jozik_v_tumane
komentáře u knih
Zapadákov
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Jednotlivé povídky hodnotím v "částech díla". Dvě ze tří povídek výborné, jedna méně zajímavá, celkově hodnotím 4,5/5. Určitě si přečtu další Zamjatinovy povídky (Bič boží). Je jasné, že po přečtení románu My, který je svým způsobem geniální, má člověk velká očekávání a nelze se divit, že ne všechny (ranější) povídky je splní. To je jen přirozené.
Nevinnost je nemyslet
Fernando Pessoa
Krásné básně. Álvaro de Campos se mi líbí víc, ale i "materialistický" radikalismus a prostota Alberto Caeiry mají něco do sebe. Krásné vydání s autorovými rukopisy na protistraně a dvěma dopisy Fernanda Pessoy přátelům, jež osvětlují mimo jiné vývoj a význam jeho heteronym.
Moskva - Petušky
Venedikt Vasiljevič Jerofejev
Skvělé, dojemné, vznešené... Nedivím se, že kniha má průměrné hodnocení pod 80 %, neb je natolik protkána odkazy na postavy z historie, literatury, řecké mytologie a Bible, že je až neuvěřitelné, kolik se jich na 140 stránek vejde, ačkoli jde přitom současně o čtivé a napínavé vyprávění o jedné cestě opilce vlakem za rusovlasou milenkou, královnou nebes. Dovlatov, jehož mi Jerofejev – ani ne tak literárním stylem, jako životní filozofií – připomínal, je za mě lepší a vtipnější (a také méně známý), ale rozhodně má tato knížka své místo ve "zlatém fondu"... A teď mě omluvte, jdu si namíchat koktejl "Inessa Armandová"!
"Všecko na světě má probíhat pomalu a nesprávně, aby člověk nemoh zpychnout, aby byl smutnej a nejistej."
Mystérie / Pan
Knut Hamsun (p)
Četl jsem toto vydání jen kvůli Panovi. (Mystérie jsem četl zvlášť.) Dávám 3 hvězdy jako průměr z obou, neb Pan mě zklamal: Je to takový nedotažený náčrtek klasického Hamsunova scénáře, v psychologii hlavního hrdiny, typického Hamsunova rozervance, nejde do hloubky a zůstává na povrchu, a celá řada milostných scén zůstává zcela v rovině nejploššího stereotypu. Prostě nuda.
Parvus Helphand: Muž, který financoval Lenina
Zbyněk Zeman
Extrémně zajímavá a velmi dobře napsaná kniha (na svou dobu, 1964). Parvus zdaleka nebyl jen jakýsi podivínský boháč, finančně podporující bolševickou revoluci. Byla to velmi složitá osobnost (původem ruský žid), která prošla velkým vývojem. Socialista-revolucionář, pronásledovaný carským režimem, působící v Německu, pronásledovaný císařským režimem, pohádkově zbohatnuvší v Turecku, organizátor ruské revoluce roku 1905, učitel a spojenec celé řady pozdějších úspěšných ruských revolucionářů, za první války získavší německé občanství a "proměnivší se" ve válečného štváče (úspěch Německa na východní frontě považoval za nástroj pádu carismu), vydavatel socialistického týdeníku, intelektuál a teoretik revoluce, ale také obchodník, který nikdy neopomněl využít politické situace, svých konexí a informací k osobnímu obohacení, po válce pomlouván a hanoben pro svůj životní styl (pohrdal buržoazní morálkou) a neprůhledné obchody s politickým dosahem, nakonec umírá jako téměř všemi opuštěný, zneuznaný a zahořklý muž... Dnes zapomenutá osobnost, bez jejíchž celoživotních snah, intelektuálního vlivu na konkrétní revolucionáře (zejména Trockého), konexí a financí (zejména pro Lenina) by dost pravděpodobně bolševická revoluce v Rusku r. 1917 buď vůbec neproběhla, nebo by nebyla úspěšná. Tento muž, z hlediska dějin odsouzený k zapomnění pro svou složitost, nejednoznačnost a nepostižitelnost, tak zcela zásadně ovlivnil dějiny Evropy a světa. Kniha je napsána střízlivým stylem, věcně a fundovaně. Místy bych ocenil lepší zasazení do kontextu dějinných událostí, ale tím by kniha nabobtnala, lze si to dohledat zvlášť. Není to snadné ani veselé čtení, ale stojí to za to. Pro zájemce o jednu z nejpozoruhodnějších událostí dějin lidstva, VŘSR, neopominetulná kniha!
Tvé šedé oči se mnou všady jdou
Boris Leonidovič Pasternak
Nahlédl jsem do toho a vůbec mě to nezaujalo.
