lubtich přečtené 458

Kenotaf 2018, Klára Goldstein

Na první pohled nikterak vybočující kniha v současné produkci, ale zejména díky tématice druhého oddílu jsem musel tento předsudek smést ze stolu. První oddíl je milostného rázu, byť ta "milostnost" je spíše v konturách, v první řadě je reflektován strach, úzkost a obavy. Tento oddíl končí prostými, ale krásnými verši: "Chci tě zase / slyšet / mluvit k lidem" Po individuální promluvě se nám dostávají básně, které se vážou k místům a událostem v Latinské Americe. Zde jsem doplatil na své historické neznalosti, i tak lze básně číst i bez chápání aluzí, třeba jako pomíjivost lidských osudů. Vnímání všemi smysly, které se velmi často kříží, a byť Goldstein nevyužívá nikterak široký slovník (velmi často se opakují motivy ticha, noci, deště), nicméně dokáže vyjádřit skutečnosti pomocí těchto slov velmi neotřele – např. zmiňované ticho je "vylité do ulice", "zpřerážená ticha mezi lidmi, nebo "v tiché půdě vysychají stébla". Naléhavá skvělá kniha. V/ Zahrada padla jako první Brouzdáš šedivou trávou Občas se dotkneš větve Netušíš, co jim říct Po kmenech splývají roky vystavené rzi (s. 17)... celý text

Továrna na mucholapky 2011, Andrzej Bart

Poměrně osvěžující vykročení z tradičního schématu historického románu, kdy se dění převrací z pohledu jednoho účastníka na druhého, s velkým množstvím intelektuálních odkazů. Hlavní linkou je soud, v němž je souzen Chaim Rumkowski (nutno říci, že reálná postava, což byl třeba pro mě absolutně nový poznatek – pro polské čtenáře asi hned jasnější), předseda Juderantu lodžského ghetta. Soud je fiktivní a nekompromisní, nicméně velmi sugestivní – střídají se ironické úšklebky se silně emotivními výpověďmi. Každý má co říct a každý to řekne jinak. Je zřejmé, jak jsou všechny osoby vlastně poměrně chmurné existence – i ti, co žijí v domnělé důležitosti, jsou pod tlakem někoho z vrchu. To je pudí k útlaku zas nižších vrstev. Druhá linka, která je marginální, zobrazuje spisovatele (zřejmě alter-ego), který provází Češku Doru po Lodži. To je sice pěkná procházka s mnoha historickými odkazy a souvislostmi (a tolikrát je v ráži i Česko, například Sylva Fischerová), nicméně mi nějak unikal význam a úplně bych se bez této linky obešel, byť mě jisté chvíle nalákaly k návštívení Lodže. Pak musím vypíchnout skvělé rámcování knihy – příjezdu a odjezd vagóny, a také silnou metaforu, jež dala knize název. Takovýhle historický romány poněkud můžu. „Pokládáte rvačku za zmlácení starce, který pak musí šest týdnů ležet v nemocnici? Mám tady výpověď svědka, povoláním kamnáře, který vypovídá, že jste panem předsedou úplně zdemoloval celé topení.“ „Bylo už staré a zrezivělé.“ (...)... celý text

A znovu láska 2011, Jan Skácel

To je tak, když se vaši milí příbuzní dozví, že čtete poezii. Nafasujete Skácela. A koneckonců - proč ne, bylo to dobré. Jde vidět, že je to trochu neučesaný výbor, na začátku jsem při pohledu na další výplňkové "bože" chtěl říci "Skácele" a knihu zaklapnout, nicméně jsem vytrval a to se vyplatilo. Skácel umí skvěle zobrazit pomíjivost času, spojitost přítomnost s minulostí (třeba báseň Bez konce a názvu), vše v plášti vzpomínek, přírody a ticha. Nicméně i tak pro mě většina básní byla těmi, které se spíše líbí, než aby rezonovaly. To je však mírou osobního vkusu. Předčasné jaro Jak ti mám vylíčit to jaro s kterým jsem osaměl jak zabloudilá včela obavu stromů v květu že v noci přijde mráz Havrani se už přichystali k odletu a přece váhají Ta časná jedovatost dnů (chutnám ji na jazyku jako olovo) nabádá k tichu bez konce Není to opatrnost je to prastaré a z hlubin je to pilná úzkost včel vylétly předčasně a nemají kam uložiti snůšku Včelíny vyhořely dávno (s. 31)... celý text

Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky 2010, Dorota Masłowska

Hodně zážitkový drama, ve kterým se čichá toluen, srážejí se divočáci a nevyzvedávají se děti ze školky. Dva podnapilí občané, jejichž vztah není úplně jistý, stejně jako není jistá jejich národnost, jezdí od místa k místu. Ona nevyzvedla dítě ze školky, on zítra v osm hraje kněze Řehoře. Nejdřív se narvou do auta k řidiči, který vzorně reprezentuje klasického Poláka, nepořídí ani v poloprázdném baru, jediným vlídnou postavou je německá řidička, která je ale na mol ještě víc jak "Rumuni". A pak se jde k paranoidnímu staříkovi uprostřed polí. Docela jízda, co si budem. Postavy jsou dost v psychofyzickém rozkladu, čemuž odpovídá i jejich jazyk. Vulgarismů hafo, větný konstrukce lítají hlava nehlava, vedou se monology, v nichž jsou přeříkávané jiné dialogy. Každý je tam, kde nechce být, pokouší z toho umístění uniknout, ale je to marné. V nepříčetnosti je totiž těžké nějakým způsobem komunikovat, natož cokoliv konat. Totální underground, nicméně bych fakt rád viděl tohle drama inscenované. Zejména toho divočáka. (...) Takže jsme byli na pařbě, to je fakt, a trochu sme si něco šňupli, co? Předpokládám, že sem tě potkal právě tam. Ty drogy sou asi vážně škodlivý, to mě poser. Nic si nepamatuju, můžeš mi nakecat cokoli. A kde sem jako vzal pět tisíc? Vybral jsem je z účtu??? Aha. (s. 45)... celý text

Pornografie 2009, Witold Gombrowicz

Asi nejbrutálnější kniha od Gombrowicze – s tímhle bych u něj asi nezačínal, ale jinak je to gurmánský. V roli vypravěče, stejně jako v Kosmu (ostatně se formálně velmi podobají), je samotný Witold, akorát není v roli "tvořitele" sám, nápomocný mu je kolega režisér Frederyk. Právě toto duo kočíruje celý děj a dělá z něj řádnou podívanou. Příjezd na polský venkov (kulisy mi přijdou správně středoevropské) vypadá poklidně, ale po návštěvě kostela si Witold vyznačí jasný cíl: ti dva (chlapec a dívka) patří k sobě. Následují manipulativní praktiky obou intelektuálů, kteří narušují chod domu (ještě aby nestačilo, že se vše odehrává za války), svádění nezralých nedospělých vede k neblahým skutečnostem. Gombrowicz ohmatává nezralost ze všech stran, ukazuje, jak je tato pozice bezradná a skličující. Jak je u jeho děl typické, propojuje spoustu souvislostí přes tělesnost. Forma unikátní. Vypravěč pitvá každou drobnost, každou situaci silně prožívá a nachází v ní vodítka ke svým cílům. Tady i žádost o plátek citronu znamená hodně. Začíná to nevinným ohrnutím nohavic, končí skoro až psychoticky. Ale jako sedmnáctiletý holomek, který silně prožíval v textu každé břímě bezradnosti nad nezralostí, mohu jedině doporučit. Zamířili jsme k domu – on, Heňa a já. To už se odehrálo zcela drze a neskrývaně. Následkem tohoto návratu získal náš příchod ke kolářské dílně výlučný cíl – přišli jsme proto, aby mu ona ohrnula nohavice, a teď jsme se vraceli – Fryderyk, ona a já. (s. 40)... celý text

