lubtich
přečtené 495
Ten, kdo stojí v koutě
2012,
Stephen Chbosky
Jojojo, silný, dojemný, vzalo mě to, nečekané vyvrcholení, všechno beru. Samotnej Charlie je pro mě ale faktickou záhadou – kdybych měl vykreslit jeho charakteristiku, tak to bude vcelku vlašskej oříšek. Postava, která měla štítek takového toho "dobráka od kosti"(třeba jeho pozorování lidí mělo vždycky takovej pečovatelskejch nádech :D) a následně je schopen se zhulit do nevědomí, no nevím. Asi mě psychologie některých postav úplně nedošla :D Třeba se takhle v Americe žije, což zas bylo pěkný nahlédnutí (hlavně literární a filmové odkazy byly příjemným osvětlením). V knize je taky vykreslován Charlieho vztah k spisovatelství - ale herdekfilek, proč je tedy text psán mnohdy až lakonicky? Někdy mě ale právě tyto strohé fráze dokázaly pobavit, to zas jako ne že ne: „Pak začal film. Byl v nějakém cizím jazyce a s titulkama, což bylo zábavné, protože nikdy předtím jsem v kině nečetl.” Zaujala mě osobnost Mary Elizabeth, přišla mi správňácky svérázná! Čtenářský vjem z toho byl pěkný, ale dám přednost spíš ŽITU než KOUTU :d... celý text
Na vlnách TSF
1925,
Jaroslav Seifert
Prvotina poetismu, hra na pikolu se slovy, skvost! Po typografické stránce je to vážně precizní, člověk by neřekl, že je to dílo z třicátých let. Plus ještě opulentní množství přechodníků, v nichž se já osobně vyžívám :D. Jsem u vytržení jak u vytržení zubu a zde, dle mého nejhumornější: Kolem studeného světla žárovek kmitajících se křídel neúnavný shon A pan EDISON zvednuv své oči z knihy kterou čeť se usmívá Jakému množství nočních můr zachránil život!... celý text
Divotvůrce
2017,
Sebastien de Castell
Ale jo, adekvátní četba. Svět se mi vcelku líbil, postavy kloudné (především uštěpačné poznámky té Ferius a Reichise byli famózní, hlavní postava taktéž dobrák vod kosti), trochu mi chyběl barvitější popis prostředí, takhlenc jsem vobčas netušil, v jaké sféře se děj nacházel. Jináč se kniha velmi pohodlně čte, byť kniha vypadá jako dvoumetráková bichle, tak stylistika knihy plynulosti četby dost napomáhala. Jsem četbou nasycen a spokojen. Jo a ještě jen, mám výtku ohledně variability těch jmen, ale to nebudu kafrat, to je dosti relativní lamentace :Dd... celý text
Škvár
2015,
Charles Bukowski
Škvár jak se patří. Celé dílo je propleteno naprosto absurditou - což mě neskutečně bavilo, nic nebylo předvídatelné. Postavy se točily jak na kolotoči, samotnej Nick Belane je specifická pozitura, ale člověk si ho oblíbí chtě nechtě. I ty vulgarismy jsem překousl, co asi jiného čekat od amerického románu že :D občas z toho vytanula i docela žertovná chvíle, byť jednodušší, ale pro vesnické křupany jako jsem já,zřejmě dostačující: „Ale já tu kurvu zaženu tak daleko, že už ji nikdy neuvidíte!” „Já si nemyslím, že je kurva, pane Belane.” „To je jen takovej slovní obrat. Nechtěl jsem tu děvku urazit.” A v čem jsem si lebedil úplně nejvíce, byly takové ty náhodné extmpore v textu, jen tak z ničeho nic: Pak jsem jel domů. Vrhnul jsem se na kuře a bramborový salát. Jedním grapefruitem jsem si kutálel po koberci. NEBO Jenom tak vegetujeme jako zelenina. I já. Nevím, jaký druh zeleniny jsem. Cítil jsem se jako tuřín. Zkrátka k pokoukání. Ke knize jsem se dostal dost povrchně. V anotaci knihy Petříček Sellier a Petříček Bellot se nachází věta „Máte rádi Bukowského?” Nyní mohu dít, byť pouze dle jednoho díla, že bezesporu ano.... celý text
Oliver Twist
2015,
Charles Dickens
Bezesporu vydatné knižstvo! Líbí se mi nastínění doby, opulentní množství přechodníků (já JSA z nich velmi rozradostněn). Děj byl vcelku pozvolný, až na konci autor vychrlil šupleto informaci, že jsem v tom měl chvílemi galimatyáš, ale v pořádku. Nad smýšlení Nancy občas zůstával rozum stát, ale budiž, až na pár propadnutí v pasivní agresi mi to nikterak nevadilo :Dd BÁ-JEČNÉ a jedna z nejpřijatelnější knížek z povinné četby¡... celý text
