Mráz přichází z Kremlu
Zdeněk Mlynář
https://www.databazeknih.cz/img/books/65_/65438/bmid_mraz-prichazi-z-kremlu-6Wr-65438.jpg
4
69
69
Kniha vzpomínek, které autor napsal v letech 1977-78 po své emigraci do Vídně a kdy se protidemokratické síly v celém sovětském bloku, které provedly vojenskou intervenci proti pražskému jaru, cítily na vrcholu své slávy.
Přidat komentář
Stále se snažím pochopit dobu před rokem 1989, důvod, proč tolik lidí uvěřilo naivnímu ideálu (nebo spíše důsledně vystavěné lži, vydávané za ideál), proč bylo tolik lidí ochotno mlčky kývat, v lepším případě přihlížet a v horším se aktivně účastnit perzekuce svých sousedů a známých, proč je dodnes někdo schopný toto období nesvobody velebit. Na některé otázky odpovědi nacházím, byť nedokonalé. A Mráz přichází z Kremlu mi přinesl pohled přímého účastníka a hybatele pražského jara, stejně jako událostí, které ho ukončily. Upřímně - moje nadšení z knihy nezná mezí.
Hned úvod mě - vulgárně řečeno - úplně dostal. Ostře (sebe)kritický pohled na ideologická východiska post-totalitního režimu, resp. komunistického způsobu vlády jako takového od někoho, kdo se v systému po čtvrt století pohyboval, je opravdu velmi zajímavý. Dokonce dává i poměrně přímé odpovědi na některé otázky, které si kladu, třeba:
"Ideologie obsažená v této (pozn. Marxově, Engelsově a Leninově) literatuře dává člověku, který ve skutečnosti zná velmi málo nebo i nic, sebevědomí, že poznal a ovládl zákonitosti vývoje lidstva a světa. Vyžaduje za to jen jediné: aby se jí věřilo."
Mlynář knihu pojal - a sám to předesílá - jako subjektivní pohled na události, jako na svého druhu zpověď, ve které nejen vysvětluje své kroky, ale také je obhajuje. Tenhle typ literatury mám rád, i když je škoda, že je to jen literatura a s autorem již nelze polemizovat a s některými jeho východisky ho konfrontovat. Přehled vývoje k pražskému jaru a role Mlynáře v něm byl zajímavý, kniha je moc dobře napsaná a text dobře plyne. Samotné události spějící k 21. srpnu 1968 byly pro mě napsané tak strhujícím způsobem, že jsem knihu odkládal jen když jsem si do ní chtěl udělat poznámku a pořád četl. Gradace jednání v Kremlu a podpisy moskevských protokolů byla jednou z nejnapínavějších epizod, které jsem za dlouhou dobu četl. Nejlepší (nebo nejhorší?) na tom je, že se nejednalo o fikci. Popis boje uvnitř sebe sama, zda se zachovat dle svého svědomí, nebo (dost naivně) uvěřit, že je zde cesta politického řešení, popis psychologických bojů a zákulisních dohod mezi jednotlivými protagonisty navzájem, já byl zkrátka nadšen. A to byl nejakčnější pasáží okamžik, kdy Svoboda křičel na Kriegela.
Do některých částí knihy jsem si vepsal a několikrát podtrhl "alibismus", a to jsou pasáže, o kterých bych s autorem tak rád mluvil. Byl to alibismus? Nebyla to jen naivita, kterou jsem ale schopen posoudit zpětně, když vím, jak vše dopadlo?