Kniha neklidu
Fernando Pessoa
Jedním slovem geniální. Nakonec už jsem si do deníku nekopíroval celé pasáže, ale jen čísla odstavců, protože toho bylo tolik... Až jsem měl pocit, že už nemusím / nemůžu sám psát, protože Pessoa to všechno řekl (lépe) za mě. Tak přesně mi to mluví z duše, až mě z toho mrazí. Jestliže můj vlastní život mi připadá k nepřežití a k nevydržení kvůli vší bolesti, kterou cítím a uvědomuji si, pak nechápu, jak to mohl vydržet on. (Že hodně pil, mě opravdu nepřekvapuje.) Tuto knihu bych měl takříkajíc číst stále znovu (a nebudu, protože na to nemám sílu), abych si uvědomil, kde je moje místo, abych se zbavil všech marných nadějí, abych si příliš nezoufal nad svým trápením a pokorně ho snášel, protože nic jiného mi nezbývá. Ale raději se na to budu snažit prostě nemyslet. Zapomenout a žít jako zvíře, jak o tom Pessoa opakovaně píše. Zapomenout na sebe ve svém snění, stejně jako on. Číst tuto knihu pro mě bylo obrovskou útěchou v tom, že nejsem sám, kdo se na světě takhle cítí (kdo udělal se světem stejnou zkušenost), protože já svět a sám sebe vnímám velmi podobně, ale současně utrpením v tom, že mi potvrzuje, že nejsem blázen, že má bolest je zcela nevyhnutelná a logická, stejně jako jeho, a že nemůžu očekávat nic jiného, než že to bude pokračovat a prohlubovat se...
Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
Další ultraslavný román, který mě relativně zklamal. Je to text velmi nevyvážený. Má skvěle napsané pasáže, které hltám po desítkách stran a velmi špatně napsané pasáže, kde na každé stránce tiše trpím. Síla tohoto románu je ve vyobrazení milostných vztahů. Také oplývá spoustou popisů přírody, často v krásných, originálních a trefných básnických metaforách. (Láska k ženě a láska k Rusku, to jsou autorova témata.) Pak je toho v něm ale spousta dalšího, kde autor tak silný není. Zejména popisy revolučních událostí a válečných operací jsou většinou nudné a působí často i odbytě. Slouží jen k popisu kontextu, do něhož jsou zasazeny milostné vztahy. Po románu je rozeseto pár úvahových pasáží o povaze bolševismu, které jsou docela trefné, ale na svou dobu mi nepřijdou světoborné. (Už ve 30. letech psali jiní velmi kriticky o sovětském Rusku.) V první části (zhruba prvních 100 stran) je představeno mnoho desítek postav, které později zmizí. Nechápu, proč tam jsou. Absolutně jsem se neorientoval, kdo je kdo. (Na internetu lze najít grafické znázornění vztahů postav v tomto románu, pro zasmání! Zajímalo by mě, jestli se v tom někdo orientuje.) Postupně vykrystalizuje hlavní osa příběhu, dva milostné vztahy doktora Živaga, v němž drtivá většina těch postav nehraje žádnou roli. Na co jsem úplně alergický je, když text působí nedůvěryhodně - schematicky. Např. autor "potřebuje", aby nějaká postava odvyprávěla svůj životní příběh. Naváže to např. na praní prádla (to je úplně jedno, na co, nemá to žádnou vnitřní logiku!). Takže naprosto mimo kontext celého příběhu, out of nowhere, najednou vybalí rozhovor dvou postav u řeky, kde se jedna té druhé zeptá: "Kde ses naučil tak dobře prát?" A následuje životní příběh... Nechci být zlý, ale v tomto románu je skutečně celá řada pasáží, které by mohly posloužit jako učebnicové příklady, jak se nemá psát próza. Pak jsou tam naopak ty silné dramatické scény ze života Jurije s Larou v Jurjatinu a Varykinu, to je těžiště románu a to je dobré. Ale toho balastu okolo! Naprosto souhlasím s engelmarem, že Nobelovku dostal určitě spíš z politických důvodů než díky literárním kvalitám tohoto díla. Žádnému dobrému příteli bych nemohl s čistým svědomím doporučit, aby si tento román přečetl. Dobrý překlad Jana Zábrany, hezká čeština.
Český román
Ladislav Klíma
Nepřipadám si slabý na duchu. Přečetl jsem deset stran a získal dojem, že netuším, o co se jedná; ani náznakem se nezačal odvíjet žádný románový děj; působí to jako nějaká odbytá slátanina. Nezájem.
Básnické dílo sv. 5 (Kádrový dotazník + básnické sbírky z let 1963–1971)
Egon Bondy (p)
Mám Bondyho moc rád, ale tohle? Zřejmě vyzrál až v 70. letech? Nechápu, tyto básně z let 60. mě opravdu zaskočily úrovní naivity a banálnosti, plochostí a nudou. Když jsem v polovině svazku odbočil k Fernandu Pessoovi, už jsem se nebyl schopný vrátit a číst dále. V tom kontrastu mi bylo už definitivně jasné, že tyto Bondyho "básně" jsou prostě o ničem...
Opiárium a jiné básně Álvara de Campos
Fernando Pessoa
Absolutní zjevení. Vůbec jsem autora neznal a po přečtení tohoto výboru mohu říct, že jsem asi v životě nečetl jinou poezii, se kterou bych se tolik ztotožňoval. Samozřejmě mi dokonale nesedlo všechno, ale dobrá polovina je tak přesným vyjádřením mého "životního pocitu", že jsem z toho byl na každé stránce znovu v šoku...