Mechanický pomeranč
2016,
Anthony Burgess
V řadě první klóbrc dolů před překladatelem, muselo být CHOROŠNĚ náročné, argot zanechat původnímu významu a zároveň udržet jeho kouzlo. Na něj si časem člověk zvyknul a spoustu anglicismů významově odtušil. Co se týče tématu, už u aktuálnosti pokulhává. Na mě toho násilí bylo vážně nadmíru a ani mě nějak nefascinovalo. Antihrdina Alex je zkažen jak jablka na kompostu, ale je vcelku paradoxní, že jsem mu během jeho křivolaké cesty životem i vcelku fandil :D Celkově pěkné dílo (narozdíl od filmu pana Kubricka), ale čekal jsem možná decentně více.... celý text
Květy zla
2013,
Charles Baudelaire
Já, kterýž má vůči symbolismu lehkou averzi, si při čtení vcelku lebedil, což jsem vážně neočekával. Množství básnických prostředků je doopravdy opulentní. Tklivý text nasytí kdekoho.... celý text
Hruškadóttir
2008,
Jana Šrámková
Baže, tohle byla slast. Sousloví a úvětí hřející jak poměr tepelná energie v poměru s energií světelnou, precizně dávkováná retrospektiva a což je hlavní, postavy samotné jsou na novelu převelice rozvedeny a jejich osobitost je neskonalá. Zaujal mě i "Hanelenin" zájem o severskou (především islandskou) kulturu - sám si lebedím v kultuře estonské, takže pro mne takový sympatický závan. Vřelé doporučuji všem. Tichyson)... celý text
Rozvláčná vyjádření radosti
2016,
Petr Borkovec
Ten specifický žánr "úvodu ke čtení" variuje Borkovec do ještě více specifických forem: někdy vymyslí až šílenou fabulaci (Martin Poch), někdy se nebojí do textu napasovat spoustu literárních jmen v groteskním provedením (Martin Stöhr), jindy si vypíchne třeba jen verš, se kterým následně pracuje (Olga Stehlíková). Každý text je jiný, nekritický a baví, až si říkám, jestli nepřekrývá samotné autorské čtení. A opět jsem zpozoroval jev, s kterým Borkovec občas pracuje: jisté fragmenty jistých textů jako bych už někde četl – a ano, v tzv. Petříčcích se některé části nacházejí. Úvod ke čtení jiného tvůrce se stává inspirací pro ryze vlastní text. Skvělé! 4. Nemohu bez Petra Krále chodit s průvodcem po zámcích a užívat si návleků a porcelánu a hraběcích loveckých koutků. Místo toho vždycky myslím na úchvatnou báseň Michaela Edwardse, kterou Petr Král přeložil a která začíná verši "Při prohlídce zámků se často vzdálíš / od hloučku, jejž vedou k váze..." Od té doby, co jsem tu báseň četl, při prohlídkách smutně postávám u zámeckých oken a myslím na Petra Krále. A průvodkyně sledují toho zasmušilého zloděje ostřížíma očima. (s. 24, text "Petr Král, Město je náš les")... celý text
Lucemburská zahrada
2011,
Michal Ajvaz
Po dočtení jsem byl vážně vcelku zmatenej jak kůň v žentouru. Byl jsem zlanařen na to, že jazyk románu je básnický a pestrý, ale nevím, až na filosofující chvíle, který byly ale v dějovém kontextu dost hatla patla, žádná okázalá tresť slastného slova nepřišla. Abych nebyl jízliv, děj je čtivý a začátek o Rossově próze a naopak konec o Iriině ostrově byly výtečné. Pasáže s Claire a hlavně o 13 dnech uvěznění v Nice mi přišly alevšak decentně pofidérní :D samotná yggurština mi přišla vcelku zajímavá, sálal z ní jakýsi rytmus a líbilo se mi i zakončení, tedy její zakomponování do symfonie. Nejsem uchvácen, ale budiž, trávilo se to obstojně :)... celý text
Tento chléb přežvykovat, psacími písmeny
2019,
Ernesto Carrión
Tento chléb byl pro mě příliš velké sousto :D spleť jihoamerických jmen a výrazů byla vážně obtížná, byť nepochybuji o preciznosti této sbírky/skládky :) za pár let se bezesporu ke knize vrátím, ale nyníž nechávám ladem a skladem.... celý text
