• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 21 knih

Nové komentáře u knih Nikolaj Alexandrovič Berďajev

Velký inkvizitor

„Svazek obsahuje dvě kapitoly z Bratrů Karamazovových – Vzpoura a Velký inkvizitor. V kapitole Vzpoura si Ivan Karamazov připravuje půdu pro svou Legendu a je tedy pochopitelné její umístění i v tomto svazku, který se zaobírá touto klíčovou částí Dostojevského díla. Legenda je reflektována v textu sedmi ruských myslitelů žijících od poloviny 19. století až po polovinu století 20. Dostojevský patří mezi mé nejoblíbenější umělce. Jeho dílo na mě mělo silný tvárný vliv a jako jeden z vícero zdrojů či inspirací mi pomáhá hledat cestu k Bohu. O to více mě vždy dráždilo u silně věřícího Dostojevského jeho otevřené antikatolictví, které nelze připisovat pouze postavě Ivana, ale již dříve bylo v jeho předchozích dílech patrné (Myškinův výlev v Idiotovi, či ne zrovna lichotivá zmínka o přechodu jednoho ruského mužika na katolictví v Běsech). Tato averze však není přítomna jenom v uměleckých dílech, ale i v jeho Denících, a myslím, že je následkem i historického kontextu ve kterém Dostojevský žil a představách a možná i špatných zkušenostech, které si během svých cestách po Západě o katolictví osvojil. Je paradoxní, že právě v západních liberálních antiklerikálech Dostojevský spatřoval největší hrozbu pro Rusko, kam zanesou socialismus, ve svém vlastním psaní však přebírá právě jejich argumenty vůči katolíkům. Legenda je takovým největším útokem, ale je skutečně útokem na katolickou víru? Je útokem vůbec na Krista jako takového? Myslím, že Dostojevský v prvním pláně mohl kritizovat Katolickou církev, ale na hlubší úrovni se jedná o útok na farizejství, které bylo a vždy bude patrné v některých individuích v každé církvi. Dostojevského finální slovo ale nemá Ivan, ani jeho zápisky v Denících, ale je to Aljoša, též člen Církve chápané obecně jako společenství lidí svobodně sloužících Bohu. A je to Aljoša, který Ivanovi odporuje, že to není celý Řím, ale inkvizitoři a snad někteří jezuité, kteří podlehli pokušení, a že představa Krista jako toho, kdo zachrání pouze "dokonalé a silné" je taky zcela zcestná. Losskij ve svém příspěvku v kontextu Velkého inkvizitora připomíná jeden Guardiniho dosud do češtiny nepřeložený text o Dostojevském. Církev totiž není jen Církví vyvolených, jak si myslí Ivan, ale i Církví obyčejných lidí. Církev se sice povznáší do výšin, ale stejně tak putuje do hlubin, v tom tkví její katolictví tj. všeobecnost. Křesťanství v Legendě není reálné, a to co Ivan říká o Kristovi není vlastně pravdou, avšak pokušení Satana jsou v něm naznačena více než přesvědčivě. Nemůžu si nevzpomenout na Augustinovu obec Boží a obec pozemskou. Někteří, kteří se prohlašují za členy Boží obce, nakonec budou v obci druhé, a naopak dnešní "nepřátelé" se obrátí a budou nakonec v obci Boží. Bylo by naivní si myslet, že kdokoliv hlásá Krista, má ho i upřímně ve svém srdci. A naopak, ten, kdo někdy mlčí, má uvnitř Krista možná o