milan.valden komentáře u knih

Jihokorejská spisovatelka HAN KANG (*1970), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2024), se českým čtenářům představila romány Vegetariánka, Bílá kniha a Kde kvete tráva (ten jediný jsem četl, další dva mě nelákají). A právě teď u nás vyšel její nejnovější román NELOUČÍM SE NAVŽDY (2021), v němž se autorka stejně jako v románu Kde kvete tráva vrací ke skutečným historickým událostem. Hlavní, zřejmě zčásti autobiografickou, postavou je spisovatelka Kjongha, která se na žádost své přítelkyně, dokumentaristky Inson, odebere ze Soulu na ostrov Čedžu, do horské vesnice, kde Inson žije po smrti své matky sama. Kjongha se tam má postarat o jejího papouška. Inson se totiž zranila a po operaci leží v nemocnici v Soulu a má strach, že papoušek bez vody brzy zemře. Autorka lyricky, až poeticky líčí nelehkou cestu na ostrov a do Insonina domu ve vánici a mrazu, ve sněhu a nevlídném počasí. Odkrývá přitom střípky z přátelství obou žen, z jejich umělecké činnosti i z jejich spolupráce a také něco málo z osudů Insoniny rodiny.
V domě pak Kjongha odkrývá Insoninu rodinnou minulost hlouběji a vrací se tak k počátkům Korejské republiky, k masakrům, které se v letech 1948–1949 odehrály na ostrově, kde byly vypáleny vesnice a mučeny a vražděny tisíce lidí včetně žen a dětí pod záminkou boje proti komunistické hrozbě, za tichého přihlížení americké vojenské správy. Tragické osudy se dotýkají Insonina otce, strýce z matčiny strany a dalších příbuzných. Insonina matka celý život shromažďovala materiály o událostech v marném pátrání po svém zmizelém bratrovi…
Zatímco v románu Kde kvete tráva autorka působivě popsané události povstání v Kwangdžu trochu rozdrobila tím, že každá část románu je vyprávěna jinak a soustředí se na jiné postavy (a těch je mnoho), ale skoro vše se odehrává přímo při popisovaných událostech, v Neloučím se navždy se zaměřuje jen na postavy dvě, které se obracejí do vzdálené minulosti, kterou samy nezažily, ačkoli se zejména Inson hluboce dotýkají. Zdá se mi ale, že tentokrát nechají čtenáře trochu chladnějším právě tím, že se o hrůzné historii ostrova (který se později stal vyhledávanou turistickou destinací a kde se pěstují mandarinky) dozvídáme zprostředkovaně a že mnohem více prostoru autorka věnuje přátelství obou žen a sněhové vánici. Až se mi chce napsat, že působivost je poněkud zastřena, líčená minulost až příliš „zasněžena“. Navíc o korejských dějinách toho u nás asi víme málo, naštěstí leccos osvětlí doslov překladatelky. Nicméně autorčin jazyk je bohatý a krásně poetický.

5 16.02.2025

O Vánocích 2024 mě nadchla biografie básníka, prozaika a dramatika VÍTĚZSLAVA NEZVALA (1900–1958) od Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn. Od Nezvala jsem dosud četl řadu děl a teď i pod dojmem biografie jsem si přečetl výbor z jeho básní PODIVUHODNÝ KOUZELNÍK (1963), který má pro mě ještě navíc tu přitažlivost, že ho uspořádal a úvodní esej napsal MILAN KUNDERA. Kundera Nezvala obdivoval a znal se s ním a výbor připravil tak, že jej ocenila i vdova po Nezvalovi Fáfinka a označila ho za dosud nejlepší. Kundera se ve výboru vyhnul Nezvalovým propagandistickým dílům jako Stalin, Zpěv míru nebo Z domoviny a zařadil do něj „takové verše, které pro svoji aforističnost mohou být osamostatněny a které nejsilněji vyjadřují Nezvalův životní postoj,“ jak píše v úvodu. Podle Kundery Nezvalova poezie ovlivnila myšlení a vnímání celých generací. „V Nezvalově poezii je přemíra fantazie, ale přitom ani jediná představa, která by byla ,vymyšlena‘, vykonstruována, která by nebyla přejata z jeho vlastní paměti,“ píše Kundera.
Do výboru vybral vskutku to nejlepší z Nezvala, básně ze sbírek Nápisy na hroby, Pantomima, Pět prstů, Básně noci, Sbohem a šáteček, Žena v množném čísle, Praha s prsty deště či Pět minut za městem a dalších. Nechybí vrcholná skladba Edison (1928), která mě nepřestává bavit a uchvacovat a kterou můžu číst stále dokola. S Nezvalem mám někdy problém nebo asi oprávněný pocit, že zveršoval kde co, že je někdy pěkně upovídaný, že verše přímo chrlí, skvělé i příšerné, geniální i velmi slabé – ostatně jeho literární plodnost byla neuvěřitelná. V tomto Kunderově výboru však takové prázdné, slabé verše téměř nenajdeme, a to je dobře. Pokud se tedy chcete seznámit s Nezvalovou básnickou tvorbou, tím nejlepším z Nezvala, sáhněte třeba právě po tomto zdařilém výboru.

1 15.02.2025

Jednou z nejdůležitějších a nejlepších knih polského básníka, prozaika a esejisty CZESŁAWA MIŁOSZE (1911–2004), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1980), je ZOTROČENÝ DUCH (1953), kterou jsem poprvé četl před více než třiceti lety a teď jsem se k ní vrátil. Ústředním tématem esejí je svoboda lidského ducha v zemích střední Evropy a analýza kolaborace čelných polských intelektuálů s komunistickým režimem, kterou autor účinně předvedl na příkladu čtyř spisovatelů, Jerzyho Andrzejewského, Tadeusze Borowského, Jerzyho Putramenta a K. I. Galczyńského. Tito spisovatelé se tu lehčeji, tu obtížněji, z různých důvodů a s různými následky přizpůsobili poměrům a tvořili tak, jak to doba a socialistický realismus po válce vyžadovaly… Zároveň zde Miłosz vyložil důvody, které ho vedly k emigraci (po válce působil jako kulturní atašé ve Washingtonu a pak v Paříži, kde v roce 1951 zůstal v emigraci; v roce 1960 odešel do USA), a analyzoval tehdejší politickou i kulturní situaci východní Evropy. I po více než sedmdesáti letech od jejího vzniku patří Zotročený duch k nejdůležitějším úvahám o vlivu totalitarismu na myšlení středoevropských intelektuálů. Až mě udivilo, jak je ta kniha i přes své konkrétní zaměření zároveň nadčasová…
***
„Literatura socialistického realismu je velmi užitečná – ale, bohužel, užitečná jen Straně. Má popisovat skutečnost ne tak, jak ji člověk vidí (to byl znak starého realismu, zvaného ,kritický‘), ale tak, jak ji chápe.“
***
„Občané Východu impéria po ničem tolik netouží jako po osvobození od teroru, který vykonává jejich vlastní duch.“
***
„Strach je koneckonců odedávna známým cementem společenství.“
***
Přeložili Andrej Stankovič a Jindřich Belling, vydal Torst, 1992 (od té doby u nás kniha znovu bohužel nevyšla).

