milan.valden komentáře u knih

Anglický esejista a autor biografií Lytton Strachey (1880 - 1932) byl členem Skupiny Bloomsbury a přátelil se tak třeba s Virginií Woolfovou nebo E. M. Forsterem. Proslavil se knihou Významní viktoriáni (1918), napsal biografii Královna Viktorie (1921), kterou si chci také přečíst, a k jeho dalším slavným knihám patří Alžběta a Essex (1928), strhující vylíčení tragického příběhu lásky a nenávisti anglické královny Alžběty I. (1533 - 1603; vládla od roku 1558) a jejího favorita Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu (1565 - 1601).
Na pozadí mocenských bojů mezi Anglií a Španělskem a irského odboje se střetávají dvě vášnivé osobnosti: vzdělaná, duchaplná, nevyzpytatelná a nerozhodná královna a o 32 let mladší krásný, ctižádostivý, pyšný a výbušný dvořan. Vrcholem jeho kariéry byla funkce místokrále v Irsku (1599), kde však selhal v boji proti povstalcům vůči anglické nadvládě. Po návratu do Anglie byl souzen a po propuštění v roce 1600 inicioval vzpouru proti Alžbětě. Vzápětí byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven v Toweru. Důležitou roli při Essexově pádu sehrál slavný filozof a dvořan Francis Bacon, autor Esejů. V knize se setkáme i s dalšími výraznými osobnostmi Alžbětina dvora, jako byli rádce lord Burghley, jeho syn Robert Cecil, básník a mořeplavec Walter Raleigh, Baconův bratr Anthony a další.
Barvitá mozaika přináší vedle četných citací z korespondence a dobových dokumentů i přesvědčivé psychologické portréty obou protagonistů. Výborná kniha zaujme každého, kdo má rád historii. A protože já odjakživa obdivuji královnu Alžbětu I., jsem rád, že jsem si Stracheyho proslulou knihu konečně přečetl.

2 23.09.2023

Na nový román polské spisovatelky Olgy Tokarczukové (*1962), nositelky Nobelovy ceny za literaturu (2018), jsem se velmi těšil a jak už to tak někdy bývá... ach ta očekávání... Empusion (2022), autorčin devátý román, první ponobelovský a první po Knihách Jakubových (2014), mě uspokojil tak napůl. Odehrává se na podzim 1913 v lázních Görbersdorf v tehdejším Prusku (dnes polské Sokołowsko), nedaleko Valbřichu a kousek od Broumovska. V lázních se léčí pacienti s tuberkulózou a novým pacientem je student techniky ze Lvova Mieczysław Wojnicz. Ubytuje se v penzionu pro pány u pana Opitze a postupně poznává tamější další pacienty. Že vám to něco připomíná? Ano, Kouzelný vrch (resp. Čarovnou horu) Thomase Manna. I tady se vedou různé disputace, i tady je jakýsi iniciační motiv, kdy je zasvěcován hlavní hrdina, navíc stejné časové období, jen místo švýcarského Davosu je to Slezsko. Tím ale podobnost končí.
Autorka zvolila pomalé tempo vyprávění a minimum děje. Slibný podtitul Přírodně-léčivý horor trochu klame, stejně tak nehledejte silnou detektivní zápletku, i když je rozehrána. Brzy po Wojniczově příjezdu zemře oběšením manželka majitele penzionu a umírající student malířství Thilo, s nímž se Wojnicz sblíží, blouzní cosi o dalších tajemných zločinech a že prý ženu Opitz týral. Vše spěje k velmi bizarnímu odhalení nejen tajemných zločinů, ale i záhad kolem Wojnicze.
Autorce se ale úplně nepodařilo vybudovat atmosféru, jakou by si takový příběh zasloužil, a už vůbec ne hororovou. Nevadilo mi pomalé tempo a řada rozhovorů postav o filozofii, životě a ženách (jejich mizogynské názory odrážejí tehdejší postavení žen a pohled na ně obecně), ale chybělo mi více napětí a dramatičnosti. A s tím koncem jsem se taky nějak nesmířil. Ale postavy včetně hlavní jsou zajímavé, stejně jako mnohá témata v románu probíraná (a někdy bohužel jen načrtnutá). Tak trochu se mi zdá, že věhlasná autorka tentokrát své dílo poněkud uspěchala.

