lubtich přečtené 430

Co drží Nizozemí 2010, Viktor Špaček

Náhledy na každodennost. Viktor Špaček zkoumá nuance mezi vnímáním ("Kámen / je / kámen. // Anebo strop obydlí svinek? / Bitevní pole mravenců? / Vyhřívadlo zmije?"), v běžných situacích naznačuje velké věci. Zanedbatelné věci, jako je příchod do kuchyně, plápolání vlajky či setkání se sousedem, vyvolávají v autorově podání pochyby, zdali v tom není ještě něco víc. Takové básně jsou mi obzvlášť milé, ještě když je jejich nejistota umocněna řečnickými otázkami. I po jazykové stránce mě to baví. Docela neotřelá přirovnání ("Jako když černá kočka zavře oči / a splyne s tmou,") a občas taková popouzející slova, která mi v určitém spojení utkvějí v hlavě ("jako když večer spolkne sluneční hodiny" nebo "číhavý dopis"). Směr Ale už je konec tomu podivnému někdy vzrušujícímu, klopýtání ve tmě... Vyšlo slunce, rostliny pochopily. A všechno je teď nakloněné tím neúprosně správným směrem. (s. 22)... celý text

Telekristus a mentál 2006, Petr Měrka

Něco mezi fantasmagoriím a absolutním šílenstvím. Nevím. Na jednu stranu obdivuju Měrkovu neskonalou fantazii, střídání jazykových vrstev a občas poměrně vypečený černý humor. A prvních pár povídek bylo vážně šokujících, skáče se sem tam, je to přehlcený a má to drajv. Ale ta přehlcenost má po čase i své stinné stránky. Po dočtení si fakticky nevzpomínám na dějovou linku jediné povídky, zkrátka to působí dost na okamžik, na chvíli, kdy to čtete, ale následně to hned vyprchá. Ten bizár, absurdita a pošahanost se zkrátka nedá recyklovat dokola a dokola, přinejmenším mě to po chvíli skoro i nudilo. I tak je Měrkův styl osobitý a nezaměnitelný, osobně mi však vyhovují spíš jeho delší texty. Tohle bylo třicetkrát vše a zároveň nic. Ale obálka vzhledná! Taková umírněná verze toho, co se v Měrkových prózách odehrává. A já viděl, jak se do něj pustili dva vlci. Trhali ho na kusy. Vojenský prostor je opravdu místy nebezpečný. Ale Xaver Piškot to bral s ledově klidnou, bezmála až kamennou tváří. "I masožravci se musí najíst," byla jeho poslední velmi tichá slova, která jsme však už nemohli zaslechnout, protože jsme docela přirozeně šli dál na houby. (s. 16)... celý text

Praskliny 2020, Klára Vlasáková

Kéž by bylo víc takových Vlasákových! Tohle je trefa do dnešních dnů jak dělaná. Pozdní kapitalismus ve svém nejohavnějším hávu. Děj je tvořen spíše mozaikou různých osudů než nějakým lineárním dějem, už to je velký plus, takhle je to postupné skládání mnohem naléhavější. V hlavních rolích: bílá koule a lidi. Hlavně teda jedna rodina a další postavy beze jména (Kazatel, Ředitel). Hodně tísnivá atmosféra. Plno zdegenerovaných, frustrovaných a otupělých postav, které nehledají pomoc v lidském kontaktu (nutné upozornit na celou "odměřenou" atmosféru, což prostupuje i do stylu psaní), ale v platu medikamentů. Svět, v němž křehkost a citlivost nemají své místo. Vše zrychlené a dělané pro zisk. Zobrazení spousty současných témat: klimatická změna (výborně umocněno gradujícími popisy vzduchu), automatizace, nadnárodní korporáty (jeden z nich taky vydal tuhle knihu, lol), informační přehlcenost. Společnost, které chybí vize, tak hledá přesah v pseudospirituálnu. A tohle všechno v tomhle románu najdete a je to pecka a mám z té knihy upřímně radost a doufám, že se tohle do výběru na Magnesii literu dostane. Ale i tak jsem šťoura: občas zbytečně roztahaný styl (v doslovu mluví Jan Bělíček o podobnosti s Bellovou; ano, neotřelá obraznost, ale bohužel i podobnost negativní s otravnými popisy). Možná bych to přežil i drobet delší, fakt jsem se nenudil a komplexní obraz by zasloužil možná i delší zpracování, třeba se kouknout pod čepici těm "shora". Dost mi to připomnělo Elsu Aids a jeho Přípravy na všechno, i když tam to bylo mnohem více s introspektivní sondou specifického jedince, takže jsem byl na ještě menším prostoru nabažený. Praskliny bych překousl i delší. Kapitola "Když se zavřely školy" obzvlášť procítěna. Listen a Odeon zůstávají asi posledními nakladatelstvími, od nichž jsem knihy z nadnárodní společnost s drobným skřípáním zubů odhodlán číst. Takže dobrý – a teď najít praskliny. Zamíří na chodbu před svou kancelář. Jeho kolega tam pořád leží; krev pod nosem má už zaschlou. Dýchá – hruď mu pravidelně stoupá a klesá. Oči má otevřené, dívá se prázdně do stropu. Oto k němu dojde, nejdřív jen poklekne a pak si lehne na zem vedle něj. (s. 18)... celý text