Věci, které ztrácíme 2020, Petr Borkovec

Zdar, je mi 17 a toto leporelo je od teď mojí nejmilejší knihou. Borkovce je tak univerzální tvůrce, že si i jeho dětské knihy přečtu s radostí, ještě když je téma tak pěkné – vždycky mi bylo taktéž líto ztracených věcí. Borkovec ve svých vázaných / volných verších dětem ukazuje, že vlastně nic není úplně ztracené. Prstenu se pod sedačkou autobusu líbí, protože může koukat lidem na boty, plyšového medvěda si vezme někdo jiný a z rukavice se stane pěnkava. Kniha působí tak příjemně konejšivě a ilustrace mi k atmosféře velmi sedí! Medvěd Flóra Nesu starého medvěda. Ležel ve sněhu na chodníku. Někdo ho asi zahodil. Chudák. „A co když, Petře, nezahodil? Třeba ho někdo ztratil.“ Viděl jsem ho tam už v pondělí. Stejně jsem myslel, že byste ho nechtěli. Opřel jsem ho tam o strom, že si ho někdo vezme. Nebo se pro něj vrátí. Nikdo si ho nevzal. Ani se pro něj nevrátil. Už jsem ho tam nemohl nechat. Tak ho nesu domů. (s. 10)... celý text

Suť 2007, Jonáš Hájek

I když mi přijdou slova Petra Hrušky na zadní straně až příliš chvalná, tak její poslední slova ("Vidění, v němž si nepřekáží benzinová pumpa s tajemstvím") jsou trefná – v Hájkových verších jsou mnohdy zdánlivé banality zobrazovány unikátním pohledem citlivého pozorovatele. Když se k tomu přidá vyobrazení přírodních scenérií, tak je podobnost s Borkovcovými básněmi (který je redaktorem sbírky) možná až příliš zřejmá. Nicméně Hájek zaznamenává kdejakou všednost, nikoliv pouze přírodu. V této poezii se jezdí na chalupy, stojí se v sadu pod ořechem a prožívá se oblast zádveří. Tyto krátce vyobrazené situace jsou skvělé a úderné. Sbírka také staví na kontrastu, jak po jazykové stránce (neotřelá slovní spojení, cizí názvy, v převažujícím vázaném verši), tak přímo v básních (zevnitř jde renesanční zpěv / zpoza vrat kašlání žebráků.). Občas v neotřelých frázích drhla má chápavost, což ale není výtka sbírce, že. Důležité je zpomalit a dívat se kolem sebe. Což Hájkova sbírka rozhodně evokuje. Předjaří Strnulý splávek postřehnutý z boku: dočasně zavřený park u soutoku. Kam zmizel rybář s udicí? Poblíž se semkla jako v někom plachém neznámá úzkost labutí a kachen. Pohledem kreslíš proudnici a lovíš petláhve, než peřej sevře je. Vypnuté topení tě sotva zahřeje. (s. 43)... celý text

Kohout, Lišák a já 2009, Sławomir Mrożek

Filosofování o rourách, už jen to mi stačí. Povídky poměrně absurdního rázu, které u absurdity nekončí: jistě, přišroubovaný člověk v hromadné dopravě je podivná věc, ale nehovoří to i něco o režimu? Jistě, člověk přerovnává věci v pokoji, ale není v té směšnosti existence ještě něco víc? Mrożek samotnou absurditu mnohokrát překonává. Obzvlášť zajímavě působí postavy, v nichž jsou si samy postav vědomi toho, že se nacházejí v povídce, a snaží se autora dohnat ke změně v ději (v titulní povídce je u toho dokonce sám spisovatel - asi Mrożkovo alter ego - přítomný). Citlivost pro detail: v středu pozorování se nachází zaseklý holub, syn, který se urputně snaží někomu přednést báseň, nebo již zmiňovaná roura. Detail je rozváděn sice absurdním způsobem, ale nakonec vypovídá o něčem, co není vůbec plytké. Ve specifické pozici je sám vypravěč - jistě, mohl by se vysmát tomu, jak je lidská existence směšná, ale místo do povídek dosazuje mnohdy i sám sebe a ukazuje, že i on je toho všeho součástí (zářným příkladem povídka Roura). Všechny povídky s Lišákem a Kohoutem jsou velká bomba (Mýto), stejně tak povídky politicky zabarvené (Tvář, Pamětní deska, V dopravním prostředku). A humor! Všude a pořád, v různých podobenstvích. A z jiných nejvíce rezonovaly tyto: Z cest, Fanoušek, Strom, Vývoj, Dějiny krátké, ale úplné. Nicméně slabou povídku jsem nenašel. Haně Stachové všechna čest a Martinu Kubátovi za artové provedení obálky jakbysmet, na Ti, co mě nesou se vrhám cobydup! Polský absurdno bylo a bude vždycky svý a dobrý. Čím je kolem díry méně dostaveb a komplikací, tím je roura ušlechtilejší. A protože se tomuto ideálu více přiblížily roury kanálové, začaly získávat převahu nad jinými, převahu mravní, estetickou, etickou, ontologickou, prostě všechny, jaké jsou. Složitější roury se začaly stydět za svou komplikovanost a často byla k vidění například Wittgensteinova a Dropsova trubice (...), jak sedí v koutě a zahanbeně se vymlouvá? "Já nejsem Wittgenstein a Drops, já jsem kanál!" (s. 143, Dějiny krátké, ale úplné)... celý text