4 19.09.2023

Biografie čtu rád a kdyby byl čas, četl bych je i víc. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu jednou číst biografii matematika, protože tato oblast je nad mé chápání. To by ovšem nesmělo jít o brněnského rodáka Kurta Gödela (1906 - 1978), jednoho z největších, nejvlivnějších a nejzáhadnějších matematiků a logiků všech dob, který skoro jako všichni géniové neměl úplně jednoduchý život a vyrovnanou psychiku. Dětství a mládí prožil do 18 let v Brně, studia a začátek kariéry ve Vídni, před nacisty pak uprchl v roce 1940 do USA a působil v Princetonu. Doba, v níž žil, byla neméně zajímavá a turbulentní, takže i to slibovalo čtenářský zážitek. A ten se dostavil. Biografii Na okraji rozumu. Život Kurta Gödela napsal americký spisovatel a historik Stephen Budiansky (*1957).
Gödelův význam spočívá ve "větě o úplnosti" (1929) a ve dvou "větách o neúplnosti" (1931) z oblasti matematické logiky. Albert Einstein, Gödelův přítel, prohlásil, že Gödel je nejvýznamnějším logikem od dob Aristotela. Autor skvěle napsané biografie se snaží vysvětlit Gödelův přínos k vědě a filozofii jistě srozumitelně, ale ani tak jsem z toho nic nepochopil (ani jsem nic jiného nečekal). Naštěstí je ale kniha jinak natolik zajímavá, že četby rozhodně nelituji. Gödel je tu někdy až v pozadí, protože Budiansky pečlivě popisuje události doby Kurtova mládí v Brně a dlouholetý pobyt a studia ve Vídni (1924 - 1940). To byla léta antisemitismu (Kurt ale nebyl žid), rostoucího vlivu nacistů a připojení Rakouska k Německu (1938) i následného Kurtova dramatického odchodu do USA s manželkou Adele (1940). Ale také léta, kdy se projevila jednak Kurtova genialita, jednak jeho psychické problémy.
Od roku 1940 působil Gödel v Princetonu v Institutu pro pokročilá studia, spřátelil se s Einsteinem a s ekonomem Oskarem Morgensternem a do Rakouska se už nikdy nevrátil. Opakovaně zápasil s paranoiou a hypochondrií i s pocitem, že už nic nedokáže. Tyto stavy se prohlubovaly čím dál víc a vedly až k vědcově smrti v podstatě zemřel na podvýživu a vyčerpání z nedostatku jídla (odmítal jíst) sekundárně způsobené poruchou osobnosti.
Těžko se k takové osobnosti nějak proniká a Budiansky asi tušil, že to ani není možné; přesto je kniha pozoruhodným portrétem rozporuplného génia s množstvím zajímavých podrobností např. o atmosféře Vídně 20. a 30. let, stejně jako o Princetonu od 40. let dále i výkladů matematických, logických, fyzikálních i filozofických problémů a otázek.

5 10.09.2023

Zsigmond Móricz (1879 - 1942) patřil ve své době k nejpopulárnějším a nejlepším maďarským spisovatelům. Jedním z vrcholů jeho tvorby je román Tak se panstvo baví (Úri muri, 1928), kritická bilance života zchudlé maďarské venkovské šlechty na konci 19. století. Děj se odehrává během několika dní v roce uherského milénia 1896 v oblasti úrodné Velké dunajské nížiny. Na svých statcích se páni skutečně uměli bavit, a tak je román plný pitek, hodování, žertů na úkor venkovanů, cikánů i přátel, povolných děvčat. Ale hlavní postava románu, Zoltán Szakhmáry, je postava tragická, jak se nakonec ukáže, a tak do děje, zpočátku frivolního a plného vtipných historek, čím dál více zaznívají spodní temné tóny.
Móricz má daleko do zdlouhavé realistické popisnosti, děj pádí v rytmu nočních sešlostí, je tu plno dialogů, krátkých poetických popisů přírody a venkova i úvah o životě a Maďarech. "Co je to vůbec ta maďarská svoboda? To, že je pánem každý. Každý je pánem v té naší malé zemičce." Nebo o manželství: "...manželství je takový záhadný kotel, v němž se dusí a vaří životy; v každém životě zrají tužby a sny jako v přikrytém hnojišti."
Zoltán na svém statku ukrývá milenku Roziku, bývalou sezonní dělnici, ale ta od něj uteče okouzlena vidinou sladkého života ve městě, kterou jí namluví obchodní cestující s knihami Lekenczey. Ten je prototypem již zchudlého bývalého statkáře, který zcela prohýřil rodinný majetek. Rozika uteče ve chvíli, kdy na Zoltánův statek přijíždí jeho manželka Ester, která má podezření, že si tu manžel drží holku.
V mistrné zkratce nám autor předvádí úpadek maďarské šlechty, která ví, že nadchází konec blahobytu a že nastupuje doba bezohledných, ale racionálních velkokapitalistů, a tak se baví, podobně jako zadlužený Zoltán, který však uprostřed hýření dospívá k uvědomění tragiky svého osudu. "A protože co je to vlastně život? Protože proč vlastně člověk žije? Kdo nepocítí čas od času, že je to všechno jen sprostá hra..."

