lubtich přečtené 473

2666 2012, Roberto Bolaño

Všechno, všude, všelijak. V 850 stranách je napěchováno doopravdy vše a nějak tak se pro něj nacházejí špatně výrazy, neboť je to pecka, ale na stranu druhou taky pořádný oříšek. Všechno se točí kolem fiktivního města Santa Teresa v Mexiku, což je takový záchytný bod všech hlavních protagonistů. Ono je těch protagonistů doopravdy habaděj, vynořují se a pak zas potápějí, o jejich důležitosti nemáme šajna, Bolaňo nám věší bulíky na nos a odbočuje při každé příležitosti. Těmto antiliterárním postupům pomáhá i absence psychologie postav, které se zkrátka jen tak zmítají ve svých činech. Prvně se nám dostane dění okolo čtveřice intelektuálů z Evropy, kteří pátrají po spisovatelovi Archimboldim, následně jsme v Mexiku, kde se setkáváme s vysokoškolským učitelem Amalfitanem. Následuje novinařina o Santa Terese, poté sáhodlouhé popisy zavražděných žen a nakonec se nám dostane, kdo je vůbec ten Archimboldi. Zdánlivě chaotické výpisky se postupně slévají v pochopitelné vyústění, nechybí aluze, černý humor, sarkasmus, existenční tíha, brutalita, vraždy, přesah... Též mi je sympatická přítomnost knižního prostředí (zejména v první a poslední části). Bolaňo pokrývá velkou část světa (Mexiko, Rumunsko, Německo, Itálie, Francie) i velké časové rozpětí. Subjektivní výtka: Část Zločiny je rozpliznutá, v čemž by takový problém nebyl, ale vzhledem k repetetivnosti popisů je čtenářsky...silně nezáživná? Ale že se divím, u antiliterárního díla. Ale jinak je to jízda. Překlad vynikající, jak jinak. Robustní kniha a robustní rezonance ve čtenáři zajištěna. Ale pravda je, že pila jen čaj a cítila se omámeně, jako by jí nějaký hlas do ucha omílal děsivou modlitbu, jejíž slova postupně slábla, jak se vzdalovala od školy a déšť ji smáčel šedou sukni a kostnatá kolena a nádherné kotníky a víc skoro nic, poněvadž Liz Nortonová si před vyběhnutím do parku nezapomněla vzít deštník. (s. 21)... celý text

Přítelkyně osamělých srdcí / Den kobylek 1982, Nathanael West

Štván svědomím začal generalizovat. Od nepaměti vzdorují lidé chudobě a utrpení pomocí snů. Sny kdysi měly svou moc, ale film, rádio a noviny z nich udělaly dětinskou záležitost. Mezi mnoha jinými zradami je tahle nejkrutější. (s. 85) No, takže asi takhlenc. Americký sen už je znehodnocen, už nic neznamená, což nám West ukazuje velké parádě. On teda byl Američan taky, ale má litevský původ, což ho šlechtí. Přítelkyně osamělých srdcí je spíš takové nanášení obrazů ze života novináře, který radí lidem, co jako se sebou („Měla bych se zasebevraždit?“). Ale čím víc se zabředává do své práce, tím je sám víc rozložen. Jeho okolí není zrovna skvostné též – lidi jako zkrachovalé předměty, které se dorozumívají jen pomocí zvláštních obraných promluv. Problém je, že ty jednotlivé úlomky situací netvoří zrovna sugestivní celek, takže číst to nebyla taková paráda. Den kobylek je zdařilejší podstatně. Opět tu máme zkrachovalé existence, které se moří na periferii Hollywoodu a vlastně moc neví, co si počít. Všechny svazuje nějaké iracionální pouto k Fay, která je však schopná jak beran ve válení sudů. Vše se řídí akorát podle masy, která bortí veškeré sny. Skutečnost je nahrazována prázdnými gesty a lidé působí spíš jako napodobeniny než duše. Obzvlášť posmutnělý jsem byl z Homéra, což je sice takovej suchopárnej mameluk, ale ta jeho nesmělost byla něčím zajímavá. Klidně bych Westem vysubstioval Velkého Gatsbyho, protože Westovy prózy mají mnohem širší záběr, než se může zdát.... celý text

Básně 3 2013, Jonáš Hájek

Skvělá záležitost plná prázdnoty, všednosti, která může být ale šokující, a ironie. Líbí se mi ten kontrast mezi promyšleným formálním uspořádáním básně a občasným ledabylým jazykem. A k tomu aluze, od Seiferta až po Gabčíka. Někde jsem se chytal, jinde zas ne. Ale celkově procestujete výborný soubor! Chystání Černý kocour s očima vojenských map se protahuje, jako by se chytal někam na výpravu, a když běhá po místnosti, trénuje určitě na tamtoho drozda, o kterém snivá na skříni. Žádné chystání není, kocourku. Když běháš, běháš proto, aby ses unavil, a potom dřímeš, aby ses mohl protáhnout, až dorazím ozbrojen. (s. 32)... celý text

