milan.valden komentáře u knih

Nenechte se odradit příšernou obálkou, bez ní ta kniha vypadá líp a obsah je naštěstí moc dobrý! Pro milovníky literatury, zejména té latinskoamerické a zejména dvou jejích velikánů, nositelů Nobelovy ceny za literaturu Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014) a Maria Vargase Llosy (*1936), je kniha peruánského spisovatele Jaime Baylyho Géniové (2023) ovšem lahůdka. Nejde o literaturu faktu, ale o čtivý a místy i velmi vtipný román, v němž autor mísí fakta s fikcí. Měl jsem z toho obavy, ale výsledek je příjemný a podle románu se dokonce natáčí seriál!
Román se odehrává v 60. a 70. letech a vrcholí v roce 1976, kdy se přátelé a literární rivalové García Márquez a Vargas Llosa, v té době již světově proslulí spisovatelé, rozkmotří, když Vargas Llosa v Mexiku udeří Garcíu Márqueze pěstí do obličeje a vykřikne: "To máš za to, co jsi udělal Patricii!" Patricia byla druhá manželka Vargase Llosy. Tato událost vešla do dějin, ale co za ní doopravdy stálo, je předmětem spekulací. A to, co si Bayly domyslel ve své knize, je docela věrohodné...
Vyprávění se od úvodní rány pěstí vrací do minulosti Gabriela a Maria a postupně se odhaluje, jaký byl jejich vztah a proč pak skončil. O devět let mladší Mario se proslavil dřív než Gabo romány Město a psi (1963) a Zelený dům (1966), ale Gabo pak Maria zastínil svým veledílem Sto roků samoty (1967). Mario o tomto proslulém bestselleru dokonce napsal knižní esej Příběh bohovraždy. Ač tedy rivalové se společnou agentkou Carmen Balcells, byli i přáteli, v Barceloně dokonce bydleli nějaký čas kousek od sebe. Jak známo, Vargas Llosa se kdysi nejprve oženil se svou nepokrevní tetou Julií a pak se svou sestřenicí Patricií. Jejich manželství ale prochází krizí, zatímco naopak Gabriel je věrný své Mercedes. V knize vystupuje i celá řada dalších slavných spisovatelů a umělců, jsme svědky toho, jak Mario natáčí adaptaci svého románu Pantaleón a jeho ženská rota, jak se zamiluje do jiné ženy, jak je sobecký, protože psaní je u něj na prvním místě, jak nenávidí svého tyranského otce. Naopak Gabriel si dovede užívat života, ale také neochvějně podporuje Fidela Castra. A já jsem knihu přečetl s velikou chutí!

1 28.10.2024

Kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez (*1973) patří k nejvýznamnějším a nejoceňovanějším latinskoamerickým autorům současnosti, jeho díla byla přeložena do 28 jazyků. U nás vyšly v Pasece v překladech Anežky Charvátové romány Hluk padajících věcí (2011) a Reputace (2013), které se mi oba dost líbily, a tak jsem byl zvědav i na další, Ohlížení (2020), který se k nám dostal díky stejnému "tandemu". Autor za něj získal Cenu Maria Vargase Llosy, který o Ohlížení prohlásil (a je to na zadní straně obálky), že je to "jeden z nejlepších románů, které kdy byly v našem jazyce napsány", což po přečtení beru s velikou rezervou. Je to román velmi dobrý, ale taky mi na něm spousta věcí vadila, což ovšem nesouvisí s kvalitou textu, ale s tématem, které mi tak úplně nesedlo.
Vásquez se několik let scházel s kolumbijským režisérem Sergiem Cabrerou a z rozhovorů s ním pak napsal román, který je příběhem Sergiova dětství a mládí a také příběhem jeho otce Fausta. Román začíná tím, že Sergio se v roce 2016 dozví o otcově smrti, právě když má být v Barceloně přítomen retrospektivě svých filmů a má se tam setkat se svým dospívajícím synem Raúlem. Navíc jeho manželství se Silvií, s níž má malou dceru, je v krizi. Na otcův pohřeb do Kolumbie Sergio neletí a místo toho vzpomíná na události, které poznamenaly život jemu i jeho otci. A nebyly to události kdovíjaké, ale takové, které otřásaly celým světem: španělská občanská válka a exil v Americe, čínská kulturní revoluce a ozbrojená revoluční hnutí v Kolumbii 60. let.
Fausto, který je herec a později hrál v několika synových filmech, se stane komunistou a odjede s rodinou do Číny, kde pak nechá Sergia a jeho sestru Marianellu dál studovat, zatímco sám se s manželkou vrátí do Kolumbie. V Číně vypukne Velká kulturní revoluce. Následně se mladý komunista Sergio i jeho sestra stanou příslušníky revoluční gerily v Kolumbii. Sergiova cesta k vysněnému povolání režiséra je dlouhá a velmi dobrodružná a vše, co jeho rodina prožije, je všechny poznamená. Román je nabitý dějem a zejména kapitoly z Číny a pak z rozvrácené Kolumbie jsou strhující.
Osobně jsem se ale těžko smiřoval s jednáním postav, zejména Fausta, se vším tím krajně levicovým hnutím a komunismem, z něhož musel Sergio vystřízlivět. Z představy, že otec dokáže nechat dospívající děti v komunistické Číně, se mi dělalo při čtení až fyzicky špatně. Což je ale možná dokladem jisté síly tohoto románu.

