milan.valden komentáře u knih

Moc pěkná kniha o hudbě, ale vlastně i architektuře. Vybízí k výletům. A zároveň, protože na většinu těch příbytků se asi nikdy ve skutečnosti nepodívám, jsem rád za ty krásné fotky a informace...

1 27.11.2024

Kariéru operní pěvkyně a dnes i herečky a festivalové manažerky Dagmar Peckové (*1961) sleduji už více než třicet let. Mám doma většinu jejích nahrávek, párkrát jsem ji viděl v opeře nebo na koncertech a také v divadle na Mistrovské lekci, kde hraje Marii Callas, a v televizi v záznamu hry Carmen Y Carmen; rád se dívám na rozhovory s ní nebo je čtu – vždy je v nich upřímná, otevřená a vtipná. Četl jsem knižní rozhovor s Lukášem Kutou Pecková. Dítě štěstěny (Argo, 2018) a v roce 2021 jsme se i osobně setkali a těším se na setkání další. A spojuje nás stejné rodné město, Chrudim. Teď vydala Dagmar Peckova knihu Ty vole se neříká, která obsahuje 101 příběhů z jejího života, 101 krátkých kapitol vždy ani ne na dvě strany, jakýchsi uzavřených minipříběhů, často s pointou, upřímných a nejednou i velmi vtipných. Není to tedy souvislá autobiografie, autorka však začíná dětstvím a přes studia na Pražské konzervatoři a první úspěchy v karlínské operetě projde svou zářivou operní kariéru až k dnešku, kdy vede festival Zlatá pecka a věnuje se i činohře.
Zavzpomíná na maminku a babičku, na dětství a školní léta v Medlešicích u Chrudimi, na studia a své začátky, na to, jak ji v Národním divadle odmítl dirigent Zdeněk Košler, což ji v polovině 80. let přivedlo do Drážďan a pak do Berlína. Postupně se rozběhla její světová kariéra, která ji od 90. let zavedla na prestižní operní scény a do koncertních síní v Evropě, Americe, Japonsku, Izraeli či Austrálii a ke spolupráci s renomovanými dirigenty, režiséry či klavíristy. Připomene slavná jména i půvabné historky, třeba jak si zapomněla vzít do Izraele šaty a musela utratit majlant za nové a od té doby při každé cestě ctí pravidlo šaty – noty – boty, tedy co si nezapomenout s sebou. Nevynechá ani soukromí a první dvě nezdařená manželství a naopak vydařené třetí, to, jak se jí podařilo skloubit mateřství (má syna a dceru) s operní kariérou, což nebylo jednoduché, život v Německu, jak se naučila vařit, začátky festivalu Zlatá pecka i své činoherní role a vlastně druhou kariéru. Nebo to, jak si jedna divačka stěžovala, že ve hře Carmen Y Carmen zazní "ty vole".
Upřímná a čtivá knížka je důkazem nezdolnosti Dagmar Peckové, její lásky k hudbě, k rodině a k naplněnému životu, jemuž se samozřejmě kromě vrcholů nevyhýbají ani problémy, s nimiž je ale potřeba si poradit a jít dál.

1 27.11.2024

Jedno úderné slovo – Nůž – v názvu nové knihy Salmana Rushdieho (*1947) napoví každému, kdo ví, co se mu před dvěma lety stalo, o čem kniha asi bude. Není to román, nýbrž autobiografické Přemítání po pokusu o vraždu, jak zní podtitul. 12. srpna 2022 byl Rushdie, slavný britský spisovatel indického původu, který má od roku 2016 také americké občanství, napaden a málem ubodán mladíkem v amfiteátru ve městě Chautauqua v západním cípu státu New York, kde měl před tisícovkou diváků promluvit o tom, jak je důležité chránit spisovatele před potenciálními útoky. To je paradox, že? Mladý muž Hadi Matar, který se ho pokusil zabít, má americké a libanonské občanství a je islámského vyznání. Rushdie se stal symbolem svobody slova už před mnoha lety, když na něj po vydání románu Satanské verše (1988) uvalil íránský duchovní vůdce fatwu pro údajné znesvěcení islámu v některých scénách tohoto čtenářsky velmi náročného díla. Léta se pak Rushdie skrýval a žil s policejní ochrankou, jak to podrobně popisuje v memoárech Joseph Anton (2012). A léta se přímo jemu nic nestalo, až v srpnu 2022.
V jedinečné knize Rushdie popisuje samotný útok a co si z něj pamatuje a následnou nelehkou léčbu a rekonvalescenci. V otevřené zpovědi se pokouší vyrovnat s událostí, která zanechala těžké stopy nejen na jeho těle, ale i v jeho mysli. Byl to otřes, který pětasedmdesátiletého spisovatele uvrhl do hluboké krize, z níž ale nakonec vyšel sice poznamenaný (přišel o jedno oko a levou paži má zčásti bez citu), ale živý. Za to vděčí nejen početnému týmu lékařů a sester a svému psychoterapeutovi, ale také milující manželce, synům, sestře a přátelům, kteří o něj pečovali a pomáhali mu, jak se dalo. A také své pevné vůli a víře v sílu slov a v umění, které „zpochybňuje ortodoxii“ a „nakonec přežije ty, kteří je utlačují“.
Rushdieho pátou manželkou je od roku 2021 americká básnířka, prozaička, fotografka a vizuální umělkyně Rachel Eliza Griffithsová (*1978), která si musela zvyknout už na počátku jejich vztahu na jistou mediální pozornost věnovanou Rushdiemu a poté se vyrovnat s málem tragickou událostí ze srpna 2022 a věnovat se péči o těžce zraněného manžela – a čelit ještě většímu zájmu médií. Nůž tak není jen popisem útoku a léčby a meditací o násilí a svobodě slova, ale také velikým vyznáním autorovy lásky k manželce, synům, sestře a přátelům a poděkováním všem, kteří mu pomohli. Jméno útočníka v knize ani jednou nezazní, Rushdie ho označuje jako A. a v jedné kapitole, která je bohužel z celé knihy nejslabší, si představuje rozmluvu s ním ve vězení, kdy se pokouší pochopit, co radikálního mladíka vedlo k pokusu o vraždu spisovatele, od nějž skoro nic nečetl…
Když se v závěru Rushdie k útočníkovi obrací, píše: „Váš vpád do mého života byl brutální a ničivý, ale žiju dál a je to život naplněný láskou. Nevím, co bude naplňovat vaše dny ve vězení, ale jsem si poměrně jistý, že láska to nebude.“ Rushdie mu neodpouští, nezabývá se jím, útočník je mu lhostejný: „Jsem rád, že mám svůj život, a ne ten váš. Můj život bude pokračovat."