Sny... 2007, Zbyněk Hejda

Moc mě to mrzí – ale úplně mě to minulo. Lapidární styl se stálými motivy domova, žen, matky, vlaky, smrti... neříkám, že to nemá umělecké hodnoty, ale po pár textech mi to přišlo strašně jednotvárné. Nejzajímavější mi přišel vlastně jen ten konečný pocit uvědomění – že to byl pouze sen, a vždy odlišná reakce na to. A výtvarný doprovod (i s interpretací) je bravurní též. A jako rodák jsem si lebedil nad popisovanými kulisami Hradce Králové. Ale stále je to málo, nutil jsem se do čtení. Zaujala mě úzkost z mostu a tento kus: Cestou od Počátek vracela jsem se za tmy domů. Viděla jsem, že všichni dávno zemřeli, a přece, ta radost!, doma se svítilo. Rozběhla jsem se jako šílená. V kuchyni za stolem seděl tatínek, ale on na mě hleděl vyčítavě. (s. 33)... celý text

W aneb Vzpomínka z dětství 2016, Georges Perec

Můj čtvrtý Žorže, opět úplně něco jiného a opět pecka jak od švestky. Protentokrát je Perec převážně vážný a dostává se nám kombinace dvou textů. První je linka vzpomínací, druhá jest poněkud tíživá – fiktivní ostrov, kde jsou zvrhlá pravidla, nápadná koncentračním táborům. Vzpomínková část je silná. Ano, pravděpodobně se Perec potřeboval z tohoto období jakýmsi způsobem vypsat, ale jeho život je pozoruhodný. Nezůstává jen u obyčejných vzpomínek – takhle linie je vůbec o procesu vzpomínání, co jsou při něm záchytné body, co se uloží do podvědomí? Ale ani při těchto zápisech nezapomíná Perec na kreativitu – opatřuje poznámkami své staré zápisky ze vzpomínání nebo vypisuje události z novin, které vyšly v jeho datu narození. A co si budeme, Georges musel bejt sympatické dítko, který to nemělo jednoduché. Pak tady máme ostrov W. Ten se má zprvu jevit idylicky – zde mám možná problém s osobním vkusem, ale od začátku se mi to sortování podle výkonů hnusilo (kult vítězství - ble). Popis je to ale bezesporu zajímavý a i když je to v podstatě non-fiction, tak mi to přišlo sugestivní až až. Ostrov W se s odkrýváním dalších drobnostípostupně proměňuje v chaotickou dystopii. A máme před sebou koncentrační tábor jak dělanej. Závěrečné protnutí je děsivý a mrazivý, jakási dětská hravost a do toho- Perec v žádném případě nezklamal a opět přišel s něčím novým. Díky Rubatu za všecky překlady, poněvadž tohlencto je to, co si do češtiny překlad rozhodně zaslouží! Podíval jsem se dolů: nebylo tam příliš mnoho světla, ale po chvíli jsem rozeznal ozdobený stromeček, hromadu bot kolem dokola a velikou hranatou krabici, jak čouhá z jedné mé boty. Byl to dárek, který mi poslala teda Ester: dvě kostkované košile kovbojského střihu. Štípaly. Nosil jsem je nerad. (s. 155)... celý text