1 24.10.2024

Tak jsem si po více než třiceti letech znovu připomněl, jak výborný je román Honzlová, který napsala Zdena Salivarová (*1933), spisovatelka, překladatelka, nakladatelka, zpěvačka, herečka, manželka Josefa Škvoreckého, při pobytu v USA a v prvních letech emigrace v Kanadě (1968–69; první verzi napsala za tři měsíce), kde ho pak v roce 1972 vydala jako pátou publikaci v nakladatelství '68 Publishers, které s manželem založila v Torontu, kde se usadili (román tam pak vyšel ještě dvakrát a patřil k nejúspěšnějším titulům nakladatelství).
V autobiografickém románu s podtitulem Protestsong líčí autorka jedno léto uprostřed 50. let, kdy hlavní hrdinka a vypravěčka Jana Honzlová nesměla z kádrových důvodů odjet na zájezd do Finska se souborem písní a tanců Sedmikrása, kde je zaměstnána. Chodí do kanceláře vyřizovat administrativu a dostane se ke svým kádrovým materiálům a pochopí, že bude nejspíš intrikami ze souboru vyštvána. Otce má v Americe, jednoho bratra u PTP, druhého ve vězení za pokus o nedovolený přechod hranic. Žije v karlínském činžáku na zbourání s rezignovanou matkou, desetiletým bratrem Hugem a patnáctiletou sestrou Andulou, která je do větru. Starší egoistická sestra Jarmila od rodiny odešla a Jana je vlastně jedinou živitelkou. Musí se vyrovnat se smrtí uklízečky paní Pelikánové, se kterou se ráda bavila, a začne ji pronásledovat úředník z ministerstva vnitra Sedláček, který z ní chce udělat donašečku, ale jeho zájem je i osobní. Útěchou je pro Janu přítel ze školních let, nyní katolický kněz Krůno. A to ještě není všem těžkostem konec...
Jana portrétuje také intrikánské členky a členy Sedmikrásy a vytváří tak obraz společnosti plné udavačů, lidí bez svědomí, esenbáků, estébáků, kariéristů... To vše je psáno jako strhující příběh s mnoha dobovými detaily, s vtipem, ironií a černým humorem, ale i s melancholií, bohatým jazykem plným hovorové a slangové mluvy. Čtenář se chvílemi baví a směje a chvílemi je mu z toho všeho do pláče a mnohokrát ho pořádně zamrazí...

7 24.10.2024

Z rozsáhlého a pestrého díla Josefa Škvoreckého (1924–2012) jsem toho sice přečetl málo, přesto patří mezi mé oblíbené spisovatele; a naprosto právem je řazen k nejvýznamnějším českým prozaikům druhé poloviny 20. století. I proto jsem se velmi těšil na životopisnou monografii, kterou o něm napsal literární badatel Michal Přibáň (*1966), působící v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Rozsáhlá kniha, nazvaná Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924–1969, je výborná po všech stránkách přesně tak, jak si knihu o spisovateli a literatuře představuji. Autor přiznává, že objekt svého zájmu má rád, že jeho Zbabělci pro něj byli kdysi určujícím literárním zážitkem, že Škvoreckého znal osobně a že se postupně i spřátelili a dopisovali si. Současně ale není jeho kniha jen obdivná a pochlebující, naopak, autor líčí i zápornější povahové vlastnosti a chování Škvoreckého, stejně jako se nevyhýbá ani ne právě pochvalným ohlasům na některá jeho slabší díla. A protože je Přibáň literární badatel, není jeho kniha jen biografií, ale i portrétem doby a nakladatelského prostředí.
Škvoreckého život a tvorba od mládí do odchodu do Kanady v roce 1969 (další osudy budou v druhém dílu) byly tak pestré a bohaté, že autorovi nabízejí opravdu široké pole témat. A navíc se odehrávaly v bouřlivé době první republiky, okupace za druhé světové války, nástupu komunistů k moci, tvrdých 50. let, postupně se uvolňujících 60. let a pražského jara, které skončilo katastrofou, takže Škvorecký s manželkou Zdenou Salivarovou raději zůstali v Kanadě. Škvorecký psal od útlého mládí a současně se trápil, že není dost dobrý jazzový muzikant a že o něj holky nestojí. Až otravně (a marně) dobýval své lásky, než konečně potkal tanečnici Zdenu. Trápily jej zdravotní problémy i to, že nemohl mít se Zdenou děti. Po vydání Zbabělců (1958) následoval známý skandál a několik let, kdy nemohl publikovat. Pak se zase potýkal s kritikou, která po skvělém prvním románu nebyla s většinou jeho následující tvorby příliš spokojená, nemluvě o tom, že řadu děl vydat vůbec nemohl nebo prostě neprošla cenzurou (nebo až po mnoha letech) a že sám o svém psaní stále pochyboval.
Autor bohatě cituje nejen z korespondence Škvoreckého s manželkou nebo s jeho přáteli Janem Zábranou a Lubomírem Dorůžkou, ale také z nakladatelských a cenzurních posudků a z recenzí a kritik. Hodně se věnuje i dětství a mládí. Kapitola o Zbabělcích se čte málem jako románové drama z českého literárního života konce 50. let. Vhled do této oblasti je nesmírně cenný a potřebný a kniha je v tomto směru opravdu bohatě naplněná. Ale neztrácí se v tom všem ani Škvorecký jako člověk, a to je cenné. Už teď se těším na druhý díl, na který si ale pár let počkáme...

