Putovanie ľudí Knihy přehled

včera

Je poněkud zvláštní pocit číst až nyní prvotinu starou 31 let od autorky, která se pak stala nositelkou Nobelovy ceny za literaturu a od níž jsem přečetl většinu dalších knih. Polská nobelistka za rok 2018 Olga Tokarczuk (*1962) debutovala v roce 1993 románem Podróż ludzi Księgi, který v češtině nikdy nevyšel, ale letos se objevil slovenský překlad pod názvem Putovanie ľudí Knihy a já jsem za to rád, protože už jen kvůli tomu názvu mě román vždy lákal. A vlastně splnil mé očekávání, nezklamal, i když ani nijak zvlášť nenadchnul.
Děj je velmi jednoduchý. Malá skupina osvícených lidí se ve Francii v roce 1685, kdy je králem Ludvíkem XIV. zrušen Nantský edikt jeho děda Jindřicha IV. a jediným náboženstvím se opět stává katolictví, vydává na cestu za Knihou: svazkem, který obsahuje kvintesenci pozemské moudrosti a má dar léčit. Jejich cesta neproběhne podle plánu. Nečekané události přivedou hlavní postavu zvanou Markýz k tomu, že se k nim připojí krásná kurtizána Veronika, která se nedočká milence slibujícího jí svatbu, a němý chlapec Gauche jako kočí. Jejich další osudy a rodící se láska mezi Markýzem a Veronikou se stanou záminkou k mnohem důležitějším úvahám o smyslu samotného cestování.
Román lze samozřejmě číst i jako univerzální podobenství o podstatě lidského snažení a touze poznat odpovědi na základní otázky. Autorka zároveň vypráví a uvažuje o samotném stvoření, o psaní, o vztahu ke stvoření. Najdeme zde pojednání o potřebě psát, o neustálém úsilí uspořádat chaos, o hledání shody mezi potěšením z četby a vytlačením čtenáře z jeho komfortní zóny. Konec je trochu předvídatelný a úvahy tu mají navrch nad příběhem, nedlouhý román to ale naštěstí unese a předznamenává řadu témat, jimž se Tokarczuková bude věnovat v dalších dílech.