Petříček Sellier & Petříček Bellot 2019, Petr Borkovec

Jsem z toho u vytržení jak u zubu vytržení. Velmi šarmantně používaná ironie, variace témat a motivů, které vždy jako by vypustily kousek sebe i do dalšího textu. Hranice fabulace a reality je občas dosti tenká. Osobně mě nejvíce nadchnuly texty z první části (i samotného prvního textu, kde jsem zpoznal hned tři úryvky z Herbáře a bylo mi jasné, že čtu Borkovce) Historie srnčí nohy, jež jsou povětšinou spjaty s rodnou obcí, Louňovicemi. Dovídáme se tedy dost i o samotném Borkovcovi a jeho dětství, zaujala mě tato část, Šídla a motýlice (s. 42-43): Babička stála na břehu. V jednu chvíli ukázala na hejno motýlic a prohlásila: „Plácají se životem jako my.” Příliš dobře jsem tomu nerozuměl. Vzpomínám si, že mě zarazilo to „my“, že se mě to tak jednoznačně týká. A taky že jsme na tom s babičkou úplně stejně... Zmeškání autobusu kvůli roháčovi, srnčí kinžál, zevrubný popis znečišťování oblíbené knihy, HOLENÍ NEBYLO DOKONČENO!, ,,Tom Waits dobře intonuje, i když zvrací.” Je toho zkrátka habaděj. Druhá část (byť část, to je troufalé označení – spíše mi přišlo, že text je jeden a velmi pečlivě kouskován) je z literárních sfér. Zde mě dost zaskočil Bohumil Hrabal a jeho averze, ale nejen to – opět luzné popisy básnických začátků (Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle), autorského čtení, rezidence či hodiny psaní (studenti s učitelem číhající v rákosí slepého ramene s oštěpy, jimiž zabíjejí metafory) . Třetí (ach, zas ta část) část, je dosti různorodá. Zde jsem byl ale nejvíce ztržen činnostmi autora. Obávám se, že příště budu rovněž v lesích kouňat a vyhledávat paroží. Až budu v hotelu, půjdu na snídani 20 minut po otevření (pouze v případě absence známosti hotelových hostů). Česnekové lichvářky. Dech mi braly stodoliště, rozhovor s B. a jeho ženou o všímání si grimas stodol. Čtvrtá část, nejkratší. Při entomologické burze jsem čekal, až na povrch vytane fabule a pokud se jedná o nejmilejší text, rozhodně zachraňování zvířat s Prokopem. Rorýsy, špačci, lišky, hřivňáči. Virtuózní sbírka. Nemám slov, jsem nadšen a hltat budu ještě mockrát. Spíš nespočetněkrát.... celý text

Láska v době globálních klimatických změn 2017, Josef Pánek

Už jen to, že hlavní postava je molekulární genetik, mě natolik upoutalo, že snad i ty drobné recyklace myšlenek překousnu. Naléhavě a především svérázně (druhá osoba, když čtete tuto knihu) líčený příběh vědce, kterej se během svých toulek zatoulá i do Indie. Jenže Indie není Střední Evropa, takže pochopitelně naráží na kulturní odlišnosti. Na jakousi lásku dojde též a globální klimatickým změnám moc prostoru nezbylo, což je drobet škoda. Zato zabudované předsudky, absurdita rasismu či střet společenských kultur je zobrazen perfektně, zejména díky tomu unikátnímu stylu – takové ty toky vět, že 4 strany nenarazíte na odstavec / tečku, to je laskomina. Všudypřítomný kontrast - špína a čistota, sucho a zavlažovaný trávníky, nabubřelost a křenící se Indové na snídani. Pánek trochu může připomínat Hrabala, kupříkladu opakování větných konstruktů. Opakování myšlenek už zas tak slavné není, ale dalo se to, těch 150 stran je fakt akorát. A úplně bych zapomněl na skvělé vyprávění s 3 kebaby v Paříži a stopování na Islandu, to byla taková sympatická vsuvka. Čtivo je to solidní a Magnézka zasloužená. (...) a řekněte mu, vidím na křižovatce pod náma nepřehledný, šílený zmatek a jednu nehodu a smrt za druhou, které se ale nestanou, jak to...? a Ind vám vysvětluje, není to zmatek, ale chaos s pravidly, která neznáme, a která proto nedodržujeme, a proto nemáme proč bourat a umírat. (s. 139)... celý text

O mé závislosti nikomu neříkej 2020, Anna Beata Háblová

Břeh 6 Hnízdění závidím mělké prohlubni v písku a hlíně chtěla bych vyzkoušet jaké to je usnout v kalichovité struktuře upletené z trávy dostat svou poddajnost do dutiny stromu vyhloubit noru v zemi a pak do ní naklást vejce budu o tom ještě přemýšlet (s. 21) Obecně v knihách nemám rád, když jsou témata pouze jemně naťuknuta a ve výsledku to o ničem nevypovídá, ale to se o sbírce Anny Beaty Háblové říci nedá – zde je v mnoha ohledech popsána současnost a to bez nadbytečné angažovanosti. Vysychající pole, odměřenost technologií i hyperrealita. Rád vidím, že se autorka do básní nebojí vkládat i novou češtinu. A na své si přijdou i závislosti – ať už ty přirozené biologické, tak ty absurdní dnešní („dívám se na tebe tváří osvětlenou displejem“). Samotný styl se jeví doopravdy spontánně – jako proud vyplavující na břeh obrazotvorné asociace. A mnohdy má báseň i nečekané vyvrcholení / utnutí. A nechybí ani habaděj osvěžujících prvků. Ať už jsou to citace z Wikipedie, vložené drobné prózy a na závěr i samotné slam poetry. A sem tam se objeví i závan profese autorky, čili specifické popisy budov. O mé závislosti na této sbírce nikomu neříkej. Břeh 14 Usychající les v dešti k nerozpoznání od ostatních všechno je podobné: kaluže, bahno, chrastí nebe jako posuvná stěna stojím v tom jako bych nerozuměla místu které si už nic nechce pamatovat jsem plochá jako list papíru, popsaná z obou stran mé obavy se od sebe nemohou odtrhnout ani se na sebe podívat (s. 30)... celý text