1 20.10.2024

Další letošní návrat k dílu kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982), jednoho z mých nejoblíbenějších autorů. Vedle románů, novel, scénářů a reportáží psal GGM i povídky, sbírka Dvanáct povídek o poutnících (1992) u nás poprvé vyšla v roce 1996 a tehdy jsem ji četl poprvé. Teď jsem se k ní vrátil. Pamatoval jsem si, že se mi kniha velmi líbila a dvě povídky mi docela utkvěly v paměti – nyní se mi potvrdilo, že jsou ty povídky pořád moc pěkné a zvláště ty dvě, na které jsem si pamatoval, prostě úžasné, ale taky z nich má čtenář díky až kafkovskému ději úzkostný pocit...
Jak napovídá název, postavy z povídek jsou na cestách, na pouti, v cizích městech, jako třeba latinskoamerický prezident v exilu na léčení v Ženevě, pasažér se "spící krasavicí" v letadle, bývalá prostitutka už léta žijící v Barceloně, kde chodí na svůj již zakoupený hrob, žena z Latinské Ameriky přijíždějící do Itálie, kde touží vidět na vlastní oči papeže atd.
Překrásná povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat vypráví o ženě, které se na cestě za manželem porouchá auto a ona se vinou nedorozumění ocitne v nemocnici pro duševně choré v bývalém klášteře, kam si přišla jen zatelefonovat manželovi... Neméně úžasná poslední povídka Stopa tvé krve ve sněhu je příběhem novomanželů na svatební cestě z Madridu do Paříže, která se pro ženicha stane až kafkovskou noční můrou a bludištěm, zatímco jeho manželka leží v nemocnici... Návrat k Márquezovým povídkám jsem si užil a jsem za něj/za ně moc rád.

Román Divoké palmy (The Wild Palms, 1939) je jedním z pěti děl amerického spisovatele Williama Faulknera (1897–1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), které nepatří do jeho yoknapatawphského cyklu (dále Vojákův žold, Komáři, Pylon a Báj). Je to u nás nejvydávanější Faulknerův román, vyšel tu již pětkrát, možná proto, že patří k těm nejpřístupnějším. Faulkner tu paralelně rozvíjí dva zcela samostatné příběhy, které kontrapunkticky pojednávají témata lásky, odpovědnosti a tajemství života.
Příběh první, Divoké palmy, sleduje tragický osud milenců Harryho, mladého nezkušeného lékaře, a Charlotty, keramičky, která kvůli Harrymu opustí manžela a dvě děti a vydá se s ním na existenciálně náročnou pouť, protože věří, "že láska a soužení jsou jedno a totéž a že cena lásky je tak veliká, kolik za ni člověk musí zaplatit, a jestli někdy dostane lásku lacino, pak ošidil sám sebe." Příběh druhý, Stařec Mississippi, se odehrává o deset let dříve, v roce 1927, za velké povodně na "otci řek". Mladý bezejmenný trestanec při záchranných pracích na řece zachraňuje těhotnou ženu, ale pak je obviněn z pokusu o útěk.
Z románu jsem trochu na rozpacích a asi úplně neumím ocenit ten kontrapunkt, podle doslovu Evy Masnerové (Odeon, 1978) možná spočívající ve dvou typech lásky, jak chtěl Faulkner, v ideálu romantické absolutní lásky dvou milenců a v trestancově životě bez lásky a v tom, jak odevzdaně nese svůj osud. První příběh se mi líbil trochu víc, i když ani s jedním z milenců se nedokážu ztotožnit a ani jeden mi nebyl sympatický. Paradoxně tak víc chápu příběh druhý, byť se mi líbil méně, ale musel bych tu až příliš spoilerovat pro vysvětlení, a to nechci. Tři předchozí vrcholné Faulknerovy romány – Hluk a vřava, Srpnové světlo a Absolone, Absolone! –, i když byly na četbu neskonale náročnější, mě každopádně nadchly mnohem víc.

2 06.10.2024

Tak tohle bylo zase krásné počtení a kniha, u níž jsem si nepřál, aby skončila... Román Zbloudilci (2021) napsal italský spisovatel Mario Desiati (*1977) a v roce 2022 za něj dostal nejprestižnější italskou literární cenu Strega. Zdá se, že na dobré romány má tato cena štěstí, tedy alespoň na ty, které jsem v poslední době četl a které se mi všechny líbily (Osamělost prvočísel, Osm hor, Kolibřík). Obě hlavní postavy, vypravěč Francesco a jeho přítelkyně Claudia, jsou nejen zbloudilí mileniálové, které sledujeme během více než dvaceti let, ale jsou též odlišní, dezorientovaní, vykořenění, podivní, každý jinak. Claudia je sebevědomá, extravagantní, přímá, nevázaná a nestálá a je jí jedno, co si o ní kdo myslí, miluje poezii a nesnáší své maloměstské rodiště. Francesco je outsider a introvert, stále se hledá, ale taky je patriot a věřící. Claudia ho přitahuje od gymnaziálních let, stanou se z nich nejlepší přátelé, on ji beznadějně miluje, ona ho má za věrného kamaráda. Na začátku je spojí pikantní tajemství: Claudiin otec má milenecký poměr s Francescovou matkou.
Claudii žene její nestálá povaha na studia do Milána, kde pak i pracuje, později do Berlína (skvělý popis berlínské klubové scény). Navazuje nejrůznější vztahy, zatímco Francesco zůstává v rodné Martině France, malém městě v Apulii na jihu Itálie. Oba překračují i hranice heterosexuality a nakonec se jejich cesty spojí, ale úplně jinak, než by čtenář čekal. Je to krásné vyprávění o celoživotním přátelství, o zmatcích lásky v různých podobách (viz příběh jejich rodičů), o bloudění nejen v dospívání, ale i v dospělosti, o hledání sebe sama, o svých kořenech, o vztazích k rodičům, k sexu, ale třeba i k práci a k rodině jako takové. Psáno vytříbeným, jasným jazykem se spoustou zajímavých úvah a odkazů ke všemu možnému, což autor shrnuje v pěkném dovětku.