1 25.11.2024

Velmi povedený, výborně napsaný a silný debut a pro mne jedna z knih roku, to je román In memoriam americké spisovatelky Alice Winnové (*1992), která vyrůstala v Paříži, vystudovala anglickou literaturu na Oxfordu a nyní žije v Brooklynu. Autorka se zčásti inspirovala dílem i osudy britských spisovatelů Roberta Gravese a Siegfrieda Sassoona, který měl velký vliv na básníka Wilfreda Owena, s nímž měl i milostný vztah; Owen zemřel v boji jako pětadvacetiletý týden před koncem první světové války. Winnová však vytvořila působivý fiktivní příběh, v němž téma první světové války spojila s typickou anglickou střední internátní školou, jejíž studenti odcházejí bojovat, a za ústřední zvolila netypicky vztah dvou mladíků v době, kdy byla homosexualita nezákonná a zvláště v prostředí armády ještě více nepřípustná. Naštěstí i v této době se našli tolerantní jedinci s menší či větší dávkou porozumění. Pokud máte pocit, že autorka zvolila „módní“ queer téma zasazené do historických válečných kulis kvůli větší atraktivnosti, pak se jakékoli obavy či podezření rychle rozplynou, protože se Winnové povedlo všechna témata podat citlivě i syrově, epicky i intimně, čtivě se skvěle prokreslenými postavami a silnými dialogy a s mnoha napínavými situacemi, kdy se o postavy strachujete, fandíte jim a přejete si happyend jako u málokteré knihy. Winnová prokázala nesporný talent a bude zajímavé sledovat, s čím přijde příště…
Je podzim 1914 a jsme na internátní škole Preshute. Válka je v plném proudu a v novinách i ve školním časopise se objevují seznamy padlých a raněných. Studenti před maturitou mají ještě na vstup do armády čas, ale někteří se i tak nechávají naverbovat. Svůj soukromý boj na škole vedou i dvě hlavní postavy: Henry Gaunt je poloviční Němec a je zamilovaný do svého nejlepšího přítele, šarmantního Sidneyho Ellwooda, milujícího poezii, která v ději hraje důležitou roli. Netuší, že i Ellwood po něm touží. Nevyřčené city mezi oběma mladíky vytvářejí zvláštní napětí. Gaunt se nechá zapsat do armády nejen proto, že na něj kvůli protiněmeckým náladám tlačí rodina, ale také aby unikl před svými city k Ellwoodovi. Jenže netrvá dlouho a na frontu dorazí další spolužáci včetně Ellwooda. Jejich láska se rozjede naplno se všemi rozpory, které jim zároveň přináší: utajování, strach z prozrazení, citové i sexuální zmatky dospívajících osmnáctiletých kluků uprostřed pekla válečných zákopů. Mezi všudypřítomnou krutou smrtí mladých mužů není na romantiku čas. Nebo naopak, romantický vztah Gaunta a Ellwooda je až křiklavým kontrastem k válečnému běsnění. Může mít jejich láska nějakou naději, když jí nepřeje doba ani válka?
O napětí není nouze a autorka nás kromě zákopů zavede i do zajateckého tábora a vylíčí dramatický pokus o útěk. Vrací se i zpět ke školním létům, cituje dopisy a nadále průběžně uvádí seznamy padlých a zemřelých. Mladí muži ve válce a boji rychle dospívají a mnozí umírají, raněná jsou nejen těla, ale i duše a mysl vojáků, kteří zažili nepředstavitelné hrůzy. Jak potom ještě někoho milovat? Jak věřit v budoucnost, pokud přežijí? Strhující román nebudete chtít ani odložit, ani dočíst, aby vám vydržel co nejdéle.

2 24.11.2024

Letošní nositelka Nobelovy ceny za literaturu, jihokorejská spisovatelka Han Kang (*1970), je v češtině zatím zastoupena překlady tří románů. Zatímco Vegetariánka ani Bílá kniha mě nelákají, jsem rád, že jsem si přečetl román Kde kvete tráva z roku 2014. Autorka se v něm vrací k tragickým událostem ve svém rodném městě Kwangdžu, kde byly v květnu 1980 krvavě a krutě potlačeny lidové a studentské nepokoje a docházelo k násilí a mučení ze strany armády. Pod záminkou potírání komunistické diverze schválili čelní představitelé státu vojenský zásah k potlačení protestů, které byly ve skutečnosti projevem nesouhlasu s panujícím autoritářským režimem.
Han Kang román napsala podle skutečných událostí a na základě osobních svědectví, ale bez faktografické ambice. Děj se přelévá mezi současností a minulostí, mezi přítomností a vzpomínkami, takže autorce se podařilo zachytit nejen výseky události samotné, ale i její následky a traumata s ní spojená, a to z různých vypravěčských úhlů. Jedním z témat je i dobová cenzura. Šest kapitol, šest pohledů, šest příběhů a různých stylů a technik je také dokladem autorčina spisovatelského talentu a umu. Jednu z kapitol vypráví mrtvola v hromadě jiných mrtvých... V epilogu pak sama Han Kang píše o tom, co ji k tématu přivedlo. Pro korejskou společnost je to stále traumatizující událost, dodnes není například jasné, kolik bylo obětí.
Působivý román je zamyšlením nad věčnou otázkou bez odpovědi, zda je "člověk ve své podstatě krutým a krvežíznivým tvorem", zda být ponižován, mučen a vražděn "není vepsáno v samotné přirozenosti člověka, v neustále se opakujících lidských dějinách?"
Moje první seznámení nejen s autorkou, ale i s korejskou literaturou a také s něčím z korejské historie, o níž prakticky nic nevím, se vydařilo. A určitě si přečtu autorčin román Neloučím se navždy, který u nás vyjde příští rok.

