milan.valden komentáře u knih

Dílo francouzského spisovatele Alberta Camuse (1913 - 1960), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1957), jsem přečetl celé a mám k němu poněkud rozporuplný vztah, vždy na mě působilo velmi chladným dojmem. Relativně nejvíc se mi líbil slavný román Cizinec (loni jsem ho přečetl po letech znovu) a nedokončený První člověk a esej Mýtus o Sisyfovi. Mor a jiné věci jsem četl většinou tak dávno, že bych si to musel zopakovat. Camus se vedle prózy a esejistiky věnoval také dramatice, ačkoli tato část jeho tvorby je méně známá a zdaleka ne tak úspěšná. Vytvořil několik dramatizací, třeba podle Dostojevského románu Běsi nebo podle Faulknerova Rekviem za jeptišku, a napsal čtyři původní hry, které všechny kromě té první propadly: Caligula (1938, uvedeno 1945), Nedorozumění (1944), Stav obležení (1948) a Spravedliví (1949). Ani dnes se běžně neuvádějí.
Po asi 25 letech jsem si znovu přečetl hry Caligula a Stav obležení vydané v jednom svazku a utvrdil jsem se v předchozím rozpačitém dojmu. U Caliguly o šíleném a krutém římském císaři nevím, zda ho chtěl Camus nějak zčásti obhájit nebo naopak odsoudit, asi nejbližší je, že ho použil jako figuru pro své pojetí absurdity a moci; je to průzkum otázky absolutní moci a Caligulovo šílenství je praktickým pokusem o důslednou logiku ústící v absurdnosti.
Stav obležení s tématem morové epidemie (stejně jako v románu Mor) je bohužel tak abstraktní, moralizující a literární, že vyznívá ještě rozpačitěji; nelze než souhlasit s výtkami, které se na adresu Camuse-dramatika většinou ozývají: jeho postavy v hrách jsou neživotné, jsou to symboly nebo ideje nicoty a negace, jazyk je příliš umělý a strojený. Ještě slabší se mi zdály hry Nedorozumění a Spravedliví, k těm se vracet určitě nebudu. Naopak se mi líbila Camusova adaptace Běsů, jediná z jeho dramatizací, kterou znám.

21.03.2024

Po Třech mušketýrech, k nimž jsem se vrátil po 35 letech, jsem si od francouzského spisovatele Alexandra Dumase (1802 - 1870) chtěl vždycky přečíst ještě román Královna Margot (La Reine Margot, 1846), který patří vedle Mušketýrů a Hraběte Monte Cristo (ten mi stačí z četných filmů a seriálů) k Dumasovým nejznámějším dílům. Rozsáhlý historicko-dobrodružný román se odehrává v letech 1572 - 1574 na francouzském královském dvoře a začíná svatbou Jindřicha Navarrského s Markétou z Valois řečenou Margot, dcerou zesnulého Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské a sestrou krále Karla IX. Sňatek měl usmířit katolíky a hugenoty, ale vyvrcholil naopak nechvalně proslulou Bartolomějskou nocí na 24. srpna 1572, kdy bylo zavražděno tisíce hugenotů shromážděných na svatbě. Jindřich Navarrský poté raději přestoupil na katolickou víru, ale ani tak nebyl v bezpečí v ovzduší plném intrik a spiknutí, jež ovládá zejména královna-matka Kateřina Medicejská.
Margot, zamilovaná do hraběte de La Mole, drží s Jindřichem, ačkoli je nespojuje láska, ale spíše odpor ke Kateřině. Slabošský nemocný a umírající Karel IX. si Jindřicha oblíbí, ale ani on mu zaručit bezpečnost nemůže. Dumas zachází s historií velmi volně a pod jeho perem se Kateřina Medicejská mění v temnou intrikující postavu, která se nebojí ani zabíjení jedy apod. Obává se proroctví, že po smrti jejího manžela budou postupně vládnout všichni tři její synové, ale že na francouzský trůn nakonec nastoupí nenáviděný Jindřich Navarrský, a dělá vše pro to, aby tomu zabránila. Leč marně, jak víme z dějin, nakonec se tak stalo...
Četbu jsem si docela užil, protože Dumas je čtivý a dílo má spád, i když těch složitých intrik a spiknutí je tam až moc a Dumasovy nekonečné dialogy jen zbytečně navyšují počet stran. Ale je to mé oblíbené historické období a prostředí a i když ne všechno bylo tak, jak to Dumas líčí, stálo to za to. A uvědomil jsem si, jak skvěle si počínali ve filmové verzi Královny Margot z roku 1994 (režie Patrice Chéreau, hlavní role Isabelle Adjani, Daniel Auteuil, Vincent Perez, Jean-Hugues Anglade a Virna Lisi), kterou miluju, kdy Dumasův spletitý děj zjednodušili a učinili přehlednějším.