1 03.09.2023

Kdo má rád První republiku a její osobnosti, výtvarné umění a romány více faktografické než fiktivní, neměl by si nechat ujít román 1923 s podtitulem Historická faktografická fikce, který je prozaickým debutem 86letého švýcarského imunologa narozeného v Československu Ivana Lefkovitse (*1937). Současné české próze se vyhýbám a když udělám výjimku, většinou jsem zklamaný. Tentokrát jsem nadšený podobně, jako jsem byl u Rudišovy Winterbergovy poslední cesty. 1923 je svými tématy i stylem románem přesně pro mne.
Na začátku je ministr financí Alois Rašín umírající v nemocnici po atentátu; na srdci mu mj. leží chystaná výstava francouzského umění a nákup obrazů pro státní sbírku (budoucí Národní galerii). První polovina knihy se točí kolem této výstavy, která proběhla v Obecním domě v květnu a červnu 1923. Sledujeme činnost historika umění a sběratele Vincence Kramáře a dalších, jak výstavu chystají. Do děje se vedle řady skutečných osobností té doby připletou i dvě postavy fiktivní, Kramářův asistent Jiří Winkler a jejich řidič Pavel Rohan. V knize, mimochodem graficky velmi pěkně upravené, nechybí ani barevná příloha s obrazy nakoupenými pro stát (a v závěru biogramy osobností).
Další děj se pak točí kolem oslav 5. výročí vzniku Československa. Tady se kniha více mění v román, Winkler i Rohan vystupují více do popředí a dokonce je tu jeden fantastický motiv, který je však do děje zakomponován citlivě a nijak mi nevadil, ba naopak, tu knihu to osvěžilo; a nechybí ani jemný motiv milostný, protože Winkler pozná ve Vídni velmi zajímavou mladou ženu...
Výborné čtení, které jsem si vychutnával a nemohl se od něho odtrhnout. Více či méně se tu mihnou T. G. Masaryk, Karel a Josef Čapkovi, Eduard Bass, Milena Jesenská, Ferdinand Peroutka, Jindřich Waldes, Daniel-Henry Kahnweiler, Walter Gropius a mnozí další. A krásně je tu zobrazena atmosféra té doby.

2 01.09.2023

Kniha, od níž se nedá odtrhnout... Německý novinář Lutz C. Kleveman (*1974) napsal strhující knihu o historii západoukrajinské metropole Lvov. Zapomenutý střed Evropy. Lvov má pozoruhodnou a komplikovanou historii, zejména tu ve 20. století. Multikulturní soužití Poláků, Ukrajinců, Němců a Židů a bohaté kulturní i vědecké prostředí narušily tragické události zejména kolem druhé světové války, takže Lvovu se nevyhnuly pogromy na Židy, holokaust, odsuny; byl tu zřízen koncentrační tábor i nacistický tábor pro ruské válečné zajatce Stalag 328; řádila tu NKVD i SS. V důsledku toho všeho přišel Lvov o téměř všechno obyvatelstvo a tím pozbyl i paměť. Původně polské město bylo centrem Haliče a za Rakouska-Uherska bylo pátým největším městem monarchie po Vídni, Budapešti, Praze a Terstu. Kniha o tragických a smutných událostech, ale kniha potřebná a důležitá...

4 26.08.2023

K přečtení románu Sanatorium Tworki (1999) polského spisovatele, esejisty a překladatele Marka Bieńczyka (*1956) mě nalákaly pochvalné recenze a pověst jednoho z nejlepších a nejvýznamnějších děl současné polské literatury; a také krátká esej Milana Kundery Idyla, dcera hrůzy v souboru Slova, pojmy, situace (2014; původně v knize Setkání), kde o románu s nadšením píše. Mimochodem Bieńczyk je překladatelem Kunderových čtyř francouzsky psaných románů a čtyř esejistických knih, Nesmrtelnosti a hry Jakub a jeho pán do polštiny, takže když překládal Setkání, překládal i esej o svém románu...
Ten se odehrává v letech 19431944 v psychiatrické léčebně Tworki na předměstí Varšavy, kde se schovávají před útrapami války mladý básník Jurek, účetní Sonia a skupinka jejich přátel. Za idylou a první zamilovaností Jurka do Sonii se ale skrývá něco docela jiného, co čtenář čím dál víc tuší, ačkoli se o tom nehovoří úplně přímo - krutá realita války a holokaustu... Jak píše Kundera: "...idyla, kterou žili, byla dcerou hrůzy; hrůzy skryté, ale stále přítomné, nepřetržitě číhající."
Tragický příběh je ozvláštněn autorovým stylem plným jazykové hravosti a vynalézavosti, slovních hříček, asonancí, rýmů, citátů, metafor, parodií a aluzí (na některé upozorňují překladatelovy vysvětlivky na konci knihy, na jiné si musí čtenář přijít sám). Autor se pohybuje na tenké hranici mezi krajnostmi idyly a tragédie, čtenář cítí čím dál větší znepokojení...
Četba to byla zajímavá, ale plně mě neuspokojila, autorův styl a jazykovou hravost jsem nedokázal docenit, resp. spíše mi trochu vadil ten rozpor mezi příběhem s tragickými podtóny a jeho poetickým podáním ve stylu jakési - byť zdánlivé - idyly plné odlehčených tónů.