3 15.11.2024

Všestranný umělec Hugo Claus (1929–2008), belgický (vlámský) spisovatel píšící nizozemsky, se kromě psaní (prozaik, básník, dramatik, esejista, kritik, scenárista) věnoval také překládání, filmové i televizní režii (mj. kdysi i u nás známý seriál Flanderský lev podle románu Hendrika Conscience) a výtvarnému umění. Tento bouřlivák, provokatér a mystifikátor byl věčným čekatelem na Nobelovu cenu za literaturu, kterou nikdy nedostal (a která stále chybí nizozemské literatuře). Letos jsem postupně přečetl tři jeho česky vydané romány (víc jich nevyšlo, dále ještě pár her) a bohužel si mě tento autor nezískal. Krátký román Metsiersové (1950), Clausova prvotina, ani jeho magnum opus, rozsáhlý Smutek Belgie (1983) mě nenadchly. Nakonec asi nejlepší byly Fámy (1996), ale i tento značně roztříštěný nedlouhý román se mi po dočtení asi velmi rychle vypaří z hlavy... Clausův vypravěčský styl je takový divně neuspořádaný, rozevlátý a nesedl mi.
Ve Fámách Claus zpracovává dvě belgická traumata 20. století, kolaboraci s nacisty za druhé světové války a koloniální Belgické Kongo. Román se odehrává na venkově v polovině 60. let. Domů se z Konga vrací tajně René Catrijsse, zážitky těžce poznamenaný. Navíc se ví, že jeho skutečným otcem byl kolaborant, s nímž se za války zapletla Reného matka Alma. Ta má s manželem Dolfem ještě postiženého druhého syna Noela. Tím je rodina odsunuta zcela na okraj společnosti...
Příběh s mnoha postavami a složitými vztahy je vyprávěn v krátkých kapitolách vždy z pohledu různých postav, často prostřednictvím jejich vnitřních monologů. Svižné tempo, živý a bohatý jazyk, fámy šířící se mezi lidmi... "S fámami se musí opatrně. Co nevidět se změní v pravdu, určitou pravdu." To se ví, a přesto se šíří... A stejně tak se ví, že lidé musí "držet tu válečnou polívčičku pod pokličkou, jinak by to totiž byla žumpa." Jenže i tak "žumpa" vyleze napovrch, vztahy jsou poznamenané a často zvrácené a vše vede k tragickému konci...

1 11.11.2024

Poslední ze sedmi románů amerického spisovatele Williama Faulknera (1897–1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), které jsem si letos vybral k četbě z jeho rozsáhlého díla, je Neodpočívej v pokoji (Intruder in the Dust, 1948). Román s kriminální zápletkou se odehrává ve 40. letech 20. století a dotýká se problematiky černošské otázky a rasismu na americkém Jihu, jak je u Faulknera časté. Starý černoch Lucas Beauchamp je obviněn z vraždy bělocha Vinsona Gowrieho a hrozí, že bude lynčován davem. Dva mladíci, Chick a jeho afroamerický kamarád Aleck, se rozhodnou, že Lucasovi pomohou. Chickův strýc Mallison je právník. V nevinu Lucase zpočátku nevěří, ale přesto ho zastupuje. S pomocí staré slečny Habershamové, která se přátelila s Lucasovou manželkou, chlapci vykopou mrtvolu oběti a zjistí, že v hrobě leží někdo jiný. Teprve pak se šerif Hampton začne spletitým případem zabývat...
Kriminální zápletka má zajímavé rozuzlení a autorovi je celý poměrně napínavý příběh záminkou k úvahám o Jihu, rasismu, minulosti i přítomnosti, vině apod. Faulknerovi je prostřednictvím postavy právníka Mallisona jasné, že "za to bezpráví můžeme my, Jih. Musíme je napravit a odstranit sami, my jediní a bez cizí pomoci nebo dokonce (pěkně děkuju) rady."
Forma románu není tak složitá jako u jiných Faulknerových děl a může být jedním z těch, jimiž je vhodné začít, když chcete Faulknera číst. Já jím naopak končím. Můj oblíbený spisovatel to nebude a asi se k němu už nevrátím a další knihy nemám v plánu číst, ale jsem rád, že jsem jeho tvorbu konečně poznal; a jeho tři vrcholné romány Hluk a vřava, Srpnové světlo a Absolone, Absolone! byly přes svoji složitost a náročnost čtenářskými zážitky letošního roku. Ty další, které jsem přečetl – Svatyně, Když jsem umírala, Divoké palmy a Neodpočívej v pokoji – se mi líbily o dost méně.

