cenda111 komentáře u knih

Nenaplněná láska; téma, které se line celou Turgeněvovou tvorbou. Na rozdíl od autorova předchozího románu Rudin není problém v samotném protagonistovi románu, ale v okolnostech, které vztahu brání. Spartánská výchova bez lásky zploští citový svět mladého člověka natolik, že první vzplanutí citů považuje za lásku na celý život a když se ukáže, že se stal obětí vypočítavé a cynické ženy, je už pozdě. Když později potká sice mladší, ale duševně vyzrálou dívku, vidí v ní vše, čeho se mu nedostává a poznává skutečné hodnoty na kterých by se dal vybudovat pevný vztah. I dívce, formované hluboce a osobně prožívanou vírou zaimponuje starší smutný muž svou opravdovostí, po které v prostředí přetvářky, neupřímnosti a snobismu jejího šlechtického hnízda marně touží. Ona jej povrchně nesoudí podle jeho nepovedeného a skandálního manželství, ale vidí jeho vnitřní kvalitu, on dokáže proniknout k jejímu duševnímu světu a nezastavuje se na povrchu jako jiní. Když se doslechne o úmrtí své manželky žijící mondénním životem někde v Evropě, zdá se, že zamilovaným lidem svitla naděje. Ale osud tomu chce jinak. On tedy za sebou dál musí táhnout svou minulost a ona zůstane věrná svému vnitřnímu přesvědčení, které dovede až do všech důsledků.
Nádherný román, plný melancholických tónů, který v sobě nepochybně odráží rozpolcenost autorova vlastního citového života.

"Běda srdci, které v útlém věku nemilovalo."

23.11.2024

(SPOILER) Turgeněvův Rudin je obvykle řazen k literárnímu typu tzv. zbytečného člověka. Rozhodně tyto znaky vykazuje. Je plný ideálů, nápadů, myšlenek, dokáže nádherně mluvit, v jeho výkladu jsou i ty nejsložitější filozofické problémy křišťálově jasné. Je schopný dávat rady týkající se řízení statku, finančního hospodaření, ví co kde zlepšit. Jeho noví přátelé jsou jím uneseni. Tedy ti, kteří ho potkávají poprvé. V tomto prvním plánu se Rudin opravdu jeví jako povrchní a nesympatická bytost, ke které nejsme schopní navázat nějaké pouto. Tím spíš, když svou pasivitou a nedostatkem empatie málem svede mladou, čistou dívku k osudovému kroku. Ve srovnání s její vášní a opravdovostí se Rudin skutečně jeví jako figurka z papíru.
Po letech se ale s Rudinem setkáváme znovu, tentokrát jako se starým a zlomeným mužem. Najednou ho vidíme z jiného úhlu a nahlížíme úplně jinou perspektivou prostřednictvím jeho bývalého přítele Ležňova. Rudin sám se nezměnil. Změnili se ostatní a najednou vidí, že to, co považovali za neschopnost a lenost je svým způsobem vize, která pouze v současné době nemůže dojít naplnění. Cítíme, že to, co se děje není jen vina Rudinovy osobnosti, ale že je něco špatně v celém systému, který není schopný lidem tvůrčího ducha dopřát prostor a drtí je v provinčním prostředí mikulášovského Ruska. Ti, kteří dříve vypadali, že objevili návod na správný život, se najednou zdají nezajímaví a konzervativní (což zdůrazňuje popis Ležňova jako obtloustlého). Pro lidi Rudinova typu není místo. Jsou to idealisté, ztracená generace snílků, která pod tíhou samoděržavného systému nedokáže udělat žádné praktické kroky, uskutečnit nic ze svých cílů. Je to jemně skrytá kritika společenských poměrů stojatých vod ruského života. A jako na potvrzení umírá Rudin na barikádách revoluce nikoliv v Rusku, ale ve Francii, kde konečně dojde svého naplnění.

