jozik_v_tumane komentáře u knih
Z pěti her jsem přečetl jen Tena a jediné, co mohu říct, je, že jsem to absolutně nepochopil :-) Nevědět to, v životě bych neuhádl, že to napsal ten fantastický prozaik Andrejev... Další hry už asi číst nebudu...
Famózní dílo. Deník slavného spisovatele, který je kromě osobní roviny také skvělým dokumentem o dění v Rusku (Petrohradě) během bolševické revoluce a těsně po ní (nejobsáhlejší část deníku je z r. 1918) a současně literárním zážitkem! Andrejev byl skutečně mistr slova a výborný překlad Ludmily Duškové nám zprostředkovává jeho vytříbený styl a přesnost myšlenek. Bomba!
Výjimečný vypravěčský talent! Ať už jsou to popisy prostředí, duševních stavů nebo akce, a zejména když se všechny tyto polohy prolínají, text plyne tím nejpřirozenějším způsobem, jako by autor vůbec nemusel přemýšlet, zda to napíše tak či onak, jako by se to psalo samo. Prostě nevycházím z údivu! Zeď mě nezaujala, ale jinak jedna povídka lepší než druhá, zejména Propast a V mlze, pojednávající o vztahu k ženě a sexualitě, mě oslovily velmi intimně.
Mistrovské dílo! Na každé stránce jsem u vytržení. Sám autor ho prohlásil za svou nejlepší povídku a to se tedy není co divit. Od Andrejeva musím přečíst vše. Neuvěřitelný vypravěčský talent, metafyzický přesah a humor! Sofistikovaná hra se čtenářem, která se ale nikdy nezvrhne v samoúčelnost, je vždy jímavě přátelská. Jedním slovem: geniální.
Perfektně propracovaná psychologická povídka, jejímž ústředním tématem je otázka dr. Kerženceva: "Simuluji bláznovství, abych mohl zabít, nebo jsem zabil, protože jsem blázen?" V tomto vydání nepochopitelně chybí prolog.
Zdržuji se hodnocení. Vůbec jsem nevěděl, která bije. Zajímavá atmosféra, ale fakt jsem se nevyznal ani ve vztahu tří hlavních postav.
Čekal jsem něco jako osobní vzpomínky na budování socialismu v Jugoslávii, kterého se Đilas účastnil. Ale je to brilantní analýza skutečné podstaty komunismu. Překvapilo mě to svou neúprosnou přesností a Đilas mě překvapil svou erudicí. (Stylem mi to připomnělo Rozpravu o dobrovolném otroctví.) Místy jsem měl dojem, že se autor zbytečně opakuje a záživná četba to jistě není, ale k pochopení fungování komunistického režimu je to jediná kniha, kterou si stačí přečíst.
Další z nejkrásnějších románů, co jsem četl. Neopakovatelná atmosféra. Pojednává o střetu Východu a Západu a sám je rozpolcený mezi tyto dvě polohy. Neuvěřitelně jemný a lehký a zároveň krutý a drsný text. Pro milovníky Kavkazu povinná četba. Těžištěm událostí je kosmopolitní Baku, ale různé části románu se odehrávají také v Gruzii, Náhorním Karabachu, Gandže, Dagestánu a Teheránu. Autor dokáže výstižnou zkratkou přesně popsat atmosféru jednotlivých míst a situací. Úspornost románu s sebou nese velmi omezené psychologické prokreslení vztahu Alí a Nino, takže jejich vztah je spíš symbolem vnějších událostí.
Fascinující kniha, obsahující tři dokumenty "z první ruky" o průběhu srpnových událostí v roce 1968. První je celkový popis atmosféry a dění v Československu se zaměřením na roli rozhlasu. Druhý je spíše technicistní popis průběhu mimořádného XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech. Třetí jsou osobní vzpomínky člena ÚV KSČ Bohumila Šimona na události a jednání v Moskvě.
Skvělý doplněk k Mlynářově knize Mráz přichází z Kremlu.