2 14.02.2025

(SPOILER) Německý spisovatel, novinář a scenárista ERICH KÄSTNER (1899–1974) se proslavil knížkami pro děti Emil a detektivové či Luisa a Lotka; jeho nejvýznamnějším románem je CESTA DO ZÁHUBY (Der Gang vor die Hunde), který vyšel poprvé v roce 1931 pod názvem Fabian – Příběh moralisty ve značně upravené (cenzurované) verzi. Později román zakázali nacisté a veřejně pálili jeho výtisky spolu s jinými. Až v roce 2013 vyšel román v původní podobě a s původně zamýšleným názvem.
Cesta do záhuby je hořkou satirou i temným příběhem, obsahuje však i mnoho tragikomických scén, při nichž se čtenář nasměje; vzápětí ho ale mrazí v zádech nebo může být lehce pobouřen chováním postav a otevřeným líčením sexuálních scén. Hlavní hrdina Jakob Fabian pracuje v reklamě a prochází demoralizovaným Berlínem od jedné putyky k druhé, z bordelu do bordelu, od milenky k milence. Svět plný nácků, komunistů, nezaměstnaných, hochštaplerů i záletných paniček je nemilosrdný, na Berlín tvrdě dopadá hospodářská krize. Není divu, že svět se žene do záhuby a víme, kam to pak v roce 1933 s nástupem Hitlera vedlo. Atmosféra doby kolem roku 1930 je v románu vylíčena výborně, stejně jako Fabianova deziluze po ztrátě zaměstnání, po sebevraždě jeho nejlepšího přítele a po zradě milenky toužící po kariéře u filmu. „Zeměkoule má svrab,“ říká jedna z postav. A jak z toho ven? „Člověk se dostane ze svinstva jen tehdy, když se zasviní. A my přece chceme ven!“ Ven ze světa, kde „člověk nedostane nic zadarmo, tady se směňuje. Kdo chce něco získat, musí obětovat, co má.“
Slabinou díla je to, co sám autor přiznává v doslovu: „Kniha nemá žádnou zápletku a žádnou architektonickou výstavbu a žádné smysluplné důrazy a žádný uspokojivý závěr.“ Byl to však autorův úmysl, tak to tak musíme brát. Ale zejména náhlý konec mě mrzí, nemohu se zbavit dojmu, že autor tak nějak nevěděl, jak dál, což je škoda – a já bych tak rád ještě chvíli o Fabianovi četl! Epizodický román o moralistovi, který své době nastavuje křivé zrcadlo a nebojí se ani karikatury, a o světě na cestě do záhuby však pro svou drsnou kritiku skomírající Výmarské republiky stojí za to číst i skoro sto let od jeho vzniku. Stejně jako rozsáhlý doslov editora Svena Hanuscheka.

1 07.02.2025

PAVEL KOSATÍK se ve své zatím poslední knize PODNIKÁNÍ POD DAVIDOVOU HVĚZDOU zabývá osudy devíti židovských rodin úspěšně podnikajících v různých oborech na území Čech a Moravy zhruba od poloviny 19. do poloviny 20. století. Rozsáhlá kniha většího formátu (552 stran) je plná pozoruhodných lidských příběhů a podnikatelských úspěchů a je napsaná tak dobře, že se čtenář bez problémů zorientuje i v líčení komplikovaného firemního zákulisí, různých obchodních kliček a jednání, bankovních záležitostí a výrobních, účetních či právních postupů. Podle mne se jedná o jednu z nejlepších a nejzajímavějších Kosatíkových knih s atraktivním tématem. Nejeden příběh vybraných rodin či jedinců by vydal na román, film či televizní seriál (a v některých případech už se tak i stalo); byly to osudy pestré i dobrodružné a nejednou bohužel i s tragickými konci, zvláště když se do věci vložili nacisté. A co nezvládli nacisté, to po válce dorazil Beneš se svými dekrety o znárodnění apod. a potom komunisté.
Zaujal mě labilní dobrodruh Miloš Otto Bondy, válečný agent se záhadnými osudy odsouzený nacisty k trestu smrti. Na román či seriál by vydal život Emila Kolbena, který jako mladík spolupracoval v USA s Edisonem a setkal se i s Teslou. Zemřel v 81 letech v Terezíně a jeho jediný syn Hanuš byl zavražděn nacisty v Osvětimi. Jako rodák z Chrudimi jsem s nadšením četl kapitolu o Popperových, kteří zde vybudovali úspěšnou továrnu na výrobu obuvi a svými kvalitními šitými botami s dostatečnou výdrží konkurovali levnějším botám Baťovým. Navíc prosluli mimořádně kvalitními pracovními podmínkami pro své zaměstnance. Také Otto Reich byl úspěšný obuvník, a to v Kolíně; zavražděn byl v Osvětimi.
Nejdelší kapitola je věnována rodině Petschkových v letech 1822–1948, kteří v Ústí nad Labem a v Praze podnikali v těžbě uhlí a v bankovnictví a vybudovali obří impérium i několik honosných vil v pražské Bubenči. Další kapitola spojuje rodiny Löw-Beerů a Tugendhatů z „moravského Manchesteru“, tedy z Brna, ale také z Brněnce a Svitávky (a úplně původně z Boskovic), pro něž bylo na rozdíl od dravě si konkurujících Kolbenů typické, jak všichni členové drželi při sobě. Selfmademan Jindřich Waldes uspěl po celém světě se svými stiskacími knoflíky KIN mj. proto, že „dokázal rychleji než konkurence zkombinovat vynálezeckou invenci svých techniků s vlastní invencí reklamní a prodejní“. A ještě sbíral umění, vybudoval ojedinělé muzeum knoflíků a podporoval přítele malíře Františka Kupku. S Josefem Auerbachem se v poslední kapitole dostaneme do prostředí úplně jiného, byl to totiž nejvlivnější muž československého meziválečného filmu, obchodník se zábavou.
Knihu doprovází přes dvě stě dokumentárních fotografií, kopií důležitých listin, úředních zpráv i osobních sdělení.