Herbář k čemusi horšímu 2018, Petr Borkovec

Budu se snažit razantně vyhýbat superlativům. Ale pro Borkovcovu tvorbu mám neskutečnou slabost. Haraburdí, haraburdí, harampádí. Zbožňuju to. Co všecko může bejt báseň? Básně jsou všude, vyskočí na vás zpoza prořezávky i z internetové seznamky. Báseň je všecko. Medailonek v latině a věnování střevlíkovi, to je hned vcelku svérázný začátek. A texty frčí jedna báseň (ne že by se vždy četly jedna báseň). Seriózní kousky, glosy, útržky, zlomky, ukradená báseň (drzost!), jazykové experimenty, drobné prozaické útvary. Obrovská různorodost. To stejný jazyk. Přes klopotný novotvary (lesostinný, sosnomračný, korokmenný) k obrozenecký češtině. Lidově i vážně. Až nyní mi došlo, do jaké míry je Borkovec (a teď se vyhnu slovíčku environmentální, páč evokuje trochu dnešní pseudoekologický šachry) přírodní básník. Ptáci, brouci, ryby, škeble a kormoráni (moji oblíbení), hmyz. Remízy a skládky. Tohle fakt můžu. Borkovec formuluje pravý vztah k přírodě. Bez estetiky, ale s radostí z poznání. Z textů sálá neskutečná zvídavost a touha po poznání (přitom neodborná a lehce převedená na čtenáře - kupříkladu při čtení Přesně jako Bill Fay... jsem si musel taktéž lehnout do záhonu a sledovat rostoucí rajčata). Pozorování - to je to hlavní. Míň přemýšlet a víc civět. Zdánlivé banality a všednosti se v Borkovcově podání stávají unikátními. Ve spojení s hravostí a humorem se z toho stává snová kombinace. Dále mě zaujala propletenost se subkulturami - prospektoři, lidé na seznamkách, rybáři, detektoráři, květináři, pornoherci, vykradači chat. K tomuhle repertoáru by mi úplně seděla například obsluha sběrného dvora. Takové titěrnosti, jako je elegantní obálka, název a trefné pojmenování jednotlivých básní, jsou sice druhořadé, ale i to musím ocenit. Nejfamózněji vylisované kusy (musel bych zde vypsat polovinu sbírky), krom nich ještě Z diskuze na skládce (prorezlý lavor má mé veškeré sympatie!): ODEŠEL ZE ZAHRADY a už se nevrátil, nepodal o sobě žádnou zprávu. V minulosti byl pohřešován. Zvláštní znamení: vlastně žádné. Je hezký. (s. 69) ZLOMEK LXXXVIII Protože kolibřík sající květ se podobá hlavě vzrušené kobry, rozebírám jeden remíz. (s. 121) TŘI PÁRY (úryvek) „Ježíši Kriste, Ane Lynn, asi bys měla zajet ke krajnici,“ řekla Roxy Taggartová. „A budeš se snažit mě nevytěsňovat?“ odpověděla Ane Lynn. (s. 105) SLÁMKA A SLEPÝŠ KŘEHKÝ Slámka si řekla pro sebe, že není slámka, že je slepýš křehký. Slyšel to slepýš křehký a pomyslel si, že není slepýš křehký, že je slámka. Každá věc má něco společného se štěstím! I každé zvíře! (s. 96) A přinejmenším si zapamatovat, že bažant kodrcá, hada do hlavně nenabíjej, kazí zbraň! a ledňáček krade. Nebo že někdo může civět jako kocour do prořezávky. Klenot je to, řekl bych, ale ke skromnosti přístupu Borkovce se to nehodí. Takže bych řekl, že tahle sbírka je spíš takovej prorezlej lavor.... celý text

451 stupňů Fahrenheita 2015, Ray Bradbury (p)