1 08.11.2024

Nenechte se odradit příšernou obálkou, bez ní ta kniha vypadá líp a obsah je naštěstí moc dobrý! Pro milovníky literatury, zejména té latinskoamerické a zejména dvou jejích velikánů, nositelů Nobelovy ceny za literaturu Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014) a Maria Vargase Llosy (*1936), je kniha peruánského spisovatele Jaime Baylyho Géniové (2023) ovšem lahůdka. Nejde o literaturu faktu, ale o čtivý a místy i velmi vtipný román, v němž autor mísí fakta s fikcí. Měl jsem z toho obavy, ale výsledek je příjemný a podle románu se dokonce natáčí seriál!
Román se odehrává v 60. a 70. letech a vrcholí v roce 1976, kdy se přátelé a literární rivalové García Márquez a Vargas Llosa, v té době již světově proslulí spisovatelé, rozkmotří, když Vargas Llosa v Mexiku udeří Garcíu Márqueze pěstí do obličeje a vykřikne: "To máš za to, co jsi udělal Patricii!" Patricia byla druhá manželka Vargase Llosy. Tato událost vešla do dějin, ale co za ní doopravdy stálo, je předmětem spekulací. A to, co si Bayly domyslel ve své knize, je docela věrohodné...
Vyprávění se od úvodní rány pěstí vrací do minulosti Gabriela a Maria a postupně se odhaluje, jaký byl jejich vztah a proč pak skončil. O devět let mladší Mario se proslavil dřív než Gabo romány Město a psi (1963) a Zelený dům (1966), ale Gabo pak Maria zastínil svým veledílem Sto roků samoty (1967). Mario o tomto proslulém bestselleru dokonce napsal knižní esej Příběh bohovraždy. Ač tedy rivalové se společnou agentkou Carmen Balcells, byli i přáteli, v Barceloně dokonce bydleli nějaký čas kousek od sebe. Jak známo, Vargas Llosa se kdysi nejprve oženil se svou nepokrevní tetou Julií a pak se svou sestřenicí Patricií. Jejich manželství ale prochází krizí, zatímco naopak Gabriel je věrný své Mercedes. V knize vystupuje i celá řada dalších slavných spisovatelů a umělců, jsme svědky toho, jak Mario natáčí adaptaci svého románu Pantaleón a jeho ženská rota, jak se zamiluje do jiné ženy, jak je sobecký, protože psaní je u něj na prvním místě, jak nenávidí svého tyranského otce. Naopak Gabriel si dovede užívat života, ale také neochvějně podporuje Fidela Castra. A já jsem knihu přečetl s velikou chutí!

2 28.10.2024

Kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez (*1973) patří k nejvýznamnějším a nejoceňovanějším latinskoamerickým autorům současnosti, jeho díla byla přeložena do 28 jazyků. U nás vyšly v Pasece v překladech Anežky Charvátové romány Hluk padajících věcí (2011) a Reputace (2013), které se mi oba dost líbily, a tak jsem byl zvědav i na další, Ohlížení (2020), který se k nám dostal díky stejnému "tandemu". Autor za něj získal Cenu Maria Vargase Llosy, který o Ohlížení prohlásil (a je to na zadní straně obálky), že je to "jeden z nejlepších románů, které kdy byly v našem jazyce napsány", což po přečtení beru s velikou rezervou. Je to román velmi dobrý, ale taky mi na něm spousta věcí vadila, což ovšem nesouvisí s kvalitou textu, ale s tématem, které mi tak úplně nesedlo.
Vásquez se několik let scházel s kolumbijským režisérem Sergiem Cabrerou a z rozhovorů s ním pak napsal román, který je příběhem Sergiova dětství a mládí a také příběhem jeho otce Fausta. Román začíná tím, že Sergio se v roce 2016 dozví o otcově smrti, právě když má být v Barceloně přítomen retrospektivě svých filmů a má se tam setkat se svým dospívajícím synem Raúlem. Navíc jeho manželství se Silvií, s níž má malou dceru, je v krizi. Na otcův pohřeb do Kolumbie Sergio neletí a místo toho vzpomíná na události, které poznamenaly život jemu i jeho otci. A nebyly to události kdovíjaké, ale takové, které otřásaly celým světem: španělská občanská válka a exil v Americe, čínská kulturní revoluce a ozbrojená revoluční hnutí v Kolumbii 60. let.
Fausto, který je herec a později hrál v několika synových filmech, se stane komunistou a odjede s rodinou do Číny, kde pak nechá Sergia a jeho sestru Marianellu dál studovat, zatímco sám se s manželkou vrátí do Kolumbie. V Číně vypukne Velká kulturní revoluce. Následně se mladý komunista Sergio i jeho sestra stanou příslušníky revoluční gerily v Kolumbii. Sergiova cesta k vysněnému povolání režiséra je dlouhá a velmi dobrodružná a vše, co jeho rodina prožije, je všechny poznamená. Román je nabitý dějem a zejména kapitoly z Číny a pak z rozvrácené Kolumbie jsou strhující.
Osobně jsem se ale těžko smiřoval s jednáním postav, zejména Fausta, se vším tím krajně levicovým hnutím a komunismem, z něhož musel Sergio vystřízlivět. Z představy, že otec dokáže nechat dospívající děti v komunistické Číně, se mi dělalo při čtení až fyzicky špatně. Což je ale možná dokladem jisté síly tohoto románu.

1 24.10.2024

Tak jsem si po více než třiceti letech znovu připomněl, jak výborný je román Honzlová, který napsala Zdena Salivarová (*1933), spisovatelka, překladatelka, nakladatelka, zpěvačka, herečka, manželka Josefa Škvoreckého, při pobytu v USA a v prvních letech emigrace v Kanadě (1968–69; první verzi napsala za tři měsíce), kde ho pak v roce 1972 vydala jako pátou publikaci v nakladatelství '68 Publishers, které s manželem založila v Torontu, kde se usadili (román tam pak vyšel ještě dvakrát a patřil k nejúspěšnějším titulům nakladatelství).
V autobiografickém románu s podtitulem Protestsong líčí autorka jedno léto uprostřed 50. let, kdy hlavní hrdinka a vypravěčka Jana Honzlová nesměla z kádrových důvodů odjet na zájezd do Finska se souborem písní a tanců Sedmikrása, kde je zaměstnána. Chodí do kanceláře vyřizovat administrativu a dostane se ke svým kádrovým materiálům a pochopí, že bude nejspíš intrikami ze souboru vyštvána. Otce má v Americe, jednoho bratra u PTP, druhého ve vězení za pokus o nedovolený přechod hranic. Žije v karlínském činžáku na zbourání s rezignovanou matkou, desetiletým bratrem Hugem a patnáctiletou sestrou Andulou, která je do větru. Starší egoistická sestra Jarmila od rodiny odešla a Jana je vlastně jedinou živitelkou. Musí se vyrovnat se smrtí uklízečky paní Pelikánové, se kterou se ráda bavila, a začne ji pronásledovat úředník z ministerstva vnitra Sedláček, který z ní chce udělat donašečku, ale jeho zájem je i osobní. Útěchou je pro Janu přítel ze školních let, nyní katolický kněz Krůno. A to ještě není všem těžkostem konec...
Jana portrétuje také intrikánské členky a členy Sedmikrásy a vytváří tak obraz společnosti plné udavačů, lidí bez svědomí, esenbáků, estébáků, kariéristů... To vše je psáno jako strhující příběh s mnoha dobovými detaily, s vtipem, ironií a černým humorem, ale i s melancholií, bohatým jazykem plným hovorové a slangové mluvy. Čtenář se chvílemi baví a směje a chvílemi je mu z toho všeho do pláče a mnohokrát ho pořádně zamrazí...