3 01.02.2025

Tak strhující životopis jsem už dlouho nečetl. Aneb když skvělý spisovatel – STEFAN ZWEIG (1881–1942) – píše o jiném skvělém spisovateli – Honoré de Balzacovi (1799–1850) –, jehož život, navzdory tomu, že psal i 12 až 16 hodin denně, byl pestrý a velmi dobrodružný. A uvážíme-li, že Balzac zemřel v 51 letech a přitom co toho napsal – skoro stovku románů, novel a povídek z cyklu Lidská komedie a k tomu rozsáhlou korespondenci, neúspěšné divadelní hry a na počátku své tvorby četné brakové romány a různá pojednání –, je to vskutku neuvěřitelné. Navíc psal tak, že svá díla měnil a doplňoval až v pěti korekturách (sazeči ho jistě „milovali“).
Zweigův BALZAC – ROMÁN JEHO ŽIVOTA vyšel až posmrtně, v roce 1946. Zkušený prozaik a autor životopisů napsal výtečnou knihu o rozporuplném spisovatelském velikánovi, který – jak Zweig píše – znovu a znovu opakoval „osudový zákon: že svým snům může dávat podobu a tvar pouze ve svých knihách, nikdy ve vlastním životě“. Po nelehkém dětství v internátech, s chladnou a přísnou matkou, touží Balzac proslavit se jako spisovatel a obětuje tomu vše, nakonec i své zdraví. Brzy se však zadluží a tyto dluhy ho pronásledují po zbytek života, marně umořované psaním. Jenže Balzac dělá dluhy další a další, jako snílek touží po přepychu a dostat se mezi aristokracii (aspoň si do jména vloží šlechtické „de“); a jeho snem je bohatá vdova, která by ho zajistila. Tu nakonec najde v osobě polské šlechtičny Eveliny Hańské, která však po ovdovění s novým sňatkem otálí a Balzaca si vezme až pár měsíců před jeho smrtí.
Balzac poznal všechny společenské vrstvy, všechna prostředí od novinářského a uměleckého po právnické, Paříž i venkov, a jako stále zadlužený poznal všechny triky, jak uniknout věřitelům, exekucím a vězení pro dlužníky. A proto tohle všechno tak dobře popsal ve svých realistických dílech, v nichž hlavní prim hrají honba za úspěchem, penězi, postavením, láskou, lakota či intriky a věčné „ztracené iluze“. Zweig líčí Balzacův život až románovým způsobem, já se od četby nemohl odtrhnout. Navíc mám Balzaca rád, přečetl jsem od něj podstatná díla z Lidské komedie a určitě se k některým chci ještě vrátit (Evženie Grandetová, Otec Goriot, Ztracené iluze, Lesk a bída kurtizán, Sestřenice Běta, Bratranec Pons, Gobseck, Modesta Mignonová aj.).

2 25.01.2025

Britská spisovatelka a filozofka Sarah Bakewellová (*1963) mě před časem zaujala kolektivní biografií V existencialistické kavárně především o francouzských myslitelích. Její nová kniha Humanismus je pojatá podobně, ale pokrývá mnohem delší časové období, od 14. století po současnost s přesahy ještě hlouběji do minulosti až k antice, a tedy zahrnuje i mnohem více osobností, jejichž portréty načrtává a jejichž vztahy se zabývá přece jen méně do hloubky než ve starší knize.
Humanistické myšlenky propagovali mnozí myslitelé, spisovatelé a aktivisté. Autorka začíná třeba u E. M. Forstera a jeho románu Rodinné sídlo s mottem "Jen spojovat!" nebo cituje humanistické krédo Roberta G. Ingersolla, které pak knihu i uzavírá: "Štěstí je jediným dobrem. Čas na štěstí je teď. Místo pro štěstí je tady. Cesta ke štěstí spočívá v činění ostatních šťastnými." Na začátku se ovšem vydáme do Florencie za Petrarcou a Boccacciem, abychom prošli dějinami až pod dnešek a zastavili se u humanistů, jako byli Pico della Mirandola, Leonardo da Vinci, Andreas Vesalius, Erasmus Rotterdamský, Michel de Montaigne, osvícenci Voltaire či Denis Diderot, Thomas Paine, David Hume, Mary Wollstonecraftová, Oscar Wilde, Wilhelm von Humboldt, John Stuart Mill, Charles Darwin, Ernest Renan, Ludvík Zamenhof se svým esperantem, Bertrand Russell, Benedetto Croce, Thomas Mann či Vasilij Grossman.
Setkávají se tu osobnosti ze světa filozofie, literatury, umění i vědy. Pro někoho je humanismus především prosazování vědeckého a racionálního náhledu na svět, jiní v něm vidí především důraz na morálně odpovědný život a pro mnohé představuje sumu humanitních věd. Humanistické smýšlení na sebe v běhu dějin bralo mnoho filozofických či uměleckých podob, avšak v jeho jádru vždy zůstává důraz na lidské měřítko. I díky tomu humanistická tradice přetrvala a i po staletích inspiruje dál.
Balewellová má dar psát chytře i přístupně, svižně i hloubavě. Její kniha má jedinou nevýhodu: je tak nabitá informacemi a zajímavostmi, že to vše nelze pojmout a člověk by ji měl začít číst hned znovu. Na to ale bohužel není čas. Nicméně jsem si ji velmi užil...