1 05.10.2024

S pauzami jsem od léta četl a nyní konečně dočetl téměř tisícistránkový román Smutek Belgie (1983), opus magnum Huga Clause (1929–2008), belgického spisovatele píšícího nizozemsky. Jak píše v doslovu překladatelka, román "představuje široké panoptikum osudů rodiny Seynaeveových ze západovlámského městečka Walle od doby Hitlerova nástupu k moci až do prvních poválečných let. Toto stěžejní dílo nizozemsky psané literatury se dá číst v mnoha rovinách: jako autobiografický bildungsroman, jako příběh vlámského národního obrození vedoucího ke kolaboraci s německými okupanty, jako román o psaní románu, jako metatextové dílo propojující odkazy na klasickou světovou tvorbu i jako román psychologický, ilustrující nejen nefunkční mezilidské vztahy, ale také rozklad celé společnosti. V neposlední řadě ho lze vnímat jako román válečný, byť na válku nenahlíží prostřednictvím dramatických zvratů z bojišť, nýbrž skrze obyčejné životy lidí, jejichž malost autor pitvá nemilosrdně ostrým nožem."
Hlavní hrdina Louis Seynaeve navštěvuje klášterní internátní školu a pak gymnázium, propadá četbě i svým fantaziím, píše, protože se chce stát spisovatelem, a objevuje svoji sexualitu. Jeho otec je majitelem tiskárny. Louisovi chybí více mateřské lásky. V první části je zachyceno prostředí klášterní školy, v druhé pak propadání rodiny různým formám kolaborace s nacisty. Rozdrobené útržky promluv Louisových rodičů, prarodičů a četných strýců, tet a dalších příbuzných a přátel jsou však na můj vkus nekonečné a bohužel někdy i nudné a do čtení jsem se musel po každé pauze nutit. V postavách jsem se ztrácel, chyběl mi tu děj, dětské hrdiny moc nemusím (naštěstí Louis není vypravěč); je to jistě velký román, ale já jsem se s ním trochu trápil a hlavně dost minul...
Hugo Claus napsal dvě stovky děl všech žánrů, romány, básně, hry, novely, povídky, eseje, scénáře, libreta; věnoval se i filmové režii (např. Flanderský lev) a výtvarnému umění. Měl vztah s herečkou Sylvií Kristel (erotická série Emmanuelle) a ze života odešel pomocí eutanazie. V češtině kromě několika her vyšla už jen novela Metsiersové a román Fámy.

1 03.10.2024

Za pár dní budeme znát letošního laureáta/tku Nobelovy ceny za literaturu, ale já jsem se konečně seznámil s tím loňským, kterým se stal Jon Fosse (*1959), norský prozaik, dramatik, básník a esejista. Přečetl jsem dvě jeho tenké osmdesátistránkové prózy, jedna u nás právě vyšla, druhá již před lety. Próza Ráno a večer (2000) zachycuje dva mezní okamžiky lidského života: v krátké první části se manželům v rybářské osadě narodí syn Johannes, zatímco v druhé delší části jsme svědky posledních okamžiků života již starého rybáře Johannese. V lyrickém vypravěčově proudu a v dialozích se tu prolíná přítomnost s minulostí a vzpomínkami na Johannesovu manželku Ernu a na jeho přítele, rybáře Petra.
V próze To je Ales (2003) sledujeme Signe, která vzpomíná na svého muže Asleho, který se jednoho dne nevrátil ze své každodenní výpravy na malé loďce na fjord. Opět se tu prolíná přítomnost s minulostí, navíc Signe myslí i na vzdálenější rodinnou historii, kterou zná z vyprávění, na Asleho praprababičku Ales, jejíž vnuk Asle (po němž pak dostal jméno Signin muž) se v den svých sedmých narozenin utopil...
Fosse má zvláštní styl, téměř nepoužívá tečky na konci věty, je tu dlouhý proud vyprávění přerušovaný dialogy bez tradičních uvozovek, je to lyrické a často až na hranici poezie, zároveň je to ale i strohé a repetitivní; oba příběhy se dotýkají základních věcí života, narození, smrti, lásky, ztráty blízkého, samoty, práce, ale i počasí, přírody, moře, krajiny fjordů. Fosse mě příliš neoslovil, tento styl a náměty nejsou můj šálek kávy, ale jsem rád, že jsem se s ním aspoň takto seznámil (ale stačilo).
V druhé próze, která se mi líbila o trochu víc, mě zaujala tato úvaha: "...jestli něco neměl rád, tak to byla velká slova, měla v sobě lež a pokrytectví, velká slova totiž neříkají, co znamená žít a být, schovávají to za něco rádoby velikého..."

1 01.10.2024

Za pár dní budeme znát letošního laureáta/tku Nobelovy ceny za literaturu, ale já jsem se konečně seznámil s tím loňským, kterým se stal Jon Fosse (*1959), norský prozaik, dramatik, básník a esejista. Přečetl jsem dvě jeho tenké osmdesátistránkové prózy, jedna u nás právě vyšla, druhá již před lety. Próza Ráno a večer (2000) zachycuje dva mezní okamžiky lidského života: v krátké první části se manželům v rybářské osadě narodí syn Johannes, zatímco v druhé delší části jsme svědky posledních okamžiků života již starého rybáře Johannese. V lyrickém vypravěčově proudu a v dialozích se tu prolíná přítomnost s minulostí a vzpomínkami na Johannesovu manželku Ernu a na jeho přítele, rybáře Petra.
V próze To je Ales (2003) sledujeme Signe, která vzpomíná na svého muže Asleho, který se jednoho dne nevrátil ze své každodenní výpravy na malé loďce na fjord. Opět se tu prolíná přítomnost s minulostí, navíc Signe myslí i na vzdálenější rodinnou historii, kterou zná z vyprávění, na Asleho praprababičku Ales, jejíž vnuk Asle (po němž pak dostal jméno Signin muž) se v den svých sedmých narozenin utopil...
Fosse má zvláštní styl, téměř nepoužívá tečky na konci věty, je tu dlouhý proud vyprávění přerušovaný dialogy bez tradičních uvozovek, je to lyrické a často až na hranici poezie, zároveň je to ale i strohé a repetitivní; oba příběhy se dotýkají základních věcí života, narození, smrti, lásky, ztráty blízkého, samoty, práce, ale i počasí, přírody, moře, krajiny fjordů. Fosse mě příliš neoslovil, tento styl a náměty nejsou můj šálek kávy, ale jsem rád, že jsem se s ním aspoň takto seznámil (ale stačilo).
V druhé próze, která se mi líbila o trochu víc, mě zaujala tato úvaha: "...jestli něco neměl rád, tak to byla velká slova, měla v sobě lež a pokrytectví, velká slova totiž neříkají, co znamená žít a být, schovávají to za něco rádoby velikého..."