1 23.08.2024

(SPOILER) Taškent, rok 1955. Onkologická klinika. Tohle není místo, na kterém by se člověk chtěl octnout. Jenže míst specializovaných na léčbu nádorových onemocnění není v Sovětském svazu příliš mnoho a to je důvodem, proč se zde schází pestré společenství lidí, které neradostný osud svedl dohromady. Postupně se před námi rozkrývají příběhy několika pacientů (a také lékařů). Kromě své nemoci každý ještě bojuje s odkazem své minulosti. A není to jen teoretická otázka individuálního svědomí. Je to přesně dva roky od smrti Stalina, staré pořádky se hroutí, doba je nejistá, nikdo neví, co čekat. Jen jedno je jasné, věci už nebudou jako dřív.
Ač sledujeme osudy několika postav, hlavním protagonistou románu je Oleg Kostoglotov. Nese částečně autobiografické rysy autora. Bojoval ve Druhé světové válce, na jejím konci byl zatčen a poslán do pracovních táborů Gulagu a po odpykání trestu poslán do doživotního vyhnanství v pustinách Kazachstánu. Na kliniku se dostává v tak bídném stavu, že sem v podstatě přichází zemřít. Je mu nasazena léčba, která je však velmi úspěšná a Oleg se brzy začíná zajímat o to, co se děje kolem něho. Navazuje vztahy nejen se svými spolupacienty, ale i s personálem nemocnice. Zvláště blízký vztah si vytvoří s mladou medičkou Olgou, kde jde spíš o fyzickou přitažlivost a s lékařkou Věrou, ženou jeho věku, ve které kromě její krásy nachází i duchovní spříznění. Zlom ale nastává v okamžiku, kdy mu Olga prozradí, že injekce, kterými ho léčí, jsou hormonální terapie a že způsobují impotenci. Tohle ale není cena, kterou je Oleg ochotný zaplatit. Ač to nikdo nedokáže pochopit, tak po všem, čím si prošel je tohle ten poslední zbytek lidské důstojnosti, který mu ještě zbyl. To, co ho ještě dělá celým člověkem. Už od začátku léčby po svých zkušenostech nedůvěřuje systému, který o něm chce autoritativně a bez jeho vědomí rozhodovat. Tvrdí, že nechce být zachráněný za každou cenu. Lékaři to nechápou, nezapadá to do určených schémat. Ale Oleg je už rozhodnutý. Sebrali mu už polovinu jeho života a teď mu chtějí vzít i tu druhou tím, že z něho udělají mrzáka. A tak Oleg uplatní jedinou svobodu, která mu ještě zbývá a rozhodne se ukončit léčbu, i když ještě není úplně uzdraven a opouští kliniku.
Kniha se zabývá i dalšími palčivými problémy, jako je otázka vztahu k minulosti a odpovědnosti za své činy. Pokoj kliniky se tak stává světem ve světě, kde se setkávají lidé všech třech „stavů“ – tyrani, zrádci i vězni. Povaha totalitního režimu je všeobjímající. Nikdo se mu nemůže vyhnout a je kontaktem s ním pošpiněn, ať chce nebo ne. A tak se současná situace každého nějakým způsobem dotýká a každý se s ní musí vypořádat ve vztahu ke své minulosti.
Klinika se stává obrazem společnosti i v jiných ohledech. O člověku rozhodují anonymní autority bez jeho vědomí. Člověk je zredukovaný na číslo a kolonku ve statistikách. Ale člověk, který se začne ptát a projeví vlastní úsudek je podezřelý. Léčí se za každou cenu. I když se jednou v budoucnu může ukázat, že na první pohled úspěšné postupy vedou ke zhoubným důsledkům. Léčí se i za cenu tělesného zmrzačení. Ale jaká je cena života? Kolik se za něj může zaplatit? Ztrátou své vlastní důstojnosti? Život zredukovaný na materiální tělesnou stránku a fyziologické procesy ztrácí svůj smysl, a pokud člověku vezmou duchovní svobodu, učiní z něj mrzáka, je to příliš vysoká cena za život. Jde o svobodu a lidskou důstojnost, která může být cennější než samotný život. Přesto se svoboda po všem co prožil, ukazuje jako iluzorní. Vše, co se stalo, se hluboko otisklo do lidí a do celé společnosti. Zlo metastázuje jako rakovina a možnosti jsou pouze smrt nebo ztráta lidské důstojnosti. „Člověk umře, když je prorostlý rakovinou – jak tedy může žít země, prorostlá lágry a vyhnanstvím?“ Jeden z nejsilnějších románů o lidské touze po svobodě.