Pro zájemce o problematiku Kavkazu samozřejmě extrémně cenná kniha, v češtině je toho tak málo, že se to rovná povinné četbě. Velmi však doporučuji přečíst si nejdříve dvě další knihy, Ruské dobývání Kavkazu od V. Votápka a Přípitek předkům od W. Góreckého. Zejména ta druhá přiblíží celkový kontext vztahů kavkazských národů, do kterého pak lze zasadit spor o Náhorní Karabach. Bližší seznámení s širším kontextem doporučuji tím spíš, že v samotné Černé zahradě se o něm dozvíme jen zčásti. Není to komplexní chronologické vyprávění, ale spíš velká mozaika fragmentů. Z hlediska časového vývoje konfliktu je kniha sestavena opravdu zmatečně. Autorovi samozřejmě nejde v první řadě o přesný dokumentační popis vojenského konfliktu, nýbrž o zachycení celé šíře společenského a geopolitického problému jménem Karabach, a o představení všech relevantních úhlů pohledu na něj. Jinak je kniha napsaná čtivě, až na občasné nesmyslné věty (a překlepy). Nevím, do jaké míry to může být špatným překladem. Nemám rád ta dramatizující konstatování typu, že v Kelbadžaru byly ještě "několik let" po arménské invazi vidět podél cest spousty "zmrzlých mrtvol". Je to logický nesmysl, mrtvola se dozajista během léta rozloží, takže nemůže být několik let mrtvolou, protože se z ní stane maximálně tak kostra, že ano, a kromě toho pochybuji, že je v létě zmrzlá. Prostě blábol. Jednou za pár stránek se vždy objeví taková fráze, ale jinak působí text důvěryhodně a fundovaně.
Extrémně zajímavá a brilantně napsaná kniha. V první části, kde autor podrobně představuje své reformně komunistické představy, poté, co už sám v polovině 50. let prodělal roztržku s KSČ a byl odstaven do ČSAV, jsem měl dojem, že byl naivní, nakolik věřil v možnosti svého upřímně míněného pozitivního uplatnění v rámci této strany. Ale to se dnes snadno řekne a autor to více méně na konci knihy sám uznává. Tato naivita ve vztahu ke KSČ bylo jediné, co se mi na knize nelíbilo. Těžištěm knihy je popis vývoje pražského jara z pohledu tajemníka ÚV KSČ, zasvěceného z titulu své funkce do všech zásadních událostí ve straně v roce 1968. Je to fascinující upřímná zpověď hyperinteligentního věřícího komunisty, který to myslel dobře a po 21. srpnu definitivně pochopil, že to dobře dopadnout nemohlo. Velmi silný příběh. Samotný popis událostí 21. srpna a následujících dní patří k vůbec nejnapínavějším textům, co jsem kdy četl. Místy jsem se i zasmál, nakolik to bylo absurdní...
První polovina knihy je věnována Ázerbájdžánu, druhá Gruzii a Arménii. Zejména v druhé části mi občas přišlo, že autor "vaří z vody". Jistě má velké znalosti historie a reálií všech tří zemí, ale kniha musí mít nějaký koncept a vyprávění nějaký směr. Místy je to jen vrstvení všelijakých informací a kusých poznatků bez ladu a skladu, jako by se chtěl autor předvádět se svou erudicí, místy to sklouzává k povrchně turisticky popularizačnímu tónu. V Ázerbájdžánu autor pět let žil a ta část knihy, která se mu věnuje, se mi zdála nejkompaktnější. Zajímavé mi přišly z většiny též kapitoly o Arménii, Gruzie je odbytá. Nevím, zda se v tom odráží autorovy preference a nebo relativní znalost jednotlivých zemí. (A nebo v mém vnímání hraje roli, že zatímco o Ázerbájdžánu jsem před přečtením této knihy nevěděl zhola nic a nikdy jsem tam nebyl, v Arménii jsem byl jednou a v Gruzii několikrát, což naznačuje úměru mezi tím, nakolik zemi sám znám a nakolik se mi líbí její popis od Góreckého?) Také mě trochu iritoval autorův typicky polský patriotismus v podobě potřeby zmínit co největší počet Poláků, kteří v historii měli s jihokavkazskými zeměmi co do činění, a jejich význam pro něj. Jako by se o Kavkaz nezajímal nikdo jiný než Poláci.
Přes tyto výhrady je to zajímavé čtení a pro toho, kdo se zajímá o Kavkaz, více méně "povinná četba" (vzhledem k tomu, jak málo toho je v češtině). Většinou je to dobře napsané s příjemným nadhledem. Občas jsem se i zasmál.
Bohužel se mi často stane, že hledaný výraz nenajdu. Asi jsem moc náročný čtenář :-/
Kniha je mírně nevyvážená. Úvodní kontext je zbytečně široký, je zde popisován mimo jiné samotný vznik ruské říše, což je téma velmi vzdálené kavkazským válkám. Celá první polovina knihy je pak věnována válkám Ruska s Osmanskou říší a Persií. Druhá polovina knihy je povrchní popis nekonečné řady bitev mezi povstalými národy severního Kavkazu a carskými jednotkami.
