lubtich přečtené 495

Kniha omezení 2017, Elsa Aids

Výjimečná věc. A tak upřímná – nebo už jsme doopravdy tak pohlceni nalháváním si a skrýváním se? V Aidsově poezii se kloubí intimní a společenskokritická vrstva a unikátní jsou zejména to, jak se prolínají. Lyrický mluvčí se prakticky ani nemůže dostat do role mravokárce, protože na všem, co popisuje jako "ošklivé Česko", se vědomě podílí. Pak nezbývá než sledovat kolibříky v televizi, myslet na pornohvězdy při odletu letadel a zůstat sám uprostřed prázdné zahrady. Básně ve formě každodenních záznamů. Popisy únavy, pomalosti, zbytečností. Mnohdy nezajímavé skutečnosti ("Uprostřed chodníku ležela krabice od dortu / jako dárek / a pomalu ji pokrýval sníh.") vyústí v alarmující závěry ("Byl jsem zmatený, / jako by mě někdo pohladil.") Básně se v žádném případě nenachází v nějakém vakuu, naopak nekompromisně a přitom klidně zobrazují současnost. Obecné výrazy (jindy pro mě – zejména ve velkém množství – iritující) zde působí jako pečlivě zasazené miny, přechází se z konkrétního na obecné, i naopak. Současnost se zjevuje jako neuspokojivá, maximálně tělesně uspokojující. Ošklivé Česko se ukazuje snad v každé básni ("Nutnost, peníze, jídlo. / Pozoruji trpaslici, jak se snaží vylézt na obrubník /a vytáhnout za sebou vozíček.") Veškerá determinace hraje v básních velkou roli. Je zde i spoustu motivů, které to "ošklivé Česko" v mnohém zpodobňují – ať už je to porno (stereotypy, role, nadřazenost), auta (izolace, osamění, odcizení – oddálení) nebo další (často typicky maskulinní) skutečnosti: zbraně, nemoc, onanie, válka. Jenže subjekt z vysokých pozic nemoralizuje, nýbrž sám do těchto problémů zapadá, ostatně nám to říká zcela vědomě a klidně, přestože se mu hnusí. Nepřichází žádná katarze, žádné osvobození, žádné řešení, pokračuje unavené a pomalé protloukání po znepokojivých interiérech. Přesto na mě má v něčem to temné zobrazení uklidňující efekt. Snad v tom, že vidím říkat věci na rovinu, bez afektu, bez sebemrskačství, bez touhy předvést se. Subjekt ztrácí zájem, pocity, je plný prázdnoty, ale alespoň si nic nenalhává. To je pro mě jeden uspokojivý aspekt celé knihy. Pro lyrického mluvčího to tak slavné není, ten pociťuje prchavé uspokojení jen při excitaci tělesných šťáv (následuje však vyprahnutí a touha nová) a v jedné vzácné chvíli, kdy "americký vědec oznamuje, že / mávne křídly padesátkrát za vteřinu / a to je pro něj důkaz stvoření světa." To je ale dáno jen náhodou, ne vlastním přičiněním. "Čistota zbavuje obtíží, / smrt léčí, / světlo odhrnuje noc ke straně." Jenomže nic z toho se netýká postav v knize – "Kdo se neléčí, může jen nakazit." Vůbec nejvíc patologicky ze sbírky číší vztahy. Vyhořelé, odtažité, deformované na biologické potřeby, redukované na minimum komunikace, svázané předstíranou vzájemností, vedené ze setrvačnosti, připomínající víc válečnou situaci než uklidňující prostředí ("Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.") Subjekt blízké sleduje jakoby z dálky, nikoliv jako své příbuzné, ale jako pozorované objekty. Nejtemněji se to projevuje ve vztahu k malým dětem ("To jsou mé děti, / říkám si s údivem, když otevřu oči, a dívám se / na jejich hladové obličeje."), jejichž bezbrannost a podmíněnost je ještě markantnější než u ostatních. I odporně se jevící postava plešouna, který se ve sbírce tu a tam vyskytuje, se ve výsledku jeví spíš jako nebohá persona, která "se světem uzavřela příměří" a "každé dopoledne musí nakrmit sumečky." To je pinoživý a směšný osud někoho, kdo "jde po kraji silnice / a z každého, kdo projede kolem, / se stává jeho nepřítel." Vůbec se setkáváme s řadou událostí, kterém mohou svoji bizarností přijít krapet humorné, následně nás však vyvádějí z míry (třeba již citovaná báseň s kočkou v krabici od dortu). To auto na obálce se mi líbí. Ale to celá sbírka. Čtenář je na tom najednou stejně jako plešoun v jedné básni: "Zatímco spal, venku se setmělo. / Otevírá oči / a místo okolí vidí v okně sám sebe z nečekané blízkosti." Silnice jsou pokryty sněhem, příměstské autobusy se míhají za oknem jako záhada. Samota ke mně promlouvá hlasem mravokárce a opět mě dělá tím, kdo rozbité věci dokáže vyhodit. (s. 60)... celý text

Trans-Atlantik 2007, Witold Gombrowicz

Trans-Atlantik do jisté míry považuji za oddechové čtivo, neboť obsahuje atributy, které se k svižné četbě vztahují – humor, parodii, absurditu, groteskno, paradoxy. Zároveň však umožňuje zamyšlení nad tématy stále aktuálními. A nebyl by to Gombrowicz, kdyby nešlo o formu. Během ožehavé doby v polském státě přijíždí vypravěč do Argentiny. Od prvních chvil je zřejmé, že polskost je mu poněkud k smíchu. Nemožnost odtrhnout se od národní povahy však nezobrazují pouze ti Poláci za mořem a exulanti, kteří si v době bojů hoví v domnělé důležitosti a plni elitářství pěkně v Latinské Americe, ale i sebeironický vypravěč. Setkáváme se se spoustou směšných figurek, nabízejí se nám podivné a absurdní situace, valí se všude, není možno jim uniknout a nebýt její součástí. Kontinuita se rozpadá, vrství se vyšinuté postavy a počiny: nezvladatelné chození při banketu, hádky ohledně škrábání, "atrakce se baví", peníze jsou cpány do cizích kapes, nábytek se pere, funguje Spolek rytířů ostruhy (z něhož kvůli všeobjímající kontrole nelze uniknout, přestože všichni trpí). Ale při střetu miliardáře Puta a Syna polského Rodáka se ukazuje, že je to všechno takové jako výstřely – prázdné. Forma dominuje, svazuje nás, ale ztrácí obsah, funkci. Pak není divu, že je veškeré konání tak upachtěné a těkavé ("Na stromě visely švestky a já jednu snědl, poté se mě však ještě větší hrůza zmocnila: že jím švestky, místo abych se děsil. Ale nedělo se nic, všude prázdno jako Mech, jako Mateřídouška..."). Prázdnota prosakuje i do Gombrowiczova stylu: nejen že píše o prázdných aktech, ale i výrazové prostředky k tomu používá vyprázdněné, opakuje konstrukce až do úplného vyprchání. Umné je i inspirace různým klasickým materiálem, archetypy, v čele si žánrem utopie či okázalým sídlem plným podivných tvorů a většího haraburdí i bibelotu. I občasná anachroničnost jazyka a na první pohled vznešenost kapitálek na atypických místech jako by připisovalo skutečnostem větší hodnotu – to je však pouhou zástěrka. Román sice neskýtá takovou psychologickou sondu jako Kosmos (naopak uvádí do hry specificky ploché karikatury), na druhou stranu musím říct, že až v téhle pro mě zřetelně prosvítá téma formy, od které se ne a ne odloučit. A i kdyby nic – je to velký humor. A Chodím! Sledovali mě s úzkostí, protože takhle asi ještě nikdy nikdo na žádném banketu nechodil. Krčí se vyděšeně u zdi, jeden zalezl pod nějaký kus nábytku, druhý se schoval za stůl... a já chodím, chodím, a už nejenom chodím, ale má chůze naznačuje, že tu snad všechno rozmlátím. Ježíšikriste! Ti Moji už nejsou moji, stáhli oháňky, zalezli a jen koukají, a já chodím a chodím a chodím, mé kroky duní jako na mostě, krucinál,, nevím, co si s tím chozením počnu, protože pořád chodím a chodím, už supím jako do kopce, je to těžší a těžší, co je to za Chození, co to dělám, chodím jako nějaký Šílenec, chodím a chodím, budou mě mít za Blázna, a já chodím a chodím, kčertu, chodím a chodím... (s. 51)... celý text