2 23.06.2024

Reportáž André Gida Návrat ze SSSR rozpoutala v době svého vydání silné vášně. Gide jako přesvědčený zastánce komunistické myšlenky odjížděl do SSSR s cílem barvitě popsat úspěchy prvního komunistického státu na světě a vznik nové beztřídní společnosti, kterou tento systém vytvořil. Obrovská hodnota této knihy spočívá v tom, že v době svého vydání, kdy spousta levicových intelektuálů v západní Evropě (ale i u nás) nekriticky vzhlížela k Sovětskému svazu a zavírala oči i před zcela zjevnými nepravostmi, které se zde děly a které odtud pronikly ven, si Gide zachoval morální integritu a v konfrontaci se skutečným stavem věcí se nebál otevřeně a veřejně své názory revidovat.
Druhou stranou mince je, že kritika, které Gide SSSR podrobil přichází z levicových pozic. Autor totiž nekritizuje Sovětský svaz, ale Stalinův Sovětský svaz. Odjížděl do Ruska jako komunista a vracel se jako - komunista. Jádro jeho filipiky spočívá v tom, že se SSSR pod Stalinovým vedením odchýlil od svého původního étosu vytyčeného Leninem (Gidem chváleným) a místo beztřídní společnosti vytvořil byrokratickou organizaci ne nepodobnou Rusku předrevolučnímu. Ač velice správně pojmenovává symptomy totalitního státu jako jsou konformismus, byrokracie nebo udavačství, nepochybuje, že deklarované premisy na kterých SSSR vyrostl jsou absolutně platné - diktatura proletariátu, beztřídní společnost, plánované hospodářství. Např. naivně píše, že budoucí pokrok nezávisí na konkurenci, ale na budoucí náročnosti, která se vyvine díky kultuře. Je to představa, která je i dnes v levicových kruzích dosti rozšířená, že Leninovy myšlenky byly správné a jejich praktickému naplnění zabránilo jen Stalinovo uzurpování moci a ten "správný" komunismus může stále fungovat.
Jelikož Gide nemluvil rusky a jeho pobyt v SSSR trval jen krátkou dobu, některé jeho postřehy nutně kloužou po povrchu. Jinde naopak velice přesně uhodil hřebík na hlavičku.
Přes všechnu kritiku ale nezatracuje SSSR jako takový, pouze kritizuje některá pokřivení původního "ideálu" a vyjadřuje obavu, aby se nekladlo rovnítko mezi původní myšlenku socialismu a Stalinův SSSR, dokonce vyjadřuje obavu, že jeho kniha může být použita nepřáteli k diskreditaci celé věci jako takové.
Na svou dobu velmi odvážná kniha, která mohla spoustě lidí otevřít oči. S jeho závěry lze naprosto souhlasit, s jeho východisky se ale ztotožnit nemohu.

2 23.06.2024

Berďajevova kniha se snaží dát odpověď na otázku, která byla do určité míry záhadnou pro ortodoxní vykladače Marxova učení. Jak se mohlo první komunistickou zemí na světě stát zaostalé agrární Rusko, když podle historického materialismu se měla socialistická revoluce uskutečnit v zemích s rozvinutým kapitalismem a silnou dělnickou třídou? A jaká je tedy vlastně podstata sovětského komunismu? Tím hlavním a zásadním předpokladem, na kterém Berďajev své teze staví, je fakt, že původ ruského komunismu se všemi jeho specifiky je třeba hledat v Rusku. Že nejde o jev, který by byl do Ruska importován ze Západu a který je naprosto neslučitelný s ruskou povahou a založením, jak to interpretoval např. Solženicyn. Že 25. říjen 1917 netvoří tlustou čáru, za kterou následuje duchovně a mentálně nové Rusko. Historici, jako např. R. Pipes sledují kontinuitu obou režimů na jejich vnímání právního řádu, institucích, zejména represivních a vztazích k občanské společnosti a na analýze těchto faktů dospívají k závěrům, že bolševické Rusko je zrcadlovým obrazem Ruska imperiálního a že komunistická ideologie je jen nadstavba policejního státu, jehož základy byly položeny již na konci 19. století a jehož metody byly pouze zefektivněny prostředky totalitního státu 20. století.
Berďajev dospívá k podobným závěrům již ve 30. letech a to z úhlu pohledu nikoliv historika, ale filosofa. Zárodky vidí už v samotné ruské duši formované pravoslavím, pro niž jsou typické mesianismus, dogmatismus a ochota upnout se na cíl, v posledku ne nutně náboženský, jak to můžeme pozorovat na radikální inteligenci 19. století. Autor sleduje formování ruské inteligence na principech slavjanofilství a západnictví, s jejich rozdílnou akcentací smyslu ruských dějin a z toho plynoucí budoucnosti. Popisuje zrod politických proudů od utopického socialismu přes nihilismus, agrární socialismus, anarchismus až po příchod Marxových myšlenek do Ruska. Každé z těchto hnutí přineslo něco, co pozdější komunismus adoptoval a zároveň všem těmto proudům bylo vlastní něco, co mělo opět základ v ruské duši a v ruském vidění světa a to snaha o nalezení totalitního (ve významu celistvého) světonázoru, který by poskytl odpovědi a vodítka na všechny otázky a problémy společnosti. Toto hledání mělo svůj odraz i v literatuře a jejím nenapodobitelném znázornění hledajícího člověka. V negativním smyslu ale i zde, v popírání tradic, minulosti, státu a církve můžeme nalézt mnoho společného s pozdějším režimem. Hodně pozornosti věnuje Berďajev marxistickému učení a jeho transformaci v ruském prostředí. Jak bylo naznačeno výše, socialistická revoluce se podle teorie v agrárním Rusku provést nedala, a proto museli ruští marxisté vytvořit novou teorii. Protože ruské myšlení vždy hledalo totalitní koncepty, přijalo především náboženskou a mesianistickou stránku marxismu, hovořící o vykořisťování práce jako etické otázce, na úkor jeho deterministického pojetí dějin a zbožštilo nikoliv proletariát jako takový, ale ideu proletariátu, jejímž nositelem se může stát i bezvýznamná menšina. Je to marxismus transformovaný na ruský způsob. Lenin pochopil, že jedině takováto disciplinovaná menšina opírající se o celistvý světonázor může uchvátit moc. Jde o diktaturu světonázoru, která byla později přenesena na celé Rusko. Stejně jako staré Rusko bylo založeno na víře ortodoxní. V takto opsaném kruhu se Berďajev vrací ke vztahu komunismu a křesťanství. Ten je jako systém založený na jednotě myšlení a je proto k ostatním náboženstvím nepřátelský, jelikož je sám více náboženstvím než sociálním systémem. Uvažuje se teologicky, na ose ortodoxie – hereze a náboženská funkce přechází na stát, který chce vychovávat své občany v jediné samospasitelné pravdě. Základním problémem komunismu je podle Berďajeva vztah mezi člověkem a společností, kdy je člověk chápán jen jako ekonomická jednotka.
Na těchto aspektech dokazuje Berďajev, že pro pochopení podstaty sovětského komunismu je nutné si uvědomit jeho determinovanost ruskými dějinami a zároveň vidí v těchto dějinách naději a to v obrození křesťanských principů, který proti totalitním ideologiím postaví duchovně pevného člověka schopného vzdorovat těmto silám.