1 01.10.2024

Britský kunsthistorik a výtvarný kritik Frank Whitford (1941–2014) popsal v knize Bauhaus (poprvé 1984) historii jedné z nejproslulejších škol výtvarného umění 20. století; historii, která trvala jen 14 let, ale i tak je Bauhaus dodnes pojmem; historii pestrou, bouřlivou, s mnoha zajímavými a výraznými osobnostmi, které na škole působily. Bauhaus vznikl v roce 1919 ve Výmaru, kde jej založil německý architekt Walter Gropius, jeho první ředitel. V roce 1925 se škola přesunula do Desavy (Dessau), kde pro ni byla postavena známá budova, která zde stojí dodnes. V roce 1932 se, to již pod vedením Miese van der Rohe, přesunula do Berlína, ale krátce poté, po nástupu nacistů k moci, byla 11. dubna 1933 násilně rozpuštěna jako "útočiště židomarxistického pojetí umění".
Autor popisuje umělecký program školy od jejího vzniku až po zrušení, její problémy od financování přes vztah s veřejností a vedením měst a se sílícím vzestupem nacistů až po poměry na škole a vyučovací metody. Zachycuje umělecké osobnosti, které na škole působily – vedle Gropiuse a později Miese van der Rohe patří mezi nejvýznamnější Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Lyonel Feininger, László Moholy-Nagy, Gunta Stölzlová, Oskar Schlemmer či Johannes Itten. A nejednou šlo o osobnosti nejen originální, ale také velmi svérázné.
Dozvíme se vše podstatné o vlivu Bauhausu na vývoj výtvarného umění, architektury, grafického, interiérového a průmyslového designu, typografie, módního návrhářství i uměleckého vzdělávání. Knihu doprovází 154 vyobrazení.

1 30.09.2024

Historik a novinář Petr Zídek (*1971) napsal poutavý životopis ženy, která je u nás dodnes vzorem "první dámy". Kniha Hana Benešová. Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885–1974) vyšla poprvé v roce 2014, nyní vyšla v druhém, doplněném vydání. Na rozdíl od svého rozporuplně přijímaného manžela Edvarda Beneše (1884–1948) je Hana Benešová přijímána veskrze kladně a já mohu její životopis jenom doporučit. Je čtivý, založený striktně na faktech, takže tu nenajdeme žádné domněnky nebo spekulace a už vůbec ne nějaké skandály nebo pikantnosti. Ostatně v životě paní Benešové, narozené jako Anna Vlčková, bychom je hledali marně. Jméno Hana přijala na manželovu žádost, aby mu nepřipomínala jistou Annu, na niž neměl dobré vzpomínky. Poznali se v Paříži a vzali se v roce 1909. Hana pocházela z velice skromných poměrů, ale jako inteligentní žena se dokázala proměnit v družku významného politika a později prezidenta státu, jemuž stála věrně po boku a byla reprezentativní dámou vysoké úrovně, která se stala ve své době i módní ikonou.
Za první světové války se musela vyrovnat s více než tříletým odloučením od manžela, který odešel do exilu, a přetrpět věznění ve špatných podmínkách. Za druhé světové války zase exil v Londýně, v roce 1948 komunistický puč a manželovu smrt. A také to, že neměli děti. Naštěstí komunisté se jí nijak nemstili a nechali ji na pokoji v její vile v Sezimově Ústí i v bytě na Loretánském náměstí.
Karel Čapek o ní v roce 1935, když se stal Beneš prezidentem, napsal: "Tichá, jemná a krásná; trpělivá a skromná; krajně sebezapíravá, vedle muže tak přetíženého prací, jako vždy byl ministr Beneš. Dokonalá dáma ve smyslu osobní kultury a obětavé služby rodinné i společenské."
Pro autora knihy, bohatě doplněné mnoha fotografiemi, je Hana Benešová "ženou, která zasvětila celý život svému muži a jeho poslání, působila jako jeho neúnavná spolupracovnice, ale na rozdíl od mnoha dnešních emancipovaných žen to nepovažovala za oběť, ale za privilegium. Ženou, která se dokázala velmi dobře vyrovnat s nelehkou rolí, již jí osud přisoudil. Ženou politika, kterou měli lidé rádi, což dnes zní skoro nepochopitelně. Nedostižným vzorem pro životní družku českých politiků současných i budoucích."