Domeček pro panenky (Nora) 2013, Henrik Ibsen

Útulný obraz biedermeieru se postupně obnažuje až k vzpouře vůči společnosti a touze najít vlastní identitu. Velmi rafinovaně konstruované drama, které nechává čtenáře zpočátku mást charakteristikou postav: Nora se jeví jako marnotratná a veselá manželka, Helmer jako rozumný a úspěšný bankéř, Krogstad jako absolutní vyvrhel a morálně zkažený člověk. Třetí jednání uvádí pohnutky k jednání na pravou míru. Ibsenovo psaní není na první pohled feministicky angažované, stačí mu v podstatě načrtnout situace bez příkras a tak, jak si je značná část společnosti tehdy nedokázala připustit. Už během poklidnějšího začátku se vyjevuje šovinistické chování Helmera, byť prozatím skrze nadřazené průpovídky a nevkusné zdrobněliny. Umně pracuje Ibsen se symbolikou, kterou neopomíjí ani detaily (makronky – ani drobnost si žena nemůže dovolit, sundání masky po bálu – odkrytí reality, kostým Nory – moment, kdy je sama sebou). Vztah mezi Norou a Helmerem lze považovat jako tehdy konvenční, ale zároveň jako hrubě patologický. Neexistuje mezi nimi vážná a empatická komunikace, jsou jasně rozděleny role a Helmerova nadřazenost čiší z kdejakého projevu ("Já že se nemám dívat na svůj nejvzácnější majetek?"). Ani Nora zpočátku nenachází odhodlání ke vzpouře, se situací je spokojena, přestože si jisté napětí a odlišnosti uvědomuje ("Ale zase to byla ohromná legrace, takhle pracovat a vydělávat si. Málem jako bych byla muž.") Zatímco Nora dbá o to, aby se v jejím okolím měli všichni dobře (její podvodné úkony nejsou sobecké, nýbrž zoufale obětavé), Helmer v závěrečné scéně, ve které vyjde podvod najevo, klade důraz akorát na svoje postavení a čest. Krogstad se sice ze začátku profiluje jako záporná postava, které jde pouze o postavení a moc, posléze se však ukazuje, že jeho vyděračné chování není jen tak. Sám postrádá lásku a pochopení, společnost jej kvůli dřívějším pochybením zavrhla, takže nyní nemá šanci na ospravedlnění. Jeho konání ostatně rozpoutá Nořina pochybení, která vedou k hroužení nad její momentální situací. Jako pozitivní postavu (byť bych se – stejně jako Ibsen, který ani Noru zkrátka nelíčí jako idylickou osobu – vyhnul polarizaci) lze vnímat i Lindu, která je brzy zavlečena do sledu Nořina tajemství, uvažuje nad tím, co by bylo nejlepší pro všechny – přestože ona sama je osamělou stařenou, která již "nemá pro koho být". Z povrchní štěstěny rodinného krbu a vánočního stromečku k zabouchnutí vrat. Nutný čin, díky němuž bude (třeba) možné se odpoutat od zažitých zvyklostí a společenských konvencí, možné najít sama sebe. Interpretace Ibsenova Domečku pro panenky se tak nemusí vztahovat nutně jen na mizerné postavení žen (už pohled na obsazení s JUDr a chůvami však o něčem vypovídá), ale na jakéhokoliv člověka, který nemůže být "především a na prvním místě člověk". Důležité dílo pro rozpoutání společenské debaty (dobré i k porovnání toho, co bylo v různých dobách "únosné), na druhou stranu se divím, proč takový boom nezaznamenala třeba Zolova Nana, která líčí postavení žen ještě z bídnějších pozic. Norou, jakožto ženou poměrně slušně zajištěnou, si Ibsen možná mnohé ulehčuje – i když: někde se začít musí a zrovna u elitnější domácnosti to vyvolává otázku, že jestli není rovnocennost tam, tak kde jinde?... celý text

Křest svatého Vladimíra 2010, Karel Havlíček Borovský

S tím označením humorný bych byl trochu opatrný, převážná část legrácek působí trochu lacině (ale "poslední pomazání hlínou" schvaluju), nicméně je s podivem, jak se tehdejší problémy v absolutistické monarchii moc neliší od šolichů v naší demokratické republice. Absolutismus jako dysfunkční totalitní systém, při němž společnost kolabuje kvůli neschopnému (což mu však nebrání v tom být bohatý, mocný a krutý) panovníkovi, který od ostatních požaduje chválu, ale sám není schopen předpokládat následky svých činů. Další aktuální tematickou vrstvu tvoří pletichy uvnitř státu – ziskuchtivost, prospěchářství, sebestřednost a mocichtivost zabírají místo snahám o progres a vyřešení momentálních problémů. Však i sám Vladimír se svěřuje radši svému sluhovi než shluku ministrů. Důvěra ve stát v těchto dějových kulisách by asi nebyla nejvyšší, čemuž nepomáhá ani upadající význam boha, následná degradace vyššího duchovního do handrků skupiny úředníků. A samosebou církev – zdravím do Polska – která rovněž ztratila svou podstatu/funkci a hodnotové vlastnosti, místo toho se z ní stává opět jen skupina kariéristů, kteří si chtějí namastit kapsu. Vadí mi, že sice Havlíček bedlivě zaměřuje své kritické oko na nejvyšší zkažené vrstvy, celkově mi však v skladbě chybí nějaké širší společenské zastoupení. Drobné rozdíly ve společenských vrstvách zobrazeny jsou (třeba ohledně práce – "chudí rukama, bohatí hubou"), ale přijde mi, že se autor nechal zlákat neúnavným tepáním do moci, až zapomněl, že žijí i jiní lidé, kteří by mohli zobrazovat jiné rozpoložení či důsledky mizerné státní moci. Takhle se vše točí kolem mocných. Ale jako jízlivý kousek dobrý, umělecké hodnota jde trochu na úkor sdělení, ale vzhledem k formě pro to mám pochopení. A jak jsem již zmiňoval, jisté aspekty díla se v současnosti projevují až v děsivé podobě.... celý text

