lubtich
přečtené 487
Bílé manželství
2006,
Tadeusz Różewicz
Tak z tohoto mám ale velkou radost. Děj je velmi obtížně specifikovatelný. Dospívání dvou mladých odlišných dívek, které vnímají věci naprosto odlišně. A kolem nich naprostý bizár. Sexuální pokroucenost, divoké surrealistické metafory... na rovinu, vidět tuto hru zinscenovanou musí být zážitek. A vyvrcholení jak se patří. Osobně nejvíc vnímám rovinu Biančinu, která zažívá vnitřní trýzeň a kvůli obsesím v jejím okolí se z nich neumí dokázat vymanit. Postavy mezi sebou mnohdy mluví – tedy spíše pouze mluví, mezi sebou pouze přítomností – ale nejsou schopny naslouchání a každý si mele své. Ovšem dialogy mezi Paulínou a Biankou jsou geniální, vtipné, nápadité, infantilní, autentické. Postava dědy je nesmírně děsivá, otec-býk jako metafora jakbysmet. Taková pěkná vzpoura proti konvencím, která by občas nemusela být tolik jasně jednostranně kritická, ale chápu tu myšlenku. Téma je toto stále nesmírně aktuální (ne-li nyní ještě více tabuizované než dříve) a tohle bych na 1975 vážně netipoval. A ještě taková politická glosa – při premiéře hra vyvolala rozruch: Ta smutná skutečnost, že v dnešním konzervativním Polsku by to vyvolalo zřejmě rozruch též... BENJAMIN: Tak tedy srozumitelně, je to hadovka smrdutá, nejedlá houba, nejedlá pro svůj nepříjemný zápach, a nemá také žádný hospodářský význam. PAULÍNA: Něco mi připomíná... BENJAMIN: Raději pojďte do společnosti, ještě by si o nás mohli něco myslet. PAULÍNA: (dá si prst ke rtům): Něco mi připomíná... už vím! už vím! BENJAMIN: Uklidněte se! PAULÍNA: To vy! To by jste inthyphallus impudicus... nesnáším vás! Všem to řeknu, všem to řeknu, co jste se v tom vašem Heidelbergu naučil. BENJAMIN: Ale Linko... (s. 48)... celý text
Vlčencům na setměnou
2024,
Vojtěch Štěpán
Dost se líbilo – je až k nevíře, že z tak rozpřáhnutých oblastí (židovská, křesťanská, pohanská i indiánská kultura), geografické rozptýlenosti (od Izraele po Jizerky) či lexikální různorodosti (archaizující slova i vazby a zároveň zálibné tvoření novotvarů) se autorovi podařilo vytvořit velmi koncentrovaný svět se svébytnou mytologií; zároveň to není jen taková ta mytizace skutečnosti, jež končí v magických oparech s tím, že teda příroda a kultura dohromady a to je přece paráda. Tady naopak hraje velkou roli újma, bolest, všude číhající a (zároveň přirozeně vystupující) smrt, vítr jako hybná síla; líbily se mi i občas probleskující rtěnky a cigarety či obecná čeština, které patos některých vznosných obrazů srážejí. Po určitém čase se ale přece jenom vyjevují i limity tohoto tvůrčího gesta – i vzhledem k rezignaci na nějaké jemnější kompoziční uspořádání přece jenom některé prvky působí poněkud repetitivně. Asi tak v polovině knihy jsem si byl jistý, že v dalším textu vykoukne černá zvěř, něco bude zjizveno a cokoliv přírodního promluví lidským hlasem (nebo naopak), "dokola a do zbláznění", jak se píše v jednom z (velmi krásných) textů. Přitom je zjevné, že autor si ve výstavbě jednotlivých básní počíná naprosto suverénně – třeba řada důvtipných metafor, v nichž se z půvabem i hrůzou proplétá lidské a zvířecí či rostlinné (a to pak zase s "neživou" přírodou), např. "Slyší / brázdy v lese / jizvící se mechem / i měkkou kůži dubu / pálenou sovami"; ale při kontinuální četbě básně působí chvílemi jak podle stejného mustru. Dost se mi naopak líbily básně ke konci, vycházející z forem lidové slovenosti (pranostika, písně, ukolébavka...), které ten svět se všemi svými zaklínadly, rituály, znameními, obyčeji a specifickým pojímáním času dotvářejí zase z jiného hlediska. Vlastně se mi líbilo ledasco a hudrám přespříliš. Žertva Pošplháš jižním svahem nad strž nahoru do skal kde žije už jen zvěř a dřevění bůžci Odtud tě mezi smrky povedou vrány po srnčích stezkách až do kamenného sadu A tehdy se kruhy pod dubem zjizví tmou a jen trocha krve steče po kořenech až do údolí (s. 19)... celý text
Kurz filosofie v šesti hodinách a patnácti minutách
2010,
Witold Gombrowicz
Tak hlavně že se díky tomu nezabil; jinak je to spíš takový odkrojek, byť lze vystopovat všelijaké vazby k beletristickému dílu (kosmos, nedospělost, forma), ale popravdě mě zaujalo spíš jméno Gombrowiczova psa (Psina) a pak nějaké ty poznámačky na hranici sebechvály a sebeironie. "Smutný spisovatel, který se považuje za pána reality, je k smíchu. Ha, ha, ha! Uf!“... celý text
Předkové kostí
2021,
Josef Hrdlička
"žena v obchodě platí rukou mé matky bez aury bude ten známý loket na němž jsem kdysi sám ležel ležet na cizím polštáři vracet dech do cizího mozku cosi neprošlo krematoriem"... celý text