4 17.12.2023

Děj románu je asi všeobecně známý. Chudý studen Rodion Raskolnikov se rozhodne zavraždit starou lichvářku. Svůj úmysl provede, ale s naprosto nečekanými důsledky pro svůj duševní svět.
Román se odehrává v 60. letech 19. století, což byla v Rusku doba šíření radikálních idejí pocházejících ze západu, darwinismu, materialismu, socialismu, což spolu s ruským sklonem k násilí a dogmatismu vytvořilo silně výbušnou směs. Raskolnikov je přesně takovýmto člověkem nového typu. Staví se zády k hodnotám starší generace (zde reprezentované jeho matkou) a je přesvědčen, že klíč k budoucnosti drží přicházející generace, která je přesně v duchu pozitivistické filozofie schopná vyřešit všechny problémy společnosti tím, že na ni aplikuje vědecké metody. Stačí dát těmto schopným lidem příležitost ke konání dobra. A to je přesně ta myšlenka, která Raskolnikova trápí. Proč skvělí inteligentní lidé, kteří přesně ví, co dělat, jsou souzeni mrhat svým talentem a schopnostmi k tomu, aby si zajistili aspoň to nejzákladnější živobytí, zatímco jiní, evidentně neužiteční a škodící, ze stávajícího stavu profitují. Velcí lidé minulosti, kteří hýbali dějinami, se nezastavili před žádnou překážkou. On, Raskolnikov by tolik chtěl společnosti prospět, ví, že na to má schopnosti, ale místo toho živoří v podkrovní komůrce a musí dávat kondice, aby nezemřel hlady. Takovýmito myšlenkami se užírá a kypí v něm hněv. A tak se rozhoduje. Pokud je problémem nedostatek prostředků, je nutné si tyto prostředky obstarat za každou cenu.
Zločin a trest je o relativitě morálních hodnot. Raskolnikov si vytváří vlastní hodnotový systém. Má ho precizně vyargumentovaný. Čin, který spáchal, je podle těchto měřítek správný a plně ospravedlnitelný. O to víc, že prospěje celé společnosti. Jenže při střetu s realitou se všechny myšlenkové konstrukce rozpadají. Prvotní reakce jsou animální strach a zhnusení. Nastupuje pocit proměny. Raskolnikov před vraždou není tím samým člověkem jako Raskolnikov po vraždě. Sám není schopen tento svůj čin unést.
Raskolnikovovým protipólem je Soňa. Je přesně ten typ hrdinky z Dostojevského románů, do kterého projektuje své vidění světa. Chudá, opovrhovaná, zavržená všemi, neschopná vzdorovat racionálním argumentům, ale žijící svůj život podle svého vnitřního přesvědčení. Příznačně jedinou knihou v jejím pokoji je Nový zákon. Když Raskolnikovovi vyjeví svá myšlenková východiska - „vše co mám je od Boha“ - považuje ji za šílenou. A přesto právě k ní přichází, když už dál není schopen své břemeno nést sám. Ona je tou kotvou na rozbouřeném moři mravního relativismu. Ona mu ukáže východisko z jeho beznadějné situace.
Pokud se na Zločin a trest podíváme přes propast 20. století, ohromí nás prorocká schopnost Dostojevského předvídat důsledky přeceňování schopností lidského rozumu redefinovat pojmy jako morálka, dobro a zlo a ohýbat je podle vlastního uvážení. Pokud tyto maximy odmítneme přijmout jako absolutně platné a odvrhneme jako zbytečný metafyzický balast, dostaneme se na scestí stejně jako Raskolnikov. Jako jednotlivci i jako lidstvo.