Předvoj
2019,
Adéla Knapová
Četl jsem podruhé, neboť po prvním čtením mi to přišlo jako galimatyáš s potenciálem. A doopravdy – náznaky začaly dávat jasné kontury. Zároveň si stále myslím, že propojení emigrantské dvojice se světem, kde už ani hrách nemá kořeny, trochu dře. S jazykem se nakládá velmi umně s citem pro detail. Jasně, je to květnatý a někdy si říkám, že bych bez některých obratů obešel, na druhou stranu je Knapová v tom živelném jazyku ukázněná a má to promyšlené, žádné halabala: ať už se jedná o variování promluv v různých kapitolách, dlouhé výčty či přímá řeč, na kterou nereaguje druhá osoba, ale mluví stále ten jeden. I díky těmto prvkům jsem si na styl brzy zvyknul a četlo se mi to líp než kdeco. Zajímavé je střídání dynamiky, třeba v první části se až pitvavě vypravěč zaobírá výstupem do schodů, zatímco samotný odjezd do zahraničí (čili nejvíc dramatickou pasáž) popíše letmo pár větami. U tématu, které by mohlo jednoduše upadnout do patosu, si i tímto uchovává patřičný odstup. První část s dramatikem Rudolfem a novinářkou/herečkou Miladou, kteří odjíždějí do zahraničí, funguje v knize nejlépe. V cizím prostředí se najednou plně ukážou vratká místa jejich vztahu, odlišnosti přístupů a vnímání, z euforie ze svobody se stává vyprázdněnost. Komplikovaný vztah pak dává k zamyšlení, co se mezi nimi vůbec odehrává: boj o moc, kariéru či nesmrtelnost? Knapová navíc podává informace v náznacích, epizodicky, což znejasňuje už tak vachrlaté souznění. Skvěle vystavěná je třeba pasáž, kde se Milada a Rudolf radí s ředitelem divadla, který jim má zajistit místo – Rudolf však v tu chvíli zahlédne v dalekohledu starou pasteveckou chatrč a je jasné, co bude následovat. Perfektní je také kapitola po roce 89, v níž Milada formuluje a pečuje o Rudolfův odkaz – a přemýšlí, jak s ním naložit, protože se do něj chtě nechtě otiskne i ona. Druhá dějová linie je ještě zašmodrchanější, už vzhledem k tomu, že dochází k propojení s částí první – bohužel velmi matně, takže se mi to mnohem líp četlo jako dva oddělené příběhy, přestože jde zpozorovat jasné opakující se motivy duše a kamene, které jisté sepjetí konstruují. Příběh uměle vytvořené Evy je situován do nějaké blízké budoucnosti, v níž se vyskytují obří skleníky plné transportních plošin, obřího rychlohrachu a automatičtí čmeláci, kde jsou lidé očipovaní a kontrolují se jejich tělesné hodnoty. Ale co duše? Šlechtění lidí je jako šlechtění rostlin – když jsou bez kořenů, je to ještě jednodušší: ovládnout je, zmanipulovat, mít dohled. Odosobněný a odcizený svět líčí autorka přesvědčivě, technologický pokrok na úkor duševní vyprázdněnosti, jasně, ale knih, kde "lidé uvažují v 1 a 0", zas tak málo není a nenabyl jsem dojmu, že by se jednalo o něco objevného, přestože mě dílčí motivy zaujaly (třeba ty hologramy, komunikace s neexistujícím Adamem atd.). A i přes tu chaotickou nejasnost moc pěkný a vybočující z běžného modulu české prózy. Brala kameny, které Rudolf sbíral a schraňoval na polici v zádveří, a cestou do vsi je odhazovala co nejdál. Rudolf dělal, že o tom neví, a dál je domů nosil. Fascinovalo ho, že i když zdánlivě vypadají jeden jako druhý jako stý, při pohledu zblízka má každý jiné žilkování, svou unikátní kresbu, rysy; říkal si, že byť neživé, jsou jako lidé – zaměnitelné a zároveň nepodstatným způsobem jedinečné. Nosil je po kapsách, uklidňovaly ho, záviděl jim. (s. 24)... celý text
Skořicové krámy (15 povídek)
2012,
Bruno Schulz
Nutnost každého surrealisty...slast číst tyto slova, občas se člověk ztratí, ale o to lepší je pak pocit, když se najde.