4 15.03.2024

Colum McCann (*1965), irský spisovatel žijící v New Yorku, je u nás známý z překladů románů Co svět světem stojí a Zoli (oba Odeon, 2011); s velkým odstupem u nás loni vyšel román Apeirogon z roku 2020. Píše se mi o něm těžce, protože jistě není špatný, McCann je výborný spisovatel, ale mně bohužel vůbec nesedl. Svojí roztříštěností, roztěkaností a věčným rušivým odbíháním od hlavního tématu a příběhu (který sám o sobě je velmi silný a poutavý) mě upřímně řečeno nesmírně rozčiloval, nutil přeskakovat a sotva jsem ho dočetl...
Román se zabývá věčným konfliktem mezi Izraelem a Palestinou a složitou situací na tomto území. Hlavní pozornost je upřena na dva muže, Ramiho a Bassama, a jejich osudy, jež se odvíjejí z opačných stran Zdi, ale nakonec se spojí. Autor vypráví pravdivý příběh dvou otců, kteří přišli o dcery, dvou přátel usilujících o to samé, ačkoli jeden je Izraelec a druhý Palestinec.
Román je složen z tisíce a jedné kapitoly, což samozřejmě upomíná na slavnou středověkou arabskou sbírku pohádek, bajek, anekdot a příběhů. Aby tento počet autor v knize o 496 stranách naplnil, vkládá do hlavního příběhu všechno možné, často jen v kratičkých kapitolách o jedné nebo pár větách, od poslední Mitterandovy večeře po ukřižování Krista, od historie Izraele po současnost, od migrace ptáků po archeologii; úvahy, anekdoty, střípky i delší historky. Vrací se samozřejmě ke smrti dcer obou hrdinů i k jejich minulosti. Všechny linie vyprávění vzájemně souvisejí, komunikují spolu a proplétají se, napříč staletími i kontinenty, jako Příběhy tisíce a jedné noci. Apeirogon je příběh lidství. Nenávisti, lásky a naděje. Pro mne se tohle všechno ale někde v té přebohaté mozaice bohužel vytratilo...

2 08.03.2024

K románu Nejzasutější vzpomínka na lidi francouzsky píšícího senegalského spisovatele Mohameda Mbougara Sarra (*1990) jsem i přes chválu a ocenění Prix Goncourt 2021 přistupoval trochu obezřetně, knih o knihách či o pátrání po tajemné knize a ještě tajemnějším zmizelém spisovateli jsem už četl několik, není to téma nové, ale pro mne velmi atraktivní a dá se samozřejmě zpracovat všelijak. A dá se říci, že s tímto románem jsem se bohužel zcela minul. Po počátečním nadšení se brzy dostavil pocit zdlouhavého, neskutečně "ukecaného" vyprávění o nepříliš sympatických postavách s řadou odboček, kdy jsem měl chuť přeskakovat. Také africké téma mi bylo dosti vzdálené, i když se román odehrává vedle Senegalu i v Paříži, Amsterdamu a Argentině, nekonečné úvahy o světě literatury a psaní byly místy trefné, vtipné a ironické, ale místy taky dost odtažité a otravné.
O čem román je? Mladý začínající senegalský spisovatel Diégane Latyr Faye v Paříži objeví legendární ztracenou knihu Labyrint nelidskosti, vydanou roku 1938. Její autor, vystupující pod jménem či pseudonymem T. C. Elimane, označovaný dobovou kritikou za „černošského Rimbauda“, se po skandálu rozpoutaném vydáním románu beze stopy ztratil. Diégane, fascinovaný knihou i její historií, se vydá po stopách tajemného autora do nedávných temných dob kolonialismu a holokaustu a do nejrůznějších zemí od Francie přes Senegal a Argentinu zase zpět do Francie...
Román o posedlosti literaturou, která se pro mnohé postavy stává důležitější než život sám, i mnohotvárnosti psaní, o hledání opravdové literatury i osudové lásky je důmyslná literární hra plná skrytých odkazů, citátů a parodií. Román to špatný jistě není, ale mě bohužel neoslovil, dočetl jsem jen silou vůle...

2 25.02.2024

Novela Podzimní mouchy francouzské spisovatelky ukrajinsko-židovského původu Irène Némirovsky (1903 - 1942), která se proslavila posmrtně Francouzskou suitou vydanou z pozůstalosti v roce 2004, vyšla v roce 1931 a je dokladem toho, že i na malé ploše a ani s jediným slovem či větou navíc se dá říci mnoho. Působivý příběh porevolučních ruských emigrantů a jejich staré věrné chůvy je nádherně smutný a melancholický, citlivý a silný; nadčasový příběh o lidech, kterým dějinné události (v tomto případě bolševická revoluce 1917) nadobro zničily domov i jejich životy...

1 24.02.2024

Po výborném románu Stříbrný kouzelník a povídkách Lední medvěd jsem si přečetl i první knihu spisovatele, scenáristy a režiséra Jindřicha Manna (*1948). Autobiografickou prózu Poste restante napsal autor nejprve v němčině na popud nakladatelství Rowohlt a vyšla v roce 2007. Pro české vydání ji Mann nejen přeložil, ale i přepsal, doplnil a stylisticky pozměnil. Jak uvádí v poznámce, byla to zajímavá možnost, jak se s odstupem několika let vrátit ke svému textu a znovu s ním pracovat.
Zájem německého nakladatele byl pochopitelný, protože Jindřich Mann je členem slavné rodiny: jeho dědečkem byl spisovatel Heinrich Mann, prastrýcem nobelista Thomas Mann a otcem spisovatel a scenárista Ludvík Aškenazy, který si vzal dceru Heinricha Manna Leonii. Po srpnové okupaci 1968 rodina emigrovala do Mnichova. Jindřich Mann vystudoval filmovou akademii v Berlíně a pracoval jako režisér a scenárista pro německé televize.
V knize líčí nejen střípky z vlastního dětství, z odchodu do emigrace a z návratů do Čech, ale i příběhy ze spletité minulosti svých rodičů a prarodičů. Občas to dobarví snovými nebo smyšlenými pasážemi, ale především se drží faktů nebo rodinných historek a snaží se dopátrat svých kořenů. Nechybí bizarní, dramatické ani humorné momenty. A já jsem si opět početl...

