cenda111
přečtené 35
Příběh dvou měst
2024,
Charles Dickens
U nás asi méně známý Dickensův román, ve kterém se autor pouští na pro něho méně typické pole historického románu a to do doby Velké francouzské revoluce. Na pozadí této epochální události se rozvíjí dickensovský příběh lásky, hlubokého přátelství, dávné nenávisti a pomsty, které mají původ hluboko v minulosti a vrcholí v Paříži v období jakobínského teroru. Tato osobní linka je jakousi paralelou velkých dějin a zrcadlí na osudu jednotlivců příčiny, ale i důsledky lety nahromaděné zloby, jejíž erupce rozmetala všechny staré pořádky, které se ještě nedávno zdály pevné jako zdi Bastily. Slabší stránkou románu je příliš plakátové zobrazení hlavních postav, kdy padouši jsou zlí do morku kostí (i když je naprosto zřejmé, že jejich zlovolnost není imanentní, ale je podmíněná zlem na nich konaným), zatímco na kladných hrdinech nenajdeme ani stín špatných vlastností, v činech ani v myšlenkách. Jako by autor chtěl několikrát podtrhnout, komu patří jeho sympatie. Celý příběh je mimořádně poutavý a čtivý už sám o sobě, ale co ho podle mě povyšuje, je ono uchopení celku. Velká francouzská revoluce v románu není pouze zajímavým historickým pozadím a kulisou pro romantický a dobrodružný příběh. Revoluční události jsou samotnou nosnou linií a hybatelem děje a Dickens velmi bystře postřehl, že tato převratná politická událost přináší do společnosti něco úplně nového a neblahého a že je přímým zárodkem totalitních režimů se všemi jejich průvodními jevy jako bezzákonnost, udavačství, šíření strachu a masové vraždění a že se stává prototypem moderního politického teroru, kdy jsou lidé vražděni nikoliv proto, čeho se dopustili, ale proto kým jsou. Proti tomu staví Dickens středostavovské hodnoty svého města - Londýna, který sice není dokonalý, ale přece jen v něm můžeme nalézt nějaký řád a spravedlnost. Ti, jejichž charakter není pokřiven zlobou a nenávistí, nemohou pochopit do jakého nebezpečí se vrhají a že v atmosféře všeobecného šílenství jsou i jejich životy ohroženy. Existuje jen jediná cesta. A tak temnota, chaos a ztráta morálního kompasu jsou ve strhujícím finále postaveny proti nejvyššímu činu lidského soucitu, sebeobětování pro druhého. Ke knize mě přivedlo nové vydání Rybka Publishers s nádhernými dobovými ilustracemi. Vyznačuje se i kvalitní redakční prací bez chyb a překlepů.... celý text
Šlechtické hnízdo
1972,
Ivan Sergejevič Turgeněv
Nenaplněná láska; téma, které se line celou Turgeněvovou tvorbou. Na rozdíl od autorova předchozího románu Rudin není problém v samotném protagonistovi románu, ale v okolnostech, které vztahu brání. Spartánská výchova bez lásky zploští citový svět mladého člověka natolik, že první vzplanutí citů považuje za lásku na celý život a když se ukáže, že se stal obětí vypočítavé a cynické ženy, je už pozdě. Když později potká sice mladší, ale duševně vyzrálou dívku, vidí v ní vše, čeho se mu nedostává a poznává skutečné hodnoty na kterých by se dal vybudovat pevný vztah. I dívce, formované hluboce a osobně prožívanou vírou zaimponuje starší smutný muž svou opravdovostí, po které v prostředí přetvářky, neupřímnosti a snobismu jejího šlechtického hnízda marně touží. Ona jej povrchně nesoudí podle jeho nepovedeného a skandálního manželství, ale vidí jeho vnitřní kvalitu, on dokáže proniknout k jejímu duševnímu světu a nezastavuje se na povrchu jako jiní. Když se doslechne o úmrtí své manželky žijící mondénním životem někde v Evropě, zdá se, že zamilovaným lidem svitla naděje. Ale osud tomu chce jinak. On tedy za sebou dál musí táhnout svou minulost a ona zůstane věrná svému vnitřnímu přesvědčení, které dovede až do všech důsledků. Nádherný román, plný melancholických tónů, který v sobě nepochybně odráží rozpolcenost autorova vlastního citového života. "Běda srdci, které v útlém věku nemilovalo."... celý text
Rudin
1978,
Ivan Sergejevič Turgeněv
