lubtich
přečtené 472
Kurz filosofie v šesti hodinách a patnácti minutách
2010,
Witold Gombrowicz
Tak hlavně že se díky tomu nezabil; jinak je to spíš takový odkrojek, byť lze vystopovat všelijaké vazby k beletristickému dílu (kosmos, nedospělost, forma), ale popravdě mě zaujalo spíš jméno Gombrowiczova psa (Psina) a pak nějaké ty poznámačky na hranici sebechvály a sebeironie. "Smutný spisovatel, který se považuje za pána reality, je k smíchu. Ha, ha, ha! Uf!“... celý text
Předkové kostí
2021,
Josef Hrdlička
"žena v obchodě platí rukou mé matky bez aury bude ten známý loket na němž jsem kdysi sám ležel ležet na cizím polštáři vracet dech do cizího mozku cosi neprošlo krematoriem"... celý text
Koleje jsou pevně přibité k vidění
2024,
Luboš Svoboda
"Mám jednopokojový byt, mám nouzi o místo; když chci být chvíli sám, nenasazuji si brýle; naopak, nasadím brýle tomu, kdo je u mě."
Skořicové krámy (15 povídek)
2024,
Bruno Schulz
Nutnost každého surrealisty...slast číst tyto slova, občas se člověk ztratí, ale o to lepší je pak pocit, když se najde.
Motýlí pavilon
2021,
Tim Postovit
Rituální opakování určitých veršů ("před cestou je potřeba si slíbit / že si doma dáme černý čaj") jako zachytávání jistoty ve světě, v němž pozornost těká jako onen motýl uprostřed hořícího pralesa, ale také jako ironické odzvučení líbivých manter ("zákony existují pro všechny"). Četná přirovnání, skrz něž dochází k odchlipování od ústřední kostry básně, ale stále setrvávání v motivickém souzvuku – takže to nakonec funguje, proč ne. Důvtipný kritický podtón skrz navlečení současné látky do prastarých mýtů i prostřednictvím (zatím) surreálných vizí. A také hodně pohlazení (nebo mě spíš napadalo slovo "vzpruha") – taková ta atmosféra v duchu, že "domov si člověk nese s sebou" a vůbec naděje z různých forem součinnosti a drobných vítězství. Potřeba obejmout celý svět ne jako velikášství, ale jako vyústění interkulturní zkušenosti. Součástí putování po různých prostorech také reflexe vlastní pozice – skvělé básně Cestovatel (kromě pointy velmi všímavé nástřely různých osob) a Teplice (nefiltrující zobrazení rozporuplných chvil). Archivuju si zde tyto dvě pasáže: "uviděl motýla sedícího v gigantické euforbii / s křídly černými a dlouhými // jako skokanské můstky v noci" "dítě znepokojené vetřelci / kráčejícími jeho prastarým světem"... celý text
Poslední průvodce Prahou
2023,
Ivan Diviš
Požadují zrušení Janka Rubeše a distribuci této knihy do rukou všech lidí vyskytujících se v Praze, respektive: Potřeba vypíchnout detail, zmínit výjimku, upřesnit závorkou, odbočit k formativnímu příběhu, protřídit a seřadit – vlastně docela piplavá práce, za níž stojí touha zpřítomnit neodvratně zaniklý časoprostor a tím se opětovně navázat na ztracené území; a jedná se o území mimo jiné jazykové, odtud neustálé nutkání k zmínění lokálních i rodinných názvů. Zdá se mi poněkud šťastné, že kniha vychází z takovým odstupem (napsána v 1. polovině 70. let) – rozšiřují se tím základní časové body: dětství a dospívání autorů – čas psaní autorů – momentální čas čtenářský (samozřejmě by šlo pitvat časové vztahy ještě nuancovaněji – pozůstatky Rakouska-Uherska, meziválečné období X komunistický převrat, Praha momentální a Praha z osobních vzpomínek čtenáře atd.) Vytváří se tím značné napětí co do prožívání – období 20. až 60. let je ztvárněno nesmírně plasticky, se všemi atributy zaniklé skutečnosti (akcíz, opraváři