Asi největší rozpor shledávám v pasáži Mlynářova vnitřního boje, zda podepsat či nepodepsat moskevský protokol. Sám uvádí: "Musím si být vědom toho, že tím (pozn. nepodepsáním) řeším věc pro sebe a své svědomí, nikoli pro politickou perspektivu. (...) Navíc: stavím je všechny do takového světla, jako by podepsání bylo věcí osobní cti a svědomí, které zradili ti, co podepsali, a nikoli povinností najít politické východisko ze situace, za niž my všichni máme odpovědnost." Tomuto pohledu na věc, přiznám se, nerozumím. Jestliže celou dobu před 21. srpnem 1968 dělal Mlynář v politice vše, co považoval za správné, jestliže s demokratizačními snahami souhlasil a podporoval je, jestliže posty ve straně zastávali lidé, které podporoval... nemůže být přece nepodepsání moskevského protokolu, který právě toto vše neguje, otázkou osobního svědomí, ale svědomí politického a politické koherence. Není v tomto případě právě politickým východiskem nepodepsat, a tím stát za svou předchozí několikaletou prací? Jakékoli jiné "politické východisko" se totiž nutně rovnalo rezignaci na vše, co prosazoval. Mám pocit, že se v tomto případě otázka osobního svědomí a hledání politického východiska spojila v jedno a nelze oddělit, jak to Mlynář činí.
Druhou z pasáží, ke které jsem si zhusta dělal poznámky, je důkladné rozvažování nad tím, zda by byla tehdejší politická reprezentace ochotna nést důsledky toho, že by se Moskvě postavila, byť by se počítali mrtví lidé. Mlynář píše: "Pro národ sám by to bylo historicky a mravně důležité vítězství, poněvadž by (...) stál zase jednou i fakt hrdinného odporu proti přesile agresora a to by národu narovnalo páteř. (...) Bylo však těžké převzít odpovědnost za postup, který mohl vést ke krvavému masakru." Na jiném místě pak dodává: "Pochopil jsem Háchu." Není právě tohle rozhodnutí s velkým R, které dělí politiky na ty obyčejné a na lídry? Není na jedné straně Chamberlaine, který při volbě mezi ostudou a válkou přivezl "mír", ale dostal ostudu i válku, a Chuchillem, který prostě natvrdo řekl, že nabízí pověstný pot, krev a slzy? Není na jedné straně právě rovná páteř, byť vykoupena krví, a na druhé straně ostuda a páteř zlomená, kterou bude čím dál těžší narovnat?
Velmi jsem oceňoval také portréty a charakteristiky jednotlivých osob ve vedení strany, ze kterých bylo zřejmé, že zvací dopis byl podepsán opravdovou "elitou" (byť v době, kdy Mlynář knihu psal, se ještě nevědělo, kdo dopis podepsal).
Na závěr, Mlynář velmi trefně shrnul podstatu vládnoucího komunistického režimu (a moc se neliší například od Tonyho Judta): "V jejich (pozn. stalinistů) ideologickém systémů nejde o jednotlivé živé dělníky, ale o dělnickou třídu jako abstraktní subjekt historického pokroku. Konkrétní, živí dělníci mohou být a jsou v praxi často neuvědomělí, nechápou správně své historické zájmy, vidí často jen své zájmy krátkodobé, každodenní, jak je tomu naučila kapitalistická společnost." Odkud lze tedy dovodit, co je zájmem dělnické třídy? ptá se Mlynář. No přece ve své vlastní ideologii a ve své vlastní straně, která zájmy dělnické třídy vyjadřuje, neboť dělnická třída je abstrakce a není toho jako taková schopna. Definice kruhem, značně absurdní, ale přesto přes 40 let vzývaná.
Knihu k přečtení jednoznačně doporučuji, je skvělá, pro zájemce o nedávné dějiny je povinností.
Sebereflexe z pohledu přímého účastníka - vysokého funkcionáře ze srpna 1968. Knihu doporučuji číst s určitou rezervou a čtenářským odstupem, neboť vnímání událostí ze srpna 1968, potažmo rozhodování ostatních přímých vysokých funiconářů by jistotně bylo posuzováno ostatními funkcionáři rozdílně než jak je s optikou času popisováno autorem. Stejné platí i v případě autorova hodnocení charakterových vlastností a úmyslů ostatních funkcionářů.
Knihu hodnotím velmi pozitivně, a to zejména i ve vztahu popisu konkrétních situací, obsahu rozhovorů, kniha neobsahuje nicneříkající floskule.
