holičkách, že proti zjevení mrtvé nakonec stejně pomůžou dvě babičky s klestím na zádech.
Čtenář si nemůže být jen tak vším jistým – pohled je určován téměř výhradně knížetem, postavy se hojně proměňují (Helga přímo turbulentním tempem) a hlavně – hodnoty a morálka jsou zde zcela jinde. Láska je nutně spjata i s nenávistí a hnusem, ďábel a bůh jako by představovaly také jiné role, peklo znamená spíš kýžený prostor. Vulgarismy působí spíš vznešeným dojmem, aristokratický původ se mísí se masochistickými procesy.
A hlavně – tíha svědomí, dorážení spáchaného činu, sny a halucinace. Ta hranice mezi realitou a fantastickou fikcí je čím dál víc tenčí, i čtenář je skoro přesvědčen, že Helga vskutku unikla. Ten chorobný strach na knížete působí fatálně – propadá alkoholismu, nechá se napálit okultními léčiteli, křičí na náhodné osoby, své botě (kterou považuje za kočku) odkáže dědictví, chová se jako pes či kočka. Uniknout šílenství není možné, nečekané zjevení narušují období relativního klidu. Třetí, již knížetem nepsaná část, tuhle patologičnost dovádí do extrému.
Notně podivné dílo, ale živé, konfrontující čtenáře s hnusy, jimž běžně nemusí čelit. A humor se taky najde, fakt že jo.

Jindy snad bych byl ten pohled snesl; ale dnes je můj organismus následkem životosprávy posledních dnů rozrušen, vyčerpán, málo odolný... chodil jsem pak tak trochu po čtyřech, říkaje při tom stále "hu, bu, hubu", – vzav si na klín svou botku, dlouho jsem ji hladil, mluvě k ní: "Čičiči, ty jsi můj malý, černý kocourek, viď?"...
Nedostatečně jsem se řídil podle rad psychopatologa. Zítra to napravím –
Čičiči –––
(s. 70)

7 19.02.2022