Turgeněvův Rudin je obvykle řazen k literárnímu typu tzv. zbytečného člověka. Rozhodně tyto znaky vykazuje. Je plný ideálů, nápadů, myšlenek, dokáže nádherně mluvit, v jeho výkladu jsou i ty nejsložitější filozofické problémy křišťálově jasné. Je schopný dávat rady týkající se řízení statku, finančního hospodaření, ví co kde zlepšit. Jeho noví přátelé jsou jím uneseni. Tedy ti, kteří ho potkávají poprvé. V tomto prvním plánu se Rudin opravdu jeví jako povrchní a nesympatická bytost, ke které nejsme schopní navázat nějaké pouto. Tím spíš, když svou pasivitou a nedostatkem empatie málem svede mladou, čistou dívku k osudovému kroku. Ve srovnání s její vášní a opravdovostí se Rudin skutečně jeví jako figurka z papíru. Po letech se ale s Rudinem setkáváme znovu, tentokrát jako se starým a zlomeným mužem. Najednou ho vidíme z jiného úhlu a nahlížíme úplně jinou perspektivou prostřednictvím jeho bývalého přítele Ležňova. Rudin sám se nezměnil. Změnili se ostatní a najednou vidí, že to, co považovali za neschopnost a lenost je svým způsobem vize, která pouze v současné době nemůže dojít naplnění. Cítíme, že to, co se děje není jen vina Rudinovy osobnosti, ale že je něco špatně v celém systému, který není schopný lidem tvůrčího ducha dopřát prostor a drtí je v provinčním prostředí mikulášovského Ruska. Ti, kteří dříve vypadali, že objevili návod na správný život, se najednou zdají nezajímaví a konzervativní (což zdůrazňuje popis Ležňova jako obtloustlého). Pro lidi Rudinova typu není místo. Jsou to idealisté, ztracená generace snílků, která pod tíhou samoděržavného systému nedokáže udělat žádné praktické kroky, uskutečnit nic ze svých cílů. Je to jemně skrytá kritika společenských poměrů stojatých vod ruského života. A jako na potvrzení umírá Rudin na barikádách revoluce nikoliv v Rusku, ale ve Francii, kde konečně dojde svého naplnění.... celý text
Návrat ze SSSR (a Poopravení „Návratu ze SSSR“)
2023,
André Gide
Reportáž André Gida Návrat ze SSSR rozpoutala v době svého vydání silné vášně. Gide jako přesvědčený zastánce komunistické myšlenky odjížděl do SSSR s cílem barvitě popsat úspěchy prvního komunistického státu na světě a vznik nové beztřídní společnosti, kterou tento systém vytvořil. Obrovská hodnota této knihy spočívá v tom, že v době svého vydání, kdy spousta levicových intelektuálů v západní Evropě (ale i u nás) nekriticky vzhlížela k Sovětskému svazu a zavírala oči i před zcela zjevnými nepravostmi, které se zde děly a které odtud pronikly ven, si Gide zachoval morální integritu a v konfrontaci se skutečným stavem věcí se nebál otevřeně a veřejně své názory revidovat. Druhou stranou mince je, že kritika, které Gide SSSR podrobil přichází z levicových pozic. Autor totiž nekritizuje Sovětský svaz, ale Stalinův Sovětský svaz. Odjížděl do Ruska jako komunista a vracel se jako - komunista. Jádro jeho filipiky spočívá v tom, že se SSSR pod Stalinovým vedením odchýlil od svého původního étosu vytyčeného Leninem (Gidem chváleným) a místo beztřídní společnosti vytvořil byrokratickou organizaci ne nepodobnou Rusku předrevolučnímu. Ač velice správně pojmenovává symptomy totalitního státu jako jsou konformismus, byrokracie nebo udavačství, nepochybuje, že deklarované premisy na kterých SSSR vyrostl jsou absolutně platné - diktatura proletariátu, beztřídní společnost, plánované hospodářství. Např. naivně píše, že budoucí pokrok nezávisí na konkurenci, ale na budoucí náročnosti, která se vyvine díky kultuře. Je to představa, která je i dnes v levicových kruzích dosti rozšířená, že Leninovy myšlenky byly správné a jejich praktickému naplnění zabránilo jen Stalinovo uzurpování moci a ten "správný" komunismus může stále fungovat. Jelikož Gide nemluvil rusky a jeho pobyt v SSSR trval jen krátkou dobu, některé jeho postřehy nutně kloužou po povrchu. Jinde naopak velice přesně uhodil hřebík na hlavičku. Přes všechnu kritiku ale nezatracuje SSSR jako takový, pouze kritizuje některá pokřivení původního "ideálu" a vyjadřuje obavu, aby se nekladlo rovnítko mezi původní myšlenku socialismu a Stalinův SSSR, dokonce vyjadřuje obavu, že jeho kniha může být použita nepřáteli k diskreditaci celé věci jako takové. Na svou dobu velmi odvážná kniha, která mohla spoustě lidí otevřít oči. S jeho závěry lze naprosto souhlasit, s jeho východisky se ale ztotožnit nemohu.... celý text