13 08.10.2023

Ve své nejnovější knize sleduje Figes vznik a formování toho, co nazývá evropskou kosmopolitní kulturou devatenáctého století. Jak vznikala, procesy, které k tomuto vzniku vedly a společenské změny, které to způsobilo. Co dává knize mimořádnou plasticitu, je sledování těchto procesů na životech skutečných lidí a to konkrétně na třech výrazných osobnostech společenského a kulturního světa této doby. Jsou to Pauline Viardotová, jedna z nejslavnějších operních pěvkyní své doby, její manžel Louis, její hudební manažer, politik, spisovatel a znalec umění a Ivan Turgeněv, jejich přítel a pravděpodobně Paulinin milenec. Proč si Figes vybral tyto osobnosti není těžké uhádnout. Ve svých oborech patřili ke špičce a jejich rozhled a aktivity dalece přesahovaly hlavní těžiště jejich činnosti. Jejich vliv byl obrovský. Na salonech, které Viardotovi pořádali, si podávaly dveře ty největší osobnosti kulturního světa. Téměř všichni velcí spisovatelé, skladatelé nebo instrumentalisté, o kterých se dnes čte v dějinách umění, se počítali mezi jejich přátele. V různých obdobích života žili v různých zemích a naprosto přirozeně mluvili několika jazyky.
Tím, že aktivity Viardotových a Turgeněva pokrývají vlastně veškerou kulturní aktivitu, která byla navíc rozprostřena po celém kontinentu, můžeme spolu s jejich životem panoramaticky sledovat změny, které se odehrávaly v celoevropském kontextu a jak se tyto procesy navzájem ovlivňovaly bez ohledu na národní hranice. V tom spočívá hlavní přínos Figesovy knihy, že kulturu 19. století chápe globálně a ne v zajetí národních pohledů. Díky tomu je možné skutečně pochopit příčiny změn, které v té době proběhly.
To, že se celou knihou proplétají osudy skutečných lidí, jí dodává na čtivosti a zbavuje akademické těžkopádnosti. Text je nabitý informacemi a vyžadoval jistě nesmírně rozsáhlou výzkumnou práci. Figes si zaslouží úctu i vzhledem k tomu, kolik úsilí musel věnovat například studiu dějin hudby, což není úplně jeho obor, protože hudební svět představuje v knize jeden z hlavních úhlů pohledu na globalizující se kulturu. I odborník by zde určitě nalezl podnětné informace a to právě vzhledem k souvztažnosti k jiným sférám než jen kulturním, např. hospodářským, společenským nebo politickým.
Přesto lze vytknout některé faktické chyby. Z našeho pohledu je asi nejmarkantnější, když v souvislosti se vznikem "národní" hudby a snahou menších národů se kulturně etablovat, uvádí příklad B. Smetany a jeho Prodané nevěsty jako hudby, která staví svou údajnou autenticitu na vymyšlených tradicích, že lidové písně v této opeře jsou stejně české jako německé a "české tance" jako polka a beseda se tančily všude v Evropě. Můžeme diskutovat o tom, jakým způsobem se Smetana snažil vytvořit národní hudbu, faktem ovšem je, že v Prodané nevěstě není pro vytvoření dojmu "českosti" užita žádná lidová hudba, nenajdeme tam žádnou lidovou píseň, ani českou natož německou, a že veškerá hudba opery je od první do poslední noty naprosto původní. Tance jsou tam tři, ale ani jeden z nich není beseda. Národní charakter této opery vychází z námětu a z hudby samotné. Právě její originalita tvoří její českost. Nikoliv snaha naroubovat ji na údajně lidové kořeny.
Další, více do očí bijící chybu je tvrzení, že na pohřbu P. Viardotové hrál na varhany César Franck. Ten byl ovšem v té době už dvacet let po smrti. Tady by k ověření úplně stačil Google.
Další výtky bych měl k překladu, kde lze najít spoustu nešikovných spojení, jako "umět číst hudbu" místo "znát noty", "psát hudbu pro kostel" namísto "psát chrámovou hudbu" apod. Potom jsou to nepřesnosti v terminologii; anglické "populists" se nepřekládá v tomto kontextu jako populisté, ale "narodnici" (lidé, hlásící se k agrárnímu socialismu v Rusku 19. století). Stejně tak jsem musel pozvednout obočí nad výrazem "westernisté", zavedený český termín je "západníci" (intelektuálové hájící myšlenku, že budoucnost Ruska je v příklonu k západu, v protikladu ke slavjanofilům) a tak dále.
Více pozornosti se mělo věnovat také textové korektuře, tiskových chyb je více, než by si tato publikace zasloužila.
Kniha je to ale v každém případě úctyhodná, která skutečně rozšiřuje myšlenkové obzory a spoustu informací, které člověk zná izolovaně, zasazuje do správného kontextu a tím jim dává smysl. Obsahuje spoustu informací, podaných ale velice čtivě a stravitelně. Nelze než doporučit!