8 24.10.2024

Z rozsáhlého a pestrého díla Josefa Škvoreckého (1924–2012) jsem toho sice přečetl málo, přesto patří mezi mé oblíbené spisovatele; a naprosto právem je řazen k nejvýznamnějším českým prozaikům druhé poloviny 20. století. I proto jsem se velmi těšil na životopisnou monografii, kterou o něm napsal literární badatel Michal Přibáň (*1966), působící v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Rozsáhlá kniha, nazvaná Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924–1969, je výborná po všech stránkách přesně tak, jak si knihu o spisovateli a literatuře představuji. Autor přiznává, že objekt svého zájmu má rád, že jeho Zbabělci pro něj byli kdysi určujícím literárním zážitkem, že Škvoreckého znal osobně a že se postupně i spřátelili a dopisovali si. Současně ale není jeho kniha jen obdivná a pochlebující, naopak, autor líčí i zápornější povahové vlastnosti a chování Škvoreckého, stejně jako se nevyhýbá ani ne právě pochvalným ohlasům na některá jeho slabší díla. A protože je Přibáň literární badatel, není jeho kniha jen biografií, ale i portrétem doby a nakladatelského prostředí.
Škvoreckého život a tvorba od mládí do odchodu do Kanady v roce 1969 (další osudy budou v druhém dílu) byly tak pestré a bohaté, že autorovi nabízejí opravdu široké pole témat. A navíc se odehrávaly v bouřlivé době první republiky, okupace za druhé světové války, nástupu komunistů k moci, tvrdých 50. let, postupně se uvolňujících 60. let a pražského jara, které skončilo katastrofou, takže Škvorecký s manželkou Zdenou Salivarovou raději zůstali v Kanadě. Škvorecký psal od útlého mládí a současně se trápil, že není dost dobrý jazzový muzikant a že o něj holky nestojí. Až otravně (a marně) dobýval své lásky, než konečně potkal tanečnici Zdenu. Trápily jej zdravotní problémy i to, že nemohl mít se Zdenou děti. Po vydání Zbabělců (1958) následoval známý skandál a několik let, kdy nemohl publikovat. Pak se zase potýkal s kritikou, která po skvělém prvním románu nebyla s většinou jeho následující tvorby příliš spokojená, nemluvě o tom, že řadu děl vydat vůbec nemohl nebo prostě neprošla cenzurou (nebo až po mnoha letech) a že sám o svém psaní stále pochyboval.
Autor bohatě cituje nejen z korespondence Škvoreckého s manželkou nebo s jeho přáteli Janem Zábranou a Lubomírem Dorůžkou, ale také z nakladatelských a cenzurních posudků a z recenzí a kritik. Hodně se věnuje i dětství a mládí. Kapitola o Zbabělcích se čte málem jako románové drama z českého literárního života konce 50. let. Vhled do této oblasti je nesmírně cenný a potřebný a kniha je v tomto směru opravdu bohatě naplněná. Ale neztrácí se v tom všem ani Škvorecký jako člověk, a to je cenné. Už teď se těším na druhý díl, na který si ale pár let počkáme...

3 20.10.2024

Další letošní návrat k dílu kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982), jednoho z mých nejoblíbenějších autorů. Vedle románů, novel, scénářů a reportáží psal GGM i povídky, sbírka Dvanáct povídek o poutnících (1992) u nás poprvé vyšla v roce 1996 a tehdy jsem ji četl poprvé. Teď jsem se k ní vrátil. Pamatoval jsem si, že se mi kniha velmi líbila a dvě povídky mi docela utkvěly v paměti – nyní se mi potvrdilo, že jsou ty povídky pořád moc pěkné a zvláště ty dvě, na které jsem si pamatoval, prostě úžasné, ale taky z nich má čtenář díky až kafkovskému ději úzkostný pocit...
Jak napovídá název, postavy z povídek jsou na cestách, na pouti, v cizích městech, jako třeba latinskoamerický prezident v exilu na léčení v Ženevě, pasažér se "spící krasavicí" v letadle, bývalá prostitutka už léta žijící v Barceloně, kde chodí na svůj již zakoupený hrob, žena z Latinské Ameriky přijíždějící do Itálie, kde touží vidět na vlastní oči papeže atd.
Překrásná povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat vypráví o ženě, které se na cestě za manželem porouchá auto a ona se vinou nedorozumění ocitne v nemocnici pro duševně choré v bývalém klášteře, kam si přišla jen zatelefonovat manželovi... Neméně úžasná poslední povídka Stopa tvé krve ve sněhu je příběhem novomanželů na svatební cestě z Madridu do Paříže, která se pro ženicha stane až kafkovskou noční můrou a bludištěm, zatímco jeho manželka leží v nemocnici... Návrat k Márquezovým povídkám jsem si užil a jsem za něj/za ně moc rád.