Srstí 2017, Liliane Giraudon

Správně divný povídky, které vyznívají poněkud vágně, nejasně a jsou poměrně dost těžce dešifrovatelné. Někdy taktéž krapet nechutné. Výskyt těl a zvířat frekventovaný. Občas to začíná pěkně srozumitelně, ale pak se to zvrtne v surrealistický guláš. Něco je slabší, něco zas řádně silnější. Nejlepší za mě Centrum (setkání překladatelů z mrtvých jazyků, kteří chodí do podivného salonu), Pauline Buinossová (extravagantní umělkyně tvořící sochy z nezvyklého materiálu na vesnici) a Lidiina noha (křížení různorodých druhů zvířat). Nemůžu říct, že jsem všechno pobíral, ale můžu říct, že jsem si to užíval. Viděl, jak slunce za oknem, u nějž pomalu pokuřoval, bledne. Pomyslel si, že ona mu to dokázala, mimoděk a jednou provždy, zapovědět žlutou barvu. Protože už od chvíle, kdy mu ta, jíž říkali "slečinka z Kremlu", místo aby si rozepnula knoflíčky, mrštila mu do tváře rukavici, stala se mu ona barva natolik nesnesitelnou, že ji vykázal ze svého okolí. Jednoho léta ho tak během procházky s jinou ženou postihla srdeční arytmie, když si uvědomil, že šlape po celých lánech pryskyřníků. (s. 53-54)... celý text

Vyměřování vzdálenosti 2020, Jan Jindřich Karásek

Radost číst – už jen konceptem je kniha tak silná a velmi chytře strukturovaná. Titulní oddíl se skládá z básní s názvy části těl, v níž je poloha intimnější, zobrazováno je ovlivnění a blízkost člověka, což se ostatně promítá i do cyklu "mizících" osob. Ten je ještě protkán krátkými prózami, což je osvěžující prvek. Trochu jsem se obával, že Mizení (každá báseň zobrazuje osud osoby, která zmizela) bude působit repetitivně. Ale vůbec ne, každá oslovovaná persona je osobitá. Jejich charakter jako by vykreslovalo zejména jejich zmizením – to se totiž ukáže, co pro ostatní znamenaly, jaký má jejich absence dopad, co po nich zůstává... Rozpětí těchto tragických osudů je široké, od tříletých dětí po zoufalé manžely. Lubomír tahle sbírka se ti Lubomíre velmi líbila Jaromír brusinková jahodová pomerančová marmeláda – borůvkový rybízový angreštový džem – okurky česnek feferonky nakládané ve sklenicích – sušené broskve a sušená rajčata a švestky a žampiony – slivovice a meruňkovice a jablkovice – poklady těla co už nedýchá když tě nenašli – sešli se přátelé a příbuzní v království tvého špajzu pili a jedli a vesele vzpomínali – na všechen čas který jsi věnoval konzervování času do jeho lahodnější budoucnosti (s. 69)... celý text