Extrémně zajímavá a brilantně napsaná kniha. V první části, kde autor podrobně představuje své reformně komunistické představy, poté, co už sám v polovině 50. let prodělal roztržku s KSČ a byl odstaven do ČSAV, jsem měl dojem, že byl naivní, nakolik věřil v možnosti svého upřímně míněného pozitivního uplatnění v rámci této strany. Ale to se dnes snadno řekne a autor to více méně na konci knihy sám uznává. Tato naivita ve vztahu ke KSČ bylo jediné, co se mi na knize nelíbilo. Těžištěm knihy je popis vývoje pražského jara z pohledu tajemníka ÚV KSČ, zasvěceného z titulu své funkce do všech zásadních událostí ve straně v roce 1968. Je to fascinující upřímná zpověď hyperinteligentního věřícího komunisty, který to myslel dobře a po 21. srpnu definitivně pochopil, že to dobře dopadnout nemohlo. Velmi silný příběh. Samotný popis událostí 21. srpna a následujících dní patří k vůbec nejnapínavějším textům, co jsem kdy četl. Místy jsem se i zasmál, nakolik to bylo absurdní...
Kniha je často citovaná v různých knihách o okupaci 1968, či komunismu obecně, asi není moc zdrojů, kde by člověk byl takhle blízko jednání a zároveň udělal, alepoň jakousi sebereflexi, možná, to ukazuje, že i takto vysoko v ksč se mohl člověk dostat z naivity a ne vyloženě prospěchářsky, nebo alespoň prozřít. Místy se četla kniha těžko, ale zase mi to malinko ucelilo infortmace a zločinosti minulého režimu a některé věci usadilo lépe do souvislostí.
Memoáry bývalého komunisty popisují jeho vzpomínky na jeho život v komunistické straně, zejména ve vztahu k jeho práci na ÚV KSČ. Zaujaly mne jeho vzpomínky na jeho studia v Sovětském svazu, na popisování systému práce při "vedoucí úloze strany" a na situaci kolem 21.8.1968, Mnoho jeho tvrzení stojí za přemýšlení, jací lidé vstupují do politiky a k čemu jim to vlastně slouží - tedy těm lidem, aniž by se zamýšleli komu a čemu vlastně slouží a umožňují jim vládnout! Narodil jsem se v roce 1949 a mám s dějinami vlastní zkušenosti a vždy studuji literaturu k době, či událostem, které jsem prožil.
Paměti někdejšího vysokého představitele KSČ Zdeňka Mlynáře, které mně přinesly některé nové informace o souvislostech a osobnostech té doby. Názor na komunismus mám ale pořád stejný a nechápu, že ho někdo mohl desítky let prosazovat, byť z liberálnějších, reformních pozic. Autorovi slouží ke cti, že nakonec prozřel i to, že název knihy evidentně zvolil dost výstižně.
Knihu psal autor po deseti letech od událostí a ještě v emigraci ve Vídni. Některé informace tak mohou být i zkreslené, jiné jsou velmi zajímavé a lze je najít v jiných publikacích jen velmi těžko. Kniha je doplněna i několikaq dobovými fotografiemi Zdeňka Mlynáře, který v době pražského jara byl ve vedení strany a stýkal se s takovými lidmi, jako byli A. Dubček, O. Černík, A. Novotný a další osobnosti své doby. Byl také jedním z aktérů podpisu Moskevských protokolů.
Dnes v době dávno posttotalitní jasně bez okolků víme, že mráz nepřichází tak úplně z východu, nýbrž paradoxně ze západu. Tehdá to bylo období, kdy reformní komunisté věřili v restrukturalizaci; nikdo z nich nechtěl, aby se pokračovalo v monstrprocesech (viz. Horáková, Slánský aj.). Autor těchto řádků byl jedním z nich, jak vidno, byl dost naivní. Přesto si však udržel odstup, a zcela výstižně popsal zákulisní dění padesátých let. 75%.
Popis samotného dění dní které přecházely srpnu 1968 a následného dění poté byly velmi zajímavé a poučné. Doporučuji. Nicméně tyto pasáže začínají až v druhé třetině knížky, ta první část byla spíše k odrazení. Ale pokud se jí přesoukáte, tak zaručuju, že další část Vás bude bavit.
