Henrik Ibsen

Přidat do oblíbených Koupit knihy

norská, 1828 - 1906

Populární knihy

/ všech 31 knih
Domeček pro panenky (Nora)
Domeček pro panenky (Nora)
Nepřítel lidu
Nepřítel lidu
Strašidla
Strašidla
Peer Gynt
Peer Gynt

Nové komentáře u knih Henrik Ibsen

Domeček pro panenky (Nora) Domeček pro panenky (Nora)

„Dovolím si napodobit sebe sama v komentáři ke Strýčkovi Váňovi a vypsat si sem krásnou výměnu o životě: LINDOVÁ: Žít se musí, pane doktore. RANK: Jo, panuje takový obecný názor, že je to nutné. Myslím, že ten z Váni a zde přítomný, jdou spolu krásně dohromady. Komentář obsahuje spoiler sto padesát let starého dramatu. Nebudu předstírat, že jsem hru nějak hluboce pochopil – podle mě nepochopil. Patrně to souvisí s mizernou mírou mé sociální inteligence. Rozumějte, nejsem trotl, abych nepochopil závěrečný akt emancipace. Naopak, zdá se mi, že tato pasáž dramatu obsahuje tak málo subtility, že je spíše politickým programem, než dobrým dramatem. Jen se mi zdá, že mi to celé nějak nezaklaplo, hra mi zůstala tak nějak otevřenou. Což dost dobře možná souvisí s ambivalentními pocity ze hry. Na straně jedné, je opravdu dobrá. Repliky jsou mistrně řemeslně zpracovány a tvoří jedny z nejkrásnějších a nejpřirozenějších dialogů, co jsem kdy četl. Autor (nebo alespoň překladatel) se nebojí použít sem tam i vycpávkové slovo, což jim dodává mnoho na živosti. Rozhovory jsou navíc vůbec vedeny tak krásně upřímně, že chvílemi až připomínají absurdní drama. Na straně druhé jsou podle mě postavy strašně neupřímné a připomínají mírně až karikatury. Třeba takový Torvald (mimochodem krásné jméno) je právník a je to hodný právník. Proto, když se dozví o tom, že by jemu blízká osoba snad spáchala cosi nezákonného, málem dostane infarkt. Pardon, ale takový právník nikdy nežil a žít nebude. Krogstad je zase právník zlý, a proto je lichvářem. Nora je roztomilá a rozmazlená, Rank je umírající cynik. Lindová je smutná existence. A všechny postavy jsou právě tím, ničím jiným. Dramatu ale nedělá žádný problém v mžiku tuto charakteristiku naprosto zlomit a úplně nepřirozeně jejich chování otočit. Pro naprostou banalitu naprostá proměna charakteru postavy vůbec. Omluvuju se, drazí fanoušci dramatu, ale to se mi nikterak mnoho nezamlouvá. Proto i shora uvedený manifest feminismu nejevil se mi upřímným. Nora se najednou bez dalšího z domácí nány (mírně přihlouplé) stává Virginií Woolf se vší její vážností. Se vším revolučním patosem. Jako ano, historickou událost to reprezentuje dobře a nota bene je to proměna, která je mi jednoznačně milá. Leč promítnuto na doslova pětiminutový zážitek v jednom lidském životě, jeví se mi to poměrně reduktivní a trochu protivné... No takže tak.“... celý text
— Set123