Cestou k Ciguri 2021, Antonin Artaud

Nekompromisní a neúprosný Artaud čnící a trpící ve společnosti. V případě Artaudovy poezie funguje tělo jako materie ("kteří mě dřeli, hoblovali, rašplovali, sestřihávali, pumpovali..."), není nic důležitějšího, je třeba jej dostat "z dosahu chamtivosti lyrického tělesného života". Nezemřít, ale "odtrhnout se". Hlavní roli hraje v básních právě to, co je primárně s tělem spojeno: násilí, bolest, pudy, tanec, nemoci, pohyb. Tyhle verše se obracejí proti všem, ale vyjadřují i to, jak moc je psaný výraz omezený, jak lehce lze nedůvěřovat ve slovo. Ani Artaud se při svých záznamech zřejmě nevyhnul vlivu duševní stránky – nicméně například z básně "Tluč a mlať" jde cítit, že by nejradši do papíru obtiskl svoje tělo. Někdy se s nedokonalostí slov vypořádává tím, že do textů zakomponuje znění zaříkávacích rituálů ("klaver striva / kavur tavina / skaver kavina / okar triva"), protože "každý skutečný jazyk je nesrozumitelný". Sbírka je vůbec typograficky zajímává, některé verše je třeba ztučnit, jindy je stránka zaplněna velmi skromně (pokračuje však na další straně), nebo některé básně dokonce jistými poznámkami dostávají charakter divadelní hry. Četné lamentace a výpady na boha či fekální výjevy – vše je sice zobrazeno v různých variacích, nicméně některé oddíly jsou až příliš motivicky monotónní (ale to může být také mou nepřílišnou oblibou obecných slov, které Artaud hojně využívá). Krásnou znovuzrozenou edici také podtrhuje skvělý doslov s mnoha ukázkami z Artuadových nebásnických děl, který ukazuje básníkovu trnitou cestu pařížskými ulicemi, mexickými pralesy i francouzskými psychiatrickými léčebnami. Za nejgrandióznější moment považuju návštěvu rodičů jeho potenciální belgické snoubenky, při níž se Artaud nežinýroval představit indiánským rituálem. A přestože jsou tyto básně vychýlené a v lecčem radikální, dokážu si představit, že tomu, komu vůbec taková kniha připadla do ruky, budou některé verše přece jenom sympatické: "Vinen nezpůsobilostí. / V podivném světě, kam jsem byl vržen, je mi nezpůsobilost připsána jako hřích, / ve světě, jenž ideu hříchu přecházel bez povšimnutí (...)" Poučení Když kost spolkla huňatou hlubinu, kterou duch rozežíral zezadu, otevřel duch doširoka tlamu a dostal zezadu ránu která mu ochromila kosti; takže, TAKŽE, takže kost po kosti se věčná rovnovážnost navrátila, elektrickým atomem otočila a potom se zvolna rozpustila. (s. 111)... celý text

Pan Theodor Mundstock 2015, Ladislav Fuks

Protože svázat život do rozumových schémat a chlácholit se tím, že schopnost přežít je smyslem života, nestačí. Fuksova postava se ocitá v zajetí nejen svého pokoje, ale i svého celého života. Už jen výběr perspektivy je unikátní a posunuje typické židovské téma k dalším vrstvám. Vyšinutost pana Mundstocka se projevuje už od prvních stran – doprovází jej stín Mon, jakýsi vnitřní úzkostný hlas (snad i schizofrenický). Patologičnost hlavní postavy však nekončí, provází jej mnoho halucinací, proto je při čtení čtenář mnohdy na vážkách, co je doopravdy temná skutečnost a co pouze bludy. Hororový a fantazijní svět totiž vcelku přirozeně splývá s okupační židovskou situací. Tolik úzkosti, nejistoty, beznaděje, strachu a temnosti je v málokteré knize. Zároveň však poté, co při úklidu ulice Theodor Mundstock přijde na svoji praktickou metodickou přípravu, začíná se mnoho situací jevit groteskně a absurdně; ať už jsou to výtečné scény u pekaře a řezníka ("tlapy na skle") či návštěva Moše Hause. Umně pracuje Fuks s opakujícími motivy: třeba halucinační slípka či Kolumbova plachetnice, která se stále blíží svému cíli – ten je však pouhou iluzí. Proti moci je jakýkoliv systém marný, smrt je nevyhnutelná, únik přes veškerou snahu nerealizovatelný. Ani detaily nejsou zanedbány, všímám si třeba opakujících se zdrobnělin v pochmurných pasážích knihy (snížek, jablíčko), případně podoby jmen Mon – Šimon (poslední věta – ta krásná a deptající neurčitost!). Fuks se totiž nezaměřuje pouze na individualitu, ale nenápadně mapuje židovský mikrokosmos Mundstockových známých, k nimž se hlavní postava chová dobrotivě a povzbuzuje je. S postavami Ruth a Vorjahrena se noříme hlouběji do Mundstockovy minulosti, která odkrývá, že jeho úzkostlivost a nejistota nejsou zapříčiněny pouze válkou. Naopak v postavě Šimona snad vidím nějaký ten optimismus – že třeba ten, v koho pan Mundstock tak věřil, se přece jenom dostane z pařátů zlé doby. I na jazykové rovině se dějí věci. Třeba postupné přecházení vypravěčova hlasu do Mundstockova vnitřního monologu, množství židovských termínů či využití nejednoznačnosti dopisů podtrhují jedinečnost tohoto díla, které vznikalo zas v jiné složité době. Jedině dobře, že to vyšlo, protože to vážně vyšlo. Sanytrová ulice měla výhodu, že byla poměrně čistá. Dosti čistá na to, že jí procházelo mnoho lidí a na obou koncích stály školy. Co tam zametl, býval jen papír, tramvajové lístky, ohořelé zápalky. Někdy také ohryzky jablíček. Ale slupka z banánu nebo pomeranče nikdy. Zpočátku ho to dost udivilo, děti mají přece banány a pomeranče rády. Ale když zahlédl uniformy ve vysokých botách, kolony vojenských aut a nadechl modrý zápach benzinu a gumy, probouzel se. Vždyť byla válka a okupace. V okupaci a válce není místa na banány a pomeranče, nýbrž na granáty a pušky. A tu si pak uvědomoval jednu věc: že dokud bude on, Žid Theodor Mundstock, mést Sanytrovou ulici, nikdy se tu nebude válet šlupka z banánu či z pomeranče. A metl tramvajové lístky a ohořelé zápalky. (s. 93)... celý text