Slast 2019, Marta Dzido

"Chtěl bych všechny pozabíjet a nechat jenom nás" (s.7) Jo, takhle radikální začátek má něco do sebe. Ale pak už to pokračuje něžně, melancholicky, nostalgicky, tělesně a co považuji u milostného románu za parádní a rozhodně nesamozřejmé – bez bezhlavé patosu. Novela je ve formě milostného dialogu ženy a muže, kteří vzpomínají na konec devadesátek, konkrétně na jejich svobodný, nicméně intenzivní vztah. Ze začátku jsem se lekl, že to bude vyloženě jen mluva z jedné strany, ale po pár desítkách stranách zazněla i mužská perspektiva. Koneckonců se jazykově oba protagonisté nijak extrémně neliší, mnohdy dokonce ani z promluv není zřejmé, kdo právě vypráví. Jazykově je to ovšem paráda. Poetický tělesný jazyk, i v explicitních scénách velmi vkusný a osobitý. Překlad Anny Plasové je každopádně povedený. A nejsou to jenom vzpomínky. Do toho jsou zakombinovány i představy, "co by kdyby" a podobně. Svěží a sugestivní. To zobrazení nejistoty, zádrhelů ve formě mantinelu dospělosti, žití okamžikem, neschopnosti se odpoutat od vzpomínek. Zajímavě působí i jakási odtažitost v kontrastu s bezmeznou láskou; On a Ona se ani neoslovují jmény, zatímco znají každý kus těla toho druhého. A ještě takovej point – teď možná doplatím na svoji "zetkovství", ale ta volnost a svoboda vztahu mi nějak tak přišla s absencí technologií přirozená. To umocňuje pasáž na straně 16, kde zaznívají slova jako "snap" nebo "stories". Jako by tohle byly věci, které nás nějakým způsobem také svazují. Ale to už asi dopouštím asi nadinterpretace. A jasně – nepochybuju o tom, že někomu to může přijít příliš tělesné, chování hrdinů příliš lehkomyslné atd., taky jsem se třeba divil minimu verbální komunikace. To však nic nemění na tom, že zobrazený je ten vztah skvěle. Těší mě, že tato kniha byla vydána v konzervativním Polsku a že polská literatura rozhodně nestojí za starou belu! A mimochodem, toto(!): Představoval jsem si život s tebou, jak navštěvujeme různá zakázaná místa, opuštěné továrny, rezavějící jeřáby v loděnici, prolézáme dírami v plotech kolem cedulí s nápisem Vstup zakázán. Chodíme po zahnívajících předměstích, já hledám poklady a doluju z hlíny všelijaké haraburdí, kovové trubičky, skleněné zkumavky, rozbité strojky, šroubky, kousky keramiky a ty mi říkáš, že na našem balkoně budou vypadat krásně – jako sochy, úžasné a zcela neužitečné umělecké instalace. (s. 64)... celý text

Nejsmutnější kapela na světě 2007, László Darvasi

Darvasi nás vtáhne do mnohých míst – ať už je to maloměsto, izolovaná obydlí či vesnice, vždy působí středoevropským dojmem. A pak krásně vypráví. O izolovaných, ztracených (v sobě i v okolí) a mnohdy deprimovaných lidech, ale krásně. Zároveň je všechno vlastně tak trochu nejasné, naznačeno v konturách, že pointa může být vícerá. V něčem mi to dost připomínalo Lásku za časů Mahlstadtského dítětete od Clementa Setze. Akorát více absurdní, postava ukotvena k místu jako by se začalo projevovat nepochopitelně. Nejvíc sugestivní byla za mě povídka Na hoře – otec a syn (poznávací znamení: voní pryskyřicí), izolováni od společnosti, v níž syn přebírá postoje po otci. A pak taky titulní povídka – obraz maloměsta, v němž dochází k typickým neshodám a peripetiím (pochopitelně to "typicky" ve výsledku vůbec nevyznívá). Jen mě trochu iritovala sazba, nejsem sice nějaký sazeč, ale to urputné zarovnávání do bloku mi přijde zbytečné, kor když jsou pak nějaké slova špatně rozdělena. To je nicméně malicherný problém, jinak je tato kniha, stejně jako její obálka od Radka Brousila, famózní. Valdek si pamatoval, že ten stromeček za několik dní vzplanul a hořel jako šípkový keř v Písmu svatém, ale jeho popel byl černý a zapáchal a stopy po připálené čokoládě se z parket dlouho nedaly odstranit. Někdy se život opravdu podobá opeře, z níž vypadly velké árie. (s. 129)... celý text