Nelze to vidět nečerně – páč tohle vážně nevypadá jako dystopie, ale jako současný stav. Varování před jednoduchostí, jednotvárností a konzumu světa. Ale co mi přišlo úplně nejhrozivější, tak to byla neschopnost nějaké záživné lidské komunikace mezi lidmi (konkrétně teď myslím prázdné dialogy mezi Motagem a Mildred). Správně divnou (inu, spíše jedinou normální, ale v Montagově světě se jedná za naprosto výstřední osobu) postavou je Clarissa, která Montaga správně nahlodá. A pak už jede proud uvědomování, že tady asi není něco v pořádku. A není, na což přijde i mechanickej ohař. Co dle mého dost tápá, je občasná rozvleklost a lyričnost stylu – „její oči byly dva zázračné kousky fialového jantaru“ apod. Děkuji, to nechci. Ale dialogy výborné. A mimochodem, oslovení „antikvární literáte“ si zapisuji. Společnost se sama ruinuje. A nelze svět v knize nepřirovnat k dnešní USA - konzum, komerce, laciná zábava a popkultura vytlačující knihy. A ty knihy co tam jsou, stojí za starou belu a jsou spíše konzumní položkou. Jde to do háje, takže zpomalme a čtěme.... celý text

Yehudi Menuhin 1964, Oldřich Wenzl

Surrealismus na uzdě, ale i tak tam zavání. Wenzl podává asociativní proudy běžných situací s častou repetitivností, které se však v jeho ztvárnění stávají vážnými. A švandy je habaděj téže. MŮJ SYN ZEMŘEL A JÁ JINÉHO NEMÁM Byl slepý jako skřivánek Měl slepé nohy A křivé nohy Chodil A modlil se jako čtyřválcový automobil A průvodu četných nedělí A pondělí Chtěl být rýsovačem v Plzni Nebylo mu to však dovoleno Špatně slyšel Jednou V den úmrtí Nepředstavil se panu bankéři A tak za trest ožívá Česky Slovensky A částečně německy Ožívá slovy Studenti nedělejte hluk v městě Císařská legie tam nemůže spát Pod olejovou lampičkou Je to už rok co se vrátil z kriminálu Byl prostý a tichý Oběd mu trval jen 1/4 hodiny Razítkoval své sny banální štampilkou Na bílé a zelené karty Protože měl křivé a slepé nohy Nijak se ho netýkalo Že zavřeli sokolské tělocvičny A protože měl křivé a slepé nohy Nijak se ho netýkalo Když je zas otevřeli (s. 36 - 37)... celý text

Manuál pro uklízečky 2019, Lucia Berlin

Když někdo autobiograficky ale nevtíravě, chmurně ale nikoliv pesimisticky, s odkazy na Čechova a přitom nechytrolínsky, dokáže vystihnout chaotický život v Americe (a ne pouze v USA), může z toho být velká věc. Má skepse vůči autobiografickým dílům zřejmě vyprchala. Napomáhá tomu i to, že Berlinová využívá více vyprávěcích poloh i jmen, a vlastně se nikdy necítíte přesyceni vypravěčkou. Ta je totiž především výbornou pozorovatelkou a dokáže přímo a autenticky zobrazit jak americké prostředí, tak stručně načrtnout zajímavé postavičky (zchřadlé alkoholiky, budoucí geology, lékaře), které se rozvíjí až v ději. A bez servítek líčí vše („Dětská postýlka, nepoužitá – dítě zemřelo“), v čem mi trochu připomíná např. O'Connorovou. Čím vším si musela Berlinová projít, je šílené. Neskutečný sociální kapitál této ženy. Divoký život plný chaosu, zvratů a ztrát. A přesto to tragicky nevyznívá. Páč, jak sama autorka explicitně zmiňuje, se neohlíží na minulost (to se jí řekne, že). Tím, že jsou povídky rozloženy nechronologicky, tak to nelze vnímat jako autobiografii. Osobně jsem spíš vnímal každou povídku zvlášť než jako celek – a v tomto případě myslím, že je to na místě. V hlavě mi bude rezonovat zejména obraz dědy, zubaře s vlastnoručně vytrhanými zuby, dále povídka Perspektiva, značně se lišící od zbytku, a v neposlední řadě ostře vypointovaná povídka Melina. Ale slabý kus tam není a rozsahem mi povídky vyhovují (od jedné do dvaceti stran, průměrně tak deset). Bezvadný překlad, který dokázal rozlišit různá prostředí, stejně tak výborně sumarizující doslov. Jedna z nejlepších amerických knih, které se mi dostaly do rukou (a to říká osoba, které se USA příčí skoro ve všech ohledech). Šmitec. Policie její auto nechala stát na ulici. Jedna velká promáčklina, rozbité zrcátko. Carlotta zamířila do parku Redwood. Zesílila rádio na plné pecky a seděla v dešti na promáčknuté kapotě. Pod ní se blýštil zlatý oaklandský mormonský chrám. Nad zálivem ležela mlha. Bylo příjemné být venku, poslouchat hudbu. Kouřila, plánovala, co bude příští týden probírat s žáky, sepisovat učební plány, seznam knih, které si bude muset vypůjčit z knihovny. (s. 47) „Pamatuješ na Chile, jak nám Rosa dávala do postele cihly?“ „Na to jsem úplně zapomněla!“ „Mám ti najít nějakou cihlu?“ „Kdepak, mi vida, už usínám.“ (s. 228)... celý text