Pravý úhel 2020, Alžběta Luňáčková

Krásná kniha. Jak mimořádně elegantním grafickým zpracováním, tak především famózními texty. Sevřené (což je přiléhavé, neboť i motiv sevřenosti je v básních častý) a intenzivní texty. Intimní, ale nevlezlé. Místo zbytečné sentimentality panuje pichlavá ironie. Bavila mě i nenadálá jazyková hravost („Bestie zmije, jedovatá geometrie.“, „Dnes oslovujeme, voláme: Matko! / Dnes oslavujeme, že nikdo nechybí.“) Pravý úhel nabízí nespočet možných obratů, které Luňáčková využívá („Co když ale stojím v pravé poledne na ideálním místě, pane doktore?“). Paradoxy a naivní držení se pravého úhlu jakožto jediného spravného úhlu pohledu perfektně zobrazují verše „Abych šla nahoru, musím se propadat, abych byla plná, musím se vyzvracet. Motivy prostoru, vzdálenosti, uzavřenosti a vyhraněnosti. Zajímavé jsou také časté „češtinářské“ motivy, kterým dodává kouzlo nová čeština. Toto je to pravé ořechové. Na samotě není nic ušlechtilého, vysvětluji své imaginární kočce a vracím do lednice víno místo mlíka. Atmosférické vrstvy musí zůstat neporušené, abyste byla šťastná, vyplňuje mi doktor čas při čekání na výtah, exosféra – troposféra, venku se opírám o dopravní značku, abych se mohla nadechnout. Terapie se nezdaří, zdravím svou kočku, skloním se, pohladím sinusoidu, prohnutý hřbet, a jdu do lednice pro mlíko. (s. 33)... celý text

Zoufalství 2007, Yasmina Reza

Zdar, jsem zahořklý důchodce, lamentuji nad skoro vším a skoro každým a budu vás provádět touhle krátkou novelou, která já možná až moc dlouhá. Velmi ostrý monolog starého muže (představoval jsem si to jako formu dopisu), který vyčítá synovi jeho působení - z počátku hlavně to, že je údajně šťastný. Tato výtka se následně rozplývá do různých drobných poznámek, příběhů a vzpomínek. Syn očividně selhal, ale čtenáři je ihned jasné, že pohled Samuela je dost pochybný - a paradoxně Samuelův syn je jediný, kdo jeho nářky neslyší. Vypravěč brblá nad kdečím, zavání antisemitismem i rasismem, vyvede ho z míry cokoliv, co není podle jeho gusta. Jde ale poznat, že nejvíce zhrzený a otrávený je sám ze sebe. Jistá stařecká vykořeněnost je jistě zaznamenáníhodným jevem, nicméně tohle byla nuda. Možná už sám Samuel je trochu nudný a obávám se, že forma monologu tomu zrovna nepřispěla. Jakmile si vypravěč všímá svého okolí, vzpomíná a vykresluje vedlejší postavy, je to najednou sugestivní a ten pohled je zajímavý (kamarád Manuel a jeho okenice, vášeň v zahrádkářství), ale jakmile monolog upadá to fádních aforismů a nekonečných výčitek synovi, kouzlo je tu tam. Ale musím uznat, že pár generačních postřehů je poměrně trefných. Doslov od Jovanky Šotolové brilantní jako vždy, škoda jen těch překlepů v textu, to redakce zakročit mohla. Námět je pozoruhodný, i tak si myslím, že Fra už vydalo větší světové pecky. Ale za 50 let pro Zoufalství opět sáhnu do knihovny a třeba se dostaví generační splynutí. Zrodil jsem bytost, která jako mutující komáři – četl jsem v časopise Věda a budoucnost, že jeden druh komárů, které zazdili během výstavby londýnského metra, mutoval v zájmu přežití stokrát rychleji než normálně – končí tak, že se přizpůsobí okolním podmínkám, zařídí si v přiměřeném slušném světě několik poklidných hnízdeček a počká si, až vymře. (s. 75)... celý text