Souhlasím tu s někým, že kniha nebyla jednoduchá na zamyšlení. Pro mě to bylo hned několik bodů. V roce 1999 jsem se téměř rok pohyboval na Floridě v kruhu utečenců z bývalého Sovětského svazu. Jeden zkrachovalý důstojník mi na středečních setkáních říkával: "Ty očen charošij malčik...". Vždy jsem se tomu usmál, teď zřejmě nastal čas na správný mráz po zádech. Také jsem pochopil, že i s nynějším Ruskem se nevyjednává. Né z pohledu nepřátelství či nějakého pocitu zadostiučinění, ale z pohledu jedinečné možné formy pokračování spolupráce a to je vyjednávat formou nevyjednávaní. Měl jsem na důvod Sovětské vojenské intervence svůj názor a těší mě, že tento názor sdílel v knize i autor. Řekl bych jako nepolitik, že šlo o politické objasnění činu, čehož jsem já schopen nebyl a nikdy nebudu. V srpnu jsem v rádiu zaslechl zmínku o knize z úst nějakého politika, který konstatoval, že se některé věci opakují. Možná za pár let pochopíme nástup k moci(a touhu po moci) v měřítku Gustav Husák==Andrej Babiš. O 68´jsem měl nejasné závěry, ale kombinace "Mráz přichází z Kremlu" a týdeníku Respekt mi pomohla závěr jak mediálně, tak politicky objasnit. A završím to slovy autora předmluvy(Petra Pitharta): "Letošní osmičkový rok není důvodem k oslavám, ale zamyšlením nad věcmi, které se už staly."
Padesátileté výročí srpna 1968 jsem si připomněla s Mlynářem. Pamětníkovi sice nemůže člověk věřit všechno, ale vyprávění Zdeňka Mlynáře krásně ilustruje vše, co se odehrávalo v době pražského jara a chvíli po něm v politice. Člověk pochopí taky uvažování těch "reformních komunistů," a jak tomu mohli věřit. A k tomu se to krásně čte, doporučuji.
Je vždy zajímavé nakouknout pod pokličku a Mlynář patřil k těm, kteří upekli náš rok 68.
Co mne na knize zaujalo nejvíce, byl nástin charakterů jednotlivých komunistických kádrů a popis způsobu myšlení generace, která nadšeně budovala náš socialismus. A musím pochválit, že kniha nutí k zamyšlení, ať už s názory autora člověk souhlasí či ne. Snad jedinou výtku mám k tomu, že je věčná škoda, že kniha není alespoň třikrát delší, tak mne zaujala.
Velmi čtivá a fakticky bohatá publikace popisující dramatické události Pražského jara. Navíc z pohledu vysokého funkcionáře KSČ, který ovšem později své postoje jaksi přehodnotil.
Čtivá sonda do zákulisního dění tzv. Pražského jara. V pohledu do politické kuchyně, jehož jádro tvoří podrobný popis událostí roku 1968 a jeho srpnového vyvrcholení z pohledu vrcholného politika, se dá nalézt řada málo známých faktů, které ukazují složitost tehdejšího dění. Určitě bych vyzdvihl skvěle načrtnuté portréty jednotlivých aktérů. Autor je popisuje celkem věrně s jejich chybami i klady, bourá některé mýty (jako například ten o gen. Svobodovi jako reformátorovi), nicméně je třeba mít stále na paměti, že jde o memoárovou literaturu, a že pohled je tedy ovlivněn sympatiemi a preferencemi autora, přičemž k některým svým nepřátelům se staví až přehnaně kriticky. Osobně velmi oceňuji úvodní kapitoly, popisující vývoj myšlení v hlavách nové generace poválečných komunistů, kteří ujdou klikatou cestu od stalinského radikalismu, přes zdokonalování se v SSSR, až k reformismu. Rozhodně jedny z nejlépe psaných memoárů, a jeden ze základů pro studium roku 1968.