Otázky rychle kladené v běhu 2021, Rudolf Altschul

Musely to být intenzivní dva roky. Pravděpodobně i intenzivní celý život, jehož téměř polovinu prožil Rudolf Altschul během války. Právě válka, smrt a další depresivní motivy jako by v těchto básních vykukovaly, byly zakryty, sarkasticky pomrkávaly (třeba v textu „Happy days are here again“, který je jakousi básnickou parafrází jazzové skladby). Ostatně hned v prvních textu se nejdříve setkáváme s hudbou, ženami, krásou, vlasy. Jenže právě: „Lokýnky jež dnes / Něžnými přehozy přes oči / Závoje bláznovství / Zakrývají / Mor“. Stejně „Pravda jež tkví v šatech šaška“ nebude úplně taková, jak se na první pohled může zdát. V Altschulových imaginativních básních se to hemží hudbou („zpívá Naděje jež není rapírem“), nocí („Hvězdy kouřící / Alkohol z křišťálových mís / do noci“), exotikou („Přicházíš z ostrovů v Tichém oceáně / Jež se mění v křemičité skořápky“) a i erotikou a celkově milostnými motivy („Odráží se v tvých očí krev měsíce / V očích krev Alžíru / Z dnešních snů se lidé dozvídají / Něco z tebe / A něco ze mne“). Jenže o pár veršů dál se můžou dít věci jiného rázu. To už si myslivci nehrají vodní pólo, ale nastává konec, padají stěny, „A život / Opakovaný do smrti / A ještě do smrti“. Ta nespoutanost výrazu tak dlouhou zakrývá přítomné běsy, až zkrátka musí vytanout. Z Altschulovy pozůstalosti toho nezůstalo mnoho, některé básně jsou dokonce variacemi předchozích, některé si vypůjčují celé strofy. Dvě básně hned na první pohled vybočují z celku: jednak stručné „Právě jsme znovu zjistili, / že všichni mimo nás jsou blbí.“, jednak báseň v próze s jednoduchým dějem. I tak převažuje surrealistická rozevlátost, přičemž surrealismus byl pro Altschula životním poslání: už v šestnácti přednášel o psychoanalýze na spořilovských setkáních. Podrobný průvod životem a dílem Rudolfa Altschula, který zabírá víc prostoru než básně, je rovněž cenný a erudovaný: hlavně části zpravující o okrajových surrealistických hnutí ve válečné době (nikoliv pouze Ra a spořilovští, ale také libenští psychici, Chodci zeleně a michelští surrealisté). Vzhledem ke svému věku byl přirovnáván k Rimbaudovi, ačkoliv ten si již vydobyl místo v kánonu a zbylo po něm nespočet textů, které jsou navíc přístupnější než mnohé Altschulovy imaginace. I tak není od věci občas zapátrat i po těch zapomenutých, jejichž kniha se na pultech objeví téměř sto let po jejich narození. /// Pravda jež hledá svět v náměsíčných Květy hvězd večer pomalu vadnou Vosková loutka zapomněla Ach opravdu zapomněla Vypadnout ráno ze šatníku Orient tváří masek bez pohlednice Zrcadlo – oči žen Marťané hledající čtvrtou dimensi na Zemi A jejich mravenečníci Jak chytří jsou této noci malí mravenci Zpěvavé ryby Noční varhany Zapomínají na malá sluníčka Ano zapomínají Ve vší své něžnosti Jak uloupnout věneček studni Malá vosková maska Ty jež jsi zapomněla svou povrchnost Spát v šatníku Ano ty jež jsi na sebe brala naučení květin Sát ženy z žil Jimiž až do noci proudila noc Ty jež jsi byla vždy tak lhostejná Tak bezúhonná Odráží se v tvých očí krev měsíce V očích krev Alžíru Z dnešních snů se lidé dozvídají Něco z tebe A něco ze mne (s. 24 a 25)... celý text

Máj 2019, Karel Hynek Mácha

V kontextu doby asi zlomové, dnes už mi sice to, že někdo očekává po smrti prázdnotu a netrousí na každém odstavci vlastenecké moudro, revoluční nepřijde, ale i tak je tohle dílo sympatické. Tisíce kontrastů, repeticí, promyšlenost i na bázi vertikálních a horizontálních ploch. K tomu vznešený a libozvučný jamb, který není natlačen na sílu, naopak sedí jako ulitý. Stejně tak ani to opulentní množství básnických prostředků tam netrčí, ale umožňují plynulou četbu. Škoda, že je tolik spojení školními zařízeními zprofanováno a vyždímáno, protože ta kniha má kvality i v mnohem nenápadnějších částech. Třeba první intermezzo mi připadá úchvatné, setkání duchů mrtvých a personifikovaných přírodních a krajinných entit, aby naplánovaly pohřeb. Ještě s dramatickým zápisem! Kompozičně je Máj detailně propracovaný, třeba i tím střídám odlehčených a hutnějších fází, v nichž se dumá nad osudem, konečností a časem a v nichž dochází Vilém ke skutečnosti, že to k ničemu nevede. I to vlastenecké gesto má v malé míře a elegantním (a zároveň krutém) podání své kouzlo. Celkově mi je sympatická ta revolta jednotlivce vůči společnosti, že Mácha takto narušil pořádky, třebaže je to marné, marné, marné. Šeptající mechy a odvrácený lebky mě celkem bavily. I vydání z kritické hybridní edice od Akropolisu je evidentně detailně propracované a rozsáhlý ediční komentář oprašuje původní předcenzurní verzi, ale byl bych přece jenom vděčný za nějaký doprovodný text, který by šel i do interpretace Máje.... celý text