Před setřením 2016, Jiří Feryna (p)

Syntax a lexikum obrácené o 180 stupňů. A doopravdy, jazykově je to zážitek. Třeba i poupravením otřelých výroků ("Tak pravil Paranoia", "Co na zemi to na jazyku"), nebo libozvučností ("Voli si libují ve vikvi") tvoří Feryna doopravdy osobitý styl. Otázkou je, jak moc se pak čtenář ubírá k celku básně. Dost často mě zaujalo nějaké dvoj-trojverší ("Místnostmi proplul mořský ďas / a vybraný pokoj byl naplněn tmou / aby se mu smělo říkat obývací" - bomba!), ale vlastně jsem se ztratil ve volných asociacích. Nicméně za to mohou možná i mé čtenářské nekompetence, sbírka je to poměrně těžká. *** Čí to byl nápad hospodyně Neviděl jakživ takovou řeku přímo proti dveřím police s komínky složených kostižerných svetrů Pak už bylo zcela jedno že pravidelně mění květiny (s. 15)... celý text

Adam Haberberg 2011, Yasmina Reza

V objektivu Yasminy Rezy se objevují stárnoucí muži. Konkrétně jejich autentický vnitřní svět. Opět zajímavá postavička – vyhořelý spisovatel, kterého už dávno netěší manželka ani děti, do toho se mu ještě dostává zdravotních problémů s očima. A tak pozoruje ve zvěřinci pštrosi, to je takový milý. Pak potká na svoji bývalou spolužačku a začnou se, spíš teda v jeho hlavě, dít věci. Celé je to velmi živé. S myšlenkami a vzpomínkami, které občas dosahují volného charakteru, se prolíná aktuální dění a dialogy. Dialogy velmi nucené, nicméně naprosto výborně konstruované (dramatická zkušenost Rezy je zřejmá). Takové ty strohé strojené konverzace zakončené frázemi jako "Jo, jasně.", "Nojo." Suchopárný, ale tak skutečný. Až v přítomnosti bývalé spolužačky Marie-Thérèse si Adam začne uvědomovat nedostatky svého života a začnou se mu jevit iracionální úzkosti. Výborně zobrazená frustrující osamělost, když se člověk nemá o koho opřít, ale zároveň jeho postoj vůči okolí zůstává kritický. Ale občas je i ten cynismus poměrně vtipného rázu, že z toho zas taková depka není. Moc se toho neděje, ale mluví se požehnaně. A taky výborně. Albert má Martinu, která mu masíruje nohy a připravuje mu telecí brzlík, já mám Irenu, která mě nenávidí. Chceš snad ženu, která by ti masírovala nohy a dělala telecí brzlík? uvažuje a prohlíží si agresivně červenou cihlovou zeď pavilonu šelem. (s. 15)... celý text

Vlastivěda 2010, Jonáš Hájek

V řadě vydaných sbírek Suť - Vlastivěda - Básně 3 je Vlastivěda bohužel takovým údolím kvality. Ale oddíl Závěsný obraz to ještě vyšvihnul. Hájek opět těží ze zajímavého pohledu na banality všedního dne, často zakotvené v nějakých místech. Právě tyto básně pak působí skvěle, třebaže někdy až příliš popisně, i tak mě tahle poloha baví (básně Sušárna č. 3, Procházka, Chalupa). Horší je to v básních, ve kterých se Hájek snaží o kontrast nízkého s vysokým. Tam se z toho stává mnohdy až nečitelná skrumáž slov, bohužel taky často plná explicitních básnických slov, nebo jsou pak tyto slova tématem celé básně (báseň Uvozovky). A i když je v Hájkových textech poměrně důležitá forma, tematicky jde o příjemné kusy, třeba poslední básně z titulního oddílu s nádechem přírody, někdy až turistické atmosféry, mají své kouzlo. Ale dobré básně se tam najdou, ne že ne. Teď už jen doufat, že Výlet do Schengenu nebude dalším údolím. Chalupa Z prožraných peřin jasně vyplývá, který tvor se tu nejvíc zabydlel: malinká kostřička zůstala vespodu jak hrášek přitlačený princeznou. Velká lípa, rozkročená jak Majkl, dělá díru do střechy, mračna včel k tomu dodávají zvuk, když kvete. Podmáčené základy, povolené trámy a špatný signál, zatracená práce. Lis na ovoce si nevybavuje ovoce. Též víme, že se sem jednou za čas podívá zloděj. Poslednímu vděčíme za otevření komory. Snad někdo na Cestě hledal ten zavařený poklad. (s. 46)... celý text

