lubtich
přečtené 458
Polní práce
1998,
Petr Borkovec
Už výřez z Pissarrova obrazu a obrazy první básně ("minutový Betlém") vypovídají o impresionistickém vyznění sbírky. Ticho, klid, obrazy vsi ve svých proměnách podle ročních obdobích, ulice a zahrady. Zásadní roli zde hraje pohled – jsou to básně silně vizuální, tvoří jakési nákresy důvěrně známých prostorů, v nichž je toho však stále málo konkrétního a zároveň se nedá říci, že by to byly místa abstraktní. Důležitým motivem je okno, jímž subjekt často nahlíží do prostoru ("A já stál u okna jak u ohniště.") Styl je věcný, klidný, chvílemi až příliš deskriptivní. Suché výčty rekvizit a zátiší jsou však tu a tam vyrušeny ornamentem, jinak mi to v souvislosti s básněmi z interiéru mi to mnohdy připomnělo texty Petra Hrušky, barevné, krajinářské básně s motivy ročních období zase nejsou vzdálené Skácelovy. Formálně je to poněkud rozkročené, najdeme zde volné verše, ale i verš vázaný, kupříkladu sonet. Za zajímavé považuju drobný výskyt prvků, které se později v Borkovcově poezii rozvinuly v plní síle. Ovlivnění překládáním z ruštiny se zde spojuje s textovou apropriací – sice jsou to spíše záblesky, ale najdeme zde volné překlady, či dokonce citace z korespondence ruských autorů. A už tu poprvé čouhá Sellier a Bellot (báseň Pokoj s chodbou). Je to pěkná poezie s barevnou citlivostí, s bedlivě odpozorovanými prostory (třeba vlakové prostředí), ale zároveň ve své tichosti a klidu poměrně monotónní. Je v ní pár básní, které mám v hlavě silně zaklesnuté (Přístěnek), případně výborné a přesné obrazy ("Reflektor auta vyrval z tmy kus lesa"), ale jinak je to spíš sled dobrých obrazů. Pantograf 0.05 Blankytný umakart, zářivková řada – rozčíslá nebesa, návaly světla: Otec s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek vojáků a čpící, umaštěná záda. Hvizd. Dávka lamp. A tma. V oknech rozvěšeny zažloutlé, zkrabacené snímky našich tváří. Vojáci – karty na stehnech. V uších ženy kymácející se dva jaspisové hleny. A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků mladičké srdce, které krvácí a září na dlani opilce od nádražního stánku. Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína. Sehla se v bílých šatech jako k polibku. (s. 14)... celý text
Svatá hlava
2019,
Hana Lehečková
M y š l e n k á m n i k d o n e z a b r á n í Slabá duše, silná kniha. Takto si představuji psychologickou sondu do hlavy člověka - a to schizofrenika, který pravděpodobně trpí nějakým mentálním onemocnění a má svůj vlastní svět, který tvoří z různých infantilních pohledů. Experimentální forma je na toto téma jak dělaná, až automatický proud myšlenek bez interpunkce, vyšinutí z větné vazby a zafixované výrazy ("To je velká záhada.") Nádherná typografie, při níž se střídají dialogy, kurzíva, testy, důrazný capslock - deníkový zápis jak dělaný. A přestože ilustrace v beletrii běžně nevyhledávám, tak zde působí koláže Ondřeje Dolejšího velmi promakaně i myšlenkou. Vlastně nevím, zda jsem se zápiskům víckrát pousmával (pokoj obývací tobě, žížaly za plotem, omlazení babičky), nebo jsem se chmuřil. Zejména rozbroje s matkou mě hrozně skličovaly; jak sociální bída dokáže všechny členy domácnosti rozpoltit. A těch chmurných pasáží tam málo není. Představy fungují na plný plyn a dodávají novele kouzlo, v něčem se člověk jako dítě nemůže nevidět. A ten myšlenkový chaos je tak autentický. Co pro mě bylo skvěle zvládnutým motivem - ovlivnění náboženství, ty zaryté věty v mysli, které pak jasně cloumají protagonistou. To bylo děsivé. Zajímalo by mě, jak by novela vypadala v cizím jazyce (a že je toto dílo žhavým aspirantem na reprezentaci naší literatury), už teď čest překladateli. A jedno trapné přiznání nakonec: v testu "Blbec: ano x ne" jsem se dostal na 10 bodů. Jsem velký blbec a měl bych se jít zahrabat, což je velká záhada. Na mši svaté se mi ze všeho nejvíce líbí že v létě není v kostele vedro dále se mi líbí ten pokoj svatý jak si lidi třesou rukama a říkají, pokoj tobě, to je v kostele celý rok třesou si rukama i lidi co se neznají vždycky jsem si říkal, jaký pokoj jako myslíte nějaký obývací pokoj, a když jsem třásl lidem rukou a říkal, obývací pokoj tobě, tak mi začali říkat, blázne, a to mi říkají i dneska když už říkám normální pokoj tobě. (s. 15)... celý text