2 03.02.2024

Co spojuje českou spisovatelku Boženu Němcovou (1820 ? - 1862), francouzskou spisovatelku George Sandovou (1804 - 1876) a amerického podnikatelského magnáta a nejbohatšího člověka své doby Johna D. Rockefellera (1839 - 1937)? Nebo spíš, co je rozděluje? Co nám přineslo 19. století? Jaké bylo a je postavení žen, a to nejen umělkyň? A co je to „čokoládová krev“? To je jenom malá hrstička otázek, nad nimiž se ve svém novém románu Čokoládová krev zamýšlí Radka Denemarková (*1968), čtyřnásobná vítězka Magnesie Litery (mj. za romány Peníze od Hitlera a Hodiny z olova), jedna z našich nejúspěšnějších a nejpřekládanějších autorek (její knihy vycházejí ve více než dvaceti jazycích).
Tři slavná jména, tři hlavní postavy rozsáhlého románu, který vznikal deset let a který má místy blíže k esejistickému traktátu. Je v něm tolik otázek, tolik témat, až je jimi román trochu zahlcen na úkor děje, ale přesto může být pro trpělivé čtenáře strhujícím zážitkem. Třeba tím, jak autorka rychle střídá jednotlivé obrazy, jak z nich skládá celkovou mozaiku, jak je urputná v kladení otázek a jaký to vše má nebývalý rytmus. Ten je daný nejen jazykem, ale také formou, jakou román má. Deset částí, třiapadesát kapitol. Každá kapitola je jednou zastávkou, protože čtenář sedí v pomyslném vlaku, z něhož sleduje události ze života hlavních postav a k nim se vážící autorčiny úvahy a výklady o jejich i naší době. „Vlak projíždí devatenáctým stoletím tam a zpět. Jede, zpřesňuje viděné za oknem. Cestující ve vlaku se dívají na film. Je to sled pohyblivých obrázků. Vlak se vrací do stejných zastávek. Za oknem se střídají a neustále zostřují krátké výjevy. Obrazy jsou ucelené. Padesát tři mrknutí oka.“
Náročné dílo nedá čtenáři vydechnout. Autorka skáče nejen v čase, ale i v tématech a motivech, k nimž se rytmicky vrací, což je podtrženo opakující se větou: „Tak. Vlak jede, jede vlak.“ - přičemž výskyt slova „tak“ narůstá od jednoho do deseti podle toho, v které z deseti částí románu jsme. Ale důležitější než tyhle „technické“ pomůcky jsou samozřejmě témata, jimiž se Denemarková zabývá. Čokoládová krev je nejen ropa, na které zbohatnul Rockefeller, prototyp bezcitných a nemorálních miliardářů a oligarchů, ale také inkoust, pracovní nástroj Němcové a Sandové, které nemohly být odlišnější jak původem, tak zázemím, v němž tvořily, a odvahou, jak se chovaly na veřejnosti nebo k mužům, i když mnohé je také spojuje.
Prostor dostávají četné citáty z dopisů Němcové, nejméně sympatický je Rockefeller. Kolem Sandové se motají slavní muži, Musset, Chopin, Gautier, autorka se obrací i k George Eliotové, zmíní sestry Brontëovy, Emily Dickinsonovou a další, nebo novinářku Idu Tarbellovou, která se nezalekla ani Rockefellera. Věnuje se otázce domácího násilí nebo samoživitelek a Josef Němec je tu hodně nesympatickým manželem Boženy Němcové, své tu dostává i její bývalá přítelkyně Karolina Světlá a její sestra Sofie Podlipská. A tak dále Výjimečný román bude jistě předmětem mnoha diskusí a vskutku se vymyká, což je dobře.

8 31.01.2024

Knížka Lední medvěd spisovatele, scenáristy a režiséra Jindřicha Manna (*1948) obsahuje tři povídky nebo novely a krátký epilog. Škoda Tudor je vyprávěním osmiletého chlapce zamilovaného do starší spolužačky, za níž chodí jako stín, přičemž pak svému otci shodou různých okolností nechtěně prozradí matčinu nevěru; a celé se to odehrává v roce 1956 na pozadí strašení jadernou válkou. Titulní postava z povídky Pan Ticho je učitel, který hrdinovi pomůže odmaturovat; a i tady hraje roli láska a také hudba, protože klukovým otcem je dirigent a skladatel, který se nedožije premiéry své opery Golem. A je tu i motiv emigrace, což je autorovo téma, neboť J. Mann emigroval s rodinou po srpnu 1968 do Západního Německa.
Nejdelší titulní příběh Lední medvěd vypráví o chlapci, jehož matkou je úspěšná česká operní pěvkyně, s níž posléze taktéž emigruje na Západ. Až bizarní děj nás zavede na pláž u Baltu, kde se vyskytuje muž převlečený za ledního medvěda; matčin milenec sochař udělá podle chlapcovy sochy bustu, která se po letech ocitne v domácnosti spisovatele ve Východním Berlíně a náhodou se zjistí, že je v ní ukryté odposlouchávací zařízení. Celé to vrcholí v Karibiku, kde se již dospělý hrdina náhodou dozví, jak to vlastně všechno celé s tou hlavou a spisovatelem bylo...
U třetí novely nebylo úplně jednoduché sledovat všechny dějové linie a vývoj příběhu, první dvě prózy se mi líbily mnohem víc. Jindřich Mann nezapře zkušenost scenáristy a má velmi zvláštní poetiku, notnou dávku fantazie, smysl pro pointu a nevšední jazyk.