Podivné příběhy
Ladislav Klíma
Dá se říct můj první kontakt s Klímou (kdysi jsem četl Filosofické listy) a můj dojem je, že se jedná o rozpolceného autora, který má talent, ale někdy také jen bohapustě blábolí... Stručně řečeno, Životopis a Nemesis 5/5, zbylé dvě povídky 2/5, průměr 3,5... (Nemesis je nejdelším, stěžejním textem, takže hodnotím 4/5.) Komentáře u jednotlivých částí díla...
Impérium
Ryszard Kapuściński
Skvělá kniha! Žádná nudná historie, ale celá řada skvělých reportážních postřehů, anekdot a historek. Nic revolučního, ale moc příjemně se to čte a výtečně to vystihuje realitu Sovětského svazu a nastiňuje situaci Ruska po jeho rozpadu.
Básnické dílo sv. 6 (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho)
Egon Bondy (p)
Prostě skvělé. Takových dívek by mělo být víc.
Nesmrtelná dívka
Egon Bondy (p)
Pár dobrých pasáží, z většiny s tím nějak nesouzním, ale mám Bondyho rád i v jeho slabších polohách a tu jeho typickou melancholickou atmosféru tu najdeme...
Epos o Gilgamešovi
neznámý - neuveden
Jak to může mít hodnocení 73 %? Vždyť je to úplně geniální!
Brány Evropy: Dějiny Ukrajiny
Serhii Plokhy
Famózní. V maximální možné stručnosti, aby to ještě dávalo ucelený smysl, pojaté dějiny Ukrajiny, které se často schovávaly pod dějinami říší, které ji ovládaly. Autor má vypravěčský talent a drží stabilní úroveň propracovanosti jednotlivých období, nikde nezabíhá do přílišných podrobností a současně zřejmě neopomíjí nic zásadního. V zásadě nelze nic vytknout. Jen časté překlepy, hlavně v druhé polovině knihy. Až vyjdou překlady dalších autorových knih, určitě mě budou zajímat. Hrdinství Ukrajinců napříč staletími je neuvěřitelné. Za druhé světové války kromě Židů asi žádný národ netrpěl tolik. Mají můj obdiv. Knihu by si samozřejmě měli povinně přečíst všichni chcimírové, kteří si myslí, že s Ruskem se lze domluvit po dobrém.
Limonov - Deník ztroskotance
Emmanuel Carrère
S chutí jsem se začetl a velmi mě to bavilo -- je to dobře, čtivě a vtipně napsané --, ale po asi dvou třetinách (kolem přelomu tisíciletí) jsem se zasekl a najednou měl pocit, že už mě to vlastně vůbec nezajímá. Nevím, zda je to tím, že Limonov zestárl a jeho život přestal být tak dobrodružný a zajímavý, a nebo tím, že začalo vysvítat, že kniha nesměřuje k žádné silné pointě, protože ani Limonovův život ji nemá... Ve výsledku mi Limonov ani nepřipadá až tolik kontroverzní a nezaujal mě natolik, že bych měl chuť číst jeho knihy.
Dneska už se tomu směju
Adina Mandlová
Upřímně řečeno, nebýt Adina moje příbuzná, čímžto pádem jsou popisované události součástí historie mé rodiny, nečetl bych to, resp. po rozečtení brzy odložil. Na jedné straně Adina promlouvá otevřeně, místy až vulgárně, o svém intimním životě, na druhé straně mi přijde, že často zásadně postrádá hlubší sebereflexi a klouže po povrchu událostí svého života. Na jedné straně nepochybně měla určitý charakter, svůj názor, za kterým si stála a který byla schopná říct otevřeně komukoli, na druhé straně se stejně nepochybně dokázala fantasticky přetvařovat a manipulovat s muži, aby si zajistila svou materiální existenci. Byla to extrémně rozporuplná bytost, která se dokázala zachovat velmi altruisticky, dobrosrdečně i odvážně, ale stejně tak v jiném kontextu i velmi bezohledně, cynicky a vypočítavě. (Až mě děsí, nakolik se v tom poznávám.) Kniha by byla mnohem zajímavější, kdyby namísto nekonečného výčtu příhod, intrik, flámů, vztahů a sexuálních dobrodružství se více zaměřila právě na tu psychologickou stránku, na analýzu svého života více zevnitř, více do hloubky. Podle knihy se zdá, že až opravdu ve stáří se Adině podařilo "navázat lepší vztah se sebou samou", lépe sama sobě porozumět a přehodnotit svůj život. Ovšem, lepší než nikdy. Nelze však upřít obecnou platnost její výpovědi o malosti "obyčejných českých lidí", kteří jsou vždy připraveni vylít si svou nenávist k sobě na někom, kdo na rozdíl od nich, navzdory všem svým nedostatkům, v životě něco dokázal. V tomto ohledu je to zajímavá a bohužel smutná výpověď o naší společnosti.