Čest chlapa 2021, Tomáš Gabriel

Málokdo píše tak vnímavé recenze na současnou poezii jako Tomáš Gabriel. A tahle próza je vnímavá rovněž, i když pro mě vlastně dost neočekávaným způsobem – kniha působí jaksi "obyčejně" a jazykově vcelku střídmě (i tak ale zajímavě!). Nevím, jak je na tom dnes žánr jako "rodinná sága", ale s trochou nadsázky bych tak tuto novelu označil. Rozehrání mezi pár postav, jejichž linie se postupně odklánějí a zase spojují, velký důraz na jejich vzájemnou komunikaci. K hlavní postavě – cca třicetiletému Aloisovi – se dostáváme asi nejblíž. U něj nedochází k nějakým dramatickým činům (když nebereme v potaz výstup na střechu), ale k nadměrné (sebe)reflexi, která mu občas v každodenním životě překáží. Třeba ve výborných scénách, kdy musí dozavřít dveře u kuchyně nebo provozuje sebepozorování k kavárně ("Na druhou stranu káva stála pár šlupek, pokračoval, a vybavily se mu šlupky od brambor, jak jimi platí a jak mu prodavačka, oblečená jako řeznice, pár menších kousků vrací do peněženky. Zkusil těch keců nechat, ale chtě nechtě ještě chvíli pozoroval sebe sama, jak se pozoruje.") či jen momentech ustrnutí, přesmyku mysli, zastavení: "Vzpomínka na to, že na tento ořech s bráchou nelezli, jej zaskočila svou intenzitou, které ihned vyšel uhranutě vstříc." Bod, který je pro knihu zásadní, je návštěva rodného domu v malé vísce (ne úplně obvyklým způsobem). Ta konfrontace s minulostí se ale rázem přetváří do střetem se současností; jasně, na tamten ořech jsme lezli, tímhle plotem utíkal náš pes, támhle jsme amatérsky chovali ovci, ale teď je to tady jinak. Hrubé zakotvení v čase (vzhledem k OWS něco kolem roku 2012?) ještě víc posiluje tu nostalgičnost, protože rázem i přítomný čas v knize vnímám jako něco anachronického, něco, co už je zase dál. Výborně je vylíčeno prostředí vesnice. Mnohdy jsem si říkal "ajo, tohle znám, ale nikdy by mě nenapadlo, že si toho všímá i někdo další". To je strašně příjemnej pocit, díky kterému mě kniha i v únavnějších pasážích bavila. Celkově dává Gabriel prostor takovým malým dějům, nuancím v komunikaci, zapadlým prostorům (co je kde na dvorku) – a to mi je obzvlášť blízké, malé opomíjené skutečnosti jdou vpřed. Taky jsme měli dva ořechy, z nichž se dalo lézt jen po jednom. Ne že by byl Alois nějakou polaritou k toxické maskulinitě a její tematizace není v knize zas nějak zásadní, i tak lze zahlédnout rozdílné mužské perspektivy. Zatímco starší osazenstvo v knize zaujímá občas až sexistické postoje, v postavě Aloise se mnohem víc kloubí citlivost a neotesanost, určitě ne stereotyp "chlapství", přesto se však v něčem nedokáže odpoutat od minulosti a starých časů. Obálka je krásná. Mám z té knihy radost. Anna instinktivně několikrát zabočila vždy do té menší a rozbitější uličky, až nakonec strnula vedle napůl opuštěné bytovky se sudem vraženým pod okap na konci obytné zóny. Před ní byl les, ale žádná cesta k němu, jen asi padesát metrů pole s kukuřicí, plevelem a sloupy nijak zvlášť vysokého napětí. Opatrně prošla řádkem, ale i tak ji kukuřice poškrábaly. Vrcholící vedro silnic bylo vystřídáno příjemným parnem pod listy. Pohled zpět vypadal jako širokoúhlá scéna z Vinetoua a Anna ucítila v nohách čerstvě popálených kopřivami, že to je ta pravá špína a nesnáz, že tady jen tak nikoho nepotká, a když, tak že to bude opravdové setkání, při kterém bude vhodné pozdravit. (s. 54)... celý text

Nil, úvod 2018, Erik Jakub Groch

Groch ohledává konce a začátky, úvody do ničeho. Z veršů taky cítím jakousi úzkost z nevyslovitelného, z toho, že to, co vidíme a pojmenováváme, je vlastně něco úplně jiného ("vidieť mesiac ako vyzeral před štvrtinou sekundy", "Hľadím na stromy a kríky naokolo, no vidím len to, čo je za nimi.") Texty jsou dost unikátně strukturované: neotřele umístěné dvojtečky, nenadálá absence interpunkce či velké mezery mezi strofami; právě mezery/mezi-něco jsou znatelným motivem sbírky, ať už se týkají prostoru či času. Častý je také výskyt odkazů nebo rovnou citací – z filmů, filmů a ledasčeho. Krásné je například využití básně od Rudolfa Jurolka, v níž se vyskytne Hölderlinova báseň. Groch její zakončení převrátí naruby a vzniká další znepokojení: slyším blízkou skutečnost, nebo něco vzdáleného, uvízlého v paměti? Právě kvůli citacím Grochova poezie mnohdy není úplně lehká. Naopak díky nim vynikne síla autorova výrazu: mnohé verše ("Pozerám sa na tento deň, a on se pozerá na mňa.", "je úplne jedno ako vznikol vesmír") totiž působí rovněž jako "citáty" (v nejlepším slova smyslu). Tyhle verše bude za několik let citovat třeba jiný Groch. Štyri clony 1 Tvár dievčaťa sa bude usmievať, dokiaľ sa fotografia nerozpadne. 2. Nie je to tvár dievčaťa, čo sa usmieva, len trvanlivosť materiálov, ktoré uchovávajú obraz. 3. Na povrchu, ktorý pohltil žiarenie, vidieť nehybné zrno sivých poltónov na sietnici. 4. Priehľadnosť vzduchu, ktorý dýchala, plochy v pozadí, bledé vrstvy času v prepustenom svetle. (s. 9)... celý text

Stín kapradiny 2018, Josef Čapek

Krásně nejednoznačná, živelná kniha, která v na první pohled kriminální zápletce ukrývá existenciální úvahy i impresionistické líčení. Hlavně jazykově je to velký zážitek, mísí se prostá jazyk s archaismy a přechodníky, košatý jazyk bere a nepustí. I z hlediska vypravěče se jedná o kuriózní případ– nelze rozlišit, zdali již nesplývá s mluvou postav, jestli uvažuje vypravěč či postava, zda se jedná o vnitřní monolog či co. A to není jediná příjemná nejednoznačnost, zvláštně se jeví i dvě hlavní postavy, které lze jen stěží popsat, neboť pro ně je, na rozdíl od epizodních archetypálních postav, typická náladovost. Přesto jsem se nemohl ubránit sympatiím k nim – ta prvotní naivita a bezstarostnost, co zavraždí osobu, se mění v úzkost, strach, výčitky svědomí a pocity viny. Bohatá obraznost při líčení lesa prosakuje i do vnitřního světa a les není jen svobodným prosvětleným prostorem, ale i úzkostným a temným bludištěm. Ta nevšední situace vystavuje Rudu i Václava píděním k jim samým, ohledávají sebe a své sny. A přes všechny ty vraždy Čapek v ani jediné pasáži nesoudí. Morální rozměr díla ustupuje tomu estetickému a mnohem důležitější než "hrozivost" loupežníků se jeví neschopnost vymanit z invaze výčitek. Prvotní svoboda lesa se mění v zajetí vlastní mysli. A vlastně je to v něčem i dobrodružné čtení. Situovat prózu do lesa – už tím je nakročeno k úspěchu. Lehčeji se to člověku běží svou cestou, když nevleče na svých bedrech žádné břímě. Hoj, jak snadno si může spěchati ten, koho nic netíží. Koho netlačí jeho ranec špatností, žádná vina v srdci, koho nespoutává žádná starost a strast, žádný žal. Tak lehkým skokem přebíhá zajíc stinný úval i pole jetelové, neboť nenese na svých lopatkách nic těžšího než svůj sivý chlup, tak letmo se kmitá křovinou pták, neboť jeho křídla i nožky nejsou těžké pod vahou čehokoliv, co by na sobě nesl, tak hbitě uniká suchým listím střevlík, na jehož hřbetě nesedí nic než záblesk paprsku slunečního. (s. 9)... celý text

