Bakakaj

25.09.2022

Už v těchto raných prózách klíčí vše, co se v Gombrowiczově tvorbě následně rozvinulo v plné parádě: nezralost cloumající postavami, hrdinové uvězněni ve své formě, umanuté zaměření na jednotlivé části těla, parodická detektivní zápletka, hluboké hroužení do zdánlivých banalit. Mezi tím vším hromada humoru, který z toho vyloženě nekřičí, ale spíš pomalu s rozvinutím fikčního světa kyne a kyne.
Gombrowiczovy postavy se vrhají do nevšedních počinů – jejich motivace je většinou skryta, případně je poměrně absurdní, to jim však nebrání v umanutém lpěním (vyhlášený násilník propadá panickému strachu z krys, adolescentní výrostek se snaží upoutat pozornost dospělého advokáta, výrostek hlídá "panenství" své vyvolené). Zároveň jsou svíráni vnějším světem, neustále se musí pozastavovat nad tím, jak je vnímá okolí (prostě takovej "overthinking" dvacátého století). Uvěznění v nějaké charakteristické vlastnosti/názoru/motivaci čili ona "forma" jim nedovoluje překročit hranice svého národního zařazení či aristokratického postavení – postavy jsou vůbec často vysoce postaveni (důstojníci, soudcové, náměstci), ne vždy však dokážou udržet své manýry a mnohé úkony tak ústí do absurdních obrazů (královi náměstci začnou kopírovat každý jeho pohyb, ministerský úředník obsesivně přemýšlí nad služkami).
Povětšinou je zde vypravěč v první osobě – loudící, zaseknutý v trapné nezralosti, hozený do prostředí s patologickými vazbami. Účastní se všech těch podivných událostí, ale zároveň se na ně kouká s nadhledem a analyticky rozpitvává různé možnosti. Tenhle kontrast je zdrojem mnoha humorných situací, které jako by ani vypravěči nedocházely.
A samozřejmě to není jen o grotesce a parodii, ve všem je zakomponováno mnoho různých nešvarů: manipulace, hochštaplerství, plytkost pod načančaným povrchem, davová šílenství, vyprázdněné vlastenectví. Všechno podáno s "podivným způsobem myšlení", jak je přímo v jednom z textů napsáno, a s vědomím, že "všechno je podšité dítětem."

Já tedy nevím – buď na mě zapomněli, nebo si mysleli, že mě za bouře spláchla vlna, nebo měli prostě něco jiného na práci – fakt je, že za ty tři dny se nikdo neobjevil. Bylo čím dál větší vedro. Znovu jsem se podíval z okna, ale rychle jsem ustoupil do protilehlého kouta kajuty. Spatřil jsem totiž něco křiklavě zeleného, a na první pohled bylo jasné, že křiklavá zeleň může být horší než zamračené tmavé noci. Kromě toho usedl na palubu maličký, přehnaně barevný kolibřík, a obzor se měnil všemi duhovými barvami, což nemám rád. Jistě, hutné světlo, bohaté dekorace, nádherné barvy vyvolávající špatnou náladu – pokud jde o mně, dávám přednost šedivému podzimnímu soumraku nebo mlhavému ránu – nemám totiž rád ostentativnost, milejší je mi skromný tichý koutek, protože aspoň vím, jak to skončí.
(s. 198)

14.09.2014

Podnikla jsem odpovědný, nepodjatý pokus přečíst tuto knihu. Nešlo to. Vážně jsem vůbec, ale ani v nejmenším ten výběr témat a styl zpracování nepochopila, a přitom jsem se dlouhá desetiletí domnívala, že absurdita, parodie, ujetosti a provokace mi v životě natož v literatuře nejsou proti srsti. S tímto jsem si neporadila.