Pasáž
Sylva Fischerová
Na povídkách Pasáže Sylvy Fischerové (1963) se mi líbí, jak se v nich to mnohé, co autorka ví a zná ze své práce odborné, ústrojně spojuje s tím, co je vlastní jen beletrii: s působivě zachyceným detailem a s přesným záznamem viděného či slyšeného. Naléhavost některých povídek (Dálov, Otcové) svědčí o tom, že musely být napsány, že v nich nejde "jen" o literaturu, ale o životně důležité zachycení něčeho osobně podstatného, co autorka nemůže nechat odplynout ze své paměti jen tak do nenávratna zapomnění. Sylva Fischerová - oceňovaná dosud především jako básnířka - se touto knihou zařazuje mezi nejzajímavější české prozaiky současnosti - Jan Šulc.... celý text
Přidat komentář
Tohle mi nějak nestačí. Ona asi psát umí, vypadá to však, jako kdyby neměla moc co říct. Zapisuje si zřejmě částečně ze života a ze vzpomínek, je to osobní, ale jaksi zbytečné. Tam, kde se autorka zapomene, se občas objeví překvapivě hezké asociativní proudy, neotřelá poetika, jinak je to přetížené filozofií, nijak nezapracovanou do celku, syrové úvahy o tom, co je to život, co je to člověk, podle mě to je na škodu věci. Měla by zahodit svoje skvělé vzdělání a psát trochu víc ze srdce.
Autorovy další knížky
| 2016 |  Dryák ředěný Vltavou |
| 2011 |  Pasáž |
| 2011 | Egbérie a Olténie |
| 2005 | Krvavý koleno |
| 2005 | Zázrak |
Nakonec z toho mám takový rozporuplnější pocit; ale ani bych neřekl, že některý texty jsou slabší a některý silnější. Fischerová sympaticky kombinuje mnoho tematických materiálů současné prózy: je to trochu vzpomínkový, trochu rodinný, občas trefný k současnosti, dost často filozoficky tezovitý a ukecaný. A právě ten poslední rys, přítomný snad v každém textu, mě u toho velmi často trýznil.
Většinou jsou ty texty zasazeny do velmi profánních a všedních kulis – turisty oplývající centrum prahy, návštěva chalupy na vsi, silvestrovská oslava či průchod pasáží. A to mě na tom baví nejvíc – dobře odpozorované prostory, umně konstruované dialogy různých sociálních skupin a i ta rodinná minidramata, ve spojení s tím čistým, vypiplaným stylem by mi to úplně stačilo.
Jenže mnoho textů je až neúnosně zatěžkáno různou filozofií, teologií, antropologií, antickými odkazy... a ten civilní nádech chce nasunout do obecných otázek. Ční to. Mnohem líp na mě působily takové ty momenty "velkých keců u piva", kdy jsou všemožná témata sražena nemístným prostředím, ale nakonec z nich stejně plyne něco důležitého (Silvestr na Malvazinkách, Dálov).
Celkem obratně vybalancovaná je titulní próza, v níž se mísí tok úvah se sortimentem obchodů, jenž pak vyvolává různé asociace; ale nakonec to ústí zase do takového teologického mišmaše. Námětově je zajímavý text "Otcové" – vypořádávaní se s odkazem slavného otce, filozofa, přičemž při večerním redigování do toho pronikají osobní trable s dětmi a funkčností počítače. Nejen že to povídku příjemně odlehčuje, ale také zasazuje do nějakých reálných dějů, nezůstává to v proudu filozofování.
To se ne vždy daří, někdy to ustrne právě v tom vzduchoprázdnu. Každopádně se mi do mysli více zaryly ty detailní popisy dětských rozepří a filatelických krámků než úvahy o hříchu a Bohu.
Vcházíme do hraček.
Děti, ach děti! Nádoby, ve kterých bydlí bůh. Bublající sopky sobectví. U dětí je možné všechno, stejně jako u boha. Maminko kdy mi ušiješ křídla? Maminko namaž mi ještě chleba... Maminko otoč čaroděje ke zdi, nebo mě začaruje. Maminko já už mám šest let, nevadí ti to? Nevadí ti, že už mám šest? A zatím holčička sotva dvouletá dává najíst talířku najíst talířku, skleničce, kytici za oknem, dává najíst skříni... Pak vezme bábovky a na zemi v předsíni plácá ze vzduchu vzduchové bábovky: mořského koně, mušli, kapra, hvězdu: plují po bytě a ujídají skříni... talířku... sklenici. Zatímco venku na vzduchu vigluje sídliště, prochvívá vesmír, klepou se dějiny. Děti! Vždyť si můžou hrát s uchem od hrníčku. S nohou od židle. Se vzduchem. Nač ještě potřebují hračky?
(povídka Pasáž, s. 134-134)