Sen noci svatojánské 2013, William Shakespeare

Sen je docela snovej. Je to podstatný výmyk od Shakespearovy tvorby. Skoro jak první fantasy. Ústřední téma je láska omladiny, což mě teda zrovna nebere, ale pak začlo docházet k iluzím a proměnám (což jsou zásadní motivy) a už to mělo drajv. Kontrast nízkého (řemeslníci mluvící lidovou řečí) s vysokým (vznešené řečičky Thésea a spol), které se míchá. A co je fakt dobrý, je zařazení "hry ve hře". A ve "hře ve hře" je výborná scéna se zdí. Shakespeare asi napsal aji větší pecky, ale proč ne, bavil jsem se.... celý text

Doupě latinářů 1992, Ivan Wernisch

Rarach Wernisch a jeho svérázný humor. Ironická, bizarní a absurdní poezie v próze. Bedřich sem, Bedřich tam, k tomu i velká jména literatury. V něčem mi to velmi připomíná Herbář od Petra Borkovce (byť Wernischovy útvary zůstávají povětšinou formou stejné). Wernisch dokazuje, že naruby je tento svět, ne vazba této knihy. Druhá polovina ztrácí plyn, ale i tak je to hravě fórové. Otravná pohádka pro otravná pacholátka Byl jednou jeden, ale brzy umřel. A dobře mu tak. Byla s ním otrava. Taková otrava, až i on sám na tu otravu umřel. Když ho našli, byl celý zelený. To je otrava, pravil zřízenec. Tady už nemáme co pohledávat, pánové, obrátil se ke svým kolegům. A zase odešli. A dobře udělali, protože jen co odešli z domu, zřítily se schody. Jen taktak a byli by všichni zahynuli. Ten dům už byl skrznaskrz prolezlý otravou. Stejně jako všechno v tomhle městě. Všechno je tu zelené, všechno spadne a všichni zahynou. Ti pánové od sanitní služby taky. A dobře jim tak. Je s nimi otrava. A dobrou noc, milé děti. (s. 11)... celý text

Petříček Sellier & Petříček Bellot 2019, Petr Borkovec

Jsem z toho u vytržení jak u zubu vytržení. Velmi šarmantně používaná ironie, variace témat a motivů, které vždy jako by vypustily kousek sebe i do dalšího textu. Hranice fabulace a reality je občas dosti tenká. Osobně mě nejvíce nadchnuly texty z první části (i samotného prvního textu, kde jsem zpoznal hned tři úryvky z Herbáře a bylo mi jasné, že čtu Borkovce) Historie srnčí nohy, jež jsou povětšinou spjaty s rodnou obcí, Louňovicemi. Dovídáme se tedy dost i o samotném Borkovcovi a jeho dětství, zaujala mě tato část, Šídla a motýlice (s. 42-43): Babička stála na břehu. V jednu chvíli ukázala na hejno motýlic a prohlásila: „Plácají se životem jako my.” Příliš dobře jsem tomu nerozuměl. Vzpomínám si, že mě zarazilo to „my“, že se mě to tak jednoznačně týká. A taky že jsme na tom s babičkou úplně stejně... Zmeškání autobusu kvůli roháčovi, srnčí kinžál, zevrubný popis znečišťování oblíbené knihy, HOLENÍ NEBYLO DOKONČENO!, ,,Tom Waits dobře intonuje, i když zvrací.” Je toho zkrátka habaděj. Druhá část (byť část, to je troufalé označení – spíše mi přišlo, že text je jeden a velmi pečlivě kouskován) je z literárních sfér. Zde mě dost zaskočil Bohumil Hrabal a jeho averze, ale nejen to – opět luzné popisy básnických začátků (Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle), autorského čtení, rezidence či hodiny psaní (studenti s učitelem číhající v rákosí slepého ramene s oštěpy, jimiž zabíjejí metafory) . Třetí (ach, zas ta část) část, je dosti různorodá. Zde jsem byl ale nejvíce ztržen činnostmi autora. Obávám se, že příště budu rovněž v lesích kouňat a vyhledávat paroží. Až budu v hotelu, půjdu na snídani 20 minut po otevření (pouze v případě absence známosti hotelových hostů). Česnekové lichvářky. Dech mi braly stodoliště, rozhovor s B. a jeho ženou o všímání si grimas stodol. Čtvrtá část, nejkratší. Při entomologické burze jsem čekal, až na povrch vytane fabule a pokud se jedná o nejmilejší text, rozhodně zachraňování zvířat s Prokopem. Rorýsy, špačci, lišky, hřivňáči. Virtuózní sbírka. Nemám slov, jsem nadšen a hltat budu ještě mockrát. Spíš nespočetněkrát.... celý text