to víc. Postavě Aljoši byl údajně předlohou Solovjov, jemuž patří hned první text ve výboru. Solovjov usiloval o smíření východní a západní Církve. Neměl tak nepřátelský postoj k římskokatolické Církvi, což je patrné z jeho teologicko-filosofického díla, a to i do takové míry, že v kontextu jeho sympatizování s katolictvím se mluví i o jeho možném, ale nedokázaném, konvertování k této Církvi. Je obrovská škoda, že Dostojevský napsal "jenom" Bratry Karamazovovi, když se chystal napsat další čtyři díly. Bylo by velmi zajímavé sledovat Aljošův vývoj a možný střet se skutečnými katolíky, a jak by to vše dopadlo i vzhledem k Dostojevského přátelství se Solovjovem. Velký inkvizitor pro mě znamená zdvižený prst, protože pokušení tu vskutku stále jsou a stín Ivana Karamazova sahá až do současnosti a může uhranout kdekoho, zvláště ty, co se usilovně a opravdově hlásí ke Kristu pak Satan o to více bude chtít pokoušet a přetáhnout na svou stranu, která ale nakonec stejně bude Světlem přemožena. Poslední slovo má Aljošův polibek, to je poslední slovo Dostojevského umělce. „Je-li pro nás slovo Boží vskutku pravdivější než všechno lidské mínění a dílo Božího království je nám dražší než všechny pozemské zájmy, pak se před námi otevírá cesta ke smíření se všemi historickými nepřáteli. A nesmíme se přitom ptát, přijmou-li mír také naši nepřátelé, jak se zachovají a co nám odpoví. Do cizího svědomí nenahlédneme a cizí záležitosti nejsou v našich rukou. Nezáleží na nás, zda se k nám ostatní dobře chovají, je však v naší moci, abychom si takové chování zasloužili. Musíme myslet nikoli na to, co řeknou ostatní, nýbrž co my řekneme světu.“ (Solovjov, s. 65) „A pochopíme, že vnést klid do jednoho znepokojeného srdce, utišit něčí smutek znamená mnohem víc než uskutečnit ten nejskvělejší objev anebo udivit svět zbytečným činem.“ (Rozanov, s. 206) „To je ona vůdčí myšlenka našeho století, která se vznáší všude ve vzduchu. Věří se v lidstvo, v člověka však nikoliv.“ (Leonťjev, s. 220) „V čem tkví vlastní smysl této Legendy? Bylo by velice povrchní domnívat se, jak ostatně mnozí činili, že tu jde pouze o kritiku katolické církve. Dostojevskij vedl, jak známo, s katolictvím jednostrannou polemiku, což se také odrazilo na vnější formě Legendy. V tom však její vlastní smysl nespočívá, ba co víc, vlastního jádra problému se vůbec netýká. Legedna obsahuje daleko obecnější duchovní téma. Dotýká se například revolučního socialismu, který, jak Dostojevskij jasnozřivě postřehl, je se svobodou osobnosti neslučitelný a nutně vede k totalitní despocii a k všeobecnému zotročení (viz. Šigalelův program v Běsech). Kritika legendy míří obecně proti oné v průběhu lidských dějin nesčetněkrát formulované utopii (od Platóna až po Renana), totiž proti projektu, který chce odpovědnost za osudy společnosti předat do rukou vybrané skupiny moudrých a štěstí lidstva dosáhnout pomocí despotické vlády nad nezodpovědnou, k otrocké poslušnosti vychovanou masou.“ (Frank, s. 310)“... celý text
— Knišíl

