• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 11 knih

Nové komentáře u knih Zdeněk Mlynář

Mráz přichází z Kremlu

„Upřímně, tak nějak nechápu tu adoraci na knihu od uživatele Chajda69. Knihu jsem dočetl, ale ten, kdo se rozhodne do tohohle zakousnout, tak se musí připravit na stovky stran textu, který je obhajobou nějakého reformního komunismu a toho proč podepsat Moskevský protokol. Víc než polovina textu popisuje vytváření všelijakých partajních dokumentů a realizaci Akčního programu KSČ. A ruku na srdce, komunisté byli mistři nudného slova a používání všelijakého marxistického výraziva. Mlynář je vcelku sympatický, člověka zaujme popis jeho studijních let v Moskvě, ale to, co je na téhle knize přelomové je jeho popis našich aparátčíků a osob, které vedly naší republiku. Má čuch na lidi a umí je dobře posoudit, medajlonky jsou okořeněny i různými drby a zápisy ze soudních spisů. To, že si Novotný za pusinku koupil použité ložní prádlo po popraveném Clementisovi byla celkem silná káva. Zajímavý je i popis atmosféry v Moskvě poté, kdy byli všichni odvezeni do Kremlu a přinuceni k podpisu/nepodpisu. ,, Zase to byla jednoduchá a jasná slova. Brežněv nám reformním komunistům, dával opravdu cenné školení: my, hlupáci, uvažujeme o nějakém modelu socialismu, který by se hodil pro Evropu včetně západní, ale on, realista, ví, že to už padesát let nemá žádný význam. Proč asi? No přece proto, že hranice socialismu neboli hranice SSSR jsou zatím na Labi. I americký prezident s tím souhlasí, takže snad na padesát let je to nezměnitelné. A co nějaký Berlingeur? Copak má tanky? Může snad změnit výsledky druhé světové války?" Obrovská škoda je fakt, že nepodepsal jen a pouze František Kriegel, španělák a kovaný bolševik se prostě nenechal opít rohlíkem a zachoval si pevnou páteř. Neskočil na kecy o možném násilí a o tom coby kdyby. Tohle nám v národě chybí, tuhle odvahu neměli ani demokraté první republiky a ani komunisté šedesátých let. Mlynář se nebojí říct pravdu sám o sobě, obzvlášť zpočátku svého komunistického působení, klidně se přizná, že schvaloval politické procesy, že sám psal udavačské dopisy. Tak si říkám, byli by takové upřímnosti a osobní kajícnosti schopni i naši, bývalí, komunisté? Byl by toho schopen Pithart, Jičínský, Rychetský nebo Petr Pavel?“... celý text
— Jochen77

---

Mráz přichází z Kremlu

„Stále se snažím pochopit dobu před rokem 1989, důvod, proč tolik lidí uvěřilo naivnímu ideálu (nebo spíše důsledně vystavěné lži, vydávané za ideál), proč bylo tolik lidí ochotno mlčky kývat, v lepším případě přihlížet a v horším se aktivně účastnit perzekuce svých sousedů a známých, proč je dodnes někdo schopný toto období nesvobody velebit. Na některé otázky odpovědi nacházím, byť nedokonalé. A Mráz přichází z Kremlu mi přinesl pohled přímého účastníka a hybatele pražského jara, stejně jako událostí, které ho ukončily. Upřímně - moje nadšení z knihy nezná mezí. Hned úvod mě - vulgárně řečeno - úplně dostal. Ostře (sebe)kritický pohled na ideologická východiska post-totalitního režimu, resp. komunistického způsobu vlády jako takového od někoho, kdo se v systému po čtvrt století pohyboval, je opravdu velmi zajímavý. Dokonce dává i poměrně přímé odpovědi na některé otázky, které si kladu, třeba: "Ideologie obsažená v této (pozn. Marxově, Engelsově a Leninově) literatuře dává člověku, který ve skutečnosti zná velmi málo nebo i nic, sebevědomí, že poznal a ovládl zákonitosti vývoje lidstva a světa. Vyžaduje za to jen jediné: aby se jí věřilo." Mlynář knihu pojal - a sám to předesílá - jako subjektivní pohled na události, jako na svého druhu zpověď, ve které nejen vysvětluje své kroky, ale také je obhajuje. Tenhle typ literatury mám rád, i když je škoda, že je to jen literatura a s autorem již nelze polemizovat a s některými jeho východisky ho konfrontovat. Přehled vývoje k pražskému jaru a role Mlynáře v něm byl zajímavý, kniha je moc dobře napsaná a text dobře plyne. Samotné události spějící k 21. srpnu 1968 byly pro mě napsané tak strhujícím způsobem, že jsem knihu odkládal jen když jsem si do ní chtěl udělat poznámku a pořád četl. Gradace jednání v Kremlu a podpisy moskevských protokolů byla jednou z nejnapínavějších epizod, které jsem za dlouhou dobu četl. Nejlepší (nebo nejhorší?) na tom je, že se nejednalo o fikci. Popis boje uvnitř sebe sama, zda se zachovat dle svého svědomí, nebo (dost naivně) uvěřit, že je zde cesta politického řešení, popis psychologických bojů a zákulisních dohod mezi jednotlivými protagonisty navzájem, já byl zkrátka nadšen. A to byl nejakčnější pasáží okamžik, kdy Svoboda křičel na Kriegela. Do některých částí knihy jsem si vepsal a několikrát podtrhl "alibismus", a to jsou pasáže, o kterých bych s autorem tak rád mluvil. Byl to alibismus? Nebyla to jen naivita, kterou jsem ale schopen posoudit zpětně, když vím, jak vše dopadlo? Asi největší rozpor shledávám v pasáži Mlynářova vnitřního boje, zda podepsat či nepodepsat moskevský protokol. Sám uvádí: "Musím si být vědom toho, že tím (pozn. nepodepsáním) řeším věc pro sebe a své svědomí, nikoli pro politickou perspektivu. (...) Navíc: stavím je všechny do takového světla, jako by podepsání bylo věcí osobní