Rhizomy 2016, Marek Torčík

Lidé ve sbírce jako by se stále míjeli, nerozuměli si – když někdo pleje rostliny mezi kachličkami, jinde se mluví o ebole a migraci (absolutní kontrast lokální a globální skutečnosti). Hodně silně vnímám jmenované "mezibytí" v anotaci, ať už při tematizaci tělesnosti ("tady všude končí části těl / propustné hranice"), řeči či v jazykové rozkročenosti mezi jinými kontinenty. Právě cizí jazyky, společně s odbornou terminologií, dávají sbírce mnohdy jakýsi odosobnělý ráz. Subjekt mizí, objevují se výčty, pak se opět zjeví v jiné osobě. Bližší jsou mi básně, kde převažuje civilnější tón, třeba hned první báseň z botanické zahrady. A taky poslední "domovní" básně! I. vzbouzet se do snů jako na jaře možná, že domov je, kam se vracíš vidíš ho ve všech zbytcích zim – vlhkem zprohýbaná zrcadla vzala svou jistotu a vylila ji v pláč když támhle za výlohou něco tiše prasklo rozdrásala tělo do krve vítr se prohání domem jako po poli chce zpřelámat kosti chce zatáhnout věty pod povrch ale teď už to jaksi nejde (s. 47)... celý text

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých 2017, Olga Tokarczuk

Velmi umné využití žánrových postupů, přestože je po pár stranách jasné, že poslední, o co Tokarczuk jde, je thriller. Velmi sympatická je vyšinutost několika postav – s vypravěčkou se zájmem o astrologii v čele: setkáváme se s ajťákem, který překládá Blakea (jehož verše tvoří motta ke kapitolám, ostatně daly název i knize), prodavačkou v místním second handu, zapáleným entomologem, samotářem pomalu odkrývající svůj charakter. Tokarczuk neoplývá nějakou přímou psychologizací postav, ale vlastně jsem si všechny dokázal dost živě představit. Lidé, zdánlivě nepotřební, trochu outsiderského rázu, ale každý ve svém koloritu. Vypravěčka Jana Dušejková oplývá silnou vazbou k přírodě, přičemž je jí lesní živočich dražší než obyvatel nedalekého městečka. Představuje tak nějakou protiváhu k antropocentrismu, bezohlednosti vůči nemluvnosti zvířat, zároveň je ve svém konání idealistická a emočně silnější než sofistikovaností výrazu (dopisy na policii plné astrologických vysvětlivek jsou ale skvělý). Bohužel se v těchto momentech často autorka neubrání moralizování. Jo, je jasný, že tohle chování je špatně, ale nestačí jej zkrátka zobrazit, nikoliv dále obkecávat? Mnohem důmyslněji na mě působí obecnější motiv ohleduplnosti ke slabším, k těm, kteří nemají hlas – těm ho vypravěčka dává, a to nemusí být pouze zvíře, ale kdokoliv, kdo není privilegovaná elita. Podřazenost se rázem stává silnou stránkou, protože může budovat odpor. Pokud je člověk svobodný člověk, kde je hranice toho, kdy svobodu zas nebereme nikomu jinému? Beru i neobvyklé použití kapitálek ke zdůraznění rovnosti skutečností (potažmo všech zvířat i jiných věcí), psané je to svižně a přitom šikovně, byť občas mě rušily ustrnulé "filozofování", kdy jde Tokarzcuk k věci až moc napřímo. Kontrast mezi striktně konzervativní polským obyvatelstvem a poněkud extravagantní Janou Dušejkovou vytváří humorné situaci, při nichž si uvědomujeme, že podivnost vypravěčky je vlastně v porovnáním s "normalitou" vlastně úplně v pořádku ("Asi bys nechtěla, aby tebe našli zrovna takhle. V takovém stavu. Vždyť je to nelidské." Aha, ale lidské tělo je nelidské. Hlavně mrtvé tělo.). Mám ascendent v rybách. Dion našel na Internetu krátký film. Měl zhruba minutu. Mohutný Jelen útočí na lovce. Vidíme ho, jak stojí na zadních a předníma nohama kope Člověka. Lovec padá, ale Zvíře nepřestává, vztekle na něj skáče, takže Člověk se nemůže odplazit z jeho dosahu. Pokouší se chránit hlavu a uniknout po čtyřech, ale rozzuřený Jelen ho zase sráží na zem. Ta scéna nemá konec, takže nevíme, co se s lovcem a s Jelenem stalo dál. Když jsem uprostřed léta ležela ve svém tmavém pokoji, viděla jsem ten film snad tisíckrát. (s. 195)... celý text

Zimní dvůr 2013, Bohdan Chlíbec

Chlad není ve sbírce způsoben jen podnebným pásem či nějakou sněhovou vánicí, chladně působí i vztahy mezi lidmi, kteří se ve sbírce mihnou. Jako by byl budován jakýsi nejasný mikrokosmos – úplně jsem si představoval, že všechny básně se dějí na nějaké malé ploše. Všepřítomný marast, úpadek, chudoba, spousta nemocí a stáří, zbytky. To vše je ještě umocněno surovým výrazivem. Sbírka je však prosta jakýchkoliv nadměrných figur a tropů, takže vše působí jaksi přirozeně. Místo toho využívá často "upřesňovacích závorek"; říct to podruhé a jinak, zdůraznit jiný aspekt, paralelnost skutečnosti. Velký důraz je kladen na lidský pud, na patologii lidské komunikace, zvrhlost modernity. Chlíbec ukazuje, jak je zhola nemožné opustit hranice svého těla a odpoutat se od přítomnosti. Tělesnost bývá dovedena až do největšího hnusu, třeba v básni Závěť, kde subjekt určuje uložení jednotlivých částí svého těla na roztodivná místa. Materiál, tělo a duše: vše jako by bylo srovnáno do jedné řady jako zajíci na výloži. Trochu jsem bojoval s archaickým lexikem (škamna, prkenice, ohromné množství názvů nemocí, mázdra, fortna; nebo jsem až takový zoomer?) – chápu, že se to k těm anachronickým motivům hodí, zároveň jsem ale narazil na svoji touhu "znát každé slovo", takže pro mě čtení některých básní nebylo úplně komfortní. "Hrůza ze smrti plyne z jistoty, že živi jsme blíž nicotě." Občas to není příjemné čtení, jen co je pravda. Ale sem tam se zableskne nějaký ten cukr pro dobytek. Probudíte se ještě v šeru, mlha, světlo u železničního mostu, vše příznačné, poznáváte svůj dech a tep, tak rádi byste žili. Pak vám sprostota narve před oči práci reklamní kreatury (lidský mozek a vepřové varle triumfují v záměně, sebevědomí poloboha...). V čekárně na nádraží už mají reproduktor, a tak vám kanálie v hudební směně neodvolatelně rozvrací den už zrána. Vrátíte se tedy domů, vyhledat něco, co nezasáhla kupčící zvůle člověka. Rozděláte v kamnech oheň, čekáte tmu. (s. 15)... celý text