Rakovina
2002,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Taškent, rok 1955. Onkologická klinika. Tohle není místo, na kterém by se člověk chtěl octnout. Jenže míst specializovaných na léčbu nádorových onemocnění není v Sovětském svazu příliš mnoho a to je důvodem, proč se zde schází pestré společenství lidí, které neradostný osud svedl dohromady. Postupně se před námi rozkrývají příběhy několika pacientů (a také lékařů). Kromě své nemoci každý ještě bojuje s odkazem své minulosti. A není to jen teoretická otázka individuálního svědomí. Je to přesně dva roky od smrti Stalina, staré pořádky se hroutí, doba je nejistá, nikdo neví, co čekat. Jen jedno je jasné, věci už nebudou jako dřív. Ač sledujeme osudy několika postav, hlavním protagonistou románu je Oleg Kostoglotov. Nese částečně autobiografické rysy autora. Bojoval ve Druhé světové válce, na jejím konci byl zatčen a poslán do pracovních táborů Gulagu a po odpykání trestu poslán do doživotního vyhnanství v pustinách Kazachstánu. Na kliniku se dostává v tak bídném stavu, že sem v podstatě přichází zemřít. Je mu nasazena léčba, která je však velmi úspěšná a Oleg se brzy začíná zajímat o to, co se děje kolem něho. Navazuje vztahy nejen se svými spolupacienty, ale i s personálem nemocnice. Zvláště blízký vztah si vytvoří s mladou medičkou Olgou, kde jde spíš o fyzickou přitažlivost a s lékařkou Věrou, ženou jeho věku, ve které kromě její krásy nachází i duchovní spříznění. Zlom ale nastává v okamžiku, kdy mu Olga prozradí, že injekce, kterými ho léčí, jsou hormonální terapie a že způsobují impotenci. Tohle ale není cena, kterou je Oleg ochotný zaplatit. Ač to nikdo nedokáže pochopit, tak po všem, čím si prošel je tohle ten poslední zbytek lidské důstojnosti, který mu ještě zbyl. To, co ho ještě dělá celým člověkem. Už od začátku léčby po svých zkušenostech nedůvěřuje systému, který o něm chce autoritativně a bez jeho vědomí rozhodovat. Tvrdí, že nechce být zachráněný za každou cenu. Lékaři to nechápou, nezapadá to do určených schémat. Ale Oleg je už rozhodnutý. Sebrali mu už polovinu jeho života a teď mu chtějí vzít i tu druhou tím, že z něho udělají mrzáka. A tak Oleg uplatní jedinou svobodu, která mu ještě zbývá a rozhodne se ukončit léčbu, i když ještě není úplně uzdraven a opouští kliniku. Kniha se zabývá i dalšími palčivými problémy, jako je otázka vztahu k minulosti a odpovědnosti za své činy. Pokoj kliniky se tak stává světem ve světě, kde se setkávají lidé všech třech „stavů“ – tyrani, zrádci i vězni. Povaha totalitního režimu je všeobjímající. Nikdo se mu nemůže vyhnout a je kontaktem s ním pošpiněn, ať chce nebo ne. A tak se současná situace každého nějakým způsobem dotýká a každý se s ní musí vypořádat ve vztahu ke své minulosti. Klinika se stává obrazem společnosti i v jiných ohledech. O člověku rozhodují anonymní autority bez jeho vědomí. Člověk je zredukovaný na číslo a kolonku ve statistikách. Ale člověk, který se začne ptát a projeví vlastní úsudek je podezřelý. Léčí se za každou cenu. I když se jednou v budoucnu může ukázat, že na první pohled úspěšné postupy vedou ke zhoubným důsledkům. Léčí se i za cenu tělesného zmrzačení. Ale jaká je cena života? Kolik se za něj může zaplatit? Ztrátou své vlastní důstojnosti? Život zredukovaný na materiální tělesnou stránku a fyziologické procesy ztrácí svůj smysl, a pokud člověku vezmou duchovní svobodu, učiní z něj mrzáka, je to příliš vysoká cena za život. Jde o svobodu a lidskou důstojnost, která může být cennější než samotný život. Přesto se svoboda po všem co prožil, ukazuje jako iluzorní. Vše, co se stalo, se hluboko otisklo do lidí a do celé společnosti. Zlo metastázuje jako rakovina a možnosti jsou pouze smrt nebo ztráta lidské důstojnosti. „Člověk umře, když je prorostlý rakovinou – jak tedy může žít země, prorostlá lágry a vyhnanstvím?“ Jeden z nejsilnějších románů o lidské touze po svobodě.... celý text
Prameny a smysl ruského komunismu
2023,
Nikolaj Alexandrovič Berďajev