1 19.08.2023

Vrcholným a nejznámějším dílem Jana Otčenáška (1924 - 1979) je novela Romeo, Julie a tma (1958), známá též z vynikajícího filmu režiséra Jiřího Weisse z roku 1959 (existují i další dvě verze televizní a také zpracování zahraniční). Příběh gymnazisty Pavla, který skrývá židovskou dívku Ester v Praze za heydrichiády, jsem nikdy nečetl a rád jsem to konečně napravil; je to výborně napsaná novela o tragické první lásce v nelehké době... Mimochodem Otčenášek, autor vzorového díla socialistického realismu Občan Brych (1955), byl také plodným scenáristou, vedle spolupráce na scénářích k filmům Romeo, Julie a tma či Občan Brych podle vlastních předloh je také spoluautorem vynikajícího seriálu Byl jednou jeden dům (1974) a krásného televizního filmu Romeo a Julie na konci listopadu (1971) s Karlem Högerem a Danou Medřickou o vztahu dvou postarších lidí (na jejich herecký koncert se můžu koukat pořád). Překvapilo mne, kolik změn je oproti předloze ve filmové verzi Romea, Julie a tmy, na kterou jsem se po mnoha letech znovu podíval.

7 12.08.2023

Devatenáctým svazkem edice Divadelní hry, kterou vydává Institut umění - Divadelní ústav v Praze, je výbor osmi her švédského prozaika, esejisty a dramatika Pera Olova Enquista (1934 - 2020), i u nás známého díky románům Svržený anděl, Magnetizérova pátá zima, Návštěva osobního lékaře nebo Kniha o Blanche a Marii, scénáři k filmu Hamsun nebo autobiografii Jiný život. Když Enquist, již úspěšný prozaik, napsal v roce 1975 svoji první divadelní hru Noc tribádek, bylo to překvapení i pro něj, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by se na takovou dráhu mohl vydat. Leč stalo se, následovaly další hry a z Enquista se stal nejhranější moderní švédský dramatik. V jednom rozhovoru Enquist řekl: Psaní románů je osamělá práce, báječná, ale neurotizující. Divadlo znamená společenství a sounáležitost. V některých svých hrách počínaje výše zmíněnou prvotinou se Enquist zabývá skutečnými, mnohdy velmi slavnými osobnostmi, na které se ale dívá neuctivě a svévolně, bez piety - vždy se přitom však opírá o pečlivé studium pramenů, korespondence či deníků. A jeho hry jsou možná proto tak přitažlivé, že slavné osobnosti odhaluje jako lidi z masa a kostí se všemi jejich chybami. V Noci tribádek je to dramatik August Strindberg (jemu Enquist věnoval i scénář k televiznímu filmu Strindberg - život, jehož literární verze vyšla i v češtině) a jeho žena, herečka Siri von Essen. Ve hře Ze života žížal jsou to slavný pohádkář Hans Christian Andersen, herečka a autorka pamětí Johana Luisa Heibergová a její manžel, dramatik Johan Ludvig Heiberg. Magický kruh si bere na paškál představitele dánských komunistů na podzim 1958. Obrázkáři se odehrávají v roce 1920. Režisér Victor Sjöström chce představit ukázky ze svého filmu Vozka smrti autorce předlohy, slavné spisovatelce a nositelce Nobelovy ceny za literaturu Selmě Lagerlöfové. Do toho zasahuje prostořeká Victorova milenka, herečka Tora Tejová. Blanche a Marie je příběhem Marie Curie-Sklodowské a Blanche Wittmanové, která byla pacientkou profesora Charcota, jehož asistentem v Paříži byl Sigmund Freud. Svazek doplňují známé psychologické drama o mladistvém násilníkovi V hodině rysa, moderní zpracování antického námětu Faidra/Zatmění, polemika s proslulým dramatem Jeana Racina, a konečně osobitá adaptace slavné hry A. P. Čechova Tři sestry, teď staré (Moskva). Zbyněk Černík, překladatel všech her svazku (kromě Noci tribádek, kterou přeložil František Fröhlich), napsal doslov a Johana Vitásková sestavila přehled inscenací Enquistových her na českých jevištích, který dokládá, že i u nás si Enquist jako dramatik našel své místo.

1 06.08.2023

Román Překladatelka haiku Moniky Zgustové žijící ve Španělsku volně navazuje na její loňský román Potmě jsme se viděli lépe; zčásti autobiografická témata rodiny a emigrace a vztahu matky a dcery tam byla psána z hlediska dcery, v novém díle se autorka zaměřuje na postavu matky a její složitý vztah s vlastní matkou a cestu k sobě samé poté, co se život rodiny radikálně změní emigrací do USA a pak smrtí manžela... Předchozí román se mi líbil víc...

2 06.08.2023

Po Penězokazích jsem si přečetl další slavné dílo francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947). Vatikánské kobky (1914), "Bláznovská fraška", se mi líbily víc než Penězokazi, i když i z této knihy jsem na rozpacích. Jednou z postav je Lafcadio Wluiki, který se v 19 letech dozví, že je šlechtickým levobočkem. Spolu s dalšími postavami je zapleten do zvláštní hry kolem údajného věznění papeže Lva XIII. v Andělském hradě, kam ho zavřeli Svobodní zednáři a místo něj nasadili dvojníka. Román je výsměchem náboženské bigotnosti i různým spiknutím...

