Tři kapitoly přehled

19.03.2023

Hodnocení této trojice próz píšu až s poměrně značným odstupem od jejich přečtení, ale Hradeckého kniha na mě hluboce zapůsobila. Drásavě analytická, resp. sebeanalytická, ironická, resp. sebeironická výpověď otevírá hezkou řádku podnětných, leckdy sebezpytných otázek. Shodou okolností jsem ji četl v době, kdy jsem poprvé navštívil Litvínov a Meziboří (ne kvůli knížce, ale potěšilo mě, že jsem měl tu čest celkem důkladně procestovat autorův rodný rajón). Enigmatické slovo (patrně citoslovce) z názvu prvního textu - Dumdum - mi sugeruje finální dva tóny znělky, jež v jedné dávné vědomostní televizní soutěži signalizovala chybnou odpověď a prohru. A jakousi zprávou o životní prohře je v podstatě celá kniha. Hlášením podaným s podivuhodnou věcností, bez sebelítosti či sebeobviňování, leda občas s cynicky jízlivým šklebem. Nad čím jsem během četby i po ní hodně přemýšlel, byla míra autobiografičnosti a autenticity textu. Jinak řečeno - jeho prožitost, je totiž nesmírně silný a takřka chapadlovitě se čtenáře a jeho představivosti (ba - třeba jen nakrátko - i života!) zmocní... Daniela Hradeckého osobně neznám a nikdy jsem ani nebyl na žádné besedě s ním (byť to nebyla první jeho kniha, již jsem četl), tato mimotextová linka mi tedy nepomůže. Četl jsem recenze a rozhovor s ním, díky čemuž jsem získal určitou představu autenticity. Vykazuje však text (ponecháme-li stranou předmět jeho narace, jeho "realitu") skutečně známky autenticity? Složitost a bravura autorovy práce s jazykem spíš naznačuje opak. Jinak řečeno, vůbec si nejsem jist, zda myšlení a vyjadřování (byť v podobě vnitřního monologu) rezignovaného a izolovaného člověka na dně, jenž natrvalo mává bílou vlajkou, by operovaly s takovouto cizelovaností a vybroušeností. Podle mě by spíše rotovalo v kruhu, utápělo se a kuklilo do sebe, směřovalo by k degenerovanému plácání, nikoli k mnohovrstevnatému filozofujícímu glosátorství. Což nemá nijak umenšit hodnotu této pozoruhodné a originální prózy, jen upozornit na jistou čtenářskou obezřetnost, jakkoli vstoupit do dialogu s knihou můžeme koneckonců každý dle své chuti a libosti. Otázka důvěry/nedůvěry autorovi rozhodně mnohem víc přísluší jiným žánrům, ale já se jí zaboha nedokážu zbavit ani právě při četbě Hradeckého.