Pnin přehled

19.06.2024

První střet s tímto velikánem. Bohužel mi Pnin nesedl, čekal jsem mnohem větší dávku humoru. Sice jsou vyprávění, příhod nebohého ruského uprchlíka, pozitivně laděna víc než malý úsměv na rtu mi to nevykouzlilo. Hodně mi to připomínalo opus magnum Suttree amerického autora McCarthyho, ať už autobiografickými prvky zakomponovaných do díla nebo laděním románu do náhodných příhod hlavní osoby, které na sebe spíš nenavazují, dále i košatost jazyka a délka souvětí je u obou děl na enormní úrovni. Dokonce samotný název obou děl je názvem obou hlavních protagonistů. Samozřejmě je mnoho prvku, ve kterých se oba romány liší (brutalita, surovost, totální groteska, ...) a právě to je ten rozdíl, proč se mi Suttree líbil více než Pnin. Nejvíce se mi líbila kapitola s dějem na ,,dače'' v přírodě, kde se scházeli ruští emigranti, ale od románu jsem čekal i více nástrah, se kterými se emigranti museli vypořádat (byrokracie, xenofobie) a krom sporu na vysoké škole k žádným zásadním nebo zlomovým peripetiím nedošlo. Nicméně neházim s Nabokovem flintu do žita a těším se na další literární zážitek! 45%

08.02.2023

Přečetl jsem další Nabokovův román. PNIN (přeložil Pavel Dominik, vydala Paseka, 2001) je autorův čtvrtý anglicky psaný román, poprvé vyšel v roce 1957, mezi vrcholnými romány Lolita (1955) a Bledý oheň (1962). Je to asi nejvtipnější Nabokovův román, čtenářsky velmi přístupný a vděčný („nejzábavnější, nejdojímavější, nejpřímočařejší“, jak ho charakterizoval Nabokovův životopisec B. Boyd), s notnou dávkou nostalgie (hrdina Timofej Pnin je ruský porevoluční exulant, studoval v Praze, od roku 1925 žil v Paříži, v roce 1940 odjel do Ameriky); a je to také specifický příspěvek k tzv. univerzitnímu románu – Pnin učí na jedné provinční americké univerzitě ve fiktivním městě Waindellu, což je nejednou zdrojem Nabokovových ironických poznámek (sám na amerických univerzitách léta přednášel). Román je sledem víceméně uzavřených epizod z Pninova života v letech 1950 až 1955 (ze sedmi kapitol vyšly čtyři časopisecky jako povídky, než byl celý, ani ne dvousetstránkový román vydán knižně). Dozvíme se však i vše podstatné z Pninovy minulosti. Padesátník Pnin je milovníkem a znalcem ruské literatury (zajímavé jsou např. úvahy o čase v Tolstého Anně Kareninové), ne zcela dokonale ovládá angličtinu (což je v románu zdrojem řady komických epizod), je to dobrosrdečný, laskavý, neprůbojný, nepříliš praktický muž, smolař, který není vybaven pro americký způsob života a často střídá bydlení po pronájmech (nesnáší hluk a průvan); mezi kolegy není příliš oblíbený a někteří ho i rádi parodují a vyprávějí o něm anekdoty, má ale i své zastánce, zejména kolegu Hagena. Byl – a stále je – zamilovaný do své bývalé manželky Lizy (básnířky-plagiátorky Anny Achmatovové a později psychoanalytičky), jež má nadaného syna Victora s jiným mužem – Victor jednou přijede k Pninovi na návštěvu (a je až škoda, že zrovna tato epizoda není v románu rozvedena ještě více). Román končí nuceným odjezdem profesora Pnina z univerzitního městečka a o jeho dalších osudech už se čtenář nic nedozví. Ovšem pokud si přečteme následující román Bledý oheň, tak se tam profesor Pnin mihne, a to ve vedoucí funkci na jiné univerzitě. Nebyl by to Nabokov, aby čtenáři nepřipravil jisté překvapení v závěru románu. Týká se vypravěče, kterým může a nemusí být přímo sám Nabokov. Vypravěč se považuje za Pninova přítele, ale jak se ukáže, v očích samotného Pnina je to trochu jinak… Jak už to u Nabokova bývá, celý text je mnohem rafinovanější, než se na první pohled zdá.
„Někteří lidé – včetně mě – nesnášejí šťastné konce. Cítíme se podvedeni. Přirozená je přece nespravedlnost. Rány osudu nesmějí padnout vedle. Lavina, která se zastavila pár kroků před vesničkou choulící se strachem, se chová nejenom nepřirozeně, ale i neeticky.“ (Pnin, s. 23)
„…se náš přítel pustil do příjemného úkolu pninizace svého nového bytu.“ (Pnin, s. 32)
„…není náhodou zármutek jedinou věcí na světě, která lidem skutečně patří?“ (Pnin, s. 48)
„Nezahrajeme si ping-pong, Pnine?“ – „Hry malých dětí již nehraju.“ (Pnin, s. 59)
„…pak se jednou objevili dělníci a začali vrtat díry do ulice – Lebeční ulice v Pningradu…“ (Pnin, s. 59)
„Za chvíli už všichni zase spali. Nikdo bohužel nebyl svědkem toho, jak na pusté ulici jitřní větřík zkrabatil velkou zářící kaluž a proměnil telefonní dráty odrážející se v ní v nečitelné verše z černých cikcaků.“ (Pnin, s. 102)
„Pnin zvolna kráčel pod velebnými sosnami. Nebe umíralo. Nevěřil v autokratického Boha. Věřil však, tak trochu, v demokracii duchů. Duše mrtvých se možná sdružují ve výbory, které na nepřetržitých zasedáních rozhodují o osudech živých.“ (Pnin, s. 125)
„Na univerzitě šlo přitom všechno jako dřív. Pilní aspiranti obtížení těhotnými manželkami stále psali dizertace o Dostojevském a Simone de Beauvoirové. Literární katedry stále trpěly dojmem, že Stendhal, Galsworthy, Dreiser a Mann jsou velcí spisovatelé.“ (Pnin, s. 127)
„Leonard Blorenge, vedoucí katedry francouzského jazyka a literatury, se vyznačoval dvěma zajímavými vlastnostmi: neměl rád literaturu a neuměl francouzsky. To mu však nebránilo podnikat daleké cesty a účastnit se konferencí moderní jazykovědy, na nichž se blýskal svou nejapností jako nějakým velkolepým vrtochem a mocnými výpady zdravého zednářského humoru odrážel všechny pokusy vlákat ho do rafinovaností parlevú.“ (Pnin, s. 129-130)