Penězokazi

16.07.2023

K vrcholným a nejslavnějším dílům francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947), patří román Penězokazi (Les Faux-monnayeurs, 1925). Je z rodu děl, u nichž důležitější než děj a postavy je inovativní formální stránka, která ve své době spoluvytvářela literární modernu a v mnohém předznamenala i estetiku francouzského "Nového románu". Gide využívá techniku románu v románu, deníkové záznamy, prolínající se vyprávění týchž dějů různě zkreslená subjektivními pohledy, kdy se témata objevují, ztrácejí a znovu vynořují; to vše směřuje k tomu, aby různou optikou bylo vyjádřeno napětí mezi realitou a jejím uměleckým zachycením, podtržena neurčitost vztahů, soudů a pohnutek a nedořešenost příběhů postav, těžce hledajících smysl života. Chybí autorské popisy jednajících postav - podle Gida se mají postavy představit čtenáři samy svými činy, jejich zdůvodňováním i jejich vlastním vyprávěním.
K románu je připojen Deník Penězokazů (Le Journal des Faux-Monnayeurs, 1926), ve kterém Gide vysvětluje své tvůrčí postupy.
Román zachycuje prostředí pařížských měšťanských vrstev před první světovou válkou, s konvenčními manželskými svazky a s uvolněnými vztahy mezi rodiči a dětmi, prostředí, v němž se mladí ve snaze být vůbec něčím zainteresováni upnou k pochybným životním individuím, k lidem, kteří šíří falešné peníze a žijí i falešnými životními hodnotami a emocemi, snadno dosažitelnou materiální zabezpečeností, uvolněnými sexuálními vztahy a pohodlností ducha, což je semeništěm neřesti, přetvářky, klamu, zkřivené výchovy mladých, zneužívání vlivu a mravního cynismu dohánějícího jednoho z hrdinů k nemotivované sebevraždě jako důkazu statečnosti a pevné vůle.
Formální stránka z dnešního pohledu ničím nepřekvapí a jelikož mě příliš nezaujal ani děj, ani vesměs nesympatické postavy a jejich jednání, mám ze slavného díla smíšené pocity. Jsem ale rád, že jsem ho v rámci mapování většiny nobelovců přečetl.

06.02.2022

Gide ve svém románu nabízí čtenářům síť propletených vztahů, které sledujeme z několika perspektiv. Jedna postava střídá druhou, z hlavních se stávají vedlejší a čtenáři tak proplouvají měšťanským prostředím, které nám ukazuje zrod románu, dobovou kulturu a samozřejmě zde máme také vložené deníky, které jen podporují onen různorodý pohled na jednotlivé situace. Dodatky dílo rozhodně obohacují, protože je zajímavé sledovat, jak autor při práci postupoval, navíc napříč několika lety, což je u podobných novátorských textů běžné.

16.01.2021

Byla by škoda knihu vnímat jen jako literární experiment, na němž bychom měli ocenit především jeho (geniální) formu. Gideovo dílo je nesmírně mnohovrstevnaté, pohybuje se v něm velké množství postav, z nichž žádná není hlavní; jakmile si některou oblíbíte, můžete si být jisti, že ji autor brzy převede na vedlejší kolej a v dalších pasážích se objeví jen jako jméno. Žádná z dějových linek není ústřední, proto ani závěr knihy neposkytuje očekávané rozuzlení či vyvrcholení. Kniha je vlastně komplexem jednotlivých postav a jejich příběhů, které se v určitých momentech setkávají – a to je na ní tak úžasné a osvěžující! Přidejte k tomu ještě pasáže reflektující samotné psaní románu a bude vám jasné, že musíte být trpěliví a nesmírně pozorní, jinak se vše rozpadne v užvaněnou nudu. Odměnou vám bude například jeden z nejnádhernějších momentů v dějinách literatury: sebevražda z přílišného štěstí.

16.11.2020

Nejspíš budete mít pocit, že forma převyšuje nad obsahem a asi tomu tak skutečně je. On se tento román asi čte právě pro onu zcela novátorskou formu.
Děj knihy byl někdy malinko chaotický, snadno se v něm ztratíte (kvůli formě). Také jsem měla problém se zorientovat v postavách-jména mužských postav mi přišla dost podobná a vztahy velmi propletené. Nicméně hodnotím velmi kladně díky formě a také díky nadčasovému tématu.

05.04.2020

Začala bych od konce, ten mi vrtal hlavou. To tak čtete, čtete... a najednou si uvědomíte, že jste knihu dočetli, ani nevíte jak. Tentokrát to nemyslím ve smyslu, že by vše tak rychle odsýpalo, spíš ve smyslu, že bych čekala ještě samotné ukončení, závěrečnou kapitolu, cokoli. Ano, autor nemusí vždy vysvětlovat vše, nejsem proti otevřeným koncům a podobně. Ale tady nešlo o otevřený konec, tady mi to přišlo jako absence konce. Přišlo mi to škoda, tolik potenciálu vniveč. Jako by někdo z knihy vytrhl závěrečné strany. Tušila jsem, že to bylo záměrné, jen jsem si plně nedokázala vysvětlit proč. Při čtení autorova doslovu jsem se dostala k větám, které to popisují natolik výstižně, že si myšlenku dovolím opsat, ač patřila zřejmě další knize (?): "Tato kniha skončí náhle, ne že by se námět vyčerpal, ten musí působit dojmem něčeho nevyčerpatelného, ale že se naopak rozšíří a jeho obrys se jaksi vytratí. Nesmí se zapnout na přezku, musí se rozptýlit, rozvázat..." A tak se mi příběh vytratil pod rukama, což mě natolik zasáhlo, že v mých očích kniha klesla o něco více, než bych čekala. Protože jinak to bylo nadmíru zajímavé v tom pravém smyslu "zajímavosti", nikoli "zajímavé" (= vlastně mě to nezajímá a nevím, co jiného napsat). Gide nahlíží svůj román z mnoha úhlů a mně se nadmíru líbí tento až vědecký postup, kdy chceme dohlédnout za zrcadlo a vypočítat si všechny úhly, vzdálenosti, postoje... A líbilo se mi nejen začlenění principů literární teorie do příběhu, ale také příběh sám. Proto mě nejspíš tak vzalo, že se nakonec rozplynul v pár větách do ztracena.