Noční četba 2019, Ewald Murrer (p)

Snad nejhodnotnější fantasy, kterou jsem kdy četl. Murrerův fantastický svět je kouzelný, plný zvláštních tvorů a tajuplných jmen, a přitom jako by vycházel z každodennosti - ta je totiž něčím podivným vždy narušena. První oddíl je plný fantastických povídek - například krčící loutka, lovci veverek či žáby jsou doopravdy zaplněné fantazií. Druhý oddíl mě trochu minul (počáteční oddíl o ženách zejména), třetí se však již vrátil do starých kolejí ("stažení králíci běhají venku ve tmě / v ojíněném strništi") a čtvrtý, ve kterém převládá lyrika, mě snad nadchl nejvíce; atmosféra noci působí naprosto tajemně, chmurně a dobrodružně zároveň. Krásný vyprávěcí jazyk s archaickými stopami, drobné záblesky vázaného verše doplňují libozvučnost. A humor - mnoho textů je ve výsledku velmi komických. A musí se nechat, že video v rámci Magnesie Litera bylo pro tuto knihu ztvárněno mimořádně dobře. Intenzivní. ÚPLNĚK V SRPNU Vedro dusí, vzduch je nehybný. Jen listy osik se chvějí pohybem agonickým, nemocným. Vláčím se cestou bez stínu do další vsi, ve které mě nic nečeká. Večer se přiblížil nevlídným soumrakem zbarvených červení, nachem a oranží. V krajině toulají se zvířata. Dusno srpnové noci. Již jsem doma. Za oknem tma chtivá, toužící po mém spánku. Tma s očima bez víček, tma civící, tma nespavá. Mátohy roztřesené ťukají na sklo jak upíři, přízračný hmyz z temnoty bytosti ptačí. Nepátrám po tmě za oknem, spatřit svůj půlnoční odraz přináší smůlu. Stejně vím, že na mne zírá. Úplný měsíc a kouzla zrcadla. Noc nevyzpytatelná, v níž stíny kloužou vesmírem. Dvanáct hvězd a rudohlavý drak. Ve tmě pokoje zavrzalo. V té chvíli v lese liška zaštkala. (s. 306-307)... celý text

Svatá hlava 2019, Hana Lehečková

M y š l e n k á m n i k d o n e z a b r á n í Slabá duše, silná kniha. Takto si představuji psychologickou sondu do hlavy člověka - a to schizofrenika, který pravděpodobně trpí nějakým mentálním onemocnění a má svůj vlastní svět, který tvoří z různých infantilních pohledů. Experimentální forma je na toto téma jak dělaná, až automatický proud myšlenek bez interpunkce, vyšinutí z větné vazby a zafixované výrazy ("To je velká záhada.") Nádherná typografie, při níž se střídají dialogy, kurzíva, testy, důrazný capslock - deníkový zápis jak dělaný. A přestože ilustrace v beletrii běžně nevyhledávám, tak zde působí koláže Ondřeje Dolejšího velmi promakaně i myšlenkou. Vlastně nevím, zda jsem se zápiskům víckrát pousmával (pokoj obývací tobě, žížaly za plotem, omlazení babičky), nebo jsem se chmuřil. Zejména rozbroje s matkou mě hrozně skličovaly; jak sociální bída dokáže všechny členy domácnosti rozpoltit. A těch chmurných pasáží tam málo není. Představy fungují na plný plyn a dodávají novele kouzlo, v něčem se člověk jako dítě nemůže nevidět. A ten myšlenkový chaos je tak autentický. Co pro mě bylo skvěle zvládnutým motivem - ovlivnění náboženství, ty zaryté věty v mysli, které pak jasně cloumají protagonistou. To bylo děsivé. Zajímalo by mě, jak by novela vypadala v cizím jazyce (a že je toto dílo žhavým aspirantem na reprezentaci naší literatury), už teď čest překladateli. A jedno trapné přiznání nakonec: v testu "Blbec: ano x ne" jsem se dostal na 10 bodů. Jsem velký blbec a měl bych se jít zahrabat, což je velká záhada. Na mši svaté se mi ze všeho nejvíce líbí že v létě není v kostele vedro dále se mi líbí ten pokoj svatý jak si lidi třesou rukama a říkají, pokoj tobě, to je v kostele celý rok třesou si rukama i lidi co se neznají vždycky jsem si říkal, jaký pokoj jako myslíte nějaký obývací pokoj, a když jsem třásl lidem rukou a říkal, obývací pokoj tobě, tak mi začali říkat, blázne, a to mi říkají i dneska když už říkám normální pokoj tobě. (s. 15)... celý text