Berďajevova kniha se snaží dát odpověď na otázku, která byla do určité míry záhadnou pro ortodoxní vykladače Marxova učení. Jak se mohlo první komunistickou zemí na světě stát zaostalé agrární Rusko, když podle historického materialismu se měla socialistická revoluce uskutečnit v zemích s rozvinutým kapitalismem a silnou dělnickou třídou? A jaká je tedy vlastně podstata sovětského komunismu? Tím hlavním a zásadním předpokladem, na kterém Berďajev své teze staví, je fakt, že původ ruského komunismu se všemi jeho specifiky je třeba hledat v Rusku. Že nejde o jev, který by byl do Ruska importován ze Západu a který je naprosto neslučitelný s ruskou povahou a založením, jak to interpretoval např. Solženicyn. Že 25. říjen 1917 netvoří tlustou čáru, za kterou následuje duchovně a mentálně nové Rusko. Historici, jako např. R. Pipes sledují kontinuitu obou režimů na jejich vnímání právního řádu, institucích, zejména represivních a vztazích k občanské společnosti a na analýze těchto faktů dospívají k závěrům, že bolševické Rusko je zrcadlovým obrazem Ruska imperiálního a že komunistická ideologie je jen nadstavba policejního státu, jehož základy byly položeny již na konci 19. století a jehož metody byly pouze zefektivněny prostředky totalitního státu 20. století. Berďajev dospívá k podobným závěrům již ve 30. letech a to z úhlu pohledu nikoliv historika, ale filosofa. Zárodky vidí už v samotné ruské duši formované pravoslavím, pro niž jsou typické mesianismus, dogmatismus a ochota upnout se na cíl, v posledku ne nutně náboženský, jak to můžeme pozorovat na radikální inteligenci 19. století. Autor sleduje formování ruské inteligence na principech slavjanofilství a západnictví, s jejich rozdílnou akcentací smyslu ruských dějin a z toho plynoucí budoucnosti. Popisuje zrod politických proudů od utopického socialismu přes nihilismus, agrární socialismus, anarchismus až po příchod Marxových myšlenek do Ruska. Každé z těchto hnutí přineslo něco, co pozdější komunismus adoptoval a zároveň všem těmto proudům bylo vlastní něco, co mělo opět základ v ruské duši a v ruském vidění světa a to snaha o nalezení totalitního (ve významu celistvého) světonázoru, který by poskytl odpovědi a vodítka na všechny otázky a problémy společnosti. Toto hledání mělo svůj odraz i v literatuře a jejím nenapodobitelném znázornění hledajícího člověka. V negativním smyslu ale i zde, v popírání tradic, minulosti, státu a církve můžeme nalézt mnoho společného s pozdějším režimem. Hodně pozornosti věnuje Berďajev marxistickému učení a jeho transformaci v ruském prostředí. Jak bylo naznačeno výše, socialistická revoluce se podle teorie v agrárním Rusku provést nedala, a proto museli ruští marxisté vytvořit novou teorii. Protože ruské myšlení vždy hledalo totalitní koncepty, přijalo především náboženskou a mesianistickou stránku marxismu, hovořící o vykořisťování práce jako etické otázce, na úkor jeho deterministického pojetí dějin a zbožštilo nikoliv proletariát jako takový, ale ideu proletariátu, jejímž nositelem se může stát i bezvýznamná menšina. Je to marxismus transformovaný na ruský způsob. Lenin pochopil, že jedině takováto disciplinovaná menšina opírající se o celistvý světonázor může uchvátit moc. Jde o diktaturu světonázoru, která byla později přenesena na celé Rusko. Stejně jako staré Rusko bylo založeno na víře ortodoxní. V takto opsaném kruhu se Berďajev vrací ke vztahu komunismu a křesťanství. Ten je jako systém založený na jednotě myšlení a je proto k ostatním náboženstvím nepřátelský, jelikož je sám více náboženstvím než sociálním systémem. Uvažuje se teologicky, na ose ortodoxie – hereze a náboženská funkce přechází na stát, který chce vychovávat své občany v jediné samospasitelné pravdě. Základním problémem komunismu je podle Berďajeva vztah mezi člověkem a společností, kdy je člověk chápán jen jako ekonomická jednotka. Na těchto aspektech dokazuje Berďajev, že pro pochopení podstaty sovětského komunismu je nutné si uvědomit jeho determinovanost ruskými dějinami a zároveň vidí v těchto dějinách naději a to v obrození křesťanských principů, který proti totalitním ideologiím postaví duchovně pevného člověka schopného vzdorovat těmto silám.... celý text
