Dar

16.03.2022

Nabokov si se čtenářem opravdu hraje a pokud se nevyzná v ruské literatuře, mnoho věcí mu vlastně unikne. Nejenže autor odkazuje na mnohá díla, ale také píše kapitoly ve stylu různých autorů. Něco načteno sice mám, ale už teď vím, že mi toho hodně uniklo. Jednoho dne, až budu mít ruské autory více načtené, tak se k Daru určitě vrátím a vychutnám si ho ve velkém.

14.02.2022

„Víš, chci všechno udržovat jakoby na samé hranici parodie. A chci taky, aby za tou hranicí byla hlubina věcí vážných, takže já se budu prodírat po úzkém hřbetu mezi svou pravdou a její karikaturou. A hlavně, aby všechno tvořilo jeden nepřerušovaný tok myšlenek. Chci oloupat jablko jediným souvislým tahem nože.“

Vzhledem k tomu, že moje zorientovanost v problematice meziválečné ruské intelektuální diaspory v Berlíně je vyloženě nulová (a ani v průběhu románu se to nijak výrazně nezlepšilo, protože je to pro mě příliš vzdálené a příliš složité – redakčním poznámkám, které by mi osvětlovaly kdo je kdo jsem v průběhu čtení věnoval méně a méně pozornosti), užil jsem si Nabokovův román pro jeho hravost a stylistickou bravuru. A ta teda byla! Grotesknost emigrantského světa s jeho prostředními a nízkými motivacemi byla zábavná jako u Bulgakova, občasné dějové absurdity mi připomněly Vonneguta a slovní hříčky snad i překonaly Borise Viana. Paráda!

Je to zajímavé a možná nečekané, ale román byl opravdu obohacujícím zážitkem i pro čtenáře jako jsem já, který neocení (protože prostě nerozezná) ty jemné narážky na Turgeněva a variace na Puškina a všechny různé další literární aluze a intertextuální paraboly, karikatury a parodie... (jediné místo, kde moje čtenářská erudice zabodovala byla situace, kdy hlavnímu hrdinovy někdo vykládá námět k románu, který je nápadně podobný dosud ještě nenapsané Lolitě). Ale ony všechny tyhle literární finesy fungují dobře i samy o sobě. A kupodivu se ani navzájem nepřebíjejí! Příběhy v příběhu (hned dva!), vstupy autora do děje a změny perspektivy vypravěče ve mně nevyvolávaly dojem přesycení ani samoúčelnosti, jak to u podobných typů knih občas mívám, ale udržovaly moji pozornost a nutily mě se těšit na další čtení.
Kdybych to měl shrnout jednou větou, snad bych napsal, že mě bavilo to číst, protože jsem na stránkách cítil, jak to Nabokova bavilo psát.