Bílá nemoc 2019, Karel Čapek

Příčí se mi komentovat knihy z maturitního seznamu, o kterých jsem před touto recenzí zosnoval tři áčtyřky nadbytečných informací, nicméně: vzhledem k tomuto roku doopravdy vizionářské. Na stranu druhou, tím, že se téma opírá o historickou událost (fašizace společnosti), tak v ní nevidím ten kýžený přesah do současnosti. Počtení pěkné, pro mě obtížné přeřadit z absurdního dramatu do "neabsurdního", ale co si budem povídat, Čapek není velikán české literatury pro nic za nic.... celý text

Básně noci 1999, Vítězslav Nezval

Procítěno a všecko, tohle je přelom, kdy už avantgarda není fotbal a lidová zábava, ale prolínání smutku, beznaděje a skepse s radostí, nadějí a tvořivostí. Od Akrobata dál považuji tuhle sbírku za naprosto geniální, perfektní neotřelé slovní spojení, hravost, volnost asociací, duchaplný Edison a pro mě byla největším překvapením Silvestrovská noc. Myslím, že Nezval je první, kdo v básni zmínil ichytosaura. A celkově se ve sbírce vyskytuje požehAně cizích výrazů, milé zpestření. Forma sice převažuje smysl, ale žádná katastrofa. Vrchol české avantgardy. V harému kopretin a mezi hluchavkami tam kde skleník podobá se noční kavárně vášnivé karafiáty se opíjejí z pohárů konvalinek jen jediný chlapec vzhůru se divá a neslyší Odešel nebi blíž a koupá své nemocné tělo na hoře v ledovcích Sasanka (s. 22)... celý text

Prezydent krokadýlů 2010, Warren Miller

Nejprf sem chtěl napsat tuhletu recensi jazykem Krokadýlů, kerej je dost cpecifickej, ale sem línej seroutka. Znáte to. Tohle dílo máme v maturitní četbě a přitom, jak koukám - přeloženo pouze do španělštiny a češtiny. Ani v USA to není bůhvíjaký bestseller. O to víc jsem potěšen kvalitou, která je zkrátka velmi kvalitní. Černošští chudí kluci chtějí zmlátit jiný černošský chudý kluky. My to teda vidíme z perspektivy Duka, což je takový apatický čtrnáctiletý hoch, který chce získat "stříkačku". A o tom to vlastně celý je. Klíčová slova: násilí, vandalství, maskulinita, prostituce, rasismus, vykořeněnost, ghetto. Tady se nepovidá o vrchních deseti tisících, ale dětech z ulice, co neví co s životem. A tak mají party, který nedělají zrovna ukázkový činy. Jazyk, šmarja! Geniální. Až bych se obával, že překonal originál. Totální hovorovost, slang, podivný dělení slov (Porto Rykánec), motání se v čase a v poslední řadě Duke vykreslí situaci, která by se vám, občanovi v demokratickém státu, zřejmě nikdy nemohla stát a dodá k tomu: "Znáte to." Ne, neznáme, ale číst o tom je přinejmenším parádní. Je ponuré, jak je člověk vržen do světa a v podstatě nemá téměř šanci nějaké volné vůle. Prostředí je neskutečně určující a třeba snivé pasáže Duka napovídají, že nemusí jít nutně o zlou osobu. Ale dítě ulice je dítě ulice. A zajímavé jsou i mezikulturní odlišnosti - Duke si ani rasismus neuvědomuje, nekritizuje ho. Běloch napsal hodně dobrej román o černoších. A Škvorecký ho bezvadně přeložil (plus opatřil poznámkami tehdejších reálií). "Jenže nůž na chleba na to není dělanej." Povidá Kovboj Svatýmu. "To chce Rod říct. Von stačí von docela stačí vole. Jenomže zrovna tak stačí kus cihly. To neni stylový vole voddělat někoho nožem na chleba." "Nevypadá to pěkně." Povidá Rod. (s. 196 - 197)... celý text