Bílé manželství 2006, Tadeusz Różewicz

Tak z tohoto mám ale velkou radost. Děj je velmi obtížně specifikovatelný. Dospívání dvou mladých odlišných dívek, které vnímají věci naprosto odlišně. A kolem nich naprostý bizár. Sexuální pokroucenost, divoké surrealistické metafory... na rovinu, vidět tuto hru zinscenovanou musí být zážitek. A vyvrcholení jak se patří. Osobně nejvíc vnímám rovinu Biančinu, která zažívá vnitřní trýzeň a kvůli obsesím v jejím okolí se z nich neumí dokázat vymanit. Postavy mezi sebou mnohdy mluví – tedy spíše pouze mluví, mezi sebou pouze přítomností – ale nejsou schopny naslouchání a každý si mele své. Ovšem dialogy mezi Paulínou a Biankou jsou geniální, vtipné, nápadité, infantilní, autentické. Postava dědy je nesmírně děsivá, otec-býk jako metafora jakbysmet. Taková pěkná vzpoura proti konvencím, která by občas nemusela být tolik jasně jednostranně kritická, ale chápu tu myšlenku. Téma je toto stále nesmírně aktuální (ne-li nyní ještě více tabuizované než dříve) a tohle bych na 1975 vážně netipoval. A ještě taková politická glosa – při premiéře hra vyvolala rozruch: Ta smutná skutečnost, že v dnešním konzervativním Polsku by to vyvolalo zřejmě rozruch též... BENJAMIN: Tak tedy srozumitelně, je to hadovka smrdutá, nejedlá houba, nejedlá pro svůj nepříjemný zápach, a nemá také žádný hospodářský význam. PAULÍNA: Něco mi připomíná... BENJAMIN: Raději pojďte do společnosti, ještě by si o nás mohli něco myslet. PAULÍNA: (dá si prst ke rtům): Něco mi připomíná... už vím! už vím! BENJAMIN: Uklidněte se! PAULÍNA: To vy! To by jste inthyphallus impudicus... nesnáším vás! Všem to řeknu, všem to řeknu, co jste se v tom vašem Heidelbergu naučil. BENJAMIN: Ale Linko... (s. 48)... celý text

V úterý bude válka 1995, Jáchym Topol

Čtete Topola a máte pocit, že je to psáno úplně jiným jazykem, že tohle divoké navazování motivů nemá rozhřešení. A pak se začínáte chytat a zábava začíná. Perfektní civilní verše a ještě k tomu to tam je požehnaně humoru. Úplně nejvíce mě bavilo to jakési abstraktní vypointování nějakou lidovou pseudofilosofickou tezí. A ještě jedna věc – není Topol takový psí básník? Páč jako vážně, téměř co báseň, to pes. Zatmění Ráno vzduchem prolétl kus hvězdy a zaryl se do chodníku kus od domu kde žijem. Prorazil dlažbu a roztříštil vodovodní potrubí. Z kráteru stříká voda. Vzal jsem kus černé spečené hmoty do dlaně když vychladl. Byl jako lebka ale těžší. V poledne světlo zesílilo a prošlo záclonou. A časopis se zašklebil. Socha přešlápla. Pán světa ze země zdvihl knihu a odhodil ji. „Evropská kultura vznikla vyprávěním příběhu.“ Ale tady se nic neděje. Chtěla tě zabít hvězda. Je po revoluci zapal si cigaretu. Intelektuálové jedou na zájezd do Provence. Buď se prodám nebo ne. Když ano budu moct nejmíň 3 měsíce jezdit taxíkem. Vždycky jsem obdivoval starší ročníky měli o několik desetiletí déle možnost uvažovat o tom co se děje co je láska smrt samota atd. a přežili to a na nic nepřišli. Dnes násilí vybuchovalo v každé vteřině v pohybech ve slovech napětí otrávilo vzduch hustý těžký k nedýchání jako by přišel z pouště. Večer přišla v těch červených a říká: „Dnes je zatmění. Přece si pamatuješ. Budeme se ze střechy domu dívat na ulici.“ Zatímco se nebe štěpilo na drobný kusy hlas říkal: „no jo peklo tam jsou hovna mrtvoly a nože a červi jako tady...“ pak na obzoru záře hasla nejdřív její matné okraje potom mizely i zlaté i rudé mraky lesklé jako světlo a potom jsme se dívali do tmy a nebylo vidět nic. (s. 74–75)... celý text