3 19.01.2025

Literární vědec, kritik, spisovatel, překladatel a editor Vladimír Macura (1945–1999) se v 80. letech pravidelně scházel s několika přáteli (Petr Čornej, Jan Lukeš, Petr Kovařík, Vladimír Novotný a později i jiní) a na jeho popud začala tato "stolní společnost" psát „stolní paměti“. Pod názvem Dopijem a pudem postupně vznikala originální memoárová próza, kterou Macura jako jediný ze stolní společnosti pravidelně psal a pak nadále doplňoval a dopisoval ještě v 90. letech. Nyní poprvé vyšla jako 7. svazek Macurových vybraných spisů. Jsou to velmi čtivě a živě napsané vzpomínky na dětství v Ostravě a na 60. léta i specifický pohled na dobu normalizace, na Baltský svaz, na tzv. Klikoživ nebo na Macurovu lásku k Estonsku a k estonštině, z níž překládal. Nechybí samozřejmě prostředí Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kde Macura pracoval, stejně jako vzpomínky na mnohé osobnosti, s nimiž se setkal, spolupracoval nebo přátelil. Nejlepší jsou kapitoly o listopadu 1989, viděném skrze akademické prostředí.
Torzovité Macurovy paměti dokládají šíři jeho zájmů i spisovatelského talentu a pracovitosti a je jen škoda, že toho nenapsal víc, a to nejen z těchto pamětí, protože i když mu byl vyměřen na tomto světě tak krutě krátký čas (zemřel v 53 letech), prožil a stihl toho opravdu hodně. Z jeho díla vyniká zejména přelomová studie o národním obrození Znamení zrodu a úžasná románová tetralogie Ten, který bude (Informátor, Komandant, Guvernantka, Medikus) nebo eseje o socialistické kultuře Šťastný věk.
Líbí se mi Macurovo vyznání, že ho bavilo nahlížet za literaturu, "do osudů lidí okolo, bavil jsem se texty neliterárními, dopisy, publicistikou, vším možným a pokoušel jsem se přitom i to všechno kolem vnímat jako literaturu..."
Svazek doplňuje reprezentativní výbor z Macurovy básnické tvorby (sbírka Nehodný kos i další básně z 60. a 70. let), která mě zaujala méně, ale je místy velmi vtipná a jazykově hravá.

1 18.01.2025

(SPOILER) Béowulf je staroanglický hrdinský epos, první výpravná heroicko-elegická báseň anglické literatury, nejvýznamnější památka i symbol nejstarší anglické literatury. Vznikl mezi lety 750–950 a má 3182 veršů (není tedy příliš dlouhý, pro srovnání: třeba Homérova Odyssea má 12110 veršů, Dantova Božská komedie 14233, Puškinův Evžen Oněgin 5541 a Shakespearův Hamlet 4024 řádků). Béowulf se zachoval v jediném rukopise asi z let 975–1025, uloženém dnes v Britské knihovně v Londýně, a tiskem vyšel poprvé v roce 1815. Děj se odehrává na území dnešního Švédska a Dánska někdy na přelomu 5. a 6. století.
Béowulf je urozený válečník z kmene Géatů. Přeplaví se k dánskému králi, aby ho osvobodil z područí netvora Grendela, sídlícího v bažinách. Béowulf ho smrtelně zraní a zažene na útěk, pak je nucen podstoupit ještě obtížnější souboj s Grendelovou matkou, která chce pomstít synovu smrt. Béowulf zvítězí i podruhé, je bohatě odměněn dánským králem a vrací se domů. Po padesáti letech moudré vlády ho čeká poslední, třetí souboj s ohnivým drakem, rozezleným krádeží zlatého poháru z pokladu, který střeží ve skalní mohyle. Tento souboj končí smrtí obou protivníků...
Béowulf je vedle výpravného příběhu též meditací o životě předků, o čase, o hrdinské ctnosti a válečnické slávě. Překvapilo mě, jak dobře se čte – jistě i díky skvělému překladu Jana Čermáka (Cena Josefa Jungmanna 2003). Báseň je doplněna podrobným komentářem a poznámkami překladatele a ilustracemi středověkých severských předmětů (meče, helmice, mince apod.).
"Vůle jednoho často vyvolá strádání mnoha..." – to tedy platí po celé lidské dějiny i dnes...

1 17.01.2025

Objemná kniha Nezval. Básník a jeho syn novinářky a publicistky a Krystyny Wanatowiczové (*1979) je dobře napsaná biografie přesně podle mého gusta: v jejím středu stojí rozporuplná osobnost a její život je zasazen do širokého rámce turbulentní doby; navíc je tu ještě tragický příběh syna. Básník a spisovatel Vítězslav Nezval (1900–1958) se ve 20. a 30. letech proslavil jako spoluzakladatel poetismu a vůdčí osobnost českého surrealismu. Díla jako Pantomima, Podivuhodný kouzelník, Akrobat, Edison, Básně noci, Sbohem a šáteček, Žena v množném čísle, Absolutní hrobař, Praha s prsty deště nebo Pražský chodec, antologie Moderní básnické směry a volná veršovaná dramatizace Prévostovy Manon Lescaut patří k tomu nejlepšímu, co v české poezii a literatuře vzniklo. Jenže Nezval byl taky komunista, který se pro slávu a peníze dal do služeb propagandy a ve stylu socialistického realismu oslavoval Lenina, Stalina, Gottwalda, Sovětský svaz, komunisty a hřímal proti buržoazii a kapitalistické společnosti (Veliký orloj, Stalin, Zpěv míru, Z domoviny, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou aj.). Zveršovat dokázal vše, a tak je jeho rozsáhlé dílo plné na jedné straně geniálních veršů a na druhé straně děl pochybné, nízké úrovně.
Poživačný a bezohledný básník, přesvědčený o vlastní genialitě, kašlal na morálku i v osobním životě a vedl paralelní vztahy s milenkami, z nichž z jednoho se narodil syn Robert (s tanečnicí Olgou Jungovou) a z dalšího ještě pravděpodobně dcera (s ruskou překladatelkou). Nezval si plnými doušky užíval postavení národního básníka, byl nedotknutelný a těžil z přátelství zejména s komunistickým politikem Václavem Kopeckým. Je sice pravda, že občas dokázal svůj vliv použít ve prospěch pronásledovaných osob, ale vždy jen tak, aby to jemu neublížilo.
Výstižně Nezvala popsal Jan Werich: "koule geniality, hoven a perel". Také podotkl, že kdyby Nezval patřil k jinému národu, byly by "dvě tlusté knihy napsány o tomto tlustém muži; jedna pro a jedna proti". Autorka biografie se úspěšně pokusila o první tlustou knihu, která má v sobě pro i proti, přičemž se zaměřila zejména na období, kdy Nezval věrně sloužil komunistické propagandě. Podrobně líčí nejen jeho život a dílo, ale i praktiky komunistů a dění v Československu. Jan Zábrana si o Nezvalovi do deníku napsal: "Nezval byl bezcharakterní svině. Ano, správně. Nezval byl geniální básník. Ano, správně."
V poslední části líčí autorka i krátký život básníkova syna Roberta Nezvala (1954–1971), kluka nešťastného osudu, který byl od narození stylizován do podoby pokračovatele geniálního otce, což nikdy nemohl naplnit. Zahrál si malou roli v Jirešově filmové adaptaci Nezvalova románu Valerie a týden divů (1970) a v roce 1971 spáchal v 16 letech sebevraždu. V poslední části knihy bych asi dost krátil, ale jinak jsem nadmíru spokojen. Součástí jsou i bohaté obrazové materiály.