Souborná zkouška 2014, Tereza Bínová

S něčím podobným jsem se snad ještě nesetkal, na první pohled striktní koncept nabízí doopravdy mnoho možností. Slov je moc, tak proč jen nevzít ty existující citlivě je nespojit? Až jsem byl překvapen, kolik psychologická terminologie skýtá výrazů, které dokáží tak přesně popsat skutečnosti. Dost malý prostor básní (jeden až čtyři verše) rozhodně není na škodu, důraz je kladen na každé slovo. I krátké básně ale dokáží disponovat paradoxy ("82 / míra osobnosti / bez míry vkusu), které vedou až k humorné ironii ("111 / sedlák nás píchá vidlemi / zdůrazňuje svobodnou vůli člověka"). I takto suverénně lze užít apropriaci. 128 extroverti predátorem spokojenosti... celý text

Okno na jih 2020, Gyrðir Elíasson

Tak moc je sympatické, jak si tohle nenápadné dílo na nic nehraje. Island, samota, hudba, ptáci. Do toho spousta každodennosti a pár vznětlivých momentů. Bohatě to stačí. Vypravěč se lopotí ve mnoha věcech: nedaří se mu psát, vyrovnává se s vnitřní prázdnotou (kterou nedokáže překrýt ani krásná islandská příroda), jeho pokusy o komunikaci končí žinantními momenty. Všemu nahrává i absence nějakého příběhu: jde vlastně jen o deníkové fragmenty, drobné imprese, hlasité zprávy z rádia, civilní postřehy. Skrz pozorování okolí vychází najevo vypravěčův vnitřní svět, byť schválně pouze v konturách; mnoho by toho o sobě neprozradil. Elíasson je zpravidla minimalistický, jeho popis je přesný, většinou založený na barvách a zvucích. Vypravěč si vybírá podněty z okolí a je mu úplně jedno, nakolik přijdou čtenářovi zajímavé. Všechno, i ty nejdramatičtější momenty (zjevující se vzpomínky na rodiče, myšlenky na osoby s šedivýma očima), je popsáno s introvertním klidem, nic nepřevyšuje jiné. Když vypravěč například jede v autě a před sebou vidím neuctivé zacházení se zvířaty, zobrazí to. Ale nedělá z toho nějaký přehnaný environmentální apel. Kdyby se před ním zjevilo cokoliv nelidského, okomentoval by to obdobně. Rozdíl nastává v případě neotřelých metafor, které si tu a tam Elíasson dopřeje ("Sleduju ovce na břehu řeky. Bloumají mezi hromádkami řas jako stařeny v prodejně látek a metráže, když mají slevy. Doufám, že narazí na nějaký výhodný kauf.") Důležitá je každodennost – zaznamenání sebemenší banality se stává alarmujícím v případě, kdy se opakuje. Ať už jsou to krkavci pochodující po střeše domu, hovory s matkou, popisy počasí, lamentování nad starým psacím strojem Olivetti (zatracené béčko!), návštěvy knihkupectví a obchodu s potravinami či pálení dopisů. Právě tím, jak se jednotlivé drobnosti opakují, se umocňuje jejich zásadnost pro vypravěče. Zajímavé jsou i díla, které spisovatel zmiňuje. Totožnost holandského malíře, který měl domek blízko vypravěčova působiště, jsem sice nedohledal, ale jinak se zde můžeme setkat třeba s Kunderou či Hrabalovou Příliš hlučnou samotou, což je takové milé. Jasně, vypravěč se většinu času profiluje jako stárnoucí morous, který setkáními s lidmi příliš neholduje a jeho poznámky jsou spíše suché. Tu a tam ale probleskne jeho smysl pro sarkasmus, třeba když potká prodavače s tričkem "DOKÁŽETE SE PARÁDNĚ ODVÁZAT". Právě tyto situace postavě dodávají na přirozenosti a odhalují její charakter, který není striktně daný. A mně by stačilo snad i jen to ptactvo a skalní ostruhy. Krása. Až bych si troufl porovnání s Borkovcem, ale nakonec si netroufnu. Oba jsou specifičtí. Myslel jsem, že jaro s konečnou platností dorazilo, ale když jednoho dne vyhlédnu z okna, je všechno zase pocukrované sněhem. Na pláni těsně za plotem se krčí kulíci. Možná je pravda, že v téhle zemi vládne jedno roční období: podzim. Pamatuji si, jak jsem se bál nukleární zimy, věřil jsem, že studená válka odvozuje svůj název od hrozby krutých mrazů. Nikdy jsem se ničeho tak nebál jako právě jí. Teď mám ovšem důvod bát se věčného léta, dokonce i tady. (s. 35)... celý text

Médeia 2019, Eurípidés ze Salamíny

Vášnivost sama. Pomstychtivost, lítost, zloba, nenávist i láska čišící z lidského nitra. Všechno se koná pouze před jedním domem s relativně malým počtem postav, ale i to bohatě stačí. Výborně funguje sbor, který chápu jako soubor lehce přikloněný k Médeie, zároveň však schopen racionálního uvažování, neboť jeho členky nepropadají na rozdíl od Médeii v zoufalství. A přestože vidíme její zlověstné konání a rozhodování o tragických činech přímo před očima, i tak nějakým způsobem nacházíme sympatie. Touha po vykonání co největší bolesti kvůli vykonání obrovské bolesti. Vzepření se osudu nejméně vhodným způsobem, ale žádný jiný by to zoufalství neukojil. Živé drama.... celý text