1 27.09.2024

Básník a esejista Zbigniew Herbert (1924–1998) patří k nejvýznamnějším polským básníkům 20. století, vedle Czesława Miłosze, Wisławy Szymborské, Tadeusze Różewicze či Adama Zagajewského. Nový český výbor z jeho básní, nazvaný Mám klepátko od nehlídaných zahrad, vyšel jako na zavolanou v době, kdy jsem se chtěl k Herbertovi vrátit – mám doma starší výbor z básní Epilog bouře a četl jsem i tři jeho esejistické knihy Barbar v zahradě, Zátiší s udidlem a Labyrint u moře. Takže jsem si přečetl výbor nový. Obsahuje básně ze všech devíti Herbertových sbírek: Struna světla (1956), Hermes, pes a hvězda (1957), Zkoumání objektu (1961), Nápis (1969), Pan Cogito (1974), Zpráva z obleženého města (1983), Žalozpěv k odchodu (1990), Rovigo (1992), Epilog bouře (1998).
Herbertova poezie je jasná, srozumitelná, ale jen zdánlivě jednoduchá; strohá, umírněná, okořeněná žertem a ironií; realismus se v ní prolíná s estetismem. Vychází z kulturní tradice minulosti, sleduje epochu totalitarismu a konzumní modernosti, vyjadřuje obavy o osud světa i o poezii samotnou, ptá se po poznání, po morálce, po hierarchii hodnot a po postavení člověka. Své pocity a úvahy básník často vkládá do úst pana Cogito, jehož jméno zvolil podle známého Descartesova výroku "Cogito, ergo sum".
Ocituji alespoň z jedné z jeho nejúžasnějších básní Zpráva z obleženého města (1982): "zůstalo nám pouze místo sepětí s místem / ještě máme v paměti ruiny svatyní přízraky zahrad a domů / přijdeme-li o ruiny nezůstane nic (...) // ti jichž se dotklo neštěstí jsou vždy sami (...) // hledíme do tváře hladu tváře ohně tváře smrti / do nejhorší ze všech tváří – do tváře zrady // a jenom naše sny zůstaly nepokořeny"

1 23.09.2024

Moravský rodák Gustav Mahler (1860–1911) patří k mým nejmilovanějším skladatelům; četl jsem o něm už několik knih (a další nepřečtené mě doma ještě čekají), ale až teď jsem se dostal k monografii, kterou mám možná nejdéle, už 26 let, tedy od jejího českého vydání. Rakouský hudební sociolog Kurt Blaukopf (1914–1999) v knize Gustav Mahler – Současník budoucnosti (1969) přibližuje život a dílo proslulého skladatele a dirigenta, mj. šéfa vídeňské Dvorní opery v letech 1897–1907, na pozadí rakouské, resp. zejména vídeňské společnosti přelomu století. Je to velmi dobrá, nepříliš rozsáhlá práce, která může být vynikajícím úvodem do Mahlerova díla, života a osobnosti pro každého, kdo by si o něm chtěl něco přečíst. Protože to opravdu stojí zato, i přes krátký čas, který byl Mahlerovi dopřán, toho tento energický, komplikovaný a novátorský hudebník prožil a dokázal opravdu mnoho, a to nejen na poli skladatelském (9 obřích symfonií a jedna nedokončená, četné písně s klavírem i orchestrem, Píseň o zemi aj.), ale i jako dirigent operní i symfonický a jako šéf operního divadla, které vždy patřilo k těm nejlepším.

2 20.09.2024

Další návrat k dílu mého oblíbeného Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Román Generál ve svém labyrintu (1989) u nás vyšel v roce 1995, takže je to skoro třicet let, co jsem ho četl poprvé. K vrcholům autorova díla nepatří, což se mi nyní opět potvrdilo, ale jsem rád za ten návrat. Hlavní postavou je generál Simón Bolívar (1783–1830), legendární postava latinskoamerického hnutí za nezávislost, který sehrál klíčovou roli v boji proti španělské nadvládě. Honosil se titulem Osvoboditel (El Libertador) a byl prezidentem Kolumbie (1819–1830), Peru (1824–1827) a Bolívie (1825).
García Márquez zachycuje poslední měsíce Bolívarova života, plavbu po řece Magdaleně a smrt vyčerpaného a tuberkulózou nemocného generála ve venkovském statku San Pedro Alejandrino. Vyprávění se ovšem vrací i k Bolívarově minulosti, jeho válkám, pobytu v Evropě, politice i četným milenkám. Témata samoty, absolutní moci, vzpomínek a bloudění v labyrintu světa podává Márquez se svojí typicky bohatou imaginací a slovní přebujelostí, ale tentokrát se drží trochu zkrátka a také se samozřejmě drží faktů, i když volně. Román se v Latinské Americe setkal s rozporuplným přijetím, protože autor uctívaného generála podle mnohých pojal až příliš "profánně", jako muže s mnoha chybami, muže na konci života již slabého, nemocného a umírajícího ve věku pouhých 47 let.
V závěru knihy je sice chronologie Bolívarova života, ale i tak se čtenář neznalý historie Latinské Ameriky trochu ztrácí ve velkém množství událostí a postav. I ke generálovi samotnému jsem si hledal cestu poněkud těžko. Není to špatná kniha, takovou GGM v podstatě nenapsal nikdy, ale oproti jeho slavným vrcholným dílům tomu zkrátka něco chybí.

Německy píšící básník a překladatel Paul Celan (1920–1970), patřící k mým nejoblíbenějším, pocházel z židovské rodiny z Bukoviny, žil v Bukurešti a Vídni, ale nakonec se usadil v Paříži. Za války přišel o rodinu, sám byl nasazen v pracovním táboře a vězněn a s traumatem holocaustu se nikdy nevyrovnal; z hrozných zážitků si odnesl těžké deprese, které ho nakonec spolu s dalšími zážitky, jako bylo nesmyslné obvinění z plagiátorství, dohnaly až k sebevraždě utopením v Seině v pouhých 49 letech. Jeho poezie je temná, těžko proniknutelná, hermetická, metafyzická, na hranici srozumitelnosti, éterická, spějící postupně k čím dál větší strohosti a stručnosti a opouštějící počáteční melodičnost. Já mám ale takovou poezii rád a myslím si, že není potřeba všemu nutně rozumět, stačí se jí nechat volně unášet.
Výbor Všechno je jinak zahrnuje básně ze všech osmi Celanových sbírek (Mák a paměť, Od prahu k prahu, Mříže pro řeč, Růže nikoho, Jiný dech, Vláknitá slunce, Nátlak světla, Sněžný part) včetně nejslavnější básně Fuga smrti a obsahuje všechny existující celanovské překlady Ludvíka Kundery, tedy i ty, které nebyly v jeho prvním výboru Sněžný part (Odeon, 1986). Nejdůležitějšími slovy Celanovy poezie, jak jsem tak vypozoroval, jsou: kámen, vlasy, čas, noc, oči, srdce, řeč, slovo, nikdy, paměť, jméno, světlo, ruce. A vždy, když ho čtu, vzpomenu si na Wittgensteinovo "O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet." v tom smyslu, že Celan nemlčí, i když ví, že slova někdy nestačí, a proto se dostává za práh srozumitelnosti. I proto se k Celanovi vracím a budu vracet pořád a často jako k málokterému básníkovi.
Celan uměl v až neuvěřitelné stručnosti vyjádřit opravdu hodně:
"Jednou, na smrt byl nával,
schovala ses ve mně."

