Dar přehled

04.02.2022

Můj první Nabokov. Oceňuji nádherný květnatý jazyk plný poetických metafor a skvělých popisů, který ostře kontrastuje s hlavní postavou, Fjodorem Konstantinovičem, jehož myšlenky a činy jsou popisovány jemu odpovídajícím jazykem – jakýmsi blouzněním zneuznaného básníka – a vynikajícně jej vystihuje. K tomu spousta zajímavých postřehů o ruském literárním exilu v Německu.
Jenže kniha mi nesedla hned z několika důvodů. Onen „fjodorovitý“ styl psaní opanuje většinu knihy a mě nebavil. Dva 100-stránkové „úryvky“ z Fjodorových připravovaných děl o jeho otci a o N. G. Černyševském působí divně. K překladu jedna výhrada: chválím krásný překlad krásného jazyka, ale nechápu, proč různá ruská slova a názvy překladatel nepřeložil, ale přepsal do latinky spíš transliterací než výslovností, takže čtenáři-neruštinářovi něco uniká – viz např. věta: „…věděl jsem, že příhodných adjektiv amfibrachového typu (tj. těch, jež je možno si představit jako pohovku s třemi polštáři – s promáčklinou v prostředním) existuje spousta – a kolik takových „pečalnych“, „ljubimych“ a „mjatěžnych“ jsem promrhal“... A k tomu je třeba skoro encyklopedického rozhledu a ideálně i znalosti ruštiny, francouzštiny, němčiny a latiny, aby čtenář ocenil odkazy na různá díla, osoby atd. (shrnutých na 14 stranách vysvětlivek).
Věřím, že se s příští Nabokovovou knihou potkám lépe :-)
---
„Uvnitř vozu leželo naznak nevelké hnědé pianino, svázané tak, aby nemohlo vstát.“
---
„...málem zakopl o tygří pruhy, které se zpozdily za kočkou, když uskočila stranou...“
---
„Sám Širin byl zavalitý, rozložitý člověk s nazrzlým ježkem, vždycky špatně oholený, s velkými brýlemi, za kterými jako ve dvou akváriích plavaly dvě malinké, průzračné oči, zcela lhostejné k tomu, na co hledí. Byl slepý jako Milton, hluchý jako Beethoven a hloupý jako beton.“
---
Úryvek rozhovoru strážníka s Fjodorem, který na sobě měl pouze plavky, protože mu při koupání ukradli všechno oblečení:
– Ukradli, neukradli, chodit po ulicích nahý se nesmí.
– Nějak se ovšem ke stanovišti taxíků dostat musím – nemyslíte?
– V tomhle stavu nemůžete.
– Bohužel se neumím rozplynout v dým ani obrůst oblekem.
– A já vám povídám, že takhle po městě chodit nemůžete.
– V tom případě nezbývá, než abyste mi došel pro taxi vy, já zatím postojím tady.
– Stát nahý taky nejde.
[Přišel další strážník, hodnostně starší a zajímal se, co se děje:]
– V lese mi někdo ukradl oblečení.
– Kdo je ukradl?
– Nevím, a hlavně je mi to úplně jedno. Teď chci jet domů, a vy mě zdržujete.
Déšť zhoustl. Strážníci (mokrem už docela zplstnatělí a zčernalí) patrně považovali průtrž mračen za živel, v němž jsou plavky ne-li přímo vhodné, tedy alespoň přípustné. Ten starší mávl rukou, a oba se, lehce přidávajíce do kroku, důstojně vzdálili pod přístřešek koloniálu.