Kdo chytá v žitě
2010,
J. D. Salinger (p)
Vidím, že tuto knihu buď lidé nenávidí, nebo si v ní vyloženě lebedí. Nezařadím se asi ani k jednomu táboru. Kniha je psána dosti osobitým slangem, jež mě zaujal, i samotná persona Holdena není jinak prostoduchá. Sic je Holden bezesporu zhýralý, rozverný a ke mnoho věcem kritický, tak jsem si na jeho překotnost zhruba v půli knize zvykl a v něčem se myšlenkově i našel. Pochopitelně, že Holden nemá být žádným vzorem, ba právě naopak mi jeho zhýralost přijde dobrým varováním i v dnešní době, asi bych nedokázal pravit, že není aktuální. Není to můj šálek, ale příjemné vlažné počtení to bylo :) *Jen doufám, že nebude o člověku, který nesnášel biograf a filmy, natočen film, to by bylo dosti paradoxní :D*... celý text
Herbář k čemusi horšímu
2018,
Petr Borkovec
Budu se snažit razantně vyhýbat superlativům. Ale pro Borkovcovu tvorbu mám neskutečnou slabost. Haraburdí, haraburdí, harampádí. Zbožňuju to. Co všecko může bejt báseň? Básně jsou všude, vyskočí na vás zpoza prořezávky i z internetové seznamky. Báseň je všecko. Medailonek v latině a věnování střevlíkovi, to je hned vcelku svérázný začátek. A texty frčí jedna báseň (ne že by se vždy četly jedna báseň). Seriózní kousky, glosy, útržky, zlomky, ukradená báseň (drzost!), jazykové experimenty, drobné prozaické útvary. Obrovská různorodost. To stejný jazyk. Přes klopotný novotvary (lesostinný, sosnomračný, korokmenný) k obrozenecký češtině. Lidově i vážně. Až nyní mi došlo, do jaké míry je Borkovec (a teď se vyhnu slovíčku environmentální, páč evokuje trochu dnešní pseudoekologický šachry) přírodní básník. Ptáci, brouci, ryby, škeble a kormoráni (moji oblíbení), hmyz. Remízy a skládky. Tohle fakt můžu. Borkovec formuluje pravý vztah k přírodě. Bez estetiky, ale s radostí z poznání. Z textů sálá neskutečná zvídavost a touha po poznání (přitom neodborná a lehce převedená na čtenáře - kupříkladu při čtení Přesně jako Bill Fay... jsem si musel taktéž lehnout do záhonu a sledovat rostoucí rajčata). Pozorování - to je to hlavní. Míň přemýšlet a víc civět. Zdánlivé banality a všednosti se v Borkovcově podání stávají unikátními. Ve spojení s hravostí a humorem se z toho stává snová kombinace. Dále mě zaujala propletenost se subkulturami - prospektoři, lidé na seznamkách, rybáři, detektoráři, květináři, pornoherci, vykradači chat. K tomuhle repertoáru by mi úplně seděla například obsluha sběrného dvora. Takové titěrnosti, jako je elegantní obálka, název a trefné pojmenování jednotlivých básní, jsou sice druhořadé, ale i to musím ocenit. Nejfamózněji vylisované kusy (musel bych zde vypsat polovinu sbírky), krom nich ještě Z diskuze na skládce (prorezlý lavor má mé veškeré sympatie!): ODEŠEL ZE ZAHRADY a už se nevrátil, nepodal o sobě žádnou zprávu. V minulosti byl pohřešován. Zvláštní znamení: vlastně žádné. Je hezký. (s. 69) ZLOMEK LXXXVIII Protože kolibřík sající květ se podobá hlavě vzrušené kobry, rozebírám jeden remíz. (s. 121) TŘI PÁRY (úryvek) „Ježíši Kriste, Ane Lynn, asi bys měla zajet ke krajnici,“ řekla Roxy Taggartová. „A budeš se snažit mě nevytěsňovat?