1 06.08.2023

Švédský spisovatel Per Olov Enquist (1934 - 2020) patří k mým oblíbeným, proto jsem uvítal výbor z jeho divadelních her; některé jsem již četl v předchozích vydáních, jiné jsem neznal. Svazek jich obsahuje osm: Noc tribádek (o Strindbergovi a jeho ženě), Faidra, Ze života žížal (o Andersenovi a jedné slavné dánské herečce), V hodině rysa, Magický kruh (o dánských komunistech), Obrázkáři (o Selmě Lagerlöfové a Victoru Sjöströmovi a slavném filmu Vozka smrti), Tři sestry, teď staré (podle Čechova) a Blanche a Marie (o Marii Curie-Sklodowské a Blanche Wittmanové).

06.08.2023

Salman Rushdie (*1947) je vynikající esejista, jak dokazuje kniha Jazyky pravdy; bavila mě hlavně první polovina s eseji o psaní a literatuře, méně druhá polovina s eseji na společenská, politická či náboženská témata.

06.08.2023

K vrcholným a nejslavnějším dílům francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947), patří román Penězokazi (Les Faux-monnayeurs, 1925). Je z rodu děl, u nichž důležitější než děj a postavy je inovativní formální stránka, která ve své době spoluvytvářela literární modernu a v mnohém předznamenala i estetiku francouzského "Nového románu". Gide využívá techniku románu v románu, deníkové záznamy, prolínající se vyprávění týchž dějů různě zkreslená subjektivními pohledy, kdy se témata objevují, ztrácejí a znovu vynořují; to vše směřuje k tomu, aby různou optikou bylo vyjádřeno napětí mezi realitou a jejím uměleckým zachycením, podtržena neurčitost vztahů, soudů a pohnutek a nedořešenost příběhů postav, těžce hledajících smysl života. Chybí autorské popisy jednajících postav - podle Gida se mají postavy představit čtenáři samy svými činy, jejich zdůvodňováním i jejich vlastním vyprávěním.
K románu je připojen Deník Penězokazů (Le Journal des Faux-Monnayeurs, 1926), ve kterém Gide vysvětluje své tvůrčí postupy.
Román zachycuje prostředí pařížských měšťanských vrstev před první světovou válkou, s konvenčními manželskými svazky a s uvolněnými vztahy mezi rodiči a dětmi, prostředí, v němž se mladí ve snaze být vůbec něčím zainteresováni upnou k pochybným životním individuím, k lidem, kteří šíří falešné peníze a žijí i falešnými životními hodnotami a emocemi, snadno dosažitelnou materiální zabezpečeností, uvolněnými sexuálními vztahy a pohodlností ducha, což je semeništěm neřesti, přetvářky, klamu, zkřivené výchovy mladých, zneužívání vlivu a mravního cynismu dohánějícího jednoho z hrdinů k nemotivované sebevraždě jako důkazu statečnosti a pevné vůle.
Formální stránka z dnešního pohledu ničím nepřekvapí a jelikož mě příliš nezaujal ani děj, ani vesměs nesympatické postavy a jejich jednání, mám ze slavného díla smíšené pocity. Jsem ale rád, že jsem ho v rámci mapování většiny nobelovců přečetl.

16.07.2023

Spisovatel Ivan Bunin (1870 - 1953), první ruský nositel Nobelovy ceny za literaturu (1933), který začínal jako básník a proslul svými novelami (Vesnice, Suchodol, Míťova láska aj.) a povídkami (cyklus Temné aleje aj.), je autorem jediného románu Život Alexeje Arseňjeva (1930/1939/1952), patřícího k vrcholům jeho tvorby i ruské literatury první poloviny 20. století.
Lyrický autobiografický román se odehrává v posmutnělé atmosféře rozpadlých "šlechtických hnízd" v 80. a 90. letech 19. století. Vypravěč a titulní hrdina Alexej, syn zchudlého, nepříliš praktického šlechtice, vzpomíná na dětství, dospívání, gymnaziální léta a mládí v provinciálním městě, na své mladistvé vzpoury, na to, jak zanechal studií a snil o psaní, na své literární začátky a první pracovní povinnosti. V poslední části vzpomíná na svou první velkou lásku k dívce Lice, jak jinak než lásku tragickou...
Dílo je naplněno poetickými reminiscencemi na zmizelou Rus; ve svém sugestivním a jemném časovém předivu připomíná slavnou Proustovu metodu "vzpomínky na vzpomínku". Román mě zaujal trochu méně než Buninovy nejlepší povídky a novely, v těch je jeho největší síla, ale i tak to byla pěkná četba, a to především díky krásnému a nesmírně bohatému jazyku.
Román vznikal dlouho, prvně se jím Bunin zabýval už v roce 1920 ve Francii, pak ho psal v letech 1927 - 1929. První čtyři knihy z pěti, do nichž je román rozdělen, vyšly knižně v lednu 1930 v Paříži. Kniha pátá, nejdelší, vyšla v roce 1939 nejprve samostatně v Bruselu pod názvem Lika. Celý román byl publikován až v roce 1952.
Přeložili Taťjana Hašková (kniha první až třetí) a Jan Zábrana (kniha čtvrtá a pátá a oddíl Z raných verzí).