4 30.12.2024

Je poněkud zvláštní pocit číst až nyní prvotinu starou 31 let od autorky, která se pak stala nositelkou Nobelovy ceny za literaturu a od níž jsem přečetl většinu dalších knih. Polská nobelistka za rok 2018 Olga Tokarczuk (*1962) debutovala v roce 1993 románem Podróż ludzi Księgi, který v češtině nikdy nevyšel, ale letos se objevil slovenský překlad pod názvem Putovanie ľudí Knihy a já jsem za to rád, protože už jen kvůli tomu názvu mě román vždy lákal. A vlastně splnil mé očekávání, nezklamal, i když ani nijak zvlášť nenadchnul.
Děj je velmi jednoduchý. Malá skupina osvícených lidí se ve Francii v roce 1685, kdy je králem Ludvíkem XIV. zrušen Nantský edikt jeho děda Jindřicha IV. a jediným náboženstvím se opět stává katolictví, vydává na cestu za Knihou: svazkem, který obsahuje kvintesenci pozemské moudrosti a má dar léčit. Jejich cesta neproběhne podle plánu. Nečekané události přivedou hlavní postavu zvanou Markýz k tomu, že se k nim připojí krásná kurtizána Veronika, která se nedočká milence slibujícího jí svatbu, a němý chlapec Gauche jako kočí. Jejich další osudy a rodící se láska mezi Markýzem a Veronikou se stanou záminkou k mnohem důležitějším úvahám o smyslu samotného cestování.
Román lze samozřejmě číst i jako univerzální podobenství o podstatě lidského snažení a touze poznat odpovědi na základní otázky. Autorka zároveň vypráví a uvažuje o samotném stvoření, o psaní, o vztahu ke stvoření. Najdeme zde pojednání o potřebě psát, o neustálém úsilí uspořádat chaos, o hledání shody mezi potěšením z četby a vytlačením čtenáře z jeho komfortní zóny. Konec je trochu předvídatelný a úvahy tu mají navrch nad příběhem, nedlouhý román to ale naštěstí unese a předznamenává řadu témat, jimž se Tokarczuková bude věnovat v dalších dílech.

1 22.12.2024

Básnířka, prozaička, dramatička a překladatelka Nelly Sachsová (1891–1970) se narodila v asimilované židovské rodině v Berlíně a judaismus objevila vlastně až s nástupem nacistů k moci. V roce 1940 se usadila ve Stockholmu a do Německa se už nevrátila. Jako básnířka knižně debutovala pozdě, až v roce 1947, brzy se však zařadila mezi přední autory německy psané poezie a později sklízela četné pocty, z nichž nejvýznamnější jsou Mírová cena německých knihkupců (1965) a Nobelova cena za literaturu (1966), kterou získala za "vynikající lyrické a dramatické dílo, které s dojemnou působivostí tlumočí osud Izraele". A je symbolické, že tato Nobelova cena putovala napůl také k izraelskému spisovateli Šmuelu Josefu Agnonovi. Kromě poezie napsala Sachsová soubor próz a četné básnické hry a překládala do němčiny švédské básníky.

Jediný český výbor z jejího díla Zatmění hvězd vyšel v roce 2000 a já jsem se k němu teď vrátil. V předmluvě Zlata Kufnerová píše, že poezie Nelly Sachsové je "osobitá, nelze ji přiřadit k žádnému -ismu, je to lyrika vzniklá jakoby mimo čas a prostor, hluboce filozofická až mystická, metaforicky bohatá, výrazově úsporná a jedinečně pracující s jazykem..." S tím nelze než souhlasit. Sachsová tvrdila, že soudobou básnickou produkci nesleduje a nečte; "žila jakoby mimo vnější svět," píše Kufnerová, která dále uvádí, že její básně jsou "průzračné, a přitom není snadné je číst". Já mám takovou poezii moc rád, takže mi Sachsová sedla a objevil jsem ve výboru samozřejmě víc než kdysi poprvé...

"Hlas ti oněměl, / neboť se příliš často ptal Proč."
"...od postavy k postavě / se anděl v člověku proplakává / hloub do světla!"
"...kdo je však bez domova, / tomu uvadnou všechny cesty / jako řezané květy."
"...láska je rostlina rostoucí v písku / jež slouží ohni / a neshoří – // Odvrácená / na tebe čeká –"
"Hluboká tma je vždycky barvou stesku po domově // proto mě ve svou moc / zas bere noc"
"Země si všude staví / své kolonie stesku po domově"
"Tak sám je člověk // hledí vstříc východu / kde se na tváři úsvitu zjevuje melancholie"

2 15.12.2024

František Halas (1901–1949) je jedním z mých pěti nejoblíbenějších českých básníků (vedle Seiferta, Holana, Skácela a Šiktance) a od letošního podzimu jsem si postupně znovu přečetl celé jeho básnické dílo, které se vejde do jednoho nepříliš objemného svazku. Jeden z nejvýznamnějších tvůrců české poezie psal básně meditativní, existenciálně laděné i společenské. Vynikal "antipoetičností veršů schválně skřípajících i vystupňovaným uměním metafory, která poezii vynahrazuje ztrátu melodie" (Milan Blahynka), je tedy zcela jiný než třeba vesměs melodicky plynoucí Seifert a zase úplně jiný než Holan, který se pouštěl do nezměrných filozofických hloubek.