Kniha nic moc. Připadalo mi to jako dějepis pro 8. roční ZŠ. Nesrozumitelné plácání. Ale na druhou stranu je pravda, že to co jsem vyslechla od pamětníků a co se potají povídalo tak v se z té knihy dalo vyvodit. Především o zradě Bilaka, Indry, Kapka( později se stali vůdčími politiky), ale na druhou stranu je asi pravda, že Svoboda přispěl k uklidnění situace, která tady nastala. Každopádně je to kniha podávající svědectví o jedné době v Československé socialistické republice.
Kniha má příznačný název, jelikož mráz opravdu přicházel z Kremlu, jak Mlynář ve svých vzpomínkách dokazuje. Jeho popis proměny myšlení, mocenských změn, zákulisí politiky je otevřený a čtenářský vstřícný. Nezachází zbytečně do detailů a občasným odbočením (historkou, osobnostním profilem) doplňuje i podepírá svůj názor na tehdejší události. Velice sympatické je, že dokáže uznat své chyby. Oproti všeobecně zakořeněným výkladům dějin tzv. pražského jara, předkládá odlišný pohled zevnitř a hlavně poodhaluje i jiný obraz osobností a jejich motivaci (Dubček, Husák).
Štítky knihy
70. léta 20. století české dějiny totalitní režimy Pražské jaro 1968 historie a fakta
Autorovy další knížky
| 1990 |  Mráz přichází z Kremlu |
| 1995 |  Reformátoři nebývají šťastni |
| 1996 |  Proti srsti |
| 1992 | Socialistou na volné noze |
| 1991 | Krize v sovětských systémech od Stalina ke Gorbačovovi |
Upřímně, tak nějak nechápu tu adoraci na knihu od uživatele Chajda69. Knihu jsem dočetl, ale ten, kdo se rozhodne do tohohle zakousnout, tak se musí připravit na stovky stran textu, který je obhajobou nějakého reformního komunismu a toho proč podepsat Moskevský protokol. Víc než polovina textu popisuje vytváření všelijakých partajních dokumentů a realizaci Akčního programu KSČ. A ruku na srdce, komunisté byli mistři nudného slova a používání všelijakého marxistického výraziva.
Mlynář je vcelku sympatický, člověka zaujme popis jeho studijních let v Moskvě, ale to, co je na téhle knize přelomové je jeho popis našich aparátčíků a osob, které vedly naší republiku. Má čuch na lidi a umí je dobře posoudit, medajlonky jsou okořeněny i různými drby a zápisy ze soudních spisů. To, že si Novotný za pusinku koupil použité ložní prádlo po popraveném Clementisovi byla celkem silná káva.
Zajímavý je i popis atmosféry v Moskvě poté, kdy byli všichni odvezeni do Kremlu a přinuceni k podpisu/nepodpisu.
,, Zase to byla jednoduchá a jasná slova. Brežněv nám reformním komunistům, dával opravdu cenné školení: my, hlupáci, uvažujeme o nějakém modelu socialismu, který by se hodil pro Evropu včetně západní, ale on, realista, ví, že to už padesát let nemá žádný význam. Proč asi? No přece proto, že hranice socialismu neboli hranice SSSR jsou zatím na Labi. I americký prezident s tím souhlasí, takže snad na padesát let je to nezměnitelné. A co nějaký Berlingeur? Copak má tanky? Může snad změnit výsledky druhé světové války?"
Obrovská škoda je fakt, že nepodepsal jen a pouze František Kriegel, španělák a kovaný bolševik se prostě nenechal opít rohlíkem a zachoval si pevnou páteř. Neskočil na kecy o možném násilí a o tom coby kdyby. Tohle nám v národě chybí, tuhle odvahu neměli ani demokraté první republiky a ani komunisté šedesátých let.
Mlynář se nebojí říct pravdu sám o sobě, obzvlášť zpočátku svého komunistického působení, klidně se přizná, že schvaloval politické procesy, že sám psal udavačské dopisy. Tak si říkám, byli by takové upřímnosti a osobní kajícnosti schopni i naši, bývalí, komunisté? Byl by toho schopen Pithart, Jičínský, Rychetský nebo Petr Pavel?