3 22.08.2023

(SPOILER) Děj románu je zasazen do Württemberského vévodství v první třetině 18. století. Je to složitá doba plná intrik a nábožensky motivovaného nepřátelství. Kniha sleduje vzestup a pád Josefa Süsse, inteligentního a úspěšného židovského obchodníka, který spojil svůj osud s původně bezvýznamným příslušníkem vedlejší větve württemberského šlechtického rodu, který se ale shodou okolností dostává na trůn. Jeho vláda je despotická, omezuje náboženské svobody a prostřednictvím Süsse dře poddané z kůže. Když nenáviděný vévoda umírá, znamená to zároveň i pád Süsse, který je odsouzen k smrti a popraven.
Co na jeho osudu zaujalo Feuchtwangera byl Süssův postoj ke svému židovství. Židé jako finančníci tradičně zastávali vysoké posty, ale Süssovo postavení bylo přece jen výjimečné a to především k tomu, že své židovství nikdy neskrýval nebo nepopíral. To je vidět zejména v kontrastu s jeho bratrem, který dosáhl také vysokého postavení, které ale bylo vykoupeno rezignací na svůj původ a konverzí ke katolicismu. Süss tedy své židovství zpočátku staví na odiv z ješitnosti, aby ukázal, že to, co se podařilo jemu, se ještě žádnému židovi.
Zlomový okamžik přichází, když je nuzný židovský prodejce obviněn z rituální vraždy mladé dívky, je odsouzen k smrti a hrozí vypuknutí protižidovských nálad po celém kraji. Židovská komunita v celém Německu se spojí pro záchranu toho nejubožejšího, ale není to nic platné. Jediný, kdo může pomoct je Süss se svým vlivem na vévodu. Nejvýznamnější duchovní vůdci se vydají k finančníkovi, aby prosili o pomoc. Süss si uvědomuje, že proces je pouze zástupnou záležitostí a skutečným cílem nenávisti je on sám, ale cítí se ve svém postavení dostatečně silný a apely na své židovství odmítá s tím, že by ohrozil své zájmy. Jeho židovství nejde tak daleko, aby cítil spřízněnost s člověkem židem, kterého nezná a který pro něj nic neznamená.
Süssova dcera, vychovávaná v ústraní, se však doslechla o nenávisti, kterou lidé k jejímu otci chovají. Není jiná možnost, Süss musí předstoupit před svou dceru a ukázat jakým člověkem skutečně je, protože dívka ho zná pouze povrchně z jeho občasných návštěv a má o něm pouze idealizované představy. Myšlenky na to, jaký pro svou dceru chce být, ho vedou k jeho vůbec prvnímu altruistickému činu a skutečně intervenuje ve prospěch falešně obviněného žida. To sice opravdu do jisté míry politicky Süsse poškodí, na druhou stranu mu to dodává v očích židovské komunity obrovský morální kredit. On sice své židovství vnitřně stále nepřijal, ono však přijalo jeho. Je to však zatím spojení povrchní světské nikoliv duchovní.
Jakoby na potvrzení, je je falešné spojovat své židovství se světskou slávou se Süss dozvídá, že jeho otec nebyl židovský kantor, ale baron a polní maršál, a že si tedy bude moci nechat oficiálně uznat křesťanský původ a s tím spojené povýšení do šlechtického stavu a další výhody. To přivádí Süsse k mnohem hlubším úvahám o podstatě židovské víry a existence. I ten nejšpinavější polský žid se může stát šlechticem, když se dá pokřtít, přesto se tito jinak zdatní obchodníci tohoto snadného výdělku vzdají a raději se nechají zabíjet. Pro náboženství? Víru? Přesvědčení? Pocity povznesení a sounáležitosti, které pociťoval při záchraně toho nejposlednějšího a zbytného Žida před jistou smrtí, nebyly falešné a vypočítané jen na efekt. Vycházely z hlubin jeho nitra. Chápe, že jen syn své matky, nikoliv svého otce.
Po vévodově smrti je potřeba najít za celou jeho krutovládu viníka. Pro katolickou i protestantskou stranu se nabízí výhodné řešení - žid. Celý soudní proces proti Süssovi je přehlídkou nejsprostších antisemitských urážek a předsudků. I když podle práva je Süss nevinný, je odsouzen k smrti. Nic nepomůže snaha duchovních vůdců židovské komunity vykoupit Süssův život obrovskou částkou, která byla vybrána po celém Německu. Opakovaně odmítá návrhy křesťanských duchovních, aby konvertoval. Jakoby i sama fyzická změna jeho zevnějšku, kterou prochází ve vězení, odpovídala změnám uvnitř jeho duše. Süss přijímá a chápe své židovství. V obrovsky silné závěrečné scéně, kdy se davy lidí přišly podívat na Židovu popravu a ukojit své temné pudy, se nad všemi krutými zvuky nesou hlasy Židů, modlících se modlitbu za umírající a jim v odpověď přichází z popraviště hlas odsouzeného, který se modlí s sebou, který přijal své židovství coby hlubokou duchovní jednotu se svým lidem "Jediný a věčný je Jahve Adonaj."

