lubtich
přečtené 472
Nápisy
2007,
Miroslav Červenka
Pro všechno minulé bez statusu památky – co se zbortilo, ztratilo svou funkci, vytlačilo se; ale leccos neustále dosvědčuje, nasvěcuje a odráží svou vyhaslou přítomností i absencí.... celý text
Příliš hlučná samota
1989,
Bohumil Hrabal
(2020) No dobrý no. Můj úsudek bude dost subjektivní, neboť se mi z podvědomí dere spojitost se samotnou osobností Hrabala, ale toto bylo prosím pěkně nezáživné. Mnohomluvné dlouhé molology jakéhosi lidového a zároveň intelektuálního rázu osobitého Haňti, který je sám sebou, ale to vlastně vůbec nic neznamená. Sběrna papíru je třeba naprosto atraktivní prostředí, ale ten potenciál vidím jako silně nevyužitý. Ta Hanťova záliba v knihách mi nepřišla vůbec líbivá – takhle si představuji nějakou nezdravou obsesi z jakéhokoliv knižstva než erudovaný postoj (i když Hanťa se proti vzdělání vzpírá, dyť jo, ale když má každou chvíli potřebu citovat světový filozofy, nevím nevím). Text působí jako koláž. To beru. Ale ty zbrklé myšlenkové nekončící proudy jsem nehltal, naopak nebylo kde zastavit. I to vyšinutí z větné vazby na mě nepůsobí autenticky, ale spíše jako neschopnost si po sobě přečíst napsaný text. A ty ilustrace bych s bublinami bych asi též oželel. Ne že by se nenašly pasáže obstojné, humorného rázu... nicméně pro mě převažovala znechucenost z mnohomluvnosti. A postavil urnu na almaru a jednou v létě, když okopával kedlubny, tak strýc si vzpomněl na svoji sestru, moji maminku, že hrozně ráda kedlubny, a tak vzal urnu a otevřel ji nožem na konzervy a maminčiným popelem posypal záhon kedluben, které jsme později snědli. (s. 18)... celý text
Pohlavky pro zvědavé
2022,
Vratislav Effenberger
Příhodný k charakterizaci celého výboru mi připadá onen opakující se obraz procházení se po stromech. Takové postavení poskytuje určitý nadhled, v rámci básníkova zběsilého filmování, umožňuje nasvěcovat skutečnost z různých perspektiv, zabírat různá prostranství. Zároveň jako by mu ve výhledu clonily větvě – nejde ale o překážení, nýbrž o nekonvenční selekci, kterou jeho záběry předvádějí. A právě z toho plyne ta nesmírná znepokojivost – právě to, co si v určitých situacích příliš neuvědomujeme a přehlížíme to, se v Effenbergrových básních stává středem oka kamery. Vystačí si přitom bez všemožných metaforických piruet, stačí prostě jen nečekané kombinace těchto pregnantních zaostření. Ve spojením s tou vyhrocenou konkrétností, zahryzávající se pozorností vůči okolí, znepokojujícím hemžení zvláštních postav (neurvalé jeptišky, slepec s fotografickým aparátem, konkrétní jména) a (navzdory té vší obludnosti světa) s neutuchajícím úžasem a touhou přetvářet skutečnost, to dělá pro mě nejatraktivnější podobu surrealismu, která zvláštním způsobem čerpá z určité neotesané, dobře známé "českosti", ale zároveň z ní dělá něco dosud naprosto nepředstavitelného. Nebezpečí Chladivá obloha mne probouzí ve větvích staletého dubu u jehož úpatí nějaká jeptiška domnívajíc se že není pozorována stačí způsobit takový poprask v mých představách o lásce že jsou náhle všechny tyto pirani zmagnetizovány a že se na mne vrhají (s. 34)... celý text
