• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 16 knih

Nové komentáře u knih Witold Gombrowicz

Kurz filosofie v šesti hodinách a patnácti minutách

„Tak hlavně že se díky tomu nezabil; jinak je to spíš takový odkrojek, byť lze vystopovat všelijaké vazby k beletristickému dílu (kosmos, nedospělost, forma), ale popravdě mě zaujalo spíš jméno Gombrowiczova psa (Psina) a pak nějaké ty poznámačky na hranici sebechvály a sebeironie. "Smutný spisovatel, který se považuje za pána reality, je k smíchu. Ha, ha, ha! Uf!““... celý text
— lubtich

---

Trans-Atlantik

„"Ó Milosrdný Bože, ó Dobrotivý Kriste Spravedlivý, ó Nejsvětější Panno, já jdu a jdu a Jdu po cestě svého života, v potu tváře, výš a výš v tom svém lese. A tak jdu a jdu a Jdu a nevím, co tam na konci u svého Cíle Učiním, jenže Něco Učiniti musím. Ale proč tam vlastně Jdu? Jdu však a Jdu, jiní také Jdou, a tak se na ten Souboj jako Ovce, jako Telata navzájem vedeme. Marné Plány, marné Úmysly, marná Rozhodnutí, když člověk, jsa jinými lidmi donucen, bloudí v lidech jako v temném Lese. A tak Jdeš, avšak Bloudíš, zdá se ti, že dle vlastní vůle jednáš, avšak Bloudíš, Bloudíš, něco říkáš, něco děláš, ale bloudíš v Lese v Noci, bloudíš." Nejsem znalec polské historie, obecné ani literární. Nejsem ani znalec polských reálií. A tak jsem si anotací slibované množství narážek, postřehů a štulců do ukrývaných komplexů a neuralgických bodů Polského národa neužil. Gombrowiczův román jsem si prostě nějak přečetl, místy s úsměvem, místy s únavou. Často s obdivem k autorově kreativitě a divoké energii, se kterou své postavy hnal dějem před sebou. Ale pohříchu nic víc. Autor o přijetí knihy se zjevnou lítostí píše: "Čtenáři ho nějak spolkli. Nikdo ty šprýmy nebral příliš vážně. Dynamit nebyl nalezen." Bohužel to musím potvrdit, stal jsem se tváří v tvář jeho Trans-Atlantiku dalším z řady čtenářů, které si asi přeje spíš nemít. "Když se Země a Nebe ve vražedném zápase chroptíce střetnou, zní Rány a Ryk, Matek pláč a Mužů Boj, skřek a třesk, Rakve a Hroby pukají, a v poslední vzpouře Přírody blíží se Porážka, zánik a Zmar. Neboť se koná poslední soud nad vším, co je živé."“... celý text
— mirektrubak

---

Testament

„Málokterý knižní rozhovor zřejmě vyústí do situace, kdy zpovídaný převezme suverénní pozici a z dotazů přesedlá na velkou průvodní jízdu po svém díle - není divu, že autorství nenese francouzský novinář, ale sám polský akrobatický žonglér. Gombrowicz je v lecčem skálopevný - má svoje pevní zásady, dá si záležet na "přesné" interpretaci svých děl a v některých soudech (třeba ohledně mládeže, vědy či literární kritiky) je až příliš tvrdohlavý. Zároveň ale zůstává v určité mezní, nejasné pozici, která má u něj počátky již od vyrůstání na pomezí vesnice a průmyslových zón, šlechtického lidu a střední třídy či Polska a Litvy. A ty zásadní věci, které rozvádí v Kosmu, Ferdydurke a spol., formuluje jako skutečnosti plné rozporů - Forma jako něco, od čeho je potřeba se osvobodit, ale zároveň jako útěcha, jejíž postupné zaoblování vede k smysluplné (iluzorní?) organizaci světa. Mládí jako něco trapného a nezralého, ale zároveň niterně krásného - a ta krása by nebyla bez oné podřadnosti. Polsko jako přechodná země oslabeného charakteru, která však může revidovat evropskou formu z netradičních pozic. Morálka jako nic obecně platného, ovšem jako něco vyvěrajícího při psaní: "udeřím a dozvím se, jaký jsem." Gombrowicz zůstává tvrdošíjně odmítavý k ideologiím, víře a teoriím, ale záležitosti, které jsou mu skutečně drahé, rozehrává na nejvyšší, nejednoznačnou míru. Obzvlášť sympatická mi je jakási prvotní zaklesnutost ve vesnickém prostředí, ono poznávání věcí z konkrétní a každodenní skutečnosti - třeba fakt, že principy strukturalistů jsou s těmi Gombrowiczovými téměr totožné, avšak on vychází z dějů ulice, z toho nejošklivějšího a nejobyčejnějšího. Ta touha dobrat se opravdové skutečnosti a zároveň vědomí limitů; když čtu věty jako "člověk nikdy není sám sebou", tuším, jak moc je i dnešní svět tak vzdálený nazírání předestřenému v Testamentu. Navzdory zdánlivé nabubřelosti totiž Gombrowiczovy postřehy nejsou umouněně přemoudřelé a arogantní, často se reflektují i k samotnou pozici tvůrce - tvůrce, který se vyhraňuje proti politickému i čistému umění, který se chce prostě dobrat své soukromé skutečnosti. A ten stejný tvůrce se vysmívá tomu, jak se lidé chytají do pastí Formy, ale současně je schopen uznat, že i ze svého spisovatelského mýtu stvořil Formu, kterou se svým dílem snažil rozbíjet. Tvůrce, který si nechává od panstva donášet lahodné pokrmy a za pár let se v argentinských chudinských čtvrtích z nouze vloupává na cizí pohřební hostiny. "Nevím, jaký jsem, ale trpím, když mě deformují."“... celý text
— lubtich