všeho druhu – "Klinika loutek"! –, ohrady periferie, roletáři...) a zároveň s důrazem vědomé závažnosti, které jsou "dětskému pravěku" připisovány. Pak je tu období mnichovského exilu, které je vlastně zmiňováno explicitně jen výjimečně. Z hesel však prýští osudový pocit toho, že Praha před emigrací je již definitivně zaniklý svět, že již není možné se do něj navrátit – což je popisováno tak, jako by to platilo plošně (pro všechny nastávající generace i na současné neemigrující) a úplně pro všechno. Zejména Jedličkovy texty nahlíží třeba na vánoční zvyky či na "nezbednou" jízdu na řetízkovém kolotoči jako na něco již nemyslitelného; pocit všeobecné nedosažitelnost umocňuje i často používány trpný rod. Tato evokace se však dostává do napětí s pražskou vazbou současného čtenáře, který zjišťuje, že nejen že se určité věci nezměnily, ale zejména dětské prožívání, jak jej Diviš a Jedlička představují, je v mnoha ohledech univerzální a nezávislé na prostoru – všechny ty iracionální tísně a potřeštěná nutkání; například opakovaně se vyskytuje velmi dobře známý pocit dětského toužení po určitému cíli, jež však při dosažení nesplňuje očekávání, čímž se vyjevuje kvalita nedosažitelnosti, samotný smysl tkvící v očekávání a v účinku představy (např. ubohá pouťová, ale lákavá panoptika, vodnaté drahé, ale načančané třešně, vzrušující ceny na střelnici, které snad ani nelze vyhrát...). Nebo majetnicky soukromá rozkoš z jízdy prázdnou tramvají, která jede "jen kvůli mně". Právě toto neustálé střetávání čtenářské a autorské perspektivy, která se v prožitku i poznané skutečnosti někdy liší a někdy ne, dělá z Posledního průvodce Prahou i nesmírně zábavné čtení. Jedličkovy a Divišovy texty lze poměrně bezpečně odlišit i bez na jisto vtisknutých iniciál. Divišovy podstatně kratší texty mají sklon ke glose, jízlivosti, někdy až rozdurděnosti – poměrně vtipný mi připadá jeho urputný odpor vůči Sokolu ("prašná nuda", "Zpocené a branné srazy sokolské, z nichž si pamatuju už jako kluk jakousi rozmáchanou bezbrannost proč a vlastně k čemu"). Jedličkův přístup jako by byl spíš archivářský než citový, plný soustředěné evidence, byť i jeho základ tkví ve velmi osobních prožitcích, které zobrazuje s melancholií i specifickým vtipem: "Uhlíř měl moje tajné sympatie. Chtěl jsem, aby nás okrádal." Je parádní, že knize se dostalo tak pečlivého edičního i velmi úhledného grafického zpracování, jásal jsem také při tom, když jsem uzřel japonskou vazbu – jenže! Vazba, která umožňuje pohodlné rozložení knihy na stole, se zde dostává do napětí s tím, jak tenkou plochou je přilepena k obalu. Asi tak od poloviny knihy se tak dostává pod tlak stránek a výsledkem je smutné odlepení. Přitom by stačilo k obalu přilepit obě strany hřbetu vazby, ach jo! To nic nemění na tom, že je to omamná publikace. Přední hračkářství byla v Praze tři – na nábřeží těsně pod Letnou "U Krále železnic" – obchod specializovaný na vláčky, hlavně později elektrické, v jeho výloze jezdilo celý rok několik vláčkových souprav a z našich končin se tam chodilo na podívanou pouze za tímto účelem. Ostatně daleko více fascinující než ony pohyblivé vláčky byla kašírovaná krajina, sestavená na celé ploše výkladní skříně, které probouzela dětskou nenasytnost a vedla k představě, že by se takováto miniaturní liliputánská země dala zbudovat na areálu nesrovnatelně větším, kde by byly v pohybu i ostatní součástky. (s. 45)... celý text