2 21.08.2023

(SPOILER) Novela z pozdního Turgeněvova období. Mladý nepříliš bohatý ruský šlechtic Dimitrij Sanin projíždí Frankfurtem, kde potkává krásnou italskou dívku Gemmu. Sanin si vysoce cení svých morálních kvalit a je dokonce ochoten nechat se vyzvat na souboj, aby bránil dívčinu čest. Mezi mladými lidmi vznikne láska, Gemma dokonce kvůli Saninovi opoušté dvého bohatého snoubence. Aby byl ale schopen svou nevěstu finančně zajistit, musí Sanin prodat své panství doma v Rusku, což je jediný způsob, jak si zajistit peníze. Vhodná příležitost se naskytne, když náhodou potkává svého dávného přítele, jehož žena je velmi bohatá a byla by snad ochotna panství odkoupit. Sanin se za ní rozjíždí, ale upadá do moci inteligentní, vypočítavé a volnomyšlenkářské ženy, která jak se ukáže sbírá milence jako jiný známky. V lásce nezkušený Sanin jí podléhá a nedokáže se vymanit z jejího vlivu. Do Frankfurtu se už nevrátí a Gemmu nikdy víc nespatří. Jako zralý muž o třicet let později si svůj čin vyčítá a trápí se, ale na závěr přichází přece jen odpuštění.
Plasticky jsou vykresleny tři hlavní charaktery; Gemma jako silná osobnost, ochotná jít za svým srdcem a hledat štěstí i když se musí postavit vlastní matce a konvencím. Dále Marja Nikolajevna, bohatá žena, které její bohatství dává svobodu. Inteligentní, sebevědomá, ve všech ohledech prototyp moderní nezávislé ženy, která si je vědoma své převahy a s oblibou ji využívá. A mezi nimi mladý, nezkušený a naivní Sanin, který má sice ty nejlepší úmysly, ale nechá se okouzlit a ukáže se, že jeho čest je pouze románová póza, chiméra, která při zkoušce jeho vlastního charakteru není tak pevná jak předpokládal a shoří jako papír.
Turgeněv občas užívá v přímé řeči pro dokreslení děje cizojazyčné vsuvky ve francouzštině, italštině a němčině, což ilustruje kosmopolitní charakter tehdejší ruské šlechty, ke které sám patřil. V novele jsou i jemné odkazy kritizující ruskou praxi nevolnictví.
Čteno v překladu Pavly Boškové, podle mého názoru velmi zdařilém.

5 02.08.2023

(SPOILER) Jób 5.14
Uprostřed dne tma je zachvátí, v poledne budou tápat jako za noci.

Hlavní postavou románu je vysoký funkcionář komunistické strany N. S. Rubašov. Je to postava fiktivní, ale je kompilátem vlastností a myšlenkových principů některých nejvyšších stranických funkcionářů, tzv. starých bolševiků, tedy lidí, kteří do strany vstoupili již před rokem 1905, byli tak nejbližšími spolupracovníky V. I. Lenina a měli hlavní podíl na úspěchu komunistického převratu v listopadu 1917. Většina těchto lidí byla popravena za tzv. Moskevských procesů ve třicátých letech, tedy ve vykonstruovaných soudních řízeních, monstrprocesech, divadelních představeních, podléhajících přesné režii a předem danému scénáři, kde hrál každý svou přesně napsanou roli. Tu hlavní zde měli obžalovaní, kteří se překvapivě přiznávali k těm nejhorším a nejabsurdnějším zločinům, které si totalitní komunistický režim dokázal vyfabulovat. Jak je to možné? Koneckonců něco podobného známe i my z padesátých let. I když motivace pro proces se Slánským a spol. byly jiné, režie přesně odpovídala odzkoušenému vzoru.