Román Divoké palmy (The Wild Palms, 1939) je jedním z pěti děl amerického spisovatele Williama Faulknera (1897–1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), které nepatří do jeho yoknapatawphského cyklu (dále Vojákův žold, Komáři, Pylon a Báj). Je to u nás nejvydávanější Faulknerův román, vyšel tu již pětkrát, možná proto, že patří k těm nejpřístupnějším. Faulkner tu paralelně rozvíjí dva zcela samostatné příběhy, které kontrapunkticky pojednávají témata lásky, odpovědnosti a tajemství života.
Příběh první, Divoké palmy, sleduje tragický osud milenců Harryho, mladého nezkušeného lékaře, a Charlotty, keramičky, která kvůli Harrymu opustí manžela a dvě děti a vydá se s ním na existenciálně náročnou pouť, protože věří, "že láska a soužení jsou jedno a totéž a že cena lásky je tak veliká, kolik za ni člověk musí zaplatit, a jestli někdy dostane lásku lacino, pak ošidil sám sebe." Příběh druhý, Stařec Mississippi, se odehrává o deset let dříve, v roce 1927, za velké povodně na "otci řek". Mladý bezejmenný trestanec při záchranných pracích na řece zachraňuje těhotnou ženu, ale pak je obviněn z pokusu o útěk.
Z románu jsem trochu na rozpacích a asi úplně neumím ocenit ten kontrapunkt, podle doslovu Evy Masnerové (Odeon, 1978) možná spočívající ve dvou typech lásky, jak chtěl Faulkner, v ideálu romantické absolutní lásky dvou milenců a v trestancově životě bez lásky a v tom, jak odevzdaně nese svůj osud. První příběh se mi líbil trochu víc, i když ani s jedním z milenců se nedokážu ztotožnit a ani jeden mi nebyl sympatický. Paradoxně tak víc chápu příběh druhý, byť se mi líbil méně, ale musel bych tu až příliš spoilerovat pro vysvětlení, a to nechci. Tři předchozí vrcholné Faulknerovy romány – Hluk a vřava, Srpnové světlo a Absolone, Absolone! –, i když byly na četbu neskonale náročnější, mě každopádně nadchly mnohem víc.

2 06.10.2024

Tak tohle bylo zase krásné počtení a kniha, u níž jsem si nepřál, aby skončila... Román Zbloudilci (2021) napsal italský spisovatel Mario Desiati (*1977) a v roce 2022 za něj dostal nejprestižnější italskou literární cenu Strega. Zdá se, že na dobré romány má tato cena štěstí, tedy alespoň na ty, které jsem v poslední době četl a které se mi všechny líbily (Osamělost prvočísel, Osm hor, Kolibřík). Obě hlavní postavy, vypravěč Francesco a jeho přítelkyně Claudia, jsou nejen zbloudilí mileniálové, které sledujeme během více než dvaceti let, ale jsou též odlišní, dezorientovaní, vykořenění, podivní, každý jinak. Claudia je sebevědomá, extravagantní, přímá, nevázaná a nestálá a je jí jedno, co si o ní kdo myslí, miluje poezii a nesnáší své maloměstské rodiště. Francesco je outsider a introvert, stále se hledá, ale taky je patriot a věřící. Claudia ho přitahuje od gymnaziálních let, stanou se z nich nejlepší přátelé, on ji beznadějně miluje, ona ho má za věrného kamaráda. Na začátku je spojí pikantní tajemství: Claudiin otec má milenecký poměr s Francescovou matkou.
Claudii žene její nestálá povaha na studia do Milána, kde pak i pracuje, později do Berlína (skvělý popis berlínské klubové scény). Navazuje nejrůznější vztahy, zatímco Francesco zůstává v rodné Martině France, malém městě v Apulii na jihu Itálie. Oba překračují i hranice heterosexuality a nakonec se jejich cesty spojí, ale úplně jinak, než by čtenář čekal. Je to krásné vyprávění o celoživotním přátelství, o zmatcích lásky v různých podobách (viz příběh jejich rodičů), o bloudění nejen v dospívání, ale i v dospělosti, o hledání sebe sama, o svých kořenech, o vztazích k rodičům, k sexu, ale třeba i k práci a k rodině jako takové. Psáno vytříbeným, jasným jazykem se spoustou zajímavých úvah a odkazů ke všemu možnému, což autor shrnuje v pěkném dovětku.

1 05.10.2024

S pauzami jsem od léta četl a nyní konečně dočetl téměř tisícistránkový román Smutek Belgie (1983), opus magnum Huga Clause (1929–2008), belgického spisovatele píšícího nizozemsky. Jak píše v doslovu překladatelka, román "představuje široké panoptikum osudů rodiny Seynaeveových ze západovlámského městečka Walle od doby Hitlerova nástupu k moci až do prvních poválečných let. Toto stěžejní dílo nizozemsky psané literatury se dá číst v mnoha rovinách: jako autobiografický bildungsroman, jako příběh vlámského národního obrození vedoucího ke kolaboraci s německými okupanty, jako román o psaní románu, jako metatextové dílo propojující odkazy na klasickou světovou tvorbu i jako román psychologický, ilustrující nejen nefunkční mezilidské vztahy, ale také rozklad celé společnosti. V neposlední řadě ho lze vnímat jako román válečný, byť na válku nenahlíží prostřednictvím dramatických zvratů z bojišť, nýbrž skrze obyčejné životy lidí, jejichž malost autor pitvá nemilosrdně ostrým nožem."
Hlavní hrdina Louis Seynaeve navštěvuje klášterní internátní školu a pak gymnázium, propadá četbě i svým fantaziím, píše, protože se chce stát spisovatelem, a objevuje svoji sexualitu. Jeho otec je majitelem tiskárny. Louisovi chybí více mateřské lásky. V první části je zachyceno prostředí klášterní školy, v druhé pak propadání rodiny různým formám kolaborace s nacisty. Rozdrobené útržky promluv Louisových rodičů, prarodičů a četných strýců, tet a dalších příbuzných a přátel jsou však na můj vkus nekonečné a bohužel někdy i nudné a do čtení jsem se musel po každé pauze nutit. V postavách jsem se ztrácel, chyběl mi tu děj, dětské hrdiny moc nemusím (naštěstí Louis není vypravěč); je to jistě velký román, ale já jsem se s ním trochu trápil a hlavně dost minul...
Hugo Claus napsal dvě stovky děl všech žánrů, romány, básně, hry, novely, povídky, eseje, scénáře, libreta; věnoval se i filmové režii (např. Flanderský lev) a výtvarnému umění. Měl vztah s herečkou Sylvií Kristel (erotická série Emmanuelle) a ze života odešel pomocí eutanazie. V češtině kromě několika her vyšla už jen novela Metsiersové a román Fámy.