1 21.01.2024

Spisovatel, scenárista a režisér Jindřich Mann (*1948), syn Ludvíka Aškenazyho, vnuk Heinricha Manna a prasynovec Thomase Manna, vydal po autobiografické knize Poste restante (2012) a souboru próz Lední medvěd (2017) román Stříbrný kouzelník (2022), který mě lákal, protože měl dobré ohlasy, ale dostal jsem se k němu až nyní. A jsem za to moc rád, protože ten román opravdu stojí za to!
V anotaci je věta, která přesně vystihuje hlavní témata románu: že štěstí přeje odvážnému a že touha po lásce nezná hranic, v tomto případě doslova. Hrdinové obou částí románu, které spolu v několika bodech či postavách souvisí, ale jinak jsou v podstatě samostatné, jsou zamilovaní a za dobrodružných, až nepravděpodobných okolností opouštějí totalitní Československo, jeden v roce 1952, druhý po roce 1968. Zejména kratší první část vyvolává salvy smíchu, ale i napětí, jak to s hrdinou s mnoha převleky a identitami dopadne. Dějově i postavami ještě bohatší je druhá delší část, v níž důležitou roli hraje diplomatický pas perského prince a zdí rozdělený Berlín. V obou pak také fiktivní prvorepubliková hvězda stříbrného plátna René Zahradník.
"Život je maškarní bál," domnívá se hrdina první části, nebo také, že "život je plus a minus". A platí to i pro toho druhého. Jindřich Mann v románu obsáhne období od druhé světové války po dnešek a jako iluzionista pobaveně pomrkává na čtenáře, který váhá, co může být pravda a co už je přehnaný výmysl. To vše s nebývalým citem pro jazyk, hloubku, melodii slov i meditace o lásce, domově a životě. Působivě líčí tvrdá 50. léta, okupaci v srpnu 1968 i kontrastní atmosféru Východního a Západního Berlína. Zejména první příběh je až filmově strhující, takže J. Mann nezapře své bohaté zkušenosti televizního scenáristy a režiséra.

3 20.01.2024

Útlý, stostránkový svazek Lovení perel obsahuje texty filosofky a politické myslitelky německo-židovského původu Hannah Arendtové (1906 - 1975) a německého židovského filosofa, kritika, překladatele a esejisty Waltera Benjamina (1892 - 1940). Bylo to mé první čtenářské setkání s těmito dvěma slavnými intelektuály a těším se, až si jednou konečně přečtu slavnou knihu Arendtové Eichmann v Jeruzalémě a hlavně až se začtu do Benjaminových textů, které u nás vyšly v pěti výborech. Co tato dvě jména spojuje a proč se ocitla v jedné knížce? Arendtová se s Benjaminem znala osobně a v roce 1968, dávno po jeho smrti, o něm napsala esej, který právě v této knize najdeme. A doplňuje ho pět krátkých Benjaminových esejů. Všechny texty vycházejí v češtině poprvé.
V rozsáhlém eseji o Benjaminovi (má tři části: Hrbáček, Temná doba, Lovec perel) se Arendtová úspěšně pokouší - vedle důležitých životopisných údajů a popisu jeho tragického konce (sebevražda při neúspěšném pokusu překročit francouzsko-španělskou hranici, aby se mohl dostat do Portugalska a dále do USA) - vystihnout jedinečnost a nezařaditelnost tohoto muže mnoha nadání, jehož "myšlení bylo básnické, ale nebyl ani básníkem, ani filosofem". Benjamin byl jedinečný a dodnes je to vlivný a hojně citovaný vzdělanec, který podle Arendtové myslel básnicky a metafory považoval za největší dar jazyka; a jádrem každé jeho práce jsou citace.
Následuje pět krátkých Benjaminových textů: Několik úvah o Kafkovi (Benjamin byl jeden z prvních, kdo Kafku vyzdvihl; k jeho tvorbě měl velmi blízko a obdivoval ho), Vybaluji svou knihovnu. Řeč o sběratelství (nádherné vyznání lásky ke knihám a sběratelství), Proti mistrovskému dílu, Ke chvále panenek a Brechtův Krejcarový román.
Co je pro Benjamina sběratelství a tedy vlastnictví? "...pro sběratele, míním tím pravého sběratele, sběratele jak se patří, je posedlost vlastnictvím tím nejhlubším vztahem, jaký může člověk k věcem vůbec mít: ne že by v něm jeho věci žily, to on sám přebývá v nich."

3 07.01.2024

Brněnský rodák a moravský patriot profesor Miloš Štědroň (*1942) je renesanční osobnost: skladatel, muzikolog, editor, pedagog, literát, divadelník, chodec, vegetarián, karatista, lektoman, vzdělaný a sečtělý muž s velkým rozhledem a humorem, charismatický vypravěč, znalec Janáčka i Monteverdiho, milovník Haška i Homéra, spoluautor legendární Balady pro banditu; člověk, kterého si velmi vážím. Nedávno jsem četl jeho knižní rozhovor s Jiřím Hanušem o Janáčkovi a hudbě, teď přišel na řadu další knižní rozhovor s Jiřím Kamenem (*1951), spisovatelem, publicistou a rozhlasovým autorem. Název knihy Bandita pro brněnskou baladu upomíná právě na slavnou baladu o Nikolaji Šuhaji loupežníkovi na libreto Milana Uhdeho, která měla v Brně premiéru v roce 1975. I o ní se v knize dočteme.
Renesanční osobností je prof. Štědroň i jako skladatel: komponuje orchestrální, komorní a vokální koncertní skladby a hudbu pro lidové nástroje. Pracuje s hudbou starých slohů, které systémově propojuje se soudobým hudebním uměním. Používá metody koláže, montáže a prostředky vedoucí k banalizaci, zcizení až po uměleckou parodii. V jeho díle převažuje komorní hudba. Řada skladeb je inspirována lidovou hudbou a v instrumentaci využívá i netradiční nástroje. Dlouhodobě spolupracoval s Divadlem Husa na provázku a složil desítky hudebních doprovodů k činohrám i filmům.
V knize vypráví o své rodině, studiích, učitelích, o práci pro divadlo a spolupráci s režiséry, o svém vztahu k hudbě, knihám, čtení, vegetariánství, karate i sauně, o svým přátelích, o skládání atd. Pozornost věnuje i významným osobnostem, na něž zaměřil svůj badatelský a editorský zájem (Leoš Janáček) nebo je rád čte (Jaroslav Hašek), ale i těm, s nimiž se setkal, přátelil či spolupracoval (Milan Kundera a jeho otec Ludvík i jeho bratranec Ludvík, Jan Skácel a jeho žena Božena, Alois Hába, Roman Jakobson, Peter Scherhaufer aj.). Vypráví i řadu komických situací, které s přáteli zažil, stejně jako zajímavé osudy obou svých dědečků nebo jedné tety. Mozaiku doplňují ukázky ze Štědroňových svébytných literárních textů, které překvapí originální komikou.
Ta kniha je výborná, ale má jednu chybu: na takovou bohatou osobnost, jakou je Miloš Štědroň, je až příliš krátká, ještě by bylo mnoho témat k vyprávění, jenže to by pak byla nekonečná...