Atlas bytostí 2020, Radek Malý

Mroži pářící se s ještěrem. Vlaky s chatovou úpravou. Nosorožec napichující na roh různý lidi. Rendezvous s ptakopyskem. Roztleskávačky v okapech. Nákupy slámy v kamenolomu. A tak dále. Mnoho mnoho imaginace, která se však nerozvíjí do nějakého fantazie jiné galaxie, ale naopak vrací pohled k lidskému. Vlastně by mi to stačilo už jen z té stránky, kdy se kochám podivností, svérázným humorem a absurdními mikropříběhy. Neuspořádanost sbírky (on ten název "atlas" je celkově spíš parodický), jakási tajemnost (zřejmá už od motta sbírky) a nedořečenost nejsou pro čtenáře příliš záchytnými body. Ale vlastně mi to vůbec nevadí. Stejně jako v textu představuje Malý svoji představivost, může se toho chytit i čtenář. Pokud byl dosud autor brán jako jeden z mála současných představitelů vázaného verše, zde sbírka skýtá množství různorodých forem – dopis, sen, recept, encyklopedický zápis, přehled, mail. Krom toho, že jsem si nemohl být ani přibližně jist, co za prapodivný obraz se objeví na dalším verši, tak jsem si ani nemohl být jist, zdali další báseň nebude zapsána jako kvízová otázka. Bytosti nepředstavují v knize žádné stvůry. Podivné bytosti z bestiářů a pověstí se tam mihnou, to ano, vymyšlené (vážně vymyšlené? jen kvůli tomu, že je nikdo neviděl?) druhy, jasně. Nejzajímavější jsou situace, kdy dochází k jakýmsi pochybám nad zvířecí a lidskou podstatou existence a dochází k prolnutí či k záměně. Hned v první básni, kde se v 5:37 upaluje živočišný druh v průjezdu, subjekt říká, že to "mělo tvoje oči". Promítáme si tedy do imaginativních tvorů své vlastní postřehy? Nestáváme se pak jimi sami? Však v nejkratší básni celé sbírky se píše "Ještě jiné zvíře jsem toho dne zahléd / neslo před sebou zrcadlo". Můžeme se podivovat nad roztodivností druhů, které ani neumíme pojmenovat, ale nakonec stejně docházíme ke zjištění, že nevyhnutelně patříme k nim. V jiné básni zjišťujeme, že "jen Bůh je prý jeden / a to není sám". Proto čtu knihu trochu jako svědectví o unikátnosti každého organismu, za všemi možnými maskami a názvy se totiž vyskytuje jedinečnost. A krásné ilustrace! Stejně jako text pěkně tajemné a evokující zvídavost. Chtěl bych vést skrytý život paježury snést jediné vejce a vylíhlé mládě pak nosit ve vaku a v horských vlhkých lesích Nové Guinei citlivým rypcem za nocí rýpat ponravy a jiné Rád vařím více lidem. Introvert Cena i poloha pokoje se mi zamlouvají (s. 12)... celý text

Podivný případ se psem 2014, Mark Haddon

Docela přesvědčivá sonda do života autistického chlapce (a v značné míře také do života jeho okolí, protože ačkoliv nemá Christopher rád dotyky a vyjadřuje se poněkud chladně, je na necizí osoby vázán), která je unikátní hlavně perspektivou vypravěče. To dbaní na systému a řádu, odpor k nejasným emocím a nejistotě celkově, lehce poťouchlá genialita, vnímání doslova či odmítnutí metafor (přirovnání si vypravěč povolil v poznámkách), to vše dělá z hlavní postavy nosný pilíř celé knihy. Přestože Christopher čtenáře varuje, že v jeho knize není žádný vtip (až na jeden o ekonomovi, matematikovi a fyzikovi, chichichi), mnoho situací díky jeho pohledu působí komicky, neboť vnímání světa se stává zásadně odlišným, pročež některé zažité každodennosti působí absurdně. Perfektní je třeba motiv barev či aut – pro nás náhodné a nedůležité záležitosti se stávají stěžejními momenty vypravěčova dne. Zajímavá je i forma, dějová linka je prokládána četnými úvahami, přehledy a výpočty, doplněna kresbami a diagramy. Jen mi to teda přišlo po nějaké době dost utahané, ten zprvu zábavný rozvleklý popis se stával úmorným a výpočty příkladů z matiky jsem přeskakoval. Asi méně nápadné, nicméně podle mého pozoruhodné je tematizování samotného psaní knihy, inspirace Sherlockem a následné rady od učitelky Siobhan. Naopak detektivní linka slouží spíš jako křižovatka k rodičovským osudům, proto bych o ní mluvil s jistou nadsázkou. Pravda nade vše. Ale nevím, za těch dvacet let jako by ta zvláštnost díla trochu vyprchala. Možná proto, že vývojové poruchy už zkrátka nejsou takové tabu a mnoho populárních i nepopulárních děl jejich specifika zobrazuje. Then I went out of the toilet and I saw that opposite the toilet there were two shelves with cases and a rucksack on them and it made me think of the airing cupboard at home and how I climb in there sometimes and it makes me feel save. So I climbed onto the middle shelf and I pulled one of the cases across like a door so that was shut in, and it was dark and these was no one in there with me I could´t hear people talking so I felt much calmer and it was nice. And i did some more quadratic equationis like 0 = 437xx + 103x + 11 and 0 = 79xx + 43x + 2089 and I made some of the coefficients large so that they were hard to solve. (s. 95)... celý text

Básně ticha 1994, Jiří Kolář

Z celého díla srší láska ke slovu. Ale nejen ke slovu, protože Kolář ohledává hranice poezie, výtvarného umění i hudby a zjišťuje, že jsou vzájemně propojené. Zde je dbán důraz na každé písmeno. Rozpitvat báseň, uvést slovo do rozkladu, napojit obraz. Některé básně zkrátka nelze přečíst. Významová složka bývá občas velmi rozvolněná, protože je kladen důraz hlavně na grafickou stránku básně. Vrcholem této techniky jsou dle mého básně z oddílu Gersaintův vývěsní štít, ve kterých Kolář tak trochu projevuje poctu oblíbeným literátům, výtvarníkům a skladatelům. Evokuje to ve mě zvídavost – pro čtenáře jsou některá jména třeba neznámá, hledá, až najde konečně výtvor podobný předkládané básni. Kromě zvídavosti je pro básně také typická rafinovaná hravost. V některých básních dokonce Kolář navozuje se čtenářem dialog a nabádá ho k zapojení do básně – dochází poté k vytváření grimas, čtení za jedení jídla či podtrhávání nadávek. Abecedy stávkují, samohlásky vyhlašují revoluci. Důraz umístění každého písmena je neskutečný, ještě když bereme v potaz, že autor básně psal na psacím stroji. Takhle kniha tak představuje specifický přesun Kolářova působení od psaného k výtvarnému. I prázdná místa mají na stránce svůj význam. Co den Dnes v 15 hod. stř. č. sešli se v Naláci parodů vestupci zálmocí k 777.999 schůzi sblínání o jedžení Výpadu a Záchodu Po mitnácti panutové náměně výzorů se doplomatové dihodili aby se schůští příze zínala kotra v 15 hod. stř. č. Pozotičtí polirovatelé se nadují v shozorech že na ješním dnednání byl učiněn potrný pakrok v 69 panku čláragrafu 96 náplňku dovrhu konspekce a introly podzemí v hloubce 84 až 87 tisíc metrů (s. 67)... celý text