lubtich přečtené 422

Křest svatého Vladimíra 2015, Karel Havlíček Borovský

S tím označením humorný bych byl trochu opatrný, převážná část legrácek působí trochu lacině (ale "poslední pomazání hlínou" schvaluju), nicméně je s podivem, jak se tehdejší problémy v absolutistické monarchii moc neliší od šolichů v naší demokratické republice. Absolutismus jako dysfunkční totalitní systém, při němž společnost kolabuje kvůli neschopnému (což mu však nebrání v tom být bohatý, mocný a krutý) panovníkovi, který od ostatních požaduje chválu, ale sám není schopen předpokládat následky svých činů. Další aktuální tematickou vrstvu tvoří pletichy uvnitř státu – ziskuchtivost, prospěchářství, sebestřednost a mocichtivost zabírají místo snahám o progres a vyřešení momentálních problémů. Však i sám Vladimír se svěřuje radši svému sluhovi než shluku ministrů. Důvěra ve stát v těchto dějových kulisách by asi nebyla nejvyšší, čemuž nepomáhá ani upadající význam boha, následná degradace vyššího duchovního do handrků skupiny úředníků. A samosebou církev – zdravím do Polska – která rovněž ztratila svou podstatu/funkci a hodnotové vlastnosti, místo toho se z ní stává opět jen skupina kariéristů, kteří si chtějí namastit kapsu. Vadí mi, že sice Havlíček bedlivě zaměřuje své kritické oko na nejvyšší zkažené vrstvy, celkově mi však v skladbě chybí nějaké širší společenské zastoupení. Drobné rozdíly ve společenských vrstvách zobrazeny jsou (třeba ohledně práce – "chudí rukama, bohatí hubou"), ale přijde mi, že se autor nechal zlákat neúnavným tepáním do moci, až zapomněl, že žijí i jiní lidé, kteří by mohli zobrazovat jiné rozpoložení či důsledky mizerné státní moci. Takhle se vše točí kolem mocných. Ale jako jízlivý kousek dobrý, umělecké hodnota jde trochu na úkor sdělení, ale vzhledem k formě pro to mám pochopení. A jak jsem již zmiňoval, jisté aspekty díla se v současnosti projevují až v děsivé podobě.... celý text

Ptáci v ústech 2013, Samanta Schweblin

Po přečtení Ptáků v ústech se dostavilo u mě sucho v ústech, neboť od tohoto se nedá odtrhnout. Schweblin se mi trefila do noty už jen polohou povídek, kdy balancuje na hraně všednosti a fantastiky. A to funguje. Safra moc. Ty drobné fantastické nuance, které se z čista jasna hrnou a postava ji musí přijmout. Tedy jak kdy - občas se zachová naprosto iracionálně a bizarní skutečnosti bere jako všední, jindy to s ním zamává a až později si přivykne. Ale znepokojivě mlhavá atmosféra zůstává pořád. Všechno dovršuje zakončení, buď důrazné, nebo mlhavé. A je to taky surové. Násilí na každém rohu a okolí jej přijímá klidně (příkladem nechť je hned první povídka, kdy je žízeň závažnější než smrt ženy). Styl je jakýsi úsečný a žádné skoky v čase nečekejte, nicméně mě občas nějaké příhodné přirovnání uchvátilo („Noviny mu z předloktí visí jako zbraň, která už k ničemu není.“ s. 87) Tématy je to taky vcelku sevřené a je vidět i to, co Schweblin zobrazuje i v Mimo dosah (šarlatánství, mateřství, venkov, skupiny dětí). Zejména znepokojivě na mě zapůsobily povídky o jámách (Pod zemí, Kopáč), či ty, ve kterých je osoba uvězněna na nějakém místě (Vstříc radostné civilizaci hlavního města, Zoufalé ženy). A co se týče první jmenované, ta by si dle mého zasloužila i filmové zpracování, případně nějaké rozvedení námětu. Vlakové prostředí se stává tísnivým. Schweblin bortí veškeré gendrové literární předsudky a píše drsně a poutavě. Víc překladů, víc překladů! Pe spí v obýváku na pohovce. Zkoušejí, jestli ho neprobudí hlasitá zvučná slova: žrát, řičet, štrachat, ale Pe, pohroužený do hlubokého spánku vyvolaného spánku, se nevzbudí. Gill mu dá polibek na čelo a Cho ho hned napodobí, v očích má slzy. (s. 99)... celý text