4 05.01.2024

První kniha, kterou jsem si v novém roce koupil (v antikvariátu), je také první, kterou jsem přečetl. Vyšla před deseti lety, ale tehdy jsem ji ze záhadných důvodů minul, byť je přesně pro mě... Německý publicista a spisovatel Volker Weidermann (*1969) se v útlé knize na pomezí prózy, biografie, eseje a literatury faktu Ostende. 1936 – Léto jednoho přátelství zaměřil na vztah slavných rakouských spisovatelů Stefana Zweiga (1881 - 1942) a Josepha Rotha (1894 - 1939) a na léto, které ve stínu nacismu a blížící se války prožili v belgickém přímořském letovisku Ostende.
Spolu s nimi tu zdánlivě idylické léto tráví další literáti, Egon Erwin Kisch, Arthur Koestler, Ernst Toller, Hermann Kesten a Irmgard Keunová. Právě do Keunové se zamiluje Roth, zatímco Zweig je tu se svou sekretářkou a milenkou Lotte Altmannovou. Oba slavní spisovatelé jsou zároveň velmi odlišní, a to nejen věkově. Těžký alkoholik Roth není tak úspěšný a bohatý jako Zweig, který byl v té době vedle Thomase Manna či E. M. Remarquea nejčtenějším německy píšícím spisovatelem. Zweig Rotha podporuje i finančně a oba si navzájem pomáhají v psaní, vedle vzájemné chvály se nebojí ani kritiky. Ale těžko se čte o tom, jak alkohol ničí talentovaného Rotha, jehož nezachrání ani vztah s Irmgard Keunovou...
Autor zmíní leccos z jejich díla a témat, zabrousí do minulosti obou protagonistů i do osudů dalších postav a v dovětku popíše i jejich další životní peripetie po onom památném létě 1936 v Ostende. Létě, v němž oslavili život tak, jak to dokážou jen lidé bez naděje. Zajímavé čtení to bylo!

1 03.01.2024

Jeden z nejkrásnějších románů, které jsem kdy četl, a to už dvakrát a klidně si ho dám někdy ještě potřetí...

Poslední letošní přečtená kniha... a moc dobrá, silný zážitek! Alena Machoninová (*1980) je známá a skvělá překladatelka z ruštiny, já jsem četl třeba její překlady mé oblíbené Ljudmily Ulické (Zelený stan, Jákobův žebřík aj.) nebo Mariji Stěpanovové (nádherný román-esej Památce paměti). Machoninová píše také výborné doslovy (třeba k Bitovovu Puškinovu domu), přednáší, dvacet let prožila v Rusku; a k vydání připravila rozsáhlé Dějiny ruské moderny (2022) z pozůstalosti své učitelky Miluše Zadražilové. Právě u ní po její smrti v roce 2012 našla román Jiřího Weila Moskva-hranice (1937), jak o tom píše ve své knižní prvotině Hella, a začala pátrat po osudech jeho hrdinů, neboť je známo, že Weil se v románu o atmosféře a průběhu stalinských čistek v SSSR 30. let opíral o skutečné osoby.
Výsledkem je suverénní, jazykově bohatá a hutná próza na pomezí románu, eseje, autofikce, pátrání po osudech titulní hrdinky a dalších osob, (ne)možné rekonstrukce lidského života, "literární detektivky", úvah o psaní a překládání i reflexe vlastního psaní přítomné knihy či pobytů v Moskvě, v níž nechybí ani četné úryvky z jiných knih a z korespondence. Autorka v této pozoruhodné mozaice skládá portrét a vnitřní život Helly - Heleny Frischerové, české Židovky, která byla předobrazem hrdinky Ri z Weilova románu. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky Dny mého života v českém překladu.
Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza jde na dřeň a má mnoho různých témat; obrací se i k osobnostem jako Platonov, Mandelštam, Šalamov, Benjamin či Sontagová. Protože Hella sama překládala, uvažuje Machoninová o překládání, jinde zase o specifikách ruské kuchyně jako místnosti, v níž se nejen vařilo. Uvažuje o paměti, domově či nostalgii nebo o fotografii a psaní dopisů. Hella tu vystupuje jako pozoruhodná a statečná žena trpkého osudu a bohatých zkušeností, která však nezatrpkla. Moc se mi líbila třeba tahle myšlenka z jednoho jejího dopisu přítelkyni Tamaře Petkevičové (její vzpomínky Bolest si věk nevybírá u nás vyšly v roce 2017 právě v překladu Aleny Machoninové): "Salingerova povídka /.../ je báječná. Ale je to jen etuda. A já bych chtěla symfonii." Právě za symfonii je možno Hellu označit, takovou má šíři a hloubku.