---

---

Pornografie

„"Ten kyselý pach... Odedávna známá lítost způsobená jízdou vlakem, zvedající se a zas klesající čára drátů..." "Vjeli jsme do vesnice, do Grocholic, vlevo byla říčka, vpravo ještě řídké chalupy a ploty, slepice a husa, koryto a louže, pes, vesničan, svátečně oblečená baba kráčející po cestě do kostela... klid a ospalost našeho venkova... Ale bylo to jako naše smrt nakloněná nad vodní hladinu, a ta smrt v ní vyvolávala svou vlastní tvář, minulost našeho příjezdu se odrážela od té věčné vesnice a duněla v té náruživosti - jež byla pouze maskou a jež sloužila k ukrytí něčeho jiného... Čeho? Jakýkoli smysl... války, revoluce, násilí, nezkrotnosti, bídy, zoufalství, naděje, zápasu, zuřivosti, křiku, vraždy, otroctví, hanby, chcípání, kletby nebo požehnání... říkám, že jakýkoli smysl by byl příliš slabý, než aby se prodral křišťálem té idyly a zůstal..." Witold Gombrowicz: Pornografie (1966 / Argo 2010) Mluvíme jen proto, abychom neřekli to podstatné? #letnicteni #kkubklatovskychknihomolu #3K #knihomolove #10“... celý text
— Předčítačka

---

Ferdydurke

„Zadnička, lýtko, držka, ksicht, čeledín, gymnazistka, analytik a syntetik, tetičky, a především forma, forma jež vládne všemu. Gombrowicz ve své prvotině rozhodně nenechává čtenáře chladným, vede ho po stezkách bizarnosti, jazykové vytříbenosti i humoru. Vede od jedné scény ke druhé, sem a tam proležené reflexí samotného psaní, totiž co je to ten styl, a jak ten styl, tj. forma, je všudypřítomný, dokonce i popřením formy se dostává do určité formy. Formy, jež se snaží popřít všechny ostatní formy, jež se snaží popřít, zakázat, prostě útect od sebe sama, což vlastně nejde. Forma se stává celoživotním tématem Gombrowiczova psaní, Ferdydurke ukazuje mladého nadaného autora, jež svým způsobem umí rozvířit vody literárního moře. A že to jsou někdy skutečně strhující vlny, spláchnou vás, vyplivnou a vy pak ani nevíte, kde jste to předtím stáli, co se vlastně vše událo, ale víte, že vám někdo dal řádně přes držku. "Vzpomínky! Prokletím lidstva je, že naše existence na tomto světě nesnáší žádnou určitou a stálou hierarchii, nýbrž že všechno ustavičně plyne, teče, pohybuje se, každý musí být vnímán a ohodnocen každým. Představa, že jsme zaostalí, omezení a tupí, je stejně důležitá jako představa, že jsme bystří, osvícení a jemní. Neboť člověk je hluboce závislý na svém odrazu v duši druhého člověka, i kdyby to byla duše kreténa." (s. 11) "Je nádherné, že jen lidé, které krása do rozpaků nepřivádí, mají přístup k určitému psychickému obsahu lidstva." (s. 159) "Byl zlostný tou zlostí, v níž se krčí starost o osud, zlostí nejintimnějších lidských věcí." (s. 223)“... celý text
— Knišíl