Olga Tokarczuk

Natasza Borodina · pseudonym

polská, 1962

Nová kniha

Empusion

Empusion - Olga Tokarczuk

Přírodní léčivý horor. Září roku 1913, léčebné lázně Görbersdorf. Mieczysław Wojnicz, student ze Lvova, přijíždí do lázní v naději, že nejmodernější metody ... detail knihy

Související novinky

Náměsíčník, Ztracená koruna a další knižní novinky (48. týden)

Náměsíčník, Ztracená koruna a další knižní novinky (48. týden)
V posledním listopadovém týdnu se na knižním trhu objeví velké množství nových knih. Do článku jsme opět vybrali ty ... celý text

Populární knihy

/ všech 16 knih

Nové komentáře u knih Olga Tokarczuk

Putovanie ľudí Knihy Putovanie ľudí Knihy

Je poněkud zvláštní pocit číst až nyní prvotinu starou 31 let od autorky, která se pak stala nositelkou Nobelovy ceny za literaturu a od níž jsem přečetl většinu dalších knih. Polská nobelistka za rok 2018 Olga Tokarczuk (*1962) debutovala v roce 1993 románem Podróż ludzi Księgi, který v češtině nikdy nevyšel, ale letos se objevil slovenský překlad pod názvem Putovanie ľudí Knihy a já jsem za to rád, protože už jen kvůli tomu názvu mě román vždy lákal. A vlastně splnil mé očekávání, nezklamal, i když ani nijak zvlášť nenadchnul. Děj je velmi jednoduchý. Malá skupina osvícených lidí se ve Francii v roce 1685, kdy je králem Ludvíkem XIV. zrušen Nantský edikt jeho děda Jindřicha IV. a jediným náboženstvím se opět stává katolictví, vydává na cestu za Knihou: svazkem, který obsahuje kvintesenci pozemské moudrosti a má dar léčit. Jejich cesta neproběhne podle plánu. Nečekané události přivedou hlavní postavu zvanou Markýz k tomu, že se k nim připojí krásná kurtizána Veronika, která se nedočká milence slibujícího jí svatbu, a němý chlapec Gauche jako kočí. Jejich další osudy a rodící se láska mezi Markýzem a Veronikou se stanou záminkou k mnohem důležitějším úvahám o smyslu samotného cestování. Román lze samozřejmě číst i jako univerzální podobenství o podstatě lidského snažení a touze poznat odpovědi na základní otázky. Autorka zároveň vypráví a uvažuje o samotném stvoření, o psaní, o vztahu ke stvoření. Najdeme zde pojednání o potřebě psát, o neustálém úsilí uspořádat chaos, o hledání shody mezi potěšením z četby a vytlačením čtenáře z jeho komfortní zóny. Konec je trochu předvídatelný a úvahy tu mají navrch nad příběhem, nedlouhý román to ale naštěstí unese a předznamenává řadu témat, jimž se Tokarczuková bude věnovat v dalších dílech.... celý text
milan.valden


Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Pochybuje-li, ač vidí, nepřesvědčí ho nikdo z lidí. Slunce i měsíc, mít pochyby okamžitě zhasly by.
pavlinda


Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zajíci hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu. Nestaví si vzdušné zámky. Líbí se jim, kým jsou a co mají. Dion mi nedávno řekl, že v malém knihkupectví v českém Náchodě objevil slušné vydání Blakea, takže si teď představujeme, že ti dobří lidé žijící na druhé straně hranice, kteří spolu mluví svým měkkým a dětským jazykem, si večer po práci rozdělají v krbu oheň a čtou Blakea. Možná by i sám Blake, kdyby žil a všechno to viděl, řekl, že jsou místa ve Vesmíru, kde ještě nedošlo k Pádu, svět není převrácený naruby a zůstal Rájem. […] Ne, ne, lidé v naší zemi se nedokážou nikdy spojit a vytvořit společenství, ani pod vlajkou s pravákem ve znaku. Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost. Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.“ -- Okamžitě jsem pochopil, že Olga Tokarczuk dostala tu Nobelovku i Man Bookerovu cenu zaslouženě. Tohle je naprosto přesné psaní, bez patosu, bez jednoho klišé. Je originální v námětu i ve formě. Je to umělecké dílo a jak už nesáhnu po žádné Eleně Ferrante, tak na další knihy Olgy Tokarczuk jsem se těšil, ještě jsem tuhle nezavřel. Na některé knihy bych časem zapomněl, ale tady to nehrozí. A že se odehrává na česko-polském pomezí, v tom krásném koutě okolo Kladské kotliny jen kousek od nás, tím si mě podmanila už úplně. Do češtiny ji přeložil Petr Vidlák a Agnieszka Holland podle ní natočila film s Miroslavem Krobotem, který jsem ale neviděl, takže jak říká František Louka: „Já je mám furt krásný, nadosmrti.“ -- „Člověk má přece vůči Zvířatům cítit zodpovědnost, má jim pomáhat přežít, a těm, která si ochočil, má vracet jejich lásku a věrnost, protože nám dávají víc, než od nás dostávají. Musí svůj život prožít důstojně, aby splnila své Účty a v karmickém indexu měla všechny zápočty za tento semestr. Byl jsem Zvířetem, žil a jedl; pásl jsem se na zelených pastvinách, rodil Mladé, zahříval je svým tělem; budoval hnízda, splnil jsem, co se ode mě očekávalo. Když je někdo zabije a ono umírá v Hrůze a Strachu, jako ten Divočák, jehož tělo jsem včera našla a které tam pořád leží, pokořené, zneuctěné a pošpiněné krví, proměněné ve zdechlinu, pak je Zvíře odsouzeno k peklu. Lidi to nevidí? Jejich rozum to není schopen pochopit? Lidé mají povinnost dovést Zvířata v jednotlivých životech až k Osvobození. Všichni míříme stejným směrem, od otroctví ke svobodě, od rituálu ke svobodné volbě.“... celý text
empivarci



Ztracená duše Ztracená duše

Ztracená duše je nádherná kniha s minimem textu a úžasnými ilustracemi. Pokud se vám nestalo to, co hlavnímu hrdinovi Janovi (ať už v jakékoliv podobě), můžete si gratulovat. Ale myslím, že takových dospělých lidí v západním světě moc nebude. Téměř každý z nás v různých fázích života uteče nebo utekl své duši a ona za ním potom smutně klopýtá. Nejhorší na tom je, že se jedná v podstatě o běžný stav. Naštěstí to ale není stav konečný a záleží jen na nás, jestli necháme duši zase zářit, nebo se ztratíme ve světě, kde "muset" a "mít" znamená mnohem více než "být". Moc se mi líbí celá myšlenka knihy i její zpracování. To, že se tady vypráví hlavně obrazem, i když autorka textu je nositelkou Nobelovy ceny. Ilustrace ve mě evokují nostalgii, melancholii, potřebu být trpělivý, a hlavně naději. Doporučuji všem, těm uspěchaným obzvlášť. "Duše se pohybují mnohem pomaleji než těla. Přišly totiž na svět v pradávné minulosti, hned po velkém třesku, kdy se vesmír ještě tolik nerozpínal, a mohl si tak sám sebe prohlédnout v kapesním zrcátku."... celý text
Ivule9


Pravek a iné časy Pravek a iné časy

Na túto knihu som sa veľmi tešila, pretože všade som videla len nadšené recenzie a tak som bola veľmi zvedavá a plná očakávania. Ale potom, ako to v takýchto prípadoch často býva, nastalo sklamanie. Kniha ma skoro vôbec nezaujala. Jej anotácia ma vôbec nepripravila na to, že čo mám čakať. Hneď na prvých stranách sú spomenutí archanjeli a už vtedy som mala tušenie, že to nebude nič pre mňa. Tí sa tam potom (našťastie) nevyskytovali, ale naozaj to nebolo nič pre mňa. Kniha probližuje 20. storočie skrz pohľady (časy) mnohých postáv. Žiadna z nich mai neprišla nejak zaujímavá. K ani jednej som necítila nejaké väčšie sympatie. Mnoho bolo práve až príliš divných, taktiež ako niektoré udalosti, ktoré sa tam odohrávali a ktoré mi prišli zbytočné a také nasilu. Taktiež sa tam toho veľa nedialo, tie udalosti mi prišli nezaujímavé. Trošku zaujímavejšie to bolo s príchodom druhej svetovej vojny, ale aj od toho som čakala viac, autorka to preletela až príliš rýchlo. Ono prejsť možno 80 rokov na 200 stranách sa asi ani nedá nejak detailne. Ale aby som nebola len negatívna, tak kniha sa v podstate čítala dobre, autorka má zaujímavý štýl písania. Lenže príbeh ma celkovo nezaujal, nenadchol, nič mi nedal.... celý text
Deia