9 31.12.2023

Výborný životopisný román od irského spisovatele Colma Tóibína (*1955), od něhož se mi líbily romány Brooklyn a Mistr, o německém spisovateli Thomasi Mannovi (1875 - 1955), který patří k mým nejoblíbenějším, to je Čaroděj (The Magician, 2021) - takže co víc si přát? Ideální kombinace!
Tóibín sleduje osudy Thomase Manna a jeho rozvětvené rodiny od Mannových 15 let až po jeho 80. narozeniny. Zachycuje klíčové okamžiky Mannova života od dospívání v Lübecku a dlouhého pobytu v Mnichově, který opustil v roce 1933 po nástupu nacistů k moci, přes léta exilu ve Švýcarsku, Francii a USA. Mann se proslavil jako mladý románem Buddebrookovi (1901), oženil se s Katiou Pringsheimovou z bohaté židovské rodiny a měl s ní šest dětí. Úspěchy a slávou zastínil staršího bratra Heinricha, též spisovatele (mj. Profesor Neřád, předloha k filmu Modrý anděl). V roce 1929 získal Nobelovu cenu za literaturu. Celý život v sobě popíral homosexuální sklony, což v Tóibínově románu hraje důležitou roli.
Chladný, odtažitý a pracovitý Thomas prožil s Katiou dlouhé a šťastné manželství, složité vztahy měl ale se svými dětmi, ať už s bisexuální Erikou, herečkou, žurnalistkou a spisovatelkou, která mu pak dělala tajemnici, s homosexuálním spisovatelem Klausem (mj. román Mefisto) nebo s homosexuálním historikem Golem. Život naplněný psaním provázely i četné dramatické okamžiky, názorové střety, platonické lásky k mužům nebo léta v exilu.
Autor nevynechává ani okolnosti vzniku Mannových proslulých děl, jako jsou romány Buddenbrookovi, Kouzelný vrch, Josef a bratří jeho, Lotta ve Výmaru a Doktor Faustus či novela Smrt v Benátkách, ale i kontroverzní esej Úvahy nepolitického člověka.
Na rozdíl od románu Mistr, v němž Tóibín vypráví o krátkém, asi pětiletém úseku života jiného spisovatele Henryho Jamese, takže se více ponořil do jeho vnitřního života a myšlení, v Čaroději toto bohužel chybí. Přes šedesát let, jež román zachycuje, je příliš dlouhých na to, aby byl prostor více se ponořit do hloubky osobnosti Thomase Manna; otázka je, zda to vůbec jde. Je tu spousta situací a postav, ale rozhodně to není povrchní, já jsem si četbu užil. Ovšem možná víc proto, že mám Manna a celou tu rodinu rád. Místy to víc než román připomíná beletrizovanou biografii, což mi ale nevadilo.
Trochu problematický se mi jeví český název Čaroděj, což je přezdívka, kterou dali Mannovi jeho děti. V dosavadní české literatuře, aspoň v té, co jsem četl, je ale Mann přezdíván jako Kouzelník, ostatně originální název románu The Magician slovníky překládají právě jako Kouzelníka; navíc to koresponduje se zažitými českými názvy Mannova románu Kouzelný vrch (název nového překladu Čarovná hora se příliš neuchytil, ani překladatelka ho v Tóibínově románu nepoužívá) a novely Mario a kouzelník. A myslím, že mezi čarodějem a kouzelníkem je rozdíl...

5 29.12.2023

Britského spisovatele Iana McEwana (*1948), autora Betonové zahrady či Pokání, není třeba blíže představovat, jeho dílo tu vyšlo téměř kompletně. Do jisté doby jsem od něj četl vše, až poslední tři prózy Skořápka, Šváb a Stroje jako já jsem vynechal a už jsem příliš nečekal, že se k němu ještě někdy vrátím. Ale pak McEwan vydal nový, sedmnáctý román Hodiny (Lessons, 2022), a ten sklízel vesměs dobré ohlasy a dle anotace jsem se na něj těšil. Také jsem byl zvědavý, jak si autor dosud spíše kratších knih poradil s rozsahem téměř 600 stran. A nezklamal mě. Je to širokodeché, suverénní vyprávění s tématy a postavami, jaké mám rád.
Autor sleduje svého hrdinu Rolanda Bainese v dlouhém období od 50. let až po dnešek, přičemž při ohlédnutí do minulosti rodičů Rolanda a jeho manželky se dostane až do období druhé světové války a po ní. Ve složitém, nechronologickém vyprávění líčí "Rolandův roztěkaný, nevýznamný život s omezeným vzděláním a sériovou monogamií" a Rolandovy tři nejdůležitější vztahy: s pětadvacetiletou učitelkou hry na klavír Miriam Cornellovou, která ho svedla jako čtrnáctiletého; s manželkou Alissou, která ho opustila krátce po narození syna Lawrence, aby se věnovala úspěšné spisovatelské dráze, přičemž o syna se Roland musel postarat sám; a s celoživotní přítelkyní Daphne.
Trauma ze vztahů s panovačnou sexuální predátorkou Miriam a s Alissou, která má složitý vztah s matkou, provází Rolanda celým životem a musí se s nimi nějak poprat a vyrovnat, stejně jako s výchovou syna a s mnoha zaměstnáními, jimiž projde, přičemž sám přílišné ambice nemá. Pracuje manuálně, pak jako tenisový trenér, píše básně a pak různé komerční veršovánky a hraje na piano v hotelových barech a tak nějak se protlouká životem. V dětství musel zvládnout odloučení od rodičů a internátní školu, ve stáří zase četná úmrtí svých blízkých.
Vracíme se do jeho minulosti, dozvíme se o tajemstvích jeho rodiny, podíváme se s ním do Libye i do Německa, zažijeme obavy z černobylské katastrofy, pád Berlínské zdi i epidemii covidu. McEwan ve zkratce vystihuje společenské i politické proměny doby, nebojí se být trochu melodramatický až sentimentální, já se na řadě míst i dojal a jeho obyčejný hrdina Roland mi byl sympatický. A fascinující jsou postavy Miriam i Alissy, Rolandových i Alissiných rodičů, zatímco Daphne vedle nich poněkud bledne. Není to román dokonalý, je až příliš dlouhý, zvláště na konci, ale nenudí a já jsem si ho opravdu užil. A těch témat, kterých se McEwan dotýká, je tam spousta.
(Mnohem lepší by byl ale český název Lekce ve smyslu životních lekcí, protože zdaleka nejde jen o hodiny klavíru; o fádní obálce ani nemluvě, viz ta originální, kterou převzala i různá zahraniční vydání.)