Chybí politický a společenský kontext, nebo je místy jen velmi letmo naznačen. Je to jen o posouvání hranic, budování pevností a vraždění. Není zde ani slovo o tom, jak byla ruská vojenská okupace vnímána národy jižního Kavkazu. Prostě byli obsazeni a hotovo, dál se to nijak nerozebírá.
Dalším nedostatkem knihy je, že se podle mého odhadu autor příliš spoléhá na hodnověrnost ruských historiografických zdrojů. Je jasné, že jiných než ruských zdrojů k těmto válkám asi moc není, jestli vůbec nějaké. Ale bylo by dobré aspoň zmínit, že údaje o počtech raněných a mrtvých mohou být silně zkreslené (je známo, že toto silné zkreslování má v Rusku tradici). Často se jedná o na první pohled těžko uvěřitelná čísla, řádově 10 a někdy i 100 (!) zabitých murídů na 1 ruského vojáka...
Na druhé straně je kniha napsána příjemně civilním a věcným stylem a díky rozdělení do kratičkých kapitolek se dobře čte.
Přes všechny výhrady jsem za knížku vděčný, mám teď aspoň hrubou představu o tom, co se na Kavkaze v 18. a 19. století dělo. V češtině je region Kavkazu velmi chabě historiograficky zpracovaný, takže díky za každý střípek...
Četl jsem před těmi téměř 20 lety, kdy kniha vyšla a mně bylo 16, a hluboce to na mě zapůsobilo. Určitě tato kniha byla jedním ze zdrojů mého zájmu o dějiny komunismu, který mi zůstal dodnes.
Dojemný, silný a krásně vyprávěný příběh. Jen trochu moc odboček a epizodních postav, vzhledem k rozsahu novely. Hlavní problém je neznalost kontextu. Příběh je zasazen do let 1851-2, kdy probíhala kavkazská válka. O té prakticky nic nevím a proto je pro mě těžké se zorientovat v příběhu Hadžiho Murata. Musím si přečíst Kavkazskou tragédii od p. Votápka, pak budu snad moudřejší.
Nedočteno. Moc mě to nezaujalo. Je to prostě konstatování, jak to v Rusku chodí. Archaická, barbarská společnost.
No nevím. Autor sám označuje svou knihu jako "plagiát mrtvého Rakušana", s nímž se ovšem nemůže srovnávat. Hlavní výsledek četby je chuť znovu si přečíst něco od Bernharda, jehož je tento text neumělou napodobeninou. Je to příliš sofistikované, příliš složité. Působí to víc jako prostředek autoterapie než zralé umělecké dílo. Nevyvážené; méně dobrých pasáží, u kterých jsem se zasmál, více těch příliš složitých až nesrozumitelných, které jsem protrpěl. Lidově řečeno, špatně se to čte. Nejlepší pasáže jsou ty, v nichž se autorovi podařilo nejlépe napodobit Bernharda.
Fantastická kniha! Neuvěřitelně napínavé a dobrodružné čtení – a přitom je to s vědeckou přesností rekonstruovaný průběh skutečných událostí. Skvělý "doplněk" k beletristickému zpracování týchž událostí Návrat Krále Šumavy. Hluboce se klaním a mnohokrát děkuji autorovi za všechny pečlivě shromážděné a stručnou, jasnou a čtivou formou podané údaje o převaděčských cestách Josefa Hasila a dramatických příbězích dalších osob. Okamžitě kupuji další knihu autora.
Dávno jsem se tak nezačetl! Famózní kniha – především díky neuvěřitelné síle příběhu protagonisty Josefa Hasila. Napsané je to celkem dobře, velmi úsečně a věcně, žádné zbytečné řeči kolem. Čte se to velmi dobře. Po několikerém poslechu rozhlasového zpracování bylo skvělé si přečíst předlohu. Kvůli vynechávkám v rozhlasové verzi mi některé souvislosti unikaly. Mimo jiné mě velice zaujala v audio verzi zcela opominutá dějová linka Růženy Študlarové. Některé scény jsou nedůvěryhodné (fakt si neumím představit, že Hasil tančil na bále v převlečení za ženu a nikdo ho nepoznal, tomu prostě nevěřím) a jiné geograficky nepřesné (když sleduji mapu, popis trasy logicky nedává smysl), ale to na podstatě příběhu nic nemění. Kromě samozřejmě historického ponaučení o zrůdnosti komunistického režimu je hlavním a nadčasovým sdělením knihy to o významu odvahy. Celý komunistický režim stál na strachu. Hasil strachu odmítl podlehnout a proto ho komunisti tolik nenáviděli. Velká osobnost, velký vzor!