1 03.10.2024

Za pár dní budeme znát letošního laureáta/tku Nobelovy ceny za literaturu, ale já jsem se konečně seznámil s tím loňským, kterým se stal Jon Fosse (*1959), norský prozaik, dramatik, básník a esejista. Přečetl jsem dvě jeho tenké osmdesátistránkové prózy, jedna u nás právě vyšla, druhá již před lety. Próza Ráno a večer (2000) zachycuje dva mezní okamžiky lidského života: v krátké první části se manželům v rybářské osadě narodí syn Johannes, zatímco v druhé delší části jsme svědky posledních okamžiků života již starého rybáře Johannese. V lyrickém vypravěčově proudu a v dialozích se tu prolíná přítomnost s minulostí a vzpomínkami na Johannesovu manželku Ernu a na jeho přítele, rybáře Petra.
V próze To je Ales (2003) sledujeme Signe, která vzpomíná na svého muže Asleho, který se jednoho dne nevrátil ze své každodenní výpravy na malé loďce na fjord. Opět se tu prolíná přítomnost s minulostí, navíc Signe myslí i na vzdálenější rodinnou historii, kterou zná z vyprávění, na Asleho praprababičku Ales, jejíž vnuk Asle (po němž pak dostal jméno Signin muž) se v den svých sedmých narozenin utopil...
Fosse má zvláštní styl, téměř nepoužívá tečky na konci věty, je tu dlouhý proud vyprávění přerušovaný dialogy bez tradičních uvozovek, je to lyrické a často až na hranici poezie, zároveň je to ale i strohé a repetitivní; oba příběhy se dotýkají základních věcí života, narození, smrti, lásky, ztráty blízkého, samoty, práce, ale i počasí, přírody, moře, krajiny fjordů. Fosse mě příliš neoslovil, tento styl a náměty nejsou můj šálek kávy, ale jsem rád, že jsem se s ním aspoň takto seznámil (ale stačilo).
V druhé próze, která se mi líbila o trochu víc, mě zaujala tato úvaha: "...jestli něco neměl rád, tak to byla velká slova, měla v sobě lež a pokrytectví, velká slova totiž neříkají, co znamená žít a být, schovávají to za něco rádoby velikého..."

1 01.10.2024

Za pár dní budeme znát letošního laureáta/tku Nobelovy ceny za literaturu, ale já jsem se konečně seznámil s tím loňským, kterým se stal Jon Fosse (*1959), norský prozaik, dramatik, básník a esejista. Přečetl jsem dvě jeho tenké osmdesátistránkové prózy, jedna u nás právě vyšla, druhá již před lety. Próza Ráno a večer (2000) zachycuje dva mezní okamžiky lidského života: v krátké první části se manželům v rybářské osadě narodí syn Johannes, zatímco v druhé delší části jsme svědky posledních okamžiků života již starého rybáře Johannese. V lyrickém vypravěčově proudu a v dialozích se tu prolíná přítomnost s minulostí a vzpomínkami na Johannesovu manželku Ernu a na jeho přítele, rybáře Petra.
V próze To je Ales (2003) sledujeme Signe, která vzpomíná na svého muže Asleho, který se jednoho dne nevrátil ze své každodenní výpravy na malé loďce na fjord. Opět se tu prolíná přítomnost s minulostí, navíc Signe myslí i na vzdálenější rodinnou historii, kterou zná z vyprávění, na Asleho praprababičku Ales, jejíž vnuk Asle (po němž pak dostal jméno Signin muž) se v den svých sedmých narozenin utopil...
Fosse má zvláštní styl, téměř nepoužívá tečky na konci věty, je tu dlouhý proud vyprávění přerušovaný dialogy bez tradičních uvozovek, je to lyrické a často až na hranici poezie, zároveň je to ale i strohé a repetitivní; oba příběhy se dotýkají základních věcí života, narození, smrti, lásky, ztráty blízkého, samoty, práce, ale i počasí, přírody, moře, krajiny fjordů. Fosse mě příliš neoslovil, tento styl a náměty nejsou můj šálek kávy, ale jsem rád, že jsem se s ním aspoň takto seznámil (ale stačilo).
V druhé próze, která se mi líbila o trochu víc, mě zaujala tato úvaha: "...jestli něco neměl rád, tak to byla velká slova, měla v sobě lež a pokrytectví, velká slova totiž neříkají, co znamená žít a být, schovávají to za něco rádoby velikého..."