“ odpověděla Ane Lynn. (s. 105) SLÁMKA A SLEPÝŠ KŘEHKÝ Slámka si řekla pro sebe, že není slámka, že je slepýš křehký. Slyšel to slepýš křehký a pomyslel si, že není slepýš křehký, že je slámka. Každá věc má něco společného se štěstím! I každé zvíře! (s. 96) A přinejmenším si zapamatovat, že bažant kodrcá, hada do hlavně nenabíjej, kazí zbraň! a ledňáček krade. Nebo že někdo může civět jako kocour do prořezávky. Klenot je to, řekl bych, ale ke skromnosti přístupu Borkovce se to nehodí. Takže bych řekl, že tahle sbírka je spíš takovej prorezlej lavor.... celý text
Polní práce
1998,
Petr Borkovec
Už výřez z Pissarrova obrazu a obrazy první básně ("minutový Betlém") vypovídají o impresionistickém vyznění sbírky. Ticho, klid, obrazy vsi ve svých proměnách podle ročních obdobích, ulice a zahrady. Zásadní roli zde hraje pohled – jsou to básně silně vizuální, tvoří jakési nákresy důvěrně známých prostorů, v nichž je toho však stále málo konkrétního a zároveň se nedá říci, že by to byly místa abstraktní. Důležitým motivem je okno, jímž subjekt často nahlíží do prostoru ("A já stál u okna jak u ohniště.") Styl je věcný, klidný, chvílemi až příliš deskriptivní. Suché výčty rekvizit a zátiší jsou však tu a tam vyrušeny ornamentem, jinak mi to v souvislosti s básněmi z interiéru mi to mnohdy připomnělo texty Petra Hrušky, barevné, krajinářské básně s motivy ročních období zase nejsou vzdálené Skácelovy. Formálně je to poněkud rozkročené, najdeme zde volné verše, ale i verš vázaný, kupříkladu sonet. Za zajímavé považuju drobný výskyt prvků, které se později v Borkovcově poezii rozvinuly v plní síle. Ovlivnění překládáním z ruštiny se zde spojuje s textovou apropriací – sice jsou to spíše záblesky, ale najdeme zde volné překlady, či dokonce citace z korespondence ruských autorů. A už tu poprvé čouhá Sellier a Bellot (báseň Pokoj s chodbou). Je to pěkná poezie s barevnou citlivostí, s bedlivě odpozorovanými prostory (třeba vlakové prostředí), ale zároveň ve své tichosti a klidu poměrně monotónní. Je v ní pár básní, které mám v hlavě silně zaklesnuté (Přístěnek), případně výborné a přesné obrazy ("Reflektor auta vyrval z tmy kus lesa"), ale jinak je to spíš sled dobrých obrazů. Pantograf 0.05 Blankytný umakart, zářivková řada – rozčíslá nebesa, návaly světla: Otec s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek vojáků a čpící, umaštěná záda. Hvizd. Dávka lamp. A tma. V oknech rozvěšeny zažloutlé, zkrabacené snímky našich tváří. Vojáci – karty na stehnech. V uších ženy kymácející se dva jaspisové hleny. A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků mladičké srdce, které krvácí a září na dlani opilce od nádražního stánku. Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína. Sehla se v bílých šatech jako k polibku. (s. 14)... celý text