U strážnýho anděla 2007, Jerzy Pilch

Prvních padesát stran jsem z toho byl vyloženě na větvi, pak to začalo drobet chátrat, i tak je přirovnání k Vieweghovi na obálce dosti vzdálené; tahle kniha je totiž velmi rafinovaně strukturovaná. V různorodých kapitolách se kříží vzpomínky, dopisy, citáty od slavných literátů i úvahové pasáže, téma pro mě už tak úchvatné není – další intelektuál (zřejmě do jisté míry Pilchovo alter ego), který takzvaně "propil všechny pračky světa". (s. 58) Problematika alkoholu je zde zásadní otázkou, řeší se ze všech různých stran, ale v protikladu k tomu máme zas takové to knihomolství a literátství. Vypravěč povídá o zážitcích z alkoholové léčebny a seznamuje nás s různými zvláštními postavičkami rázu svérázného. Stylisticky je to paráda, obzvlášť různé stupňování a opakování větných konstrukcí působí naléhavě. Naopak v pasážích, kde se popisy podléhají imaginaci a dostávají nereálných rozměrů, naléhavost kvůli odklonění přece jenom upadá. Ale drajv to má! A hlavně, co nechápu: v Polsku devět dotisků? Halo? Poláci jsou asi silně intelektuální, nebo nevím, nicméně takto si masovou literaturu rozhodně nepředstavuji. Pěkný! Nastoupila jsem do výtahu a stiskla všech dvanáct tlačítek, bydlíme totiž ve dvanáctém patře. Díky tomu se výtah každou chvíli zastavoval a já během té dlouhé cesty přerušované častými zastávkami popíjela šampáňo. (s. 26)... celý text

Královnina šavle 2008, Dorota Masłowska

Dobrá kniha tohleto, ale Rumuni byli lepší, Doroto! Po této záležitosti už se ostýchám jakýkoliv text označit jako svérázný. Masłowská si jaksi nebere servítky. Ironie a nadhled na maximu. Suverénní rýmovaný jazyk, kterým vypravěčka nekontrolovatelně přeskakuje od skutečnosti ke skutečnosti. Až je z toho chvílemi až moc velkej guláš. Samotný děj asi není nikterak šokující (minimálně v té jazykové záplavě ne), ale vyobrazení směšných kartonových postav v mantinelech kapitalismu má své kouzlo. Jen mi to přišlo časem už dost repetitivní, klidně bych se obešel bez poslední "kapitoly", která působí dost recyklovaně. Ale autenticita nesmírná a atmosféra středoevropská z toho srší rovněž nesmírná. Všemožný polský současný reálie, zatímco aluze jsou zde vlastně antiliterární a působí spíše tak, jako by si Masłowska střílela i z nich, tedy z nějakého "intelektuálna". Tím, že v próze jsou mantinely patřičně širší než u dramatu, tak to je poměrně divočina. Což ne že by třeba Rumuni nebyli divočina, ale ještě taková divočina na uzdě – a to mi asi vyhovovalo víc. I tak ty prachy z Evropské unie stály za to! Ulicemi. Po schodoch. Křovím Stáňa běží, dokonce na slupce od banánu uklouzne, čímž čtenáře s nízkým instinktem kulturním pobaví, kabát rozhalí a v blátě se vyválí, to je legrační, to je legrační a srandovní, i když jemu to připadá strašný. (s. 97)... celý text