"Těch opuštěných panství, těch zpustlých zahrad v ruské literatuře a té lásky, s jakou byly vždy líčeny! Proč ruská letora tolik holduje, proč si tak libuje v chátrání, spoušti, v rozkladu?"
"Lidé stále čekají na něco šťastného, zajímavého, sní o nějaké radosti, o nějaké události. Tím mě také láká cestování. A pak ta volnost, prostor... všechno nové je vždycky sváteční, znásobuje to pocit života, a vždyť my všichni nic jiného nechceme, v každém silném citu hledáme právě tohle."
"Život by měl být úchvatný..."

2 10.07.2023

Ve svém novém románu Anatomie rodu (Ancestry, 2022) se britský spisovatel Simon Mawer (*1948) vydal po stopách svých předků z 19. století, aby přišel na kloub jedné rodinné historce; a jak zjistil nebo si domyslel, všechno bylo nejspíš trochu jinak, protože rodinné historky bývají zkreslené a poznamenané předáváním z jedné generace k druhé - a leckdy podobné historky poněkud přikrášlují skutečnost. Mawer každopádně napsal pozoruhodný román, v němž se fakta mísí s fikcí, protože z matrik a jiných úředních záznamů všechno samozřejmě vyčíst nelze. Především ale působivě popsal těžkosti života svých prapředků kolem poloviny 19. století v kontrastu s tím, jak nám různé vymoženosti dnes existenci usnadňují.
Než se v závěru spojí dvě linie rodu, aby z nich povstal Mawerův dědeček, sledujeme nejprve rodinu námořníka Abrahama Blocka od roku 1837 a pak rodinu kaprála George Mawera od roku 1847. Abrahamova vnučka Emily a Georgův vnuk Gordon byli rodiče autorova otce. Oběma hlavním hrdinům, Abrahamovi a Georgovi, je věnován největší prostor, stejně jako jejich manželkám Naomi, resp. Annie, které obě musí snášet podobný úděl: chudobu a dlouhá odloučení od svých manželů, aniž by třeba věděly, co s nimi je a zda jsou vůbec naživu - to když je Abraham dlouhé měsíce na moři; to když je George na dlouhé měsíce odvelen s plukem, a to až do Gallipoli a pak k Sevastopolu. Jak to zvládnou jejich manželky s dětmi? A jaký byl život námořníků a vojáků na tom nejnižším stupni hierarchie?
Mawer uvádí fakta, občas i archivní fotografie nebo kopie úředních záznamů či citáty z dávných novin, a k tomu spekuluje a živě vypráví příběhy drsné i dojemné a především strhující a čtivé. Nezastírá, že přesně neví, jak to bylo, ale doufá, že se přibližuje pravdě. Zamýšlí se nad tím, co je vlastně minulost, kterou nevyčteme jen z artefaktů, a ptá se: "Co byli ti lidé zač? Co prožívali? Kam se poděli?" - "Můžeme se pokusit je poznat jen prostřednictvím útržků, jako jsou zápisy při sčítání lidu, rodné a úmrtní listy nebo ojedinělé památeční předměty, které se dědí z generace na generaci. A přesto žili, milovali, plakali a smáli se, spali a snili, ráno se probouzeli a nakonec umírali. Tohle víme, protože takové jsou atributy lidského života; zbytek si můžeme jen domýšlet."
Z toho, co jsem od Mawera četl (dále Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík a Evangelium podle Jidáše), se mi Anatomie rodu líbila nejvíc.

6 09.07.2023

Britského spisovatele Juliana Barnese (*1946) mám rád, i když jsem nečetl vše, co od něj u nás vyšlo; nejvíc se mi líbil brilantní Flaubertův papoušek (jistě i proto, že mám rád Flauberta stejně jako Barnes), zaujalo mě Vědomí konce, Hukot času nebo Muž v červeném kabátě. Z nového románu Elizabeth Finchová (2022) mám dobrý pocit: Barnes zraje jako víno a nabývá moudrosti starého muže, kterou ale nikomu nevnucuje a nedává ji na odiv; připomíná mi třeba pozdního Philipa Rotha a krátkým románem s minimem děje a s esejistickými pasážemi i Milana Kunderu. Elizabeth Finchová je román až filozofický a zaujme každého čtenáře, který má rád náročnější prózu plnou otázek a úvah o plynutí času, o paměti, životě, společnosti a počátcích křesťanství a také o historii a o tom, jak skoro nemožné je poznat druhého člověka (což mi zase připomnělo Nabokovův Skutečný život Sebastiana Knighta). A připomene nám, jak důležité je, když potkáme dobrého a inspirativního učitele nebo učitelku, kteří nás nějakým způsobem ovlivní či formují.
Vypravěč románu (typicky nevěrohodný), neúspěšný bývalý herec Neil, takovou učitelku potkal až po třicítce, když si dodělával vzdělání. Elizabeth Finchová byla charismatická, zvláštní, originální, trochu provokativní a tajemná. Neil s ní udržoval pravidelný kontakt i po studiích a Elizabeth mu odkázala své knihy a zápisky. Neil se pak snaží dopátrat, kdo a jaká Elizabeth vlastně byla; důležitou roli tu hraje osobnost dávného římského císaře Juliána Apostaty, o němž Elizabeth mluvila i psala a Neil o něm napíše esej a uvažuje, že by napsal i něco o Elizabeth, ale nestačí na to...
Je však morální šťourat se v něčí minulosti, v něčím životě? Další otázky a úvahy... A právě ty jsou v nepříliš rozsáhlém díle důležitější než děj. Není to kniha pro každého, pro leckoho bude asi méně přístupná, ale mně se líbila moc.