2 14.09.2024

Po letech jsem se vrátil ke krásné prvotině rusko-amerického spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977), mého milovaného autora. Mášeňka (1926), Nabokovův nejkratší román či spíše stostránková novela, vznikla v berlínském exilu a v Berlíně mezi ruskými emigranty se také odehrává, a to během šesti dnů. V jednom penzionu bydlí hlavní hrdina Ganin, životem poněkud unavený muž bez energie, který má milenku Ludmilu a je do něj zakoukaná Ludmilina kamarádka Klára, jeho sousedka z penzionu. Jednoho dne Ganin náhodou zjistí, že jeho další soused, Alfjorov, má za manželku Mášeňku, Ganinovu dávnou lásku z předrevolučního a revolučního Ruska, jejichž cesty se pak rozešly.
Alfjorov Mášeňku neviděl čtyři roky a teď čeká na její příjezd. Toto očekávání zcela změní i Ganinův život. Ve vzpomínkách se vrací ke vztahu s Mášeňkou, rozejde se s Ludmilou a doufá, že Mášeňku po příjezdu odloudí manželovi a tím se převrátí jeho truchlivá existence. Všechno však nakonec vede ke zcela jinému vyústění příběhu...
Mášeňka obsahuje řadu témat celého dalšího Nabokovova díla a je zajímavá tím, že titulní postava není fyzicky přítomna a v příběhu figuruje pouze ve vzpomínkách a snech. Melancholický příběh s nabokovovsky již typickou magií slov zahajuje řadu dalších skvělých děl autora, často mnohem složitějších (vynikají z nich hlavně Lužinova obrana, Hrdinský čin, Zoufalství, Pozvání na popravu, Dar, Lolita, Pnin, Bledý oheň a Ada aneb Žár), a je vhodný, když chcete s Nabokovem začít. Já jsem si nádherný román užil i podruhé.

2 12.09.2024

Když se Florence Noiville, francouzská spisovatelka a novinářka, v roce 1961 narodila, bylo Milanu Kunderovi (1929 - 2023), českému spisovateli a pedagogovi na FAMU, 32 let a měl za sebou tři knížky básní, Člověk zahrada širá, Poslední máj a Monology, vančurovskou esej Umění románu a pracoval na první divadelní hře Majitelé klíčů, která byla uvedena o rok později. Někdy v té době napsal také svoji první povídku z budoucího cyklu Směšné lásky, v níž našel svůj pravý tón, ale ještě měl daleko do slavného a překládaného romanopisce, kterým se stal po vydání prvního románu Žert (1967) a především pak po svém odchodu do Francie v roce 1975.
Florence Noiville vystudovala obchodní školu a obchodní právo, ale z finančního sektoru brzy utekla k tomu, co ji vždy lákalo a zajímalo víc, k psaní a literatuře. Od roku 1994 působí jako redaktorka deníku Le Monde a editorka jeho literární přílohy. Napsala několik knih pro děti, čtyři romány (česky z nich vyšla v roce 2020 Zpověď kleptomanky) a biografie Isaaca Bashevise Singera a Niny Simone. Mezitím se díky své práci pro Le Monde seznámila s Milanem Kunderou už jako slavným spisovatelem a starým mužem a s jeho ženou Věrou a spřátelili se. Na knize o Kunderovi pracovala na sklonku spisovatelova života a s vědomím Kunderových a nazvala ji Milan Kundera – Psát, jak směšný nápad! Ve Francii vyšla vloni ještě před Kunderovou smrtí. Jde o osobně laděný autorův portrét, o autorčiny vzpomínky na setkávání s Kunderovými, o procházku Kunderovým životem a dílem a také po místech spojených s jeho životem. Nečekejme proto zcela objektivní a už vůbec ne vyčerpávající životopis, ale ani nějaké pikantnosti a tajnosti z jeho života a naprosto ne jednostranně negativně vyznívající portrét jako od Jana Nováka v jeho kontroverzní biografii. Z knihy Florence Noiville je znát její obdiv ke Kunderovi i jeho ženě, znalost jeho díla i orientace v problematice kolem jeho minulosti, kolem překladů nebo kolem vztahu k rodnému Československu, k Brnu a k Praze.
Autorka mluvila s řadou lidí, kteří Kunderu znali, s Karlem Steigerwaldem, Milanem Uhdem, Milošem Štědroněm, Tomášem Kubíčkem, Miroslavem Balaštíkem, Alainem Finkielkrautem a dalšími nebo s jeho českou překladatelkou Annou Kareninovou. V krátkých kapitolkách střídavě vypráví o zásadních událostech Kunderova života, o vztahu k otci, o působení na FAMU, o odchodu do Francie; reflektuje jeho romány a navštěvuje místa jeho života. Něco málo odhalí z jeho soukromí, ale je decentní i tam, kde musí zmínit, jak v posledním období bylo jeho zdraví čím dál chatrnější, jak zapomínal, jak se o něj obětavě starala manželka. Knihu doprovází řada fotografií, Kunderových kreseb na obálky jeho knih a dokonce notový záznam klavírní skladby, kterou Kundera složil jako čtrnáctiletý.

