André Gide

francouzská, 1869 - 1951

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 24 knih

Nové komentáře u knih André Gide

Návrat ze SSSR (a Poopravení "Návratu ze SSSR")

„Reportáž André Gida Návrat ze SSSR rozpoutala v době svého vydání silné vášně. Gide jako přesvědčený zastánce komunistické myšlenky odjížděl do SSSR s cílem barvitě popsat úspěchy prvního komunistického státu na světě a vznik nové beztřídní společnosti, kterou tento systém vytvořil. Obrovská hodnota této knihy spočívá v tom, že v době svého vydání, kdy spousta levicových intelektuálů v západní Evropě (ale i u nás) nekriticky vzhlížela k Sovětskému svazu a zavírala oči i před zcela zjevnými nepravostmi, které se zde děly a které odtud pronikly ven, si Gide zachoval morální integritu a v konfrontaci se skutečným stavem věcí se nebál otevřeně a veřejně své názory revidovat. Druhou stranou mince je, že kritika, které Gide SSSR podrobil přichází z levicových pozic. Autor totiž nekritizuje Sovětský svaz, ale Stalinův Sovětský svaz. Odjížděl do Ruska jako komunista a vracel se jako - komunista. Jádro jeho filipiky spočívá v tom, že se SSSR pod Stalinovým vedením odchýlil od svého původního étosu vytyčeného Leninem (Gidem chváleným) a místo beztřídní společnosti vytvořil byrokratickou organizaci ne nepodobnou Rusku předrevolučnímu. Ač velice správně pojmenovává symptomy totalitního státu jako jsou konformismus, byrokracie nebo udavačství, nepochybuje, že deklarované premisy na kterých SSSR vyrostl jsou absolutně platné - diktatura proletariátu, beztřídní společnost, plánované hospodářství. Např. naivně píše, že budoucí pokrok nezávisí na konkurenci, ale na budoucí náročnosti, která se vyvine díky kultuře. Je to představa, která je i dnes v levicových kruzích dosti rozšířená, že Leninovy myšlenky byly správné a jejich praktickému naplnění zabránilo jen Stalinovo uzurpování moci a ten "správný" komunismus může stále fungovat. Jelikož Gide nemluvil rusky a jeho pobyt v SSSR trval jen krátkou dobu, některé jeho postřehy nutně kloužou po povrchu. Jinde naopak velice přesně uhodil hřebík na hlavičku. Přes všechnu kritiku ale nezatracuje SSSR jako takový, pouze kritizuje některá pokřivení původního "ideálu" a vyjadřuje obavu, aby se nekladlo rovnítko mezi původní myšlenku socialismu a Stalinův SSSR, dokonce vyjadřuje obavu, že jeho kniha může být použita nepřáteli k diskreditaci celé věci jako takové. Na svou dobu velmi odvážná kniha, která mohla spoustě lidí otevřít oči. S jeho závěry lze naprosto souhlasit, s jeho východisky se ale ztotožnit nemohu.“... celý text
— cenda111

---

Tesná brána

„Zaujímavý koncept, v čitateľovi vyburcuje niečo dovtedy nepoznané a neprežité, ešte nezakúsené v literatúre... (aspoň pre mňa to tak bolo). Pokiaľ mala vo mne kniha rozpútať nepokoj, tak splnila svoju úlohu...“... celý text
— Teraesa

---

Francouzský symbolismus

„Pro nedělní chvilku poezie jsem vybrala verše mně neznámého Alberta Samaina .... O něžných verších sním, jež chvění nitra zvíří verších, jež o duši zavadí jak chmýří , o plavých verších, v nichž se vláčný smysl lije jako když pod vodou vlá hříva Ofélie, o verších z večera podzimu, uhranutí chvil v ženském obřadu mollových slabik smrti, o něžných verších sním umírajících jako růže .... / úryvek ze sbírky V zahradě infantčině /“... celý text
— intelektuálka

---

---

Vatikánské kobky

„Po Penězokazích jsem si přečetl další slavné dílo francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947). Vatikánské kobky (1914), "Bláznovská fraška", se mi líbily víc než Penězokazi, i když i z této knihy jsem na rozpacích. Jednou z postav je Lafcadio Wluiki, který se v 19 letech dozví, že je šlechtickým levobočkem. Spolu s dalšími postavami je zapleten do zvláštní hry kolem údajného věznění papeže Lva XIII. v Andělském hradě, kam ho zavřeli Svobodní zednáři a místo něj nasadili dvojníka. Román je výsměchem náboženské bigotnosti i různým spiknutím...“... celý text
— milan.valden