---

Prameny a smysl ruského komunismu

„„Ukázalo se, že komunismus je nevyhnutelným osudem Ruska, vnitřní daností osudu ruského národa.“ „Revolucionář se rozešel s občanským pořádkem a civilizovaným světem, s morálkou tohoto světa. Žije v tomto světě, aby ho zničil. Nesmí mít rád ani vědy tohoto světa. Zná jen jednu vědu – boření. Pro revolucionáře je morální vše, co slouží revoluci. Je třeba stupňovat utrpení a násilí tak, aby to vyvolalo povstání mas. Je třeba se spolčovat se zločinci, kteří jsou opravdoví revolucionáři.“ „Ruská vládní moc se nemůže stát lidskou a rubem toho je ruský anarchismus. Nihilistický vztah ke světu a k člověku je zvrácenou formou asketického pravoslaví.“ Mimořádně zajímavá kniha o Rusku, ruské národní povaze a ruské kultuře. Autor se snaží nalézt původ ruského komunismu. Hledá odpovědi na otázku, proč k bolševické revoluci došlo zrovna v Rusku? V zemi, dle všech teoretických marxistických předpokladů, naprosto nevhodné k zavedení cesty do utopického ráje. A přesto k tomu došlo právě zde, v zemi zemědělské, zaostalé, v zemi bez „proletariátu“, zde a nikoli na kapitalistickém průmyslovém západě. Autor svou analýzu začíná v historii, nejprve krátce, nicméně velmi trefně, komentuje ruskou národní povahu, následně se již přesouvá do dvou století předcházejících bolševickou revoluci a postupně se věnuje vynořujícím se kulturním fenoménům doby: slavjanofilství, zapadnictví, rozkolnictví, ruskému pravoslaví, ruské mesianistické vize a představy, ruský nihilismus a víra v apokalypsu, prvním revolucionářům, slavným literátům – Gogolovi, Tolstojovi, Dostojevskému, ale též mnoha dalším, méně známým. V druhé polovině devatenáctého století postupně přechází k prvním komunistům, prvním marxistům. Podrobně analyzuje osobu Lenina, bolševiky a bolševismus. V knize jsem například nalezl jedno z nejjasnějších vysvětlení filozofických a politických rozdílů mezi bolševiky a menševiky. Zajímavé jsou též odbočky k původnímu občinovému systému – spojení s pozdějším budováním socialismu, vnímání vlastnického práva, roli ruské inteligence, ruské tendence vnímat vše totalitně a v neposlední řadě poznámky k ruské národní kolektivistické povaze. Závěrečnou kapitolu pak věnuje srovnání komunismu a křesťanství a dospívá zde k nepřekvapivým závěrům. Autorovy postřehy, analýzy a hodnotové soudy jsou hluboké a jdou na samotnou dřeň ruské národní povahy, ruské kultury a ruského pravoslaví. Rozbor ruského totalitarismu, sklonů ke kolektivistické tyranii, neschopnosti vlád vybřednout z despocie, obdivu k represím a neschopnosti lidu žít ve svobodné společnosti je krajně neradostná. Z knihy je hned z kraje zřejmé, že ruský národ se za těch sto let vůbec nikam neposunul, vůbec nijak se nezměnil. Už Gogol píše, že Rusko je říše posedlá duchem zla a lži. Evidentně to platí dodnes. Kniha je mimořádná právě v tom, že umožní historický náhled a srovnání s dneškem. Berďajevovy vývody jsou platné dodnes a jednoznačně potvrzují, že Rusko je zcela samostatná civilizace (viz Huntington a jeho „Střet civilizací“), nepatřící na Západ, ale nepatřící tak úplně ani na Východ, jakkoliv toho má kulturně a povahově s Východem společného mnohem víc než se Západem. Autor v knize prokazuje platnost tvrzení, že Rusko bylo pro komunismus předurčeno, že to, co tam vzniklo, bylo dáno ruskou národní povahou, historií, kulturou, ruskou mentalitou, ale též jakousi deformovanou verzí pravoslavné askeze. Jednoznačně též ukazuje, že komunismus je svého druhu náboženství, kult, plnící ruské národní mesianistické vize. Kniha je varováním. Varováním nejen před Ruskem, které se opravdu vůbec nijak nezměnilo, to impérium lží a zla, které tu bylo po většinu dvacátého století, je tu znovu. Neproběhla vůbec žádná sebereflexe. Kniha je však i obecným varováním před vzestupem totalitarismu, varováním před autoritářskými a totalitními stranami a autokratickými a dominantními vůdci, kteří naneštěstí dokážou svůj ohavný despotický charakter vtisknout celé zemi, státu, národu a nastolit další kola smrtících represí. Poznámka na závěr. Naprosto nechápu pomatence, kteří věří, že Rus nějak zachrání Evropu a Západ před „woke“ virem. Já nepochybuju o tom, že „woke“ je třeba porazit, ale nebude to Rusák, kdo s tím jakkoliv pomůže. Při čtení odstavců o dobových západních komunistech, již tehdy adorujících tyranský sovětský režim v jeho nejhorší podobě, nevědomky tak pomáhajících ruskému národu plnit své mesianistické cíle jsem se musel smát. S jakým despektem o nich autor píše! O jejich pomatenosti, o jejich ponížení, o jejich hlouposti a nechápavosti. O ruských fandech dnes platí to samé. Knihu doporučuji. „Západní komunisté, kteří se přidali k Třetí internacionále, hrají ponižující roli. Nechápou, že když se připojili k Třetí internacionále, připojili se k ruskému národu a uskutečňují jeho mesianistické poslání.““... celý text
— thorir