1 01.10.2024

Britský kunsthistorik a výtvarný kritik Frank Whitford (1941–2014) popsal v knize Bauhaus (poprvé 1984) historii jedné z nejproslulejších škol výtvarného umění 20. století; historii, která trvala jen 14 let, ale i tak je Bauhaus dodnes pojmem; historii pestrou, bouřlivou, s mnoha zajímavými a výraznými osobnostmi, které na škole působily. Bauhaus vznikl v roce 1919 ve Výmaru, kde jej založil německý architekt Walter Gropius, jeho první ředitel. V roce 1925 se škola přesunula do Desavy (Dessau), kde pro ni byla postavena známá budova, která zde stojí dodnes. V roce 1932 se, to již pod vedením Miese van der Rohe, přesunula do Berlína, ale krátce poté, po nástupu nacistů k moci, byla 11. dubna 1933 násilně rozpuštěna jako "útočiště židomarxistického pojetí umění".
Autor popisuje umělecký program školy od jejího vzniku až po zrušení, její problémy od financování přes vztah s veřejností a vedením měst a se sílícím vzestupem nacistů až po poměry na škole a vyučovací metody. Zachycuje umělecké osobnosti, které na škole působily – vedle Gropiuse a později Miese van der Rohe patří mezi nejvýznamnější Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Lyonel Feininger, László Moholy-Nagy, Gunta Stölzlová, Oskar Schlemmer či Johannes Itten. A nejednou šlo o osobnosti nejen originální, ale také velmi svérázné.
Dozvíme se vše podstatné o vlivu Bauhausu na vývoj výtvarného umění, architektury, grafického, interiérového a průmyslového designu, typografie, módního návrhářství i uměleckého vzdělávání. Knihu doprovází 154 vyobrazení.

1 30.09.2024

Historik a novinář Petr Zídek (*1971) napsal poutavý životopis ženy, která je u nás dodnes vzorem "první dámy". Kniha Hana Benešová. Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885–1974) vyšla poprvé v roce 2014, nyní vyšla v druhém, doplněném vydání. Na rozdíl od svého rozporuplně přijímaného manžela Edvarda Beneše (1884–1948) je Hana Benešová přijímána veskrze kladně a já mohu její životopis jenom doporučit. Je čtivý, založený striktně na faktech, takže tu nenajdeme žádné domněnky nebo spekulace a už vůbec ne nějaké skandály nebo pikantnosti. Ostatně v životě paní Benešové, narozené jako Anna Vlčková, bychom je hledali marně. Jméno Hana přijala na manželovu žádost, aby mu nepřipomínala jistou Annu, na niž neměl dobré vzpomínky. Poznali se v Paříži a vzali se v roce 1909. Hana pocházela z velice skromných poměrů, ale jako inteligentní žena se dokázala proměnit v družku významného politika a později prezidenta státu, jemuž stála věrně po boku a byla reprezentativní dámou vysoké úrovně, která se stala ve své době i módní ikonou.
Za první světové války se musela vyrovnat s více než tříletým odloučením od manžela, který odešel do exilu, a přetrpět věznění ve špatných podmínkách. Za druhé světové války zase exil v Londýně, v roce 1948 komunistický puč a manželovu smrt. A také to, že neměli děti. Naštěstí komunisté se jí nijak nemstili a nechali ji na pokoji v její vile v Sezimově Ústí i v bytě na Loretánském náměstí.
Karel Čapek o ní v roce 1935, když se stal Beneš prezidentem, napsal: "Tichá, jemná a krásná; trpělivá a skromná; krajně sebezapíravá, vedle muže tak přetíženého prací, jako vždy byl ministr Beneš. Dokonalá dáma ve smyslu osobní kultury a obětavé služby rodinné i společenské."
Pro autora knihy, bohatě doplněné mnoha fotografiemi, je Hana Benešová "ženou, která zasvětila celý život svému muži a jeho poslání, působila jako jeho neúnavná spolupracovnice, ale na rozdíl od mnoha dnešních emancipovaných žen to nepovažovala za oběť, ale za privilegium. Ženou, která se dokázala velmi dobře vyrovnat s nelehkou rolí, již jí osud přisoudil. Ženou politika, kterou měli lidé rádi, což dnes zní skoro nepochopitelně. Nedostižným vzorem pro životní družku českých politiků současných i budoucích."

1 27.09.2024

Básník a esejista Zbigniew Herbert (1924–1998) patří k nejvýznamnějším polským básníkům 20. století, vedle Czesława Miłosze, Wisławy Szymborské, Tadeusze Różewicze či Adama Zagajewského. Nový český výbor z jeho básní, nazvaný Mám klepátko od nehlídaných zahrad, vyšel jako na zavolanou v době, kdy jsem se chtěl k Herbertovi vrátit – mám doma starší výbor z básní Epilog bouře a četl jsem i tři jeho esejistické knihy Barbar v zahradě, Zátiší s udidlem a Labyrint u moře. Takže jsem si přečetl výbor nový. Obsahuje básně ze všech devíti Herbertových sbírek: Struna světla (1956), Hermes, pes a hvězda (1957), Zkoumání objektu (1961), Nápis (1969), Pan Cogito (1974), Zpráva z obleženého města (1983), Žalozpěv k odchodu (1990), Rovigo (1992), Epilog bouře (1998).
Herbertova poezie je jasná, srozumitelná, ale jen zdánlivě jednoduchá; strohá, umírněná, okořeněná žertem a ironií; realismus se v ní prolíná s estetismem. Vychází z kulturní tradice minulosti, sleduje epochu totalitarismu a konzumní modernosti, vyjadřuje obavy o osud světa i o poezii samotnou, ptá se po poznání, po morálce, po hierarchii hodnot a po postavení člověka. Své pocity a úvahy básník často vkládá do úst pana Cogito, jehož jméno zvolil podle známého Descartesova výroku "Cogito, ergo sum".
Ocituji alespoň z jedné z jeho nejúžasnějších básní Zpráva z obleženého města (1982): "zůstalo nám pouze místo sepětí s místem / ještě máme v paměti ruiny svatyní přízraky zahrad a domů / přijdeme-li o ruiny nezůstane nic (...) // ti jichž se dotklo neštěstí jsou vždy sami (...) // hledíme do tváře hladu tváře ohně tváře smrti / do nejhorší ze všech tváří – do tváře zrady // a jenom naše sny zůstaly nepokořeny"

1 23.09.2024