04.02.2022

Můj první Nabokov. Oceňuji nádherný květnatý jazyk plný poetických metafor a skvělých popisů, který ostře kontrastuje s hlavní postavou, Fjodorem Konstantinovičem, jehož myšlenky a činy jsou popisovány jemu odpovídajícím jazykem – jakýmsi blouzněním zneuznaného básníka – a vynikajícně jej vystihuje. K tomu spousta zajímavých postřehů o ruském literárním exilu v Německu.
Jenže kniha mi nesedla hned z několika důvodů. Onen „fjodorovitý“ styl psaní opanuje většinu knihy a mě nebavil. Dva 100-stránkové „úryvky“ z Fjodorových připravovaných děl o jeho otci a o N. G. Černyševském působí divně. K překladu jedna výhrada: chválím krásný překlad krásného jazyka, ale nechápu, proč různá ruská slova a názvy překladatel nepřeložil, ale přepsal do latinky spíš transliterací než výslovností, takže čtenáři-neruštinářovi něco uniká – viz např. věta: „…věděl jsem, že příhodných adjektiv amfibrachového typu (tj. těch, jež je možno si představit jako pohovku s třemi polštáři – s promáčklinou v prostředním) existuje spousta – a kolik takových „pečalnych“, „ljubimych“ a „mjatěžnych“ jsem promrhal“... A k tomu je třeba skoro encyklopedického rozhledu a ideálně i znalosti ruštiny, francouzštiny, němčiny a latiny, aby čtenář ocenil odkazy na různá díla, osoby atd. (shrnutých na 14 stranách vysvětlivek).
Věřím, že se s příští Nabokovovou knihou potkám lépe :-)
---
„Uvnitř vozu leželo naznak nevelké hnědé pianino, svázané tak, aby nemohlo vstát.“
---
„...málem zakopl o tygří pruhy, které se zpozdily za kočkou, když uskočila stranou...“
---
„Sám Širin byl zavalitý, rozložitý člověk s nazrzlým ježkem, vždycky špatně oholený, s velkými brýlemi, za kterými jako ve dvou akváriích plavaly dvě malinké, průzračné oči, zcela lhostejné k tomu, na co hledí. Byl slepý jako Milton, hluchý jako Beethoven a hloupý jako beton.“
---
Úryvek rozhovoru strážníka s Fjodorem, který na sobě měl pouze plavky, protože mu při koupání ukradli všechno oblečení:
– Ukradli, neukradli, chodit po ulicích nahý se nesmí.
– Nějak se ovšem ke stanovišti taxíků dostat musím – nemyslíte?
– V tomhle stavu nemůžete.
– Bohužel se neumím rozplynout v dým ani obrůst oblekem.
– A já vám povídám, že takhle po městě chodit nemůžete.
– V tom případě nezbývá, než abyste mi došel pro taxi vy, já zatím postojím tady.
– Stát nahý taky nejde.
[Přišel další strážník, hodnostně starší a zajímal se, co se děje:]
– V lese mi někdo ukradl oblečení.
– Kdo je ukradl?
– Nevím, a hlavně je mi to úplně jedno. Teď chci jet domů, a vy mě zdržujete.
Déšť zhoustl. Strážníci (mokrem už docela zplstnatělí a zčernalí) patrně považovali průtrž mračen za živel, v němž jsou plavky ne-li přímo vhodné, tedy alespoň přípustné. Ten starší mávl rukou, a oba se, lehce přidávajíce do kroku, důstojně vzdálili pod přístřešek koloniálu.

10.01.2022

Nabokovův ruský majstrštyk. Je to esence toho nejlepšího co napsal v německém exilu a svým způsobem tím s notnou dávkou ironie a sarkasmu završuje svou německou anabázi, která mu byla koncem 30. let už zřejmě notně protivná. Opět skvělá hra se slovy, se čtenářským očekáváním i s možnostmi vyprávění. Částečně je to civilní vyprávění o Berlíně 20. let a zrání jednoho začínajícícho spisovatele, pak autobiografie otce spisovatele (žánrově variace na dobroružný román) a v asi nejlepší a nejvtipnější části je to neskutečně hravá a tragikomická biografie jednoho polozapomenutého revolučního spisovatele. Sice si mohl Nabokov odpustit těch několik desítek stránek nesnesitelných rozborů zřejmě dost nesnesitelných knih, což je patrné i z toho, jak mu tady skřípe a drhne jinak lehké pero; musela to být pro něj svým způsobem tortuta, ale má to tam svoje místo a popral se s tím jako zkušený literární boxer, jen jsem tyhle pasáže prozíval, asi jako zápas Lennoxe Lewise s Davidem Tuou. Jak jde ale o vztahy a různé subtilní detaily a souvislosti, tak je to skorem to nejlepší od Nabokova. Není to ani tak o ději jako spíš o pocitech; jako popíjet nějakou luxusní ostrovní whisky. Dlouho jsem se nemohl k Daru ohodlat a přehlížel ho, snažil se na něj naladit, zas je to totiž trochu jiný Nabokov, ale stojí to za to a právem je tenhle román označovaná za nejlepší z jeho německého období. Doporučuji.

16.07.2019

Ano, Nabokovovo umění tvorby krásných souvětí ani zde nezklame. Zklamalo mě však předlouhé povídání o cestách otce hlavního hrdiny, a taky líčení jeho knihy o Ruském básníkovi (podle mě zbytečně dlouhé a celkem nudné)
Jinak byl román Dar super knihou a splněním všech očekávání, jež od VN mám

17.11.2015

I zde je je Nabokov tak trochu stratég a od prvního okamžiku kdy jsem si " podala ruku" s ústřední postavou knihy, jsem byla vtažena do všech jeho pocitů. I zde Nabokov uplatňuje svůj talent místy přehlížet čtenáře jako takového, což je dobře, protože jistá nepohoda takového stylu občas vyvolává pocit nepřehlednosti. V textu se odrážejí pocity autora a je vidět že píše že sebe a nezůstává na jednom místě, ale táhne děj do fantastické hloubky.