Krátké rozhovory s odpornými muži 2018, David Foster Wallace

No já ještě začnu mít rád americkou literaturu. Taková různorodost, svéráznost a frapantnost vážně pochází z toho západního světa? Jsem uchvácen. Wallace rozpitvává texty do posledního kousíčku. Stačilo by napsat, že „muž znásilnil ženu“, ale čtyřicet stránek tomu prostě sluší víc. Neopemene při tom jedinou banalitu – proč nevyskakovat za jízdy z auta, když vás někdo unesl? Wallace neexperimentuje, ale experimentuje s experimentováním. Výstřižky ze slovníku, testové otázky (které jsou hutně okomentovány), poznámky pod čarou přes deset stran. Každý text je stylisticky naprosto unikátní. Titulní cyklus je též bombastickej. Šovinističtí, maskulinní ohavové. Nicméně nejen muži, ale i ženy se pod tuhle pokličku uzavírají. Za mě nejlepší úzkost z skákací prkna (Navěky nahoru) a sžíravá vzpomínka z dětství (A neznamená nic). Všechny texty jsou precizní, některé krapet monotónní a máte chuť s tím sejmout, ale vytrvat se vyplatí. Překladateli jen poklony a Wallacovi díky za to, že i při depresích dokáže sepsat tento skvost. Stejně jako v ostatních snech, i tady se nacházím v přítomnosti někoho, koho znám, ale nevím odkud, a on mě najednou upozorní, že jsem slepý. Když si to uvědomím, zesmutním. Je mi z mojí slepoty hrozně smutno. (s. 53)... celý text

Nová divočina 2020, Jonáš Zbořil

Velká divočinová senzace. Úplně to ve mně probudilo zvídavost, zapojení bádání a vědy do poezie, to je perfektní každým coulem. Křoví jako kolaborant. Železniční náspy. Atomová jádra ve tvaru hrušek. Plachá odpadní roura. Poté, co jsem viděl rozhovor o knize, ještě musím vyzdvihnout ty povolání v třetí části. Ta snaha si o tom zjistit doopravdy všechno (autor psal na Twitter kosmonautům, lidem, co pečují na Antarktidě o flóru, geologům) ve mně evokuje tu urputné nadšení. A to nadšení zdařile převést i na čtenáře. Nejvíc jsem žasnul nad nejtenčím segmentem aneb nad tímž, jenž je schopen provádět fotosyntézu. túje až to tu objeví řeknou že invazivní divočina pohltila asfalt domy i křehké květy automobilů všechno začaly túje pohltily bezbranné bezbranné zahrádky motorestů pak se přidaly břízy břízy ty vždycky ale za všechno mohly túje túje vy svině (s. 37) mysl uprostřed noci potají vyhazuje odpad do zapomnění zapomnění už přetéká přes okraj bude potřeba ho vyvézt zavrtáváme roury do ztracena zapomnění podemlelo hlínu vrací se v potocích kormoráni pstruzi a velryby mají zapomnění plná břicha i ve francouzských pyrenejích prší z nebe velké množství zapomnění (s. 57) jo a mimochodem, graficky je to taky jeden velkej skvost, nejen Perplex a Fra mají setsakramenstky pěknej vzhled knih. ale jedno je jasný: Žádná z těch básní nebude nikdy lepší než sumýš!... celý text

Vypadáme, že máváme 2014, Luboš Svoboda

do batohu si notebook dávám ještě teplý aby mi hřál záda zpátky koupím chleba na rohu (s. 17) Strohé verše všednodennosti, za kterými se ale skrývá mizení skutečností a technologická odměřenost, což jsou dost osvěžující témata. Stejně tak i motivy, od anglicismů, počítačové terminologie, názvy prášků či překroucených výrazů. Občas je to tak banální, až je to příliš banální. Nicméně i tak je to potřeba číst pomalu, byť se na to verše svou délkou netváří. Bez patosu a pěkně, těším se na Rád čichám ke zvířatům, která si vycpala ty! na vesnici se dny šourají jako dny než dohárají k západu slepice a vypínače zůstanou ležet povypínané jen rotoped na místě z místa jede (s. 23)... celý text