---

Prameny a smysl ruského komunismu

„Takový stůl štamgastů v hospodě zhruba dává obdobný výsledek. Rusové (resp. Češi) jsou takoví a makoví; je to typické hospodské tlachání a zobecňování, bez vědeckého podkladu. A stejně jako v hospodě občas probleskne jiskřička pravdy. Věštkyně vám také řekne mnoho pravdivého; když se její věštbou prokoušete, objevíte mnoho skutečností, které sedí. Ale v celku není zbla pravdivého. Vydáte-li takové tlachání jako knihu, stanete se filozofem, budete ctěn a vážen. Už na to nějak neskáču...“... celý text
— Hobo

---

---

Věchi

„Extrémně zajímavý sborník. Asi z žádné jednotlivé knihy jsem se toho nedozvěděl tolik o ruské mentalitě. Sborník na pozadí hodnocení tehdy nedávné revoluce z roku 1905 pojednává o různých aspektech situace ruské společnosti, v jaké vstupovala do 20. století. Všechny fatální omyly bolševismu (a z nich plynoucí tragédie Sovětského svazu) nespadly z nebe, nýbrž vyvěraly ze specifického společenského, myšlenkového a politického kvasu (či strnulosti) v Rusku na přelomu 19. a 20. století. Zdá se to vzdálené, ale není. To, co se děje v Rusku dnes, nelze pochopit bez pochopení celého 20. století, a to s nadsázkou řečeno začalo tímto sborníkem. (Samozřejmě nejsem nadšený ze všech statí stejně -- Kisťakovskij a zejména Izgojev jsou slabší --, ale většina má opravdu velmi vysokou intelektuální kvalitu.) "Nihilistický moralismus je základním a nejvlastnějším rysem duchovnosti ruské inteligence: z popírání objektivních hodnot vyplývá zbožštění subjektivních zájmů bližního („lidu“), odtud pak přesvědčení, že nejvyšším a jediným úkolem člověka je služba lidu, a odtud asketická nenávist ke všemu, co brání nebo jen nenapomáhá realizaci tohoto úkolu. Život nemá žádný objektivní vnitřní smysl; jediným štěstím v životě je materiální zabezpečenost, uspokojení subjektivních potřeb; proto je povinností člověka zasvětit všechny své síly práci na ulehčení údělu většiny, zatímco vše, co ho od tohoto úkolu odvádí, je zlem a musí být nemilosrdně vymýceno. Takový je onen podivný, logicky špatně vystavěný, psychologicky však pevně stmelený řetězec úvah, který určuje veškeré chování a systém hodnot příslušníka ruské inteligence. Nihilismus a moralismus, ateismus a fanatická surovost mravních požadavků, bezzásadovost v metafyzickém smyslu (neboť nihilismus v podstatě znamená popírání principiálních hodnot, objektivního rozdílu mezi dobrem a zlem) a neobyčejně důsledné a svědomité Ipění na empirických principech, tj. na v podstatě konvenčních a neprincipiálních nárocích -- to vše spoluvytváří svérázný, racionálně nepostižitelný a zároveň pevný svazek antagonických motivů, představující mohutnou psychickou sílu, a zároveň je to i způsob myšlení, kterému říkáme nihilistický moralismus." (S. L. Frank: Etika nihilismu)“... celý text
— jozik_v_tumane

---

Duše Ruska

„Naprosto brilantní esej, vystihující stručně a přesto do hloubky "antinomii" (dichotomii, rozporuplnost) ruské kultury a mentality. Autor na prahu první světové války vyjadřuje naději na hlubokou obrodu Ruska. To nedopadlo, jak dnes víme, což ovšem nesnižuje hodnotu tohoto eseje.“... celý text
— jozik_v_tumane