8 26.12.2023

Německý spisovatel Florian Illies (*1971) se po dvou skvělých a úspěšných knihách o roce 1913, v nichž formou mozaiky a desítek krátkých příběhů zachytil kulturní a společenský var jednoho roku, v novém díle Láska v časech nenávisti zaměřil na celé jedno desetiletí, jak napovídá podtitul Kronika citů 1929 - 1939. Lásky manželské i milenecké a propletené vztahy, vzplanutí a rozchody i nejrůznější milostné víceúhelníky ožívají opět v desítkách příběhů a tentokrát na delší ploše a na pozadí čím dál hustější atmosféry desetiletí před začátkem druhé světové války. I proto zde důležitou roli hraje odchod do exilu. Dějištěm jsou především Německo, Rakousko, Švýcarsko a Francie, ale podíváme se i do Anglie či Spojených států. Zlomem je rok 1933, kdy se v Německu dostává k moci Hitler. Léta předtím jsou posledním záchvěvem svobody a moderny, jak je přinesla 20. léta. Roky poté už jsou dramatičtější a osudovější, a to nejen pro umělce židovské, ale i pro mnohé ostatní, kteří se stali pro nacisty nepohodlní, a tak museli přetrpět pálení svých knih a různé zákazy a často i za dramatických okolností opustit svoji milovanou vlast. Láska je ale všudypřítomná v každé době a jako vždy má mnoho podob.
V knize, psané pro Illiese typicky svižným stylem, v němž nechybí ironie a nadhled i kritický pohled a který má daleko k bulvárnosti, defilují desítky slavných i méně známých jmen kulturní Evropy té doby. Některým je věnováno více prostoru a autor se k nim opakovaně vrací, jiné se tu jen mihnou. Čtenář je až zaplaven všemi těmi složitými vztahy, láskami i nenávistmi, ale kdo rád čte o umělecké scéně, přijde si na své. Já jsem měl skoro chuť začít číst hned znovu, tolik je tam příběhů a postav. Láska je tu často zdrojem materiálu pro další knihy nebo obrazy, některé milostné příběhy jsou krásné, jiné tragické a složité, některé postavy sympatické, jiné naopak, prostě lidé se svými chybami i přednostmi.
Ve variaci na slavnou první větu Tolstého Anny Kareninové Illies docela vystihuje, o čem mj. vypráví: "Všechny šťastné páry jsou si navzájem podobné. Ale každý nešťastný pár je nešťastný svým způsobem."
Největší prostor autor věnuje těmto osobnostem: Konrad Adenauer, Theodor W. Adorno, Hannah Arendtová, Josephine Bakerová, Simone de Beauvoir, Walter Benjamin, Gottfried Benn, Bertolt Brecht, Salvador Dalí, Marlene Dietrichová, Lion Feuchtwanger, Francis S. a Zelda Fitzgeraldovi, Gustaf Gründgens, Hermann Hesse, Lotte Lenya, Alma Mahlerová-Werfelová, Thomas, Heinrich, Klaus a Erika Mannovi, Henry Miller, Pablo Picasso, E. M. Remarque, Leni Riefenstahlová, Jean-Paul Sartre, Kurt Tucholsky, Kurt Weil aj.

3 23.12.2023

(SPOILER) Spisovatel Michail J. Saltykov-Ščedrin (1826 - 1889) byl vedle Gogola největším ruským satirikem, dnes je trochu ve stínu slavnějších autorů ze stejné generace, Turgeněva, Dostojevského či Lva Tolstého. Pocházel ze šlechtické rodiny, byl vysokým státním úředníkem, od roku 1848 strávil osm let ve vyhnanství za své názory na nevolnictví, carství a byrokracii. Ve svém díle střídal realitu s lyrikou a humorem. Jeho nejznámější a vrcholný román Golovlevské panstvo (1880) je realisticky pojatým obrazem mravního úpadku statkářské rodiny v období kolem zrušení nevolnictví (1861), v němž nechybí jakási krutá, temná ironie. Je rozdělen do sedmi uzavřených epizod, mezi nimiž uplyne kratší či delší časové období, a sleduje tři generace postupně vymírajícího rodu.

Ústředními postavami díla jsou lakomá, chladná, vrtošivá, rázná a krutá Arina Petrovna, která celé šlechtické sídlo starého rodu Golovlevových spoutává svými intrikami a řídí osudy svých dětí; a její syn Porfirij zvaný pro svou povahu Jidášek nebo Upíreček, zbožný, zlomyslný, hamižný, bezcitný, mstivý a nevyzpytatelný pokrytec a žvanil, který vypouští nekonečný „slovní hnis“. Arina Petrovna postupně přijde o dceru (po ní jí zůstanou dvě vnučky, posléze provinční herečky), dva syny a manžela. Jediného zbylého syna Porfirije se bojí, on kolem ní obtáčí své pavučiny ještě zákeřněji, než to dělala ona, a vysává nejen ji jako upír. I kolem něj ale vše umírá, nejen sourozenci, otec a nakonec matka, ale i oba jeho synové, ti dokonce jeho vinou (jednomu nepomůže z dluhů). Nemanželského syna, kterého Jidášek zplodí se svou tupou hospodyní, pošle do moskevského nalezince. Je nejbohatší v celém okolí, ale sám, ztělesnění posedlosti nesmyslným hromaděním majetku a peněz a vnitřní prázdnoty, což nezvrátí ani návrat neteře Aninky, která po sebevraždě sestry sice skončí s herectvím, ale propadne vodce...