2 25.06.2023

Ruská avantgarda ve výtvarném umění, poezii, literatuře či divadle před sto lety, to je pojem, za nímž se skrývá bohatá a nesmírně zajímavá, dramatická historie a osudy umělců, kteří chtěli změnit umění i celou společnost; umění změnili, ale společnost za ně měnili jiní a ovlivňovali i jejich tvorbu a životy. Ruská avantgarda se totiž protnula s převratnými událostmi revolučního roku 1917 a následné občanské války a budováním Sovětského svazu a totalitního státu. Všechno se měnilo od základů, takže i staré buržoazní a tradiční umění bylo zavrženo a mělo být nahrazeno uměním moderním a progresivním. Zpočátku tak v čele revoluce stanuli vedle bolševiků také avantgardní umělci. Jejich umělecká svobodomyslnost však po pár letech začala komunistické ideologii vadit a bylo potřeba jejich umění podřídit jednotnému stylu socialistického realismu. Kdo se nepřizpůsobil, byl terorizován nejrůznějšími způsoby včetně vězení a trestů vyhnanství či dokonce smrti, v lepším případě označen za formalistu bez možnosti dál pracovat. Tak by se dal stručně shrnout příběh, který v obsáhlé knize Avantgardisté. Ruská revoluce v umění 1917-1935 vypráví nizozemský slavista a historik umění Sjeng Scheijen.
Ústředními postavami jsou malíř a teoretik umění Kazimir Malevič (1879-1935), průkopník geometrického abstraktního umění a zakladatel avantgardního hnutí suprematismu, a malíř, sochař, architekt, scénograf a průmyslový výtvarník Vladimir Tatlin (1885-1953), jeden ze zakladatelů ruského (sovětského) konstruktivismu. Důležitou roli hráli v revolučních časech také slavní malíři Marc Chagall a Vasilij Kandinskij, ale ti na rozdíl od Maleviče a Tatlina Rusko posléze opustili, Kandinskij v roce 1921 a Chagall v roce 1923. A pochopitelně mnozí další, ať už to byli avantgardní malíři kolem Maleviče a Tatlina nebo básník Vladimir Majakovskij či představitelé nové komunistické moci jako třeba lidový komisař pro vzdělávání Anatolij Lunačarskij. Svou roli sehráli samozřejmě i sovětští vůdci Lenin a především Stalin, za jehož teroru ve třicátých letech byla ruská avantgarda tvrdě potlačena. A pak různí průměrní a podprůměrní umělečtí slouhové nového režimu, závistivci a udavači.
Autor knihy podrobně sleduje působení a soupeření zejména Maleviče a Tatlina, dvou protikladných umělců, jimž nechyběla ctižádost a sklon k výstřednostem; Tatlin například jednou prohlásil, že umění se neobejde bez podivnosti a vedle proslulého a nikdy nerealizovaného projektu Věže třetí internacionály toužil naučit člověka létat a konstruoval létající velocipedy zvané letatlin. Malevič zase proslul vůlí překonat předmětný svět, jako třeba ve slavném obraze Černý čtverec z roku 1915. Scheijenova výborně napsaná kniha je bohatou a skvělou kombinací kolektivní biografie, uměnovědného pojednání a historické kroniky bolševické revoluce a rudého teroru, v níž nechybí dramatické ani tragické okamžiky. Knihu doprovází i obrazové přílohy.