Přízraky Přízraky

„Norský dramatik Henrik Ibsen (1828 - 1906) patří k mým nejoblíbenějším klasickým dramatikům a nepřestává mě fascinovat, jak jsou jeho nejlepší hry nadčasové, aktuální a stále hrané jako třeba hry Čechovovy. Já mám nejraději Domeček pro panenky, Divokou kachnu, Hedu Gablerovou, Stavitele Solnesse a Johna Gabriela Borkmana a také Přízraky (1881), k nimž jsem se teď po nějaké době zase rád vrátil. Na divadle jsem je bohužel zatím neviděl, jen ze záznamu v televizi z Divadla S. K. Neumanna (1989) se Zdenou Hadrbolcovou a Davidem Prachařem. Přízraky jsou asi nejtemnější Ibsenova hra a autor měl odvahu přijít s tématy, která vzbudila pohoršení (nemanželské dítě, dědičná syfilis, zhýralost), takže hra byla poprvé uvedena v Chicagu 1882 a pak ve Švédsku v Helsingborgu 1883, až později téhož roku v Norsku. Komorní rodinné drama se odehrává během jednoho dne a večera v západním Norsku jen mezi pěti postavami. Helena Alvingová je vdova po kapitánovi a na jeho počest otevírá dětský domov. Její syn Osvald, malíř, se právě vrátil z dlouhého pobytu v Paříži. Pastor Manders je rodinný přítel a rádce. Regina vyrostla v domě Alvingových a slouží Heleně. Její otec Engstrand je truhlář. Pod maskou v kraji uznávaného pana Alvinga se však skrýval zhýralec, jehož Helena kdysi opustila a marně hledala pomoc u pastora. Pak se naučila i ona vše skrývat a trpět a syna raději poslat pryč. Rodinná tajemství se ovšem derou na povrch... Pastor pronáší ctnostné řeči a nutí lidi k pokrytectví: "To je právě vzpurný duch, požadovat zde v životě štěstí. Jaké právo máme my lidé na štěstí?" oponuje Heleně, když si stěžuje, jak byla v manželství nešťastná. A před ní se objevují přízraky minulosti: "Nejde jen o to, co jsme podědili po rodičích, co se v nás tak přízračně vrací. Jsou to i všechny možné přežilé názory a všelijaká přežilá víra a takové věci. Už to v nás nežije, ale vězí to v nás a my se toho nemůžeme zbavit." Stále působivé drama s krásnou postavou Heleny Alvingové!“... celý text
— milan.valden

Nepřítel lidu Nepřítel lidu

„Napsáno před více než sto lety, a když si člověk odmyslí kostýmy a další reálie, klidně si bude myslet, že jde o současnou hru. Bohužel.“
— vlkcz