Svazek obsahuje pozdně poetistickou prvotinu Sépie (1927), druhou, pro Halase již typickou sbírku Kohout plaší smrt (1930), dále sbírky Tvář (1931) a Dokořán (1936), vrcholný cyklus Torzo naděje (1938) a nádhernou básnickou knížku Naše paní Božena Němcová (1940). Dále to jsou sbírky Ladění (1942), V řadě (1948) a posmrtně vydaná sbírka A co? (1957). Nechybí ani skladby Staré ženy (1935) a Dělnice (1934/1945) a krátká lyrická próza Já se tam vrátím (1947). Naopak do svazku není zahrnuta tvorba pro děti a básně otištěné pouze časopisecky, v bibliofiliích či soukromých tiscích.

Zde aspoň jedna báseň za všechny, Verše ze sbírky Kohout plaší smrt:

Přes štěstí vidění
tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý

Ve větru list v lásce sám
v tenatech pták v dešti zpěv
v růži červ v naději klam
v hrdle pláč v slovech krev

Přes štěstí vidění
tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý

1 15.12.2024

U nás mimořádně populární německý spisovatel Erich Maria Remarque (1898–1970) se proslavil svým třetím románem Na západní frontě klid (Im Westen nichts Neues, 1929), celosvětovým bestsellerem, jehož úspěch ani kvality už nikdy nepřekonal a jenž dodnes platí za jeden z nejlepších válečných románů. Remarque v něm vycházel z osobních zkušeností z bojů v první světové válce a z vyprávění vojáků v nemocnici, kde sám po zranění strávil nějaký čas. Román byl už třikrát zfilmován (1930, 1979, 2022) a čtenáři se k němu stále vracejí. Remarqueovi se v něm totiž podařilo zachytit nejen fyzická a psychická traumata vojáků z fronty i pobyt v nemocnici nebo na dovolené, ale i pocit celé jedné ztracené generace, která se nechala nacionalistickými hesly nalákat do války, aby pak poznala její nesmyslnou krutost. Jeho zpráva o "generaci, která byla zničena válkou", jak se píše v úvodním předznamenání, je navíc nadčasová – doba se mění, války nezmizely, bojuje se jinak, ale zrůdnost jakékoli války je pořád stejná.
Román jsem poprvé četl někdy na gymplu asi v 17 letech a už tenkrát na mě velmi zapůsobil a dnes ještě víc. Viděl jsem i všechny tři filmové adaptace (nejlepší zůstává ta první) a hlavní postavy opravdu utkví v paměti: vypravěč Pavel Bäumer, který jde z gymnázia rovnou do armády, starší zkušený voják Stanislav Katczinsky, Pavlovi spolužáci a nyní také vojáci Kropp a Müller a další vojáci Westhus a Tjaden, pedantský desátník Himmelstoss nebo Pavlův učitel Kantorek, který do studentů hučel tak dlouho, až se dali dobrovolně zapsat do armády a jemu samotnému se později mohou pomstít při výcviku, když je povolán i Kantorek.
Vedle hrůz války a pobytu v nemocnici nebo rozpačitých Pavlových pocitů při dovolené, kdy navštíví rodinu a zjišťuje, že mu nikdo nerozumí a že zážitky z války jsou nepřenositelné a nesdělitelné, vlastně i nepochopitelné pro ty, kteří to nezažili, je nedlouhý, epizodický, velmi sugestivní román plný Pavlových úvah o nesmyslnosti války a o tom, jak jeho generaci, která nic jiného nestihla poznat, navždy poznamenala a mnohé z nich i zabila.
"Neboť tohle umíme: hrát karty, nadávat a válčit. Není toho moc na dvacet let – je toho příliš mnoho na dvacet let."
"Každý voják zůstává naživu jen dík tisíci náhodám. A každý voják věří a důvěřuje náhodě."
"Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení."
"Granáty, mraky bojových plynů, tankové flotily – rozdupání, rozleptání, smrt.
Úplavice, chřipka, tyfus – dávení, uhoření, smrt.
Zákop, špitál, hromadný hrob – víc možností není."
"Naše ruce jsou země, naše těla jsou bláto a naše oči dešťové kalužiny. Nevíme, zda ještě žijeme."

Moc pěkná kniha o hudbě, ale vlastně i architektuře. Vybízí k výletům. A zároveň, protože na většinu těch příbytků se asi nikdy ve skutečnosti nepodívám, jsem rád za ty krásné fotky a informace...

1 27.11.2024

Kariéru operní pěvkyně a dnes i herečky a festivalové manažerky Dagmar Peckové (*1961) sleduji už více než třicet let. Mám doma většinu jejích nahrávek, párkrát jsem ji viděl v opeře nebo na koncertech a také v divadle na Mistrovské lekci, kde hraje Marii Callas, a v televizi v záznamu hry Carmen Y Carmen; rád se dívám na rozhovory s ní nebo je čtu – vždy je v nich upřímná, otevřená a vtipná. Četl jsem knižní rozhovor s Lukášem Kutou Pecková. Dítě štěstěny (Argo, 2018) a v roce 2021 jsme se i osobně setkali a těším se na setkání další. A spojuje nás stejné rodné město, Chrudim. Teď vydala Dagmar Peckova knihu Ty vole se neříká, která obsahuje 101 příběhů z jejího života, 101 krátkých kapitol vždy ani ne na dvě strany, jakýchsi uzavřených minipříběhů, často s pointou, upřímných a nejednou i velmi vtipných. Není to tedy souvislá autobiografie, autorka však začíná dětstvím a přes studia na Pražské konzervatoři a první úspěchy v karlínské operetě projde svou zářivou operní kariéru až k dnešku, kdy vede festival Zlatá pecka a věnuje se i činohře.
Zavzpomíná na maminku a babičku, na dětství a školní léta v Medlešicích u Chrudimi, na studia a své začátky, na to, jak ji v Národním divadle odmítl dirigent Zdeněk Košler, což ji v polovině 80. let přivedlo do Drážďan a pak do Berlína. Postupně se rozběhla její světová kariéra, která ji od 90. let zavedla na prestižní operní scény a do koncertních síní v Evropě, Americe, Japonsku, Izraeli či Austrálii a ke spolupráci s renomovanými dirigenty, režiséry či klavíristy. Připomene slavná jména i půvabné historky, třeba jak si zapomněla vzít do Izraele šaty a musela utratit majlant za nové a od té doby při každé cestě ctí pravidlo šaty – noty – boty, tedy co si nezapomenout s sebou. Nevynechá ani soukromí a první dvě nezdařená manželství a naopak vydařené třetí, to, jak se jí podařilo skloubit mateřství (má syna a dceru) s operní kariérou, což nebylo jednoduché, život v Německu, jak se naučila vařit, začátky festivalu Zlatá pecka i své činoherní role a vlastně druhou kariéru. Nebo to, jak si jedna divačka stěžovala, že ve hře Carmen Y Carmen zazní "ty vole".
Upřímná a čtivá knížka je důkazem nezdolnosti Dagmar Peckové, její lásky k hudbě, k rodině a k naplněnému životu, jemuž se samozřejmě kromě vrcholů nevyhýbají ani problémy, s nimiž je ale potřeba si poradit a jít dál.