1 20.06.2023

Od ledna jsem postupně přečetl dva velké výbory z povídek a novel Ivana Bunina (1870-1953), prvního ruského nositele Nobelovy ceny za literaturu (1933), na jehož dílo jsem se dlouho těšil (dosud jsem četl jen krásnou tragickou milostnou novelu Míťova láska). Antonovská jablka obsahují Buninovy nejslavnější prózy, jako jsou Vesnice, Suchodol, Pohár života, Temné aleje, Pán ze San Francisca, Míťova láska, Případ korneta Jelagina, Natali a další. Krásný výbor (více než 700 stran) tak přináší to nejpodstatnější z Buninovy tvorby a mohu jej vřele doporučit každému, kdo se chce s Buninem seznámit. Vybral a uspořádal Jan Zábrana, přeložili Jan Zábrana, Taťjana Hašková, R. Havránková a Zdeňka Psůtková; vydal Odeon, Světová knihovna, 1975.
Svazek Povídky (600 stran) se vlastně skládá ze dvou "knih". První polovina obsahuje Povídky z let 19001944, celkem 27 povídek; některé najdeme i v Antonovských jablcích, většinu ne. A opět je tam několik perel... Druhá polovina obsahuje Buninovu vrcholnou pozdní sbírku krásných milostných povídek Temné aleje (19371946), celkem 37 povídek, jimž světová kritika právem říká "hymny lásky". Těžko vybrat nejlepší, ale třeba titulní Temné aleje a dále Rusja, Táňa, V Paříži, Galja Hańská, Natali, Pomsta nebo Velkopostní pondělí jsou skvosty. Naprostou většinu povídek tohoto svazku (58 ze 64) přeložil Jan Zábrana (Bunin byl jednou z jeho překladatelských lásek), ostatní Taťjana Hašková, Zdeňka Psůtková a Vlasta Tafelová; vydal Odeon, Galérie klasiků, 1990.
Název sbírky je převzatý z básně Nikolaje Ogarjova (1813-1877): "Kol kvetl šípku rudý keř, aleje temných lip tam stály..."
A aspoň dva citáty:
"Ano, rok od roku, ze dne na den čeká člověk v skrytu duše jen na to jediné na šťastné milostné setkání, žije vlastně jenom nadějí na to setkání a pořád marně." (V Paříži)
"Jako by to nebylo jedno, z čeho a jak je člověk šťastný! Následky? Ty přece tak jako tak existují vždycky: vždyť kruté stopy, ty zůstávají v duši po všem totiž vzpomínky, které jsou zvlášť kruté a trýznivé, když člověk vzpomíná na něco šťastného..." (Hostinec na řece)
Samozřejmě ne všechny prózy z obou výborů se mi líbily stejně, celkově mohu říci, že mě Bunin nenadchnul až tolik, jak jsem očekával, ale ty nejlepší povídky a novely jsou opravdu krásné, zejména ze sbírky Temné aleje; Bunin byl prostě mistrem tohoto žánru. Ještě se chystám na jeho jediný román Život Alexeje Arseňjeva.

20.06.2023

Od ledna jsem postupně přečetl dva velké výbory z povídek a novel Ivana Bunina (1870-1953), prvního ruského nositele Nobelovy ceny za literaturu (1933), na jehož dílo jsem se dlouho těšil (dosud jsem četl jen krásnou tragickou milostnou novelu Míťova láska). Antonovská jablka obsahují Buninovy nejslavnější prózy, jako jsou Vesnice, Suchodol, Pohár života, Temné aleje, Pán ze San Francisca, Míťova láska, Případ korneta Jelagina, Natali a další. Krásný výbor (více než 700 stran) tak přináší to nejpodstatnější z Buninovy tvorby a mohu jej vřele doporučit každému, kdo se chce s Buninem seznámit. Vybral a uspořádal Jan Zábrana, přeložili Jan Zábrana, Taťjana Hašková, R. Havránková a Zdeňka Psůtková; vydal Odeon, Světová knihovna, 1975.
Svazek Povídky (600 stran) se vlastně skládá ze dvou "knih". První polovina obsahuje Povídky z let 19001944, celkem 27 povídek; některé najdeme i v Antonovských jablcích, většinu ne. A opět je tam několik perel... Druhá polovina obsahuje Buninovu vrcholnou pozdní sbírku krásných milostných povídek Temné aleje (19371946), celkem 37 povídek, jimž světová kritika právem říká "hymny lásky". Těžko vybrat nejlepší, ale třeba titulní Temné aleje a dále Rusja, Táňa, V Paříži, Galja Hańská, Natali, Pomsta nebo Velkopostní pondělí jsou skvosty. Naprostou většinu povídek tohoto svazku (58 ze 64) přeložil Jan Zábrana (Bunin byl jednou z jeho překladatelských lásek), ostatní Taťjana Hašková, Zdeňka Psůtková a Vlasta Tafelová; vydal Odeon, Galérie klasiků, 1990.
Název sbírky je převzatý z básně Nikolaje Ogarjova (1813-1877): "Kol kvetl šípku rudý keř, aleje temných lip tam stály..."
A aspoň dva citáty:
"Ano, rok od roku, ze dne na den čeká člověk v skrytu duše jen na to jediné na šťastné milostné setkání, žije vlastně jenom nadějí na to setkání a pořád marně." (V Paříži)
"Jako by to nebylo jedno, z čeho a jak je člověk šťastný! Následky? Ty přece tak jako tak existují vždycky: vždyť kruté stopy, ty zůstávají v duši po všem totiž vzpomínky, které jsou zvlášť kruté a trýznivé, když člověk vzpomíná na něco šťastného..." (Hostinec na řece)
Samozřejmě ne všechny prózy z obou výborů se mi líbily stejně, celkově mohu říci, že mě Bunin nenadchnul až tolik, jak jsem očekával, ale ty nejlepší povídky a novely jsou opravdu krásné, zejména ze sbírky Temné aleje; Bunin byl prostě mistrem tohoto žánru. Ještě se chystám na jeho jediný román Život Alexeje Arseňjeva.

20.06.2023