1 06.09.2024

Absolone, Absolone! (Absalom, Absalom!, 1936) je pátým a zatím nejlepším románem amerického spisovatele Williama Faulknera (1897 - 1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), který jsem přečetl. Po Hluku a vřavě je také nejnáročnější, ale za tu námahu se vám autor bohatě odmění, stojí za to poprat se s tímto "na první pohled beztvárným balvanem, který kupodivu při bližším seznámení tvoří nádhernou sochu" (Jiří Valja v doslovu). Dílo má široké časové rozpětí skoro sto let, od 20. let 19. století přes válku Jihu proti Severu (1861 - 1865) až po rok 1910, mnoho postav a bohatý děj; děj tragický, temný, přízračný, pochmurný, málem rozměru antické tragédie. Nedivím se, že byl tento gotický příběh vyhlášen nejlepším americkým jižanským románem. Faulkner o svém Jihu píše se směsí lásky a nenávisti, kriticky, do hloubky, a dokáže stvořit postavy s ostře vykreslenými charaktery a plnou existencí jako málokdo.
Název románu je narážkou na biblického Absolona, syna krále Davida, který vedl povstání proti svému otci. Ústřední postavou je Thomas Sutpen, nelítostný a tvrdý muž, který se mstí za pokořující zážitek z dětství (černošský sluha jej vykázal od dveří bohatého bělocha). Z nuzných poměrů se vypracuje na bohatého plantážníka s množstvím otroků a později se stane plukovníkem jižanské armády, zatížen je ale vinou rasismu (první manželku a syna Charlese Bona odvrhl, když zjistil, že žena má černošskou krev), čímž poznamená osudy celé své rodiny, druhé manželky Ellen, syna Henryho a dcery Judith a další nemanželské dcery Clytie, manželčiny mnohem mladší sestry Rosy a dalších. Zavržený Charles se mu do života vrátí vskutku jako v oidipovské tragédii a další děsivé události přijdou, dokud není zničen celý rod...
Ve složité kompozici se prostupuje několik vzájemně se doplňujících časových a tematických rovin; příběh je vyprávěn nechronologicky v monolozích několika současných i minulých vypravěčů, z nichž každý objasňuje jen ty události, které zná; jsou tu dlouhé složité věty a několikastránkové odstavce. Jednou z postav, jemuž ostatní vyprávějí osudy Sutpenovy rodiny, je v roce 1910 i Quentin Compson, vystupující též v Hluku a vřavě. Jeho dědeček byl asi jediným Sutpenovým přítelem. Právě Quentinovi říká kamarád Shreve: "Ten Jih. Ježíšikriste. Žádný div, že vy lidi všichni přežijete o celá léta samy sebe." A ptá se, proč cítí k Jihu nenávist? A Quentin v odpověď křičí, jako by chtěl překřičet sám sebe: "Já ne. Já ne! Já k němu necítím nenávist! Já k němu necítím nenávist!"

3 04.09.2024

Norský dramatik Henrik Ibsen (1828 - 1906) patří k mým nejoblíbenějším klasickým dramatikům a nepřestává mě fascinovat, jak jsou jeho nejlepší hry nadčasové, aktuální a stále hrané jako třeba hry Čechovovy. Já mám nejraději Domeček pro panenky, Divokou kachnu, Hedu Gablerovou, Stavitele Solnesse a Johna Gabriela Borkmana a také Přízraky (1881), k nimž jsem se teď po nějaké době zase rád vrátil. Na divadle jsem je bohužel zatím neviděl, jen ze záznamu v televizi z Divadla S. K. Neumanna (1989) se Zdenou Hadrbolcovou a Davidem Prachařem.
Přízraky jsou asi nejtemnější Ibsenova hra a autor měl odvahu přijít s tématy, která vzbudila pohoršení (nemanželské dítě, dědičná syfilis, zhýralost), takže hra byla poprvé uvedena v Chicagu 1882 a pak ve Švédsku v Helsingborgu 1883, až později téhož roku v Norsku. Komorní rodinné drama se odehrává během jednoho dne a večera v západním Norsku jen mezi pěti postavami. Helena Alvingová je vdova po kapitánovi a na jeho počest otevírá dětský domov. Její syn Osvald, malíř, se právě vrátil z dlouhého pobytu v Paříži. Pastor Manders je rodinný přítel a rádce. Regina vyrostla v domě Alvingových a slouží Heleně. Její otec Engstrand je truhlář. Pod maskou v kraji uznávaného pana Alvinga se však skrýval zhýralec, jehož Helena kdysi opustila a marně hledala pomoc u pastora. Pak se naučila i ona vše skrývat a trpět a syna raději poslat pryč. Rodinná tajemství se ovšem derou na povrch...
Pastor pronáší ctnostné řeči a nutí lidi k pokrytectví: "To je právě vzpurný duch, požadovat zde v životě štěstí. Jaké právo máme my lidé na štěstí?" oponuje Heleně, když si stěžuje, jak byla v manželství nešťastná. A před ní se objevují přízraky minulosti: "Nejde jen o to, co jsme podědili po rodičích, co se v nás tak přízračně vrací. Jsou to i všechny možné přežilé názory a všelijaká přežilá víra a takové věci. Už to v nás nežije, ale vězí to v nás a my se toho nemůžeme zbavit." Stále působivé drama s krásnou postavou Heleny Alvingové!