Nepřítel lidu Nepřítel lidu

„Dr. Stockmann: Vůdčí činitele prostě nesnesu - poznal jsem jich už v životě ažaž. Jsou jako kozel, když ho uděláte zahradníkem. Všude nadělají škody až hrůza. Ať se svobodný člověk podívá nebo vrtne kam chce, všude mu překážejí a stojí v cestě - a nejlepší by bylo, kdyby se nám je podařilo vyhubit jako jiné škůdce - Přednosta: Pane předsedající, jsou takové výrazy vůbec přípustné? Aslaksen: Pane doktore -! Dr. Stokmann: Nechápu, jak je možné, že jsem si těchhle pánů pořádně všiml teprve teď - když jsem tady ve městě skoro denně měl na očích tak jedinečný exemplář - svého bratra Petra - člověka pomalého chápání a o to vytrvalejších předsudků - (...) Tak dobře, moji spoluobčané; už se nebudu vyslovovat o našich vůdčích činovnících. Jestli si snad někdo, podle toho, co jsm tady teď říkal, namlouvá, že chci těmhle pánům jít dnes večer po krku, tak se mýlí - zásadně mýlí. Chovám totiž útěšné přesvědčení, že ti zaostalci, tihle starci z odumírajícího myšlenkového světa, už se sami znamenitě postarají, aby vymřeli; žádného doktora nebude třeba, aby uspíšil jejich odchod na onen svět. Tihle lidi totiž taky nepředstavují to největší nebezpečí pro společnost; nejsou to v první řadě oni, kdo otravují duchovní základy našeho života a zamořují nám půdu pod nohama; oni nejsou ti nejnebezpečnější nepřátelé pravdy a svobody v naší společnosti. Hlasy ze všech stran: Tak kdo? Kdo tedy? Jmenovat! Dr. Stockmann: Jistě, můžete se spolehnout, že je budu jmenovat! Protože to je právě ten veliký objev, který jsem včera učinil. Nejnebezpečnějším nepřítelem pravdy a svobody mezi námi je drtivá většina. Ano, ta zatracená, nerozborná liberální většina - ta je to! Tak, a teď to víte. Aslaksen: Předsedající očekává, že řečník své nerozvážné tvrzení odvolá. Dr. Stockmann: Ani za nic, pane Aslaksene. Protože to právě ta velká většina naší společnosti mi bere svobodu a chce mi zakázat, abych hlásal pravdu. Hovstad: Většina má vždycky právo na své straně. Dr. Stockmann: Většina nemá nikdy právo na své straně, říkám já. Tohle patří k takovým těm společenským lžím, proti nimž se svobodný, myslící člověk musí bouřit. Kdo vytváří většinu obyvatel, a to v každé zemi? Lidé chytří, nebo lidé hloupí? Shodneme se asi na tom, že hloupých je všude na celém širém světě děsivá, naprostá většina. A to přece krucihergot nemůže být správné, aby hloupí vládli chytrým! Jistě, jistě - klidně mě můžete překřičet; ale nemůžete mi odporovat. Většina má moc - bohužel; ale právo nemá. Právo mám já a těch pár ostatních, jednotlivci! Právo má vždycky menšina. Hovstad: Chachá, z doktora Stockmanna se od předevčerejška stal aristokrat! Dr. Stockmann: Řekl jsem, že nehodlám plýtvat slovy na ten nepatrný, úzkoprsý, zadýchaný hlouček zaostalců. S těmi už pulzující život nemá nic společného. Myslím však na těch málo jednotlivců mezi námi, na ty, kteří si osvojili všechny mladé, klíčící pravdy. Tito lidé jsou ten pravý předvoj, ti už postoupili tam, kam drtivá většina ještě zdaleka nedospěla - a tam bojují za pravdy, které jsou pro svět běžného vědomí příliš novorozené, takže žádnou většinu ještě nezískaly. Hovstad: Aha, takže revolucionář se z pana doktora stal. Dr. Stockmann: Tak, pane Hovstade, teď jste to tedy sakra vystihl! Chci rozpoutat revoluci proti lži, že většina má patent na pravdu. (...) Radši se hned omezím na jednu uznávanou pravdu; je to ve skutečnosti odporná lež. (...) Je to poučka, kterou jste podědili po předcích a kterou bezmyšlenkovitě vytrubujete na všechny strany - poučka, že jádrem národa je prostý lid, dav, masa - ti že jsou národ sám - že obyčejní lidé, nevědomí a nevyzrálí příslušníci lidské společnosti, mají stejné právo odsuzovat i schvalovat a uznávat, řídit a vládnout jako těch několik málo příslušníků duchovní elity. (...) Hovstad: Skoro se zdá, že pan doktor má v úmyslu tohle město zničit. Dr. Stockmann: Ano, já tak miluji své rodné město, že je radši zničím, než abych se díval, jak vzkvétá na lži. Hovstad: Když chce někdo zničit celou společnost, musí být nepřítel občanstva! Dr. Stockmann: Žádná škoda, když se zničí společnost založená na lži! Srovnat se zemí by se měla, říkám! Všichni, kdo žijí ve lži, by se měli vyhubit jako škodná! Nakonec zamoříte celou zemi; dovedete to tak daleko, že si celá země zaslouží, aby byla zpustošena. A když to dojde tak daleko, pak, říkám z hloubi srdce, pak ať je zpustošena celá země; ať je vyhuben tenhle lid, celý tenhle národ!“... celý text
— Šero

Preklady Preklady

„Výborné překlady poměrně náročných předloh.“
— incognit

Přejít na knížky autora