Eugenie: Příběh české hoteliérky
2019,
Jana Poncarová
Poetické pasáže, historický motiv, barvité popisy a samotný děj jsou doopravdy strhující, JENŽE... samotná hlavní postava, po níž je tato kniha pojmenována, není natolik zajímavá či odlišná, abych dychtil po vidění z jejího úhlu pohledu. Odtažitost od dětí mi přišla chvílemi skoro jako zášť... celkově je to tak i tak vydatné čtení, ale osobně se mi líbily mnohé historické romány více :)... celý text
Křest svatého Vladimíra
2015,
Karel Havlíček Borovský
S tím označením humorný bych byl trochu opatrný, převážná část legrácek působí trochu lacině (ale "poslední pomazání hlínou" schvaluju), nicméně je s podivem, jak se tehdejší problémy v absolutistické monarchii moc neliší od šolichů v naší demokratické republice. Absolutismus jako dysfunkční totalitní systém, při němž společnost kolabuje kvůli neschopnému (což mu však nebrání v tom být bohatý, mocný a krutý) panovníkovi, který od ostatních požaduje chválu, ale sám není schopen předpokládat následky svých činů. Další aktuální tematickou vrstvu tvoří pletichy uvnitř státu – ziskuchtivost, prospěchářství, sebestřednost a mocichtivost zabírají místo snahám o progres a vyřešení momentálních problémů. Však i sám Vladimír se svěřuje radši svému sluhovi než shluku ministrů. Důvěra ve stát v těchto dějových kulisách by asi nebyla nejvyšší, čemuž nepomáhá ani upadající význam boha, následná degradace vyššího duchovního do handrků skupiny úředníků. A samosebou církev – zdravím do Polska – která rovněž ztratila svou podstatu/funkci a hodnotové vlastnosti, místo toho se z ní stává opět jen skupina kariéristů, kteří si chtějí namastit kapsu. Vadí mi, že sice Havlíček bedlivě zaměřuje své kritické oko na nejvyšší zkažené vrstvy, celkově mi však v skladbě chybí nějaké širší společenské zastoupení. Drobné rozdíly ve společenských vrstvách zobrazeny jsou (třeba ohledně práce – "chudí rukama, bohatí hubou"), ale přijde mi, že se autor nechal zlákat neúnavným tepáním do moci, až zapomněl, že žijí i jiní lidé, kteří by mohli zobrazovat jiné rozpoložení či důsledky mizerné státní moci. Takhle se vše točí kolem mocných. Ale jako jízlivý kousek dobrý, umělecké hodnota jde trochu na úkor sdělení, ale vzhledem k formě pro to mám pochopení. A jak jsem již zmiňoval, jisté aspekty díla se v současnosti projevují až v děsivé podobě.... celý text
Ptáci v ústech
2013,
Samanta Schweblin
Po přečtení Ptáků v ústech se dostavilo u mě sucho v ústech, neboť od tohoto se nedá odtrhnout. Schweblin se mi trefila do noty už jen polohou povídek, kdy balancuje na hraně všednosti a fantastiky. A to funguje. Safra moc. Ty drobné fantastické nuance, které se z čista jasna hrnou a postava ji musí přijmout. Tedy jak kdy - občas se zachová naprosto iracionálně a bizarní skutečnosti bere jako všední, jindy to s ním zamává a až později si přivykne. Ale znepokojivě mlhavá atmosféra zůstává pořád. Všechno dovršuje zakončení, buď důrazné, nebo mlhavé. A je to taky surové. Násilí na každém rohu a okolí jej přijímá klidně (příkladem nechť je hned první povídka, kdy je žízeň závažnější než smrt ženy). Styl je jakýsi úsečný a žádné skoky v čase nečekejte, nicméně mě občas nějaké příhodné přirovnání uchvátilo („Noviny mu z předloktí visí jako zbraň, která už k ničemu není.“ s. 87) Tématy je to taky vcelku sevřené a je vidět i to, co Schweblin zobrazuje i v Mimo dosah (šarlatánství, mateřství, venkov, skupiny dětí). Zejména znepokojivě na mě zapůsobily povídky o jámách (Pod zemí, Kopáč), či ty, ve kterých je osoba uvězněna na nějakém místě (Vstříc radostné civilizaci hlavního města, Zoufalé ženy). A co se týče první jmenované, ta by si dle mého zasloužila i filmové zpracování, případně nějaké rozvedení námětu. Vlakové prostředí se stává tísnivým. Schweblin bortí veškeré gendrové literární předsudky a píše drsně a poutavě. Víc překladů, víc překladů! Pe spí v obýváku na pohovce. Zkoušejí, jestli ho neprobudí hlasitá zvučná slova: žrát, řičet, štrachat, ale Pe, pohroužený do hlubokého spánku vyvolaného spánku, se nevzbudí. Gill mu dá polibek na čelo a Cho ho hned napodobí, v očích má slzy. (s. 99)... celý text