Proluka 2016, Jan Nemček

Civilní, lehce angažované verše zobrazující zvláštní vztah autora nejen k městu. Technologie, znečištění, sociální bída, konzum. Melancholie Ostravy se totiž promítá i do samotného člověka - v tomto ohledu je symbol "proluky" jak dělaný ("protože tohle je město pro práci / a město pro život je jinde" s. 34). Nemček se také nebojí využívat anglicismů a neologismů, což působí velmi svěže. Co už za tak šťastné nepovažuji, je jistá mnohomluvnost. Nemálokrát jsem dočetl stranu, řekl jsem si "skvělý!" a následně jsem viděl, že báseň pokračuje a její vyznění bylo vlažnější. I některá přirovnání mi přišla dost "ukecaná", mnohdy se dost oddalují od původního sdělení. Grafické zpracování brilantní. Samotné verše mu však dosahují tak z poloviny. Ale musí se nechat, že je Nemčekova poetika velmi přístupná a zároveň v žádném případě laciná. zpevněné parkovací plochy Nemůžeme odbočit a vyjeté koleje nás svádí do zauzlených střev obchvatů, po kterých kamiony s mraženými kuřaty objíždějí město. Ujíždíme z místa nehody po rychlostní komunikaci – najednou čelní srážka v rozhovoru spolujezdců o souloži s nějakou cizí ženou. Zaslechnu v tom, jak mi kdysi na dně vany z odtoku pračky k nohám vyšplíchla špína z prostěradel. Nastartovaný motor hádky zastaví u odpočívadla. Vyprostíme se z bezpečnostních pásů, kouří se u odpadkových košů zvracejících ve všech evropských jazycích. Ještě si ulevit, najít cíl, o kterém mluvila navigace: zpevněnou parkovací plochu někde za bypassem centra. A dál už každý vlastní cestou. (s. 28 - 29)... celý text

Plešatá zpěvačka 2020, Eugène Ionesco

Zbožňuji. Víc netřeba psát. Prostě ano.

Přípravy na všechno 2020, Elsa Aids

Anotace knihy je výstižná. Z čtenářského aspektu bych však vyškrtl jedno z „klíčových slov“ – nuda. Elsa Aids nás totiž vezme na mdlou a temnou, ale rozhodně ne nudnou cestou dneškem. Rozchod, nová rodina. Rámec příběhu je poněkud jednoduchý, žádné peripetie a koneckonců ani nějaká šokující pointa nečeká. Tohle je sekvence života člověka, který se snaží izolovat od společnosti a zároveň ji popisuje trefnými postřehy. Člověk, který si o všech myslí své a přitom i sebe odsoudí jako všechny ostatní osoby. Atmosféra vyloženě středoevropská, se všemi normálními podivnostmi. Zbytky, obchodní řetězce, televizní bulvár, politika (ta si nezadá s reálnou předlohou, kdo asi bude „představitel krajní pravice s vrozenou vadou obličeje“?), Vietnamci, co prodávají ztvrdlé pečivo, i něco tak nevinného, jako je dětské fórum Alík. Všechno působí, jako by bylo jen jako – styk nahrazuje porno, informace konspirační teorie a bulvár. Děj se odehrává někdy u války. Ta možná ještě ani nezačala, ale zároveň taky neskončila. Napětí jí však odpovídá rozhodně, občané se chystají až k absurdním přípravám. A ovlivňuje to i děcka, které zajímají hlavě krimi zprávy. I malé neshody vedly k válečným poměrům. Byli jsme zoufalí, ale ne natolik, abychom se změnili. (s. 88) Předěly mezi kapitolami tvoří básně. Ale ani zde nemůžeme čekat nějaké emocionální lyrické kecy. Stručné verše jsou psaný v podobném duchu jako prozaické části – věcně, tísnivě a o zdánlivých banalitách (třeba to, jak chovat křečka – pije vůbec?). A přitom metaforičnost text nepostrádá, pochopitelně jím není napěchovaný, ale když už, tak už skvěle! A některé detaily jsou vykresleny perfektně, třeba scéna z porna: V dalším filmu jsme někde jinde. Pár souloží na poli mezi řádky kedluben. Když mění polohu, je slyšet praskání řapíků, jak se odlamují od bulvy. (s. 15) A celé je to odměřené. Děti nemají jména, jsou to prostě jen děti. Přítelkyně není ani přítelkyně, jen „světlovláska“. Tyhle drobnosti dotvářejí mozaiku zneklidňující atmosféry. Elsa Aids napsal velkou věc – současnou, intenzivní a trefnou. Za mě nejlepší česká próza roku 2020. A jak se do tohoto roku hodí, ha! Ve vedlejším pokoji, na rozkládací posteli v rohu pokoje, v černém povlečení s cákanci zaschlého spermatu, spí moje děti. Jsou ještě malé. Ve spánku mají ruce nad hlavou. (s. 91)... celý text