1 27.11.2024

Jedno úderné slovo – Nůž – v názvu nové knihy Salmana Rushdieho (*1947) napoví každému, kdo ví, co se mu před dvěma lety stalo, o čem kniha asi bude. Není to román, nýbrž autobiografické Přemítání po pokusu o vraždu, jak zní podtitul. 12. srpna 2022 byl Rushdie, slavný britský spisovatel indického původu, který má od roku 2016 také americké občanství, napaden a málem ubodán mladíkem v amfiteátru ve městě Chautauqua v západním cípu státu New York, kde měl před tisícovkou diváků promluvit o tom, jak je důležité chránit spisovatele před potenciálními útoky. To je paradox, že? Mladý muž Hadi Matar, který se ho pokusil zabít, má americké a libanonské občanství a je islámského vyznání. Rushdie se stal symbolem svobody slova už před mnoha lety, když na něj po vydání románu Satanské verše (1988) uvalil íránský duchovní vůdce fatwu pro údajné znesvěcení islámu v některých scénách tohoto čtenářsky velmi náročného díla. Léta se pak Rushdie skrýval a žil s policejní ochrankou, jak to podrobně popisuje v memoárech Joseph Anton (2012). A léta se přímo jemu nic nestalo, až v srpnu 2022.
V jedinečné knize Rushdie popisuje samotný útok a co si z něj pamatuje a následnou nelehkou léčbu a rekonvalescenci. V otevřené zpovědi se pokouší vyrovnat s událostí, která zanechala těžké stopy nejen na jeho těle, ale i v jeho mysli. Byl to otřes, který pětasedmdesátiletého spisovatele uvrhl do hluboké krize, z níž ale nakonec vyšel sice poznamenaný (přišel o jedno oko a levou paži má zčásti bez citu), ale živý. Za to vděčí nejen početnému týmu lékařů a sester a svému psychoterapeutovi, ale také milující manželce, synům, sestře a přátelům, kteří o něj pečovali a pomáhali mu, jak se dalo. A také své pevné vůli a víře v sílu slov a v umění, které „zpochybňuje ortodoxii“ a „nakonec přežije ty, kteří je utlačují“.
Rushdieho pátou manželkou je od roku 2021 americká básnířka, prozaička, fotografka a vizuální umělkyně Rachel Eliza Griffithsová (*1978), která si musela zvyknout už na počátku jejich vztahu na jistou mediální pozornost věnovanou Rushdiemu a poté se vyrovnat s málem tragickou událostí ze srpna 2022 a věnovat se péči o těžce zraněného manžela – a čelit ještě většímu zájmu médií. Nůž tak není jen popisem útoku a léčby a meditací o násilí a svobodě slova, ale také velikým vyznáním autorovy lásky k manželce, synům, sestře a přátelům a poděkováním všem, kteří mu pomohli. Jméno útočníka v knize ani jednou nezazní, Rushdie ho označuje jako A. a v jedné kapitole, která je bohužel z celé knihy nejslabší, si představuje rozmluvu s ním ve vězení, kdy se pokouší pochopit, co radikálního mladíka vedlo k pokusu o vraždu spisovatele, od nějž skoro nic nečetl…
Když se v závěru Rushdie k útočníkovi obrací, píše: „Váš vpád do mého života byl brutální a ničivý, ale žiju dál a je to život naplněný láskou. Nevím, co bude naplňovat vaše dny ve vězení, ale jsem si poměrně jistý, že láska to nebude.“ Rushdie mu neodpouští, nezabývá se jím, útočník je mu lhostejný: „Jsem rád, že mám svůj život, a ne ten váš. Můj život bude pokračovat."