Úpadek rodu je nezvratný, je to jakési osudové předurčení, zvláště patrné „v prostředí drobné šlechty, která bez práce, bez styku s životem celku a bez vedoucího postavení nejdříve živořila pod ochranou nevolnictví, roztroušena po tváři ruské země, a nyní už bez jakékoli ochrany vymírá v rozpadajících se usedlostech“. Není tu ani jedna sympatická postava, jen zmar: „V minulosti ani v přítomnosti se nenašla jediná mravní hodnota, o kterou by se bylo možno opřít. Nic mimo ubohé mamonění na jedné straně a nesmyslnou vnitřní prázdnotou na druhé.“ Právě před tím varuje tento vynikající román podobající se antické tragédii, který však úmyslně postrádá konečnou katarzi. Jedna z nejlepších knih, které jsem letos (2023) přečetl.

17.12.2023

Předčasně zesnulá Margit Kaffková (1880 - 1918), oběť epidemie španělské chřipky, byla první velkou maďarskou spisovatelkou z generace velikánů jako Endre Ady, Ferenc Molnár, Zsigmond Móricz, Mihály Babits, Desző Kosztolányi či Georg Lukács. Začínala jako básnířka, první román Barvy a léta (Színek és évek, 1912) je jejím dílem nejlepším a nejznámějším. Autorka "jemné, precizní prózy plné inteligentní a zdrženlivé melancholie - jeden z talentů, jenž přišel do Budapešti z provincií. Spojovala v sobě dobrovolně zvolenou samotu spisovatelky s povoláním zapálené profesorky na střední škole, bohužel však zemřela mladá." (John Lukacs: Budapešť 1900)
Hlavní hrdinka románu Barvy a léta Magda Pórtelkyová se ve svých 50 letech upřímně a se sebereflexí ohlíží za dvěma ztroskotanými manželstvími. Její kdysi hrdá provinční šlechtická rodina zchudla a Magda je jako mladá dívka vychovávána k tomu, aby se výhodně provdala. Dobrá partie je jediná možnost ženské "kariéry". První manželství dopadne ale tragicky, když se v jádru poctivý a dobrý Magdin manžel advokát stane obětí kariéristické horečky a touhy po společenském vzestupu, k čemuž ho Magda sama podněcuje.
Mladá vdova poté odjede k příbuzným do Pešti; život ve velkoměstě je kontrastem k životu na pustě, kam se Magda zase ráda vrátí. Když ztroskotá i její druhé manželství, zůstane sama s dětmi a pocítí odpor a nenávist k životu, k němuž byla vychována. Doufá, že její tři dcery si život zařídí jinak...

"Procházet ve vzpomínkách celou minulostí, soudit a pátrat v tom, co bylo, nechť si troufá jen ten, kdo je schopen počínat si už, jako by se jednalo o jinou, mimo něj stojící bytost. Ano, musíme se umět alespoň své minulosti dívat do očí, když už to nedokážeme s přítomností a budoucností."

Výborný román o postavení žen a o maďarské společnosti na konci 19. století, tedy z období, které mám velmi rád.

10.12.2023

Po sto let starém klasickém životopisu britské královny Viktorie (1819 - 1901, vládla od roku 1837) od Lyttona Stracheyho jsem si přečetl další životopis této slavné panovnice, který je naopak z doby nedávné: napsala ho známá britská historička, kurátorka a průvodkyně televizních dokumentů Lucy Worsleyová (*1973), její Královna Viktorie. Dcera, manželka, matka a vdova vyšla v roce 2018. Autorka vybrala 24 důležitých dní ze života panovnice (ten první vlastně není o ní, ale o svatbě jejích rodičů v roce 1818), aby nás provedla celým jejím dlouhým životem a vládou. Když poskočí v čase, připomene samozřejmě i to, co se stalo mezitím, ale jinak se soustředí na ony klíčové dny a především na Viktoriin soukromý život a osudy lidí kolem ní. Stranou ale nezůstávají ani proměny doby, společnosti a samozřejmě politika. Tento postup se mi velmi líbí a hlavně: Worsleyová prostě umí psát, je radost číst tento životopis, díky němuž poznáme dobré i stinné stránky života Viktorie a její rodiny a v němž nechybí ani jemný britský humor.
Mezi vybranými klíčovými dny ze života Viktorie nechybí její narození 24. května 1819, seznámení s budoucím manželem Albertem v roce 1836, nástup na trůn (20. 6. 1837), korunovace (28. 6. 1838), svatba s Albertem (10. 2. 1840), narození dcery Viktorie, prvního z celkem devíti Viktoriiných dětí (21. 11. 1840), návštěva Florence Nightingaleové v Balmoralu v roce 1856, smrt prince Alberta (14. 12. 1861), vztah s Johnem Brownem (1884) a přátelství s Munším (1897), oslavy 60 let na trůnu (22. 6. 1897) a Viktoriina smrt (22. 1. 1901).
Jediné, co v knize chybí, je obrazový doprovod a třeba také rodokmen královské rodiny. Ale to se dá naštěstí najít jinde.

04.12.2023