Příliš hlučná samota 2005, Bohumil Hrabal

(2020) No dobrý no. Můj úsudek bude dost subjektivní, neboť se mi z podvědomí dere spojitost se samotnou osobností Hrabala, ale toto bylo prosím pěkně nezáživné. Mnohomluvné dlouhé molology jakéhosi lidového a zároveň intelektuálního rázu osobitého Haňti, který je sám sebou, ale to vlastně vůbec nic neznamená. Sběrna papíru je třeba naprosto atraktivní prostředí, ale ten potenciál vidím jako silně nevyužitý. Ta Hanťova záliba v knihách mi nepřišla vůbec líbivá – takhle si představuji nějakou nezdravou obsesi z jakéhokoliv knižstva než erudovaný postoj (i když Hanťa se proti vzdělání vzpírá, dyť jo, ale když má každou chvíli potřebu citovat světový filozofy, nevím nevím). Text působí jako koláž. To beru. Ale ty zbrklé myšlenkové nekončící proudy jsem nehltal, naopak nebylo kde zastavit. I to vyšinutí z větné vazby na mě nepůsobí autenticky, ale spíše jako neschopnost si po sobě přečíst napsaný text. A ty ilustrace bych s bublinami bych asi též oželel. Ne že by se nenašly pasáže obstojné, humorného rázu... nicméně pro mě převažovala znechucenost z mnohomluvnosti. A postavil urnu na almaru a jednou v létě, když okopával kedlubny, tak strýc si vzpomněl na svoji sestru, moji maminku, že hrozně ráda kedlubny, a tak vzal urnu a otevřel ji nožem na konzervy a maminčiným popelem posypal záhon kedluben, které jsme později snědli. (s. 18)... celý text

Tahiti v hlavě 2019, Miroslav Olšovský

Jazyk selhal. Co s tím. Olšovského básně neoplývají opulentní slovní zásobou (ta je naopak osekaná na nejnutnější dřeň) ani šokujícími pointami. Ohmátávají prázdnotu, nicotu a pociťují, jak je člověk z jazyka bezradný. Autor též ukazuje svůj postoj k poezii, mnohdy až radikálně („Poezii nejde než odmítnout a nepsat“, „Psát básně je k ničemu“). Nevím, jak bych pojmenoval způsob čtení těchto básní. Snad ve mně ani nevzbuzují ani zvídavost, hravost, ale jen nějaké zkoumání každého verše. A bavilo mě to, zejména oddíl čtvrtý má spoustu skvělých kusů. Koncept sám o sobě je výborný. Ale pár much tam vidím – třeba řazení básní v jednotlivých oddílech podle abecedy na mě působí ledabyle, nějaké pečlivější pořadí by možná zapůsobilo silněji. A osekal bych to. Občas se jednotlivé koncepty/myšlenky opakují a třeba poslední oddíl bych odřízl úplně – resumé je to pěkné, ale kdo četl předchozích 120 stran, udiven nebude. Experiment dobrý. Otázka je, jestli se každý čtenář v Olšovského nevíře v poezii a jazyk najde. Já tuhle skepsi zkrátka nesdílím. Jsme tu a tady pro nikoho Pro nikoho jsme tu a tady Postel rozestlaná mezi našimi spánky zmuchlané peřiny se drží za ruce Jen jacísi lidé s polštáři opírají si o sebe neodpočaté hlavy (s. 20) Stvoly rostlin jako kurvy u cesty Trhal jsem plátky květů na plátky nicoty (s. 95)... celý text