Na důkazech nezáleží, falešná a vynucená svědectví jsou jen prostředkem abstraktní logiky a ve spirále nekonečných výslechů a čím dál většího vyčerpání se již nedá rozlišit skutečnost, logická fikce a fakta a překroucenou logikou je obviněný nucen se doznat. A tak v tomto absurdním myšlenkovém světě, který je ale zároveň i jeho vlastním světem, klesá Rubašov až na úplné dno a přijímá tezi, že to co udělá, je jeho poslední služba straně. Tato logika, která ho přivedla až sem, je zároveň logikou, která odsuzuje celý systém, ale logikou, kterou musí přijmout, jinak by popřel celou svou existenci a to tuto logiku povyšuje na mnohem děsivější úroveň.

1 18.07.2023

Waltariho historický román odehrávající se v kulisách Konstantinopole obléhané tureckými vojsky roku 1453. Příběh, jak je u Waltariho zvykem, je zalidněn skutečnými historickými osobnostmi nejen vysoké světské a církevní politiky, ale i světa armády. Pokud chce čtenář pochopit církevně - politické intriky, odehrávající se na stránkách knihy, měl by se aspoň v hrubých rysech seznámit s politickou situací pozdní Byzantské říše, protože tyto události z velké části motivují jednání jednotlivých postav. Jde zejména o tzv. Florenskou unii, formálně podřizující východní ortodoxní církev papeži, kdy tento akt byl vnímán běžným lidem jako zrada skutečné víry a mnozí, i vysoce postavení lidé věřili, že pod tureckým protektorátem bude možno uchovat čistotu pravé víry, neposkvrněnou západním křesťanstvím. Ve městě se nachází i množství katolíků, připravených bránit město, kteří ale mají v případě porážky Turků vlastní politické a soukromé plány. Odtud tedy plyne politické napětí uvnitř Konstantinopole, v té době jediného pozůstatku kdysi mocné Byzantské říše. Do této atmosféry přichází Jan Angelos, vzdělaný muž tajemného původu. Ví se o něm pouze, že jako křižák padl do zajetí a stal se tureckým otrokem, ale dokázal si svou inteligencí vybudovat postavení sultánova důvěrníka. Nikdo mu úplně nedůvěřuje. Jeho tajemství se vyjeví postupně. Sledujeme milostný vztah, který navázal s Annou Notaras a který ho vede k myšlenkám o smyslu jeho života a víry a přestože nebo spíš právě proto, že ví, že nový sultán je ztělesněním nového typu člověka, člověka nového věku, pro kterého staré hodnoty nic neznamenají a vše podřizuje vůli po moci, spojuje Jan Angel svůj osud s umírajícím světem. Konstantinopol je místem, kde starý svět zemřel.
Příběh lze chápat i nadčasově a metaforicky, kdy starý, strnulý řád je převálcován novým, mladým a energickým světem, ale často taková změna není k lepšímu a rozpad starých tradic přináší ztrátu, nejistotu a vykořenění. Nežijeme i dnes v takové Konstantinopoli?
Upřímně, kniha se místy četla dost těžce, zejména tam, kde se diskutovalo o filosofických otázkách. Nevím, jestli to bylo třeba překladem, s knihami v překladu Marty Hellmuthové jsem problém s pochopením neměl. Také mi docela chyběl rejstřík s vysvětlivkami pojmů, které by pomohly s pochopením reálií a zasazením událostí do kontextu, tak jak jsem zvyklý u ostatních Waltariho knih, např. Egypťan Sinuhet a další. I to by mohlo vést k většímu požitku z knihy.

3 16.07.2023

Nostalgický příběh o nenávratném konci jedné doby a způsobu života odehrávající se ve 30. a 40. letech 20. století ve venkovské oblasti Tennessee.
Příběh chlapce, muže a starce, jejichž osudy jsou spojeny jednou tragickou událostí. Příběh o přátelství, lásce k zemi, přírodě.
Děj románu není obsahově až tolik podstatný. Vychutnáte si ho jen, pokud přistoupíte na McCarthyho způsob vyprávění. Pokud se budete snažit dějovou linku pevně a logicky uchopit, tak vám proklouzne mezi prsty a ztratíte se. Motivace postav často nejsou zřejmé a nejsou nijak vysvětleny. Důležité věci jsou jen naznačeny nebo řečeny mimochodem, mnohé informace jsou zamlčeny. Příběh se odvíjí zkratkovitě, v jednotlivých epizodách, téměř jako filmové střihy. Proto dějová linka může působit roztříštěně. To ale patří k autorovu stylu. Příběh samotný není podstatný, nechte před sebou defilovat obrazy a vychutnejte si jejich atmosféru.
McCarthyho jazyk je už v tomto prvním díle nádherně vybroušený. Vyniká opulentním, básnickým, metaforickým popisem krajiny. Úplně cítíte ubíjející lepkavé horko, chlad zimních Apalačských hor nebo pod kůži zalézající vlhkost jarních lijáků. Oproti tomu popisy lidského jednání jsou hemingwayovsky strohé, dialogy úsečné.
Nádherná kniha o tvrdých lidech v tvrdé době.

3 05.07.2023