2 25.11.2024

Velmi povedený, výborně napsaný a silný debut a pro mne jedna z knih roku, to je román In memoriam americké spisovatelky Alice Winnové (*1992), která vyrůstala v Paříži, vystudovala anglickou literaturu na Oxfordu a nyní žije v Brooklynu. Autorka se zčásti inspirovala dílem i osudy britských spisovatelů Roberta Gravese a Siegfrieda Sassoona, který měl velký vliv na básníka Wilfreda Owena, s nímž měl i milostný vztah; Owen zemřel v boji jako pětadvacetiletý týden před koncem první světové války. Winnová však vytvořila působivý fiktivní příběh, v němž téma první světové války spojila s typickou anglickou střední internátní školou, jejíž studenti odcházejí bojovat, a za ústřední zvolila netypicky vztah dvou mladíků v době, kdy byla homosexualita nezákonná a zvláště v prostředí armády ještě více nepřípustná. Naštěstí i v této době se našli tolerantní jedinci s menší či větší dávkou porozumění. Pokud máte pocit, že autorka zvolila „módní“ queer téma zasazené do historických válečných kulis kvůli větší atraktivnosti, pak se jakékoli obavy či podezření rychle rozplynou, protože se Winnové povedlo všechna témata podat citlivě i syrově, epicky i intimně, čtivě se skvěle prokreslenými postavami a silnými dialogy a s mnoha napínavými situacemi, kdy se o postavy strachujete, fandíte jim a přejete si happyend jako u málokteré knihy. Winnová prokázala nesporný talent a bude zajímavé sledovat, s čím přijde příště…
Je podzim 1914 a jsme na internátní škole Preshute. Válka je v plném proudu a v novinách i ve školním časopise se objevují seznamy padlých a raněných. Studenti před maturitou mají ještě na vstup do armády čas, ale někteří se i tak nechávají naverbovat. Svůj soukromý boj na škole vedou i dvě hlavní postavy: Henry Gaunt je poloviční Němec a je zamilovaný do svého nejlepšího přítele, šarmantního Sidneyho Ellwooda, milujícího poezii, která v ději hraje důležitou roli. Netuší, že i Ellwood po něm touží. Nevyřčené city mezi oběma mladíky vytvářejí zvláštní napětí. Gaunt se nechá zapsat do armády nejen proto, že na něj kvůli protiněmeckým náladám tlačí rodina, ale také aby unikl před svými city k Ellwoodovi. Jenže netrvá dlouho a na frontu dorazí další spolužáci včetně Ellwooda. Jejich láska se rozjede naplno se všemi rozpory, které jim zároveň přináší: utajování, strach z prozrazení, citové i sexuální zmatky dospívajících osmnáctiletých kluků uprostřed pekla válečných zákopů. Mezi všudypřítomnou krutou smrtí mladých mužů není na romantiku čas. Nebo naopak, romantický vztah Gaunta a Ellwooda je až křiklavým kontrastem k válečnému běsnění. Může mít jejich láska nějakou naději, když jí nepřeje doba ani válka?
O napětí není nouze a autorka nás kromě zákopů zavede i do zajateckého tábora a vylíčí dramatický pokus o útěk. Vrací se i zpět ke školním létům, cituje dopisy a nadále průběžně uvádí seznamy padlých a zemřelých. Mladí muži ve válce a boji rychle dospívají a mnozí umírají, raněná jsou nejen těla, ale i duše a mysl vojáků, kteří zažili nepředstavitelné hrůzy. Jak potom ještě někoho milovat? Jak věřit v budoucnost, pokud přežijí? Strhující román nebudete chtít ani odložit, ani dočíst, aby vám vydržel co nejdéle.

2 24.11.2024

Letošní nositelka Nobelovy ceny za literaturu, jihokorejská spisovatelka Han Kang (*1970), je v češtině zatím zastoupena překlady tří románů. Zatímco Vegetariánka ani Bílá kniha mě nelákají, jsem rád, že jsem si přečetl román Kde kvete tráva z roku 2014. Autorka se v něm vrací k tragickým událostem ve svém rodném městě Kwangdžu, kde byly v květnu 1980 krvavě a krutě potlačeny lidové a studentské nepokoje a docházelo k násilí a mučení ze strany armády. Pod záminkou potírání komunistické diverze schválili čelní představitelé státu vojenský zásah k potlačení protestů, které byly ve skutečnosti projevem nesouhlasu s panujícím autoritářským režimem.
Han Kang román napsala podle skutečných událostí a na základě osobních svědectví, ale bez faktografické ambice. Děj se přelévá mezi současností a minulostí, mezi přítomností a vzpomínkami, takže autorce se podařilo zachytit nejen výseky události samotné, ale i její následky a traumata s ní spojená, a to z různých vypravěčských úhlů. Jedním z témat je i dobová cenzura. Šest kapitol, šest pohledů, šest příběhů a různých stylů a technik je také dokladem autorčina spisovatelského talentu a umu. Jednu z kapitol vypráví mrtvola v hromadě jiných mrtvých... V epilogu pak sama Han Kang píše o tom, co ji k tématu přivedlo. Pro korejskou společnost je to stále traumatizující událost, dodnes není například jasné, kolik bylo obětí.
Působivý román je zamyšlením nad věčnou otázkou bez odpovědi, zda je "člověk ve své podstatě krutým a krvežíznivým tvorem", zda být ponižován, mučen a vražděn "není vepsáno v samotné přirozenosti člověka, v neustále se opakujících lidských dějinách?"
Moje první seznámení nejen s autorkou, ale i s korejskou literaturou a také s něčím z korejské historie, o níž prakticky nic nevím, se vydařilo. A určitě si přečtu autorčin román Neloučím se navždy, který u nás vyjde příští rok.

5 15.11.2024

Všestranný umělec Hugo Claus (1929–2008), belgický (vlámský) spisovatel píšící nizozemsky, se kromě psaní (prozaik, básník, dramatik, esejista, kritik, scenárista) věnoval také překládání, filmové i televizní režii (mj. kdysi i u nás známý seriál Flanderský lev podle románu Hendrika Conscience) a výtvarnému umění. Tento bouřlivák, provokatér a mystifikátor byl věčným čekatelem na Nobelovu cenu za literaturu, kterou nikdy nedostal (a která stále chybí nizozemské literatuře). Letos jsem postupně přečetl tři jeho česky vydané romány (víc jich nevyšlo, dále ještě pár her) a bohužel si mě tento autor nezískal. Krátký román Metsiersové (1950), Clausova prvotina, ani jeho magnum opus, rozsáhlý Smutek Belgie (1983) mě nenadchly. Nakonec asi nejlepší byly Fámy (1996), ale i tento značně roztříštěný nedlouhý román se mi po dočtení asi velmi rychle vypaří z hlavy... Clausův vypravěčský styl je takový divně neuspořádaný, rozevlátý a nesedl mi.
Ve Fámách Claus zpracovává dvě belgická traumata 20. století, kolaboraci s nacisty za druhé světové války a koloniální Belgické Kongo. Román se odehrává na venkově v polovině 60. let. Domů se z Konga vrací tajně René Catrijsse, zážitky těžce poznamenaný. Navíc se ví, že jeho skutečným otcem byl kolaborant, s nímž se za války zapletla Reného matka Alma. Ta má s manželem Dolfem ještě postiženého druhého syna Noela. Tím je rodina odsunuta zcela na okraj společnosti...
Příběh s mnoha postavami a složitými vztahy je vyprávěn v krátkých kapitolách vždy z pohledu různých postav, často prostřednictvím jejich vnitřních monologů. Svižné tempo, živý a bohatý jazyk, fámy šířící se mezi lidmi... "S fámami se musí opatrně. Co nevidět se změní v pravdu, určitou pravdu." To se ví, a přesto se šíří... A stejně tak se ví, že lidé musí "držet tu válečnou polívčičku pod pokličkou, jinak by to totiž byla žumpa." Jenže i tak "žumpa" vyleze napovrch, vztahy jsou poznamenané a často zvrácené a vše vede k tragickému konci...

1 11.11.2024