---

Návrat ze Sovětského svazu

„Andre Gide se při své několikaměsíční návštěvě narážel přes na okázalou pozornost hostitelů na věci, kterého ho znepokojovaly a které oni pozorní hostitelé nedokázali přes maximální snahu včas zakrýt nebo alespoň odclonit. Gide nepozoroval a nevnímal jenom to, co si hostitelé přáli. Jeho komunistické přesvědčení se v něm střetávalo s vírou v Boha, stejně jako hluboká lidskost během návštěvy s každodenní běžnou realitou. Je zajímavé, že jeho soucit s obyčejnými lidmi, jejichž bídu musel vnímat překvapivě i tady, ho zavedl mezi komunisty. To samé Karla Čapka naopak přimělo k jejich důslednému odmítnutí ve slavném článku Proč nejsem komunistou. Gide na jednu stranu chválí onen tak viditelný (a předváděný) rozvoj, ale na druhou stranu si všímá všudypřítomného nedostatku, cenzury a hlavně absence plurality myšlení a jakékoliv kritiky. A ještě horší je pro něj úroveň sovětského umění, pokleslost a konformita socialistického realismu. A na tomhle nic nemění ani některé výbuchy jeho nadšení nad parky oddechu a kultury, parády sovětské mládeže na Rudém náměstí nebo třeba návštěvě autora jednoho z těch socialisticky realistických děl Jak se kalila ocel. Jeho text působí chvílemi až zmateně a protichůdně, ale ukazuje se, že kromě toho, že byl velmi bystrý pozorovatel, se se svými poznatky snažil poctivě vyrovnat. Je směšné, jestli někdo napíše (nejen komunistický básník Mathesius v trapném doslovu), že nemohl znát celou pravdu a jeho soudy jsou příliš příkré a jednoznačné. Jistě, Gide toho asi moc nevěděl ani o hladu na Ukrajině, milionech lidí v gulagu nebo třeba o řádění NKVD mimo SSSR, kdy její agenti vraždili jak bílé emigranty tak uprchlé trockisty. Ale postřehl cenzuru (třeba požadavek na úpravu zdravice Stalinovi i projevů, které mohl veřejně pronést), nebo ono dvojí vyjadřování na veřejnosti a v soukromém rozhovoru. Kniha vyšla teprve na začátku Moskevských procesů, ale i k nim se už Gide alespoň obecně vyjádřil. V tom je jeho velikost a prozíravost, byť dané spíše intuicí a víc citem než rozumem. Na věcné zhodnocení onoho nového řádu si musel svět v knize Nová třída ještě dvě desítky let počkat. Navíc Djilas znal ten západními intelektuály oslavovaný a vzývaný komunismus i zevnitř. Gideho následující tvrzení ukazuje, jak podvědomě vnímal pravou podstatu věci: "Nuže, nebylo by líp než hrát si se slovy uznat, že revoluční duch ba prostěji duch kritický není přípustný, že ho už není třeba? Dnes se vyžaduje konformismus, uznávání. Co se dnes chce a žádá, je schvalovat všechno, co se děje v Sovětském svazu; co se tam snaží dosáhnout, je, aby toto schvalování nebylo rezignované, ale upřímné, ba nadšené. Nejvíc udivuje fakt, že toho docilují. Z druhé strany nejmenší protest, nejmenší kritika je stíhána nejtěžšími tresty, a ostatně ihned udušena. A pochybuji, že dnes v některé jiné zemi, i kdyby to bylo Hitlerovo Německo, je duch méně svobodný, sehnutější, bázlivější (více zterorizovaný), porobenější." To postavení Stalinova Ruska a Hitlerova Německa na stejnou úroveň muselo ony západní levicové intelektuály vytočit až k šílenství. Přitom bylo jejich selháním, že ze strachu z Hitlerova Německa viděli alternativu v režimu, který byl stejný, ne-li horší. A je jedno, jestli se jedná o plejádu francouzských spisovatelů a filosofů, nebo našich představitelů avantgardy, kam samozřejmě patřil i ten komunistický básník, překladatel této knížky a její kritik Mathesius. Nakonec ono opakované selhávání oněch elit zejména levicového zaměření je stejně staré, jako lidstvo samo. A ještě na jednu věc tady Gide poukazuje. Je jí ona ruská namyšlenost a arogance, kterou ale projevují jak už třeba děti v Artěku (třeba ony dvě dívky, které překvapí, že ve Francii se líbily dva sovětské filmy, jim ale řekli, že sovětské filmy se na Západě promítat nesmějí, z čehož si odvozují, že jim Gide lže), tak ostatní lidé (viz. ona posádka křižníku v Oděsse). Že se jedná o setrvalou součást ruské mentality, díky které dneska trpí lidé na Ukrajině dokládá jeden z Gidových spolucestujících následujícím citátem z N. V. Gogola: "Mnozí z nás, zvláště mezi mladými lidmi, se nadmíru přehánějí při chvále ruských ctností, místo aby je v sobě rozvíjeli, myslí toliko na to, jak by je vystavili na odiv a křičí do Evropy: Pohleďte, cizinci, my jsme lepší než vy! Tato chvástavost je strašně zhoubná. Ostatní dráždí a škodí tomu, jenž ji praktikuje. Nejkrásnější věc na světě vychloubavost sníží. Mám raději přechodně trochu méně odvahy než domýšlivost. Tato ruská chvástavost, které Gogol lituje, je dnešní výchovou rozvíjena a povzbuzována." A to bohužel platí dodnes. Andre Gide ovšem svým Návratem prokázal ve své době nejen mimořádnou odvahu, ale především jasnozřivost, která byla v následujících letech bohužel jednoznačně potvrzena. I pro něj tedy platí slova spisovatele A. Koestlera: "Ke komunismu jsem šel jako k prameni čerstvé vody a opustil jsem jej, jako bych lezl z otrávené řeky lemované troskami zaplavených měst a mrtvolami utopenců."“... celý text
— jadran

Žánry autora

Literatura světová Divadelní hry Novely Povídky Romány Poezie

Štítky z knih

Afrika láska satira 19. století zfilmováno 20. století milostné romány francouzská literatura Kongo Paříž

Gide je 11x v oblíbených.