Pravěk a jiné časy přehled

24.05.2023

Tahle paní má nobelovku plným právem. Je to druhá knížka od ní, kterou jsem četla a určitě ne poslední, rozhodně se k ní ještě vrátím, takový poklad nestačí přečíst jednou. Tak dlouhé časové období v tak tenké knížce? Ano, když tam nejde o děj a podrobný popis všech konkrétních osudů a dějinných událostí. A že jich je v knize ukrytých dost . Jsou to spíš střípky, jde o atmosféru, myšlenky.

02.03.2023

Mikrokosmos vesnice Pravěk, který je dějištěm celé knihy, představuje sice konkrétní topologii, ale zároveň se už od prvních stránek projevuje jeho symbolicko-alegorický přesah: máme tu jasně strukturovanou vesnici, ale její ohraničení má značně mýtické parametry: slévající se řeky Černá a Bílá, čtyři chránící archanděle po stranách. V novodobých reáliích se vyjevují archetypální příběhy, na což odkazují již samotná jména postav (Jenovefa, Izidor).
Děj se ovíjí kolem 20. století, ale tato skutečnost se odhaluje spíš v nárazových tendencích: odvod mužů do války, odvoz židů, dusno padesátých let jako by pronikaly do prostoru obrněného archaickými řády jen tu a tam. A i když Pravěkem prochází válečná fronta a obyvatelé se nouzově přesunou do lesa, tak i tam zachovávají své místní uspořádání; ani světové hrůzostrašnosti nezlomí pevný řád mikrokosmu.
Kromě tohoto lineárního času lze vysledovat mnoho dalších "časů" každá kapitola má formu "čas *někoho/něčeho*". Jednotlivé "časy" tak představují specifické světy různých postav (ale i míst, rostlin, věcí); v tomto ohledu je to próza výsostně polyfonní. S tím souvisí i cyklické pojetí času kromě opakování shodných názvů kapitol (a tedy i náhledů na svět) se to projevuje i v determinujícím střídání ročních období, které zde stále mají vehementní váhu, nebo v zachycování koloběhu života. A to není vše, můžeme vysledovat také jakýsi zpětný tok času (proměna obyčejného člověk ve Zlého člověka) nebo bezčasí tak působí pasáže, v nichž se vysvětluje hra statkáře Popělského: nahodilý průchod všemi 8 hracími světy pak můžeme chápat jako metaforu života (jako bludiště) nebo jako postupné vzdalování pesimistického aristokrata od reálného světa.
S časem si většina postav příliš neví rady, uniká jim mezi prsty. Michal, jehož dcera vyrůstá, se není schopen přenést přes přirozený tok času, Izidor se snaží vyložit si svět a odhalit zákonitosti času pomocí řádu čtveřic, ale nakonec churaví; již zmiňovaný Popělský se s časem naprosto míjí. Pavel sice dokáže čas využít ve svůj prospěch, ale čas jej nakonec přece jen dobíhá, když si ve středním věku uvědomí marnost a nicotnost života. Jedinou postavou, u níž se zdá, že čas obelstila, je Kláska instinktivní a nezávazná žena postupně prorůstá s přírodou tak silně, že si osvojí bylinné léčitelství i věštění budoucnosti.
Vlastně by toho šlo o Pravěku napsat ještě mnoho nabízí se třeba motivy rodinné genealogie, magičnost různých předmětů i biblické odkazy. Ale myslím, že v tomhle je i velká slabina pravěku. Navzdory místní ukotvenosti je to text poměrně rozcapený; dává hlas všem, ale v tak rozličných intencích, že to na mě ve výsledku působilo spíš jako nahození různých témat (život, smrt, čas, mýtus), která se ale poměrně rychle rozplynula. Nicméně to píšu jako poměrně nemodelový čtenář mytické literatury.