Kenotaf 2018, Klára Goldstein

Na první pohled nikterak vybočující kniha v současné produkci, ale zejména díky tématice druhého oddílu jsem musel tento předsudek smést ze stolu. První oddíl je milostného rázu, byť ta "milostnost" je spíše v konturách, v první řadě je reflektován strach, úzkost a obavy. Tento oddíl končí prostými, ale krásnými verši: "Chci tě zase / slyšet / mluvit k lidem" Po individuální promluvě se nám dostávají básně, které se vážou k místům a událostem v Latinské Americe. Zde jsem doplatil na své historické neznalosti, i tak lze básně číst i bez chápání aluzí, třeba jako pomíjivost lidských osudů. Vnímání všemi smysly, které se velmi často kříží, a byť Goldstein nevyužívá nikterak široký slovník (velmi často se opakují motivy ticha, noci, deště), nicméně dokáže vyjádřit skutečnosti pomocí těchto slov velmi neotřele – např. zmiňované ticho je "vylité do ulice", "zpřerážená ticha mezi lidmi, nebo "v tiché půdě vysychají stébla". Naléhavá skvělá kniha. V/ Zahrada padla jako první Brouzdáš šedivou trávou Občas se dotkneš větve Netušíš, co jim říct Po kmenech splývají roky vystavené rzi (s. 17)... celý text

Továrna na mucholapky 2011, Andrzej Bart

Poměrně osvěžující vykročení z tradičního schématu historického románu, kdy se dění převrací z pohledu jednoho účastníka na druhého, s velkým množstvím intelektuálních odkazů. Hlavní linkou je soud, v němž je souzen Chaim Rumkowski (nutno říci, že reálná postava, což byl třeba pro mě absolutně nový poznatek – pro polské čtenáře asi hned jasnější), předseda Juderantu lodžského ghetta. Soud je fiktivní a nekompromisní, nicméně velmi sugestivní – střídají se ironické úšklebky se silně emotivními výpověďmi. Každý má co říct a každý to řekne jinak. Je zřejmé, jak jsou všechny osoby vlastně poměrně chmurné existence – i ti, co žijí v domnělé důležitosti, jsou pod tlakem někoho z vrchu. To je pudí k útlaku zas nižších vrstev. Druhá linka, která je marginální, zobrazuje spisovatele (zřejmě alter-ego), který provází Češku Doru po Lodži. To je sice pěkná procházka s mnoha historickými odkazy a souvislostmi (a tolikrát je v ráži i Česko, například Sylva Fischerová), nicméně mi nějak unikal význam a úplně bych se bez této linky obešel, byť mě jisté chvíle nalákaly k návštívení Lodže. Pak musím vypíchnout skvělé rámcování knihy – příjezdu a odjezd vagóny, a také silnou metaforu, jež dala knize název. Takovýhle historický romány poněkud můžu. „Pokládáte rvačku za zmlácení starce, který pak musí šest týdnů ležet v nemocnici? Mám tady výpověď svědka, povoláním kamnáře, který vypovídá, že jste panem předsedou úplně zdemoloval celé topení.“ „Bylo už staré a zrezivělé.“ (...)... celý text

A znovu láska 2011, Jan Skácel

To je tak, když se vaši milí příbuzní dozví, že čtete poezii. Nafasujete Skácela. A koneckonců - proč ne, bylo to dobré. Jde vidět, že je to trochu neučesaný výbor, na začátku jsem při pohledu na další výplňkové "bože" chtěl říci "Skácele" a knihu zaklapnout, nicméně jsem vytrval a to se vyplatilo. Skácel umí skvěle zobrazit pomíjivost času, spojitost přítomnost s minulostí (třeba báseň Bez konce a názvu), vše v plášti vzpomínek, přírody a ticha. Nicméně i tak pro mě většina básní byla těmi, které se spíše líbí, než aby rezonovaly. To je však mírou osobního vkusu. Předčasné jaro Jak ti mám vylíčit to jaro s kterým jsem osaměl jak zabloudilá včela obavu stromů v květu že v noci přijde mráz Havrani se už přichystali k odletu a přece váhají Ta časná jedovatost dnů (chutnám ji na jazyku jako olovo) nabádá k tichu bez konce Není to opatrnost je to prastaré a z hlubin je to pilná úzkost včel vylétly předčasně a nemají kam uložiti snůšku Včelíny vyhořely dávno (s. 31)... celý text

Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky 2010, Dorota Masłowska

Hodně zážitkový drama, ve kterým se čichá toluen, srážejí se divočáci a nevyzvedávají se děti ze školky. Dva podnapilí občané, jejichž vztah není úplně jistý, stejně jako není jistá jejich národnost, jezdí od místa k místu. Ona nevyzvedla dítě ze školky, on zítra v osm hraje kněze Řehoře. Nejdřív se narvou do auta k řidiči, který vzorně reprezentuje klasického Poláka, nepořídí ani v poloprázdném baru, jediným vlídnou postavou je německá řidička, která je ale na mol ještě víc jak "Rumuni". A pak se jde k paranoidnímu staříkovi uprostřed polí. Docela jízda, co si budem. Postavy jsou dost v psychofyzickém rozkladu, čemuž odpovídá i jejich jazyk. Vulgarismů hafo, větný konstrukce lítají hlava nehlava, vedou se monology, v nichž jsou přeříkávané jiné dialogy. Každý je tam, kde nechce být, pokouší z toho umístění uniknout, ale je to marné. V nepříčetnosti je totiž těžké nějakým způsobem komunikovat, natož cokoliv konat. Totální underground, nicméně bych fakt rád viděl tohle drama inscenované. Zejména toho divočáka. (...) Takže jsme byli na pařbě, to je fakt, a trochu sme si něco šňupli, co? Předpokládám, že sem tě potkal právě tam. Ty drogy sou asi vážně škodlivý, to mě poser. Nic si nepamatuju, můžeš mi nakecat cokoli. A kde sem jako vzal pět tisíc? Vybral jsem je z účtu??? Aha. (s. 45)... celý text

Pornografie 2009, Witold Gombrowicz

Asi nejbrutálnější kniha od Gombrowicze – s tímhle bych u něj asi nezačínal, ale jinak je to gurmánský. V roli vypravěče, stejně jako v Kosmu (ostatně se formálně velmi podobají), je samotný Witold, akorát není v roli "tvořitele" sám, nápomocný mu je kolega režisér Frederyk. Právě toto duo kočíruje celý děj a dělá z něj řádnou podívanou. Příjezd na polský venkov (kulisy mi přijdou správně středoevropské) vypadá poklidně, ale po návštěvě kostela si Witold vyznačí jasný cíl: ti dva (chlapec a dívka) patří k sobě. Následují manipulativní praktiky obou intelektuálů, kteří narušují chod domu (ještě aby nestačilo, že se vše odehrává za války), svádění nezralých nedospělých vede k neblahým skutečnostem. Gombrowicz ohmatává nezralost ze všech stran, ukazuje, jak je tato pozice bezradná a skličující. Jak je u jeho děl typické, propojuje spoustu souvislostí přes tělesnost. Forma unikátní. Vypravěč pitvá každou drobnost, každou situaci silně prožívá a nachází v ní vodítka ke svým cílům. Tady i žádost o plátek citronu znamená hodně. Začíná to nevinným ohrnutím nohavic, končí skoro až psychoticky. Ale jako sedmnáctiletý holomek, který silně prožíval v textu každé břímě bezradnosti nad nezralostí, mohu jedině doporučit. Zamířili jsme k domu – on, Heňa a já. To už se odehrálo zcela drze a neskrývaně. Následkem tohoto návratu získal náš příchod ke kolářské dílně výlučný cíl – přišli jsme proto, aby mu ona ohrnula nohavice, a teď jsme se vraceli – Fryderyk, ona a já. (s. 40)... celý text

Věci, které ztrácíme 2020, Petr Borkovec

Zdar, je mi 17 a toto leporelo je od teď mojí nejmilejší knihou. Borkovce je tak univerzální tvůrce, že si i jeho dětské knihy přečtu s radostí, ještě když je téma tak pěkné – vždycky mi bylo taktéž líto ztracených věcí. Borkovec ve svých vázaných / volných verších dětem ukazuje, že vlastně nic není úplně ztracené. Prstenu se pod sedačkou autobusu líbí, protože může koukat lidem na boty, plyšového medvěda si vezme někdo jiný a z rukavice se stane pěnkava. Kniha působí tak příjemně konejšivě a ilustrace mi k atmosféře velmi sedí! Medvěd Flóra Nesu starého medvěda. Ležel ve sněhu na chodníku. Někdo ho asi zahodil. Chudák. „A co když, Petře, nezahodil? Třeba ho někdo ztratil.“ Viděl jsem ho tam už v pondělí. Stejně jsem myslel, že byste ho nechtěli. Opřel jsem ho tam o strom, že si ho někdo vezme. Nebo se pro něj vrátí. Nikdo si ho nevzal. Ani se pro něj nevrátil. Už jsem ho tam nemohl nechat. Tak ho nesu domů. (s. 10)... celý text

Suť 2007, Jonáš Hájek

I když mi přijdou slova Petra Hrušky na zadní straně až příliš chvalná, tak její poslední slova ("Vidění, v němž si nepřekáží benzinová pumpa s tajemstvím") jsou trefná – v Hájkových verších jsou mnohdy zdánlivé banality zobrazovány unikátním pohledem citlivého pozorovatele. Když se k tomu přidá vyobrazení přírodních scenérií, tak je podobnost s Borkovcovými básněmi (který je redaktorem sbírky) možná až příliš zřejmá. Nicméně Hájek zaznamenává kdejakou všednost, nikoliv pouze přírodu. V této poezii se jezdí na chalupy, stojí se v sadu pod ořechem a prožívá se oblast zádveří. Tyto krátce vyobrazené situace jsou skvělé a úderné. Sbírka také staví na kontrastu, jak po jazykové stránce (neotřelá slovní spojení, cizí názvy, v převažujícím vázaném verši), tak přímo v básních (zevnitř jde renesanční zpěv / zpoza vrat kašlání žebráků.). Občas v neotřelých frázích drhla má chápavost, což ale není výtka sbírce, že. Důležité je zpomalit a dívat se kolem sebe. Což Hájkova sbírka rozhodně evokuje. Předjaří Strnulý splávek postřehnutý z boku: dočasně zavřený park u soutoku. Kam zmizel rybář s udicí? Poblíž se semkla jako v někom plachém neznámá úzkost labutí a kachen. Pohledem kreslíš proudnici a lovíš petláhve, než peřej sevře je. Vypnuté topení tě sotva zahřeje. (s. 43)... celý text

Kohout, Lišák a já 2009, Sławomir Mrożek

Filosofování o rourách, už jen to mi stačí. Povídky poměrně absurdního rázu, které u absurdity nekončí: jistě, přišroubovaný člověk v hromadné dopravě je podivná věc, ale nehovoří to i něco o režimu? Jistě, člověk přerovnává věci v pokoji, ale není v té směšnosti existence ještě něco víc? Mrożek samotnou absurditu mnohokrát překonává. Obzvlášť zajímavě působí postavy, v nichž jsou si samy postav vědomi toho, že se nacházejí v povídce, a snaží se autora dohnat ke změně v ději (v titulní povídce je u toho dokonce sám spisovatel - asi Mrożkovo alter ego - přítomný). Citlivost pro detail: v středu pozorování se nachází zaseklý holub, syn, který se urputně snaží někomu přednést báseň, nebo již zmiňovaná roura. Detail je rozváděn sice absurdním způsobem, ale nakonec vypovídá o něčem, co není vůbec plytké. Ve specifické pozici je sám vypravěč - jistě, mohl by se vysmát tomu, jak je lidská existence směšná, ale místo do povídek dosazuje mnohdy i sám sebe a ukazuje, že i on je toho všeho součástí (zářným příkladem povídka Roura). Všechny povídky s Lišákem a Kohoutem jsou velká bomba (Mýto), stejně tak povídky politicky zabarvené (Tvář, Pamětní deska, V dopravním prostředku). A humor! Všude a pořád, v různých podobenstvích. A z jiných nejvíce rezonovaly tyto: Z cest, Fanoušek, Strom, Vývoj, Dějiny krátké, ale úplné. Nicméně slabou povídku jsem nenašel. Haně Stachové všechna čest a Martinu Kubátovi za artové provedení obálky jakbysmet, na Ti, co mě nesou se vrhám cobydup! Polský absurdno bylo a bude vždycky svý a dobrý. Čím je kolem díry méně dostaveb a komplikací, tím je roura ušlechtilejší. A protože se tomuto ideálu více přiblížily roury kanálové, začaly získávat převahu nad jinými, převahu mravní, estetickou, etickou, ontologickou, prostě všechny, jaké jsou. Složitější roury se začaly stydět za svou komplikovanost a často byla k vidění například Wittgensteinova a Dropsova trubice (...), jak sedí v koutě a zahanbeně se vymlouvá? "Já nejsem Wittgenstein a Drops, já jsem kanál!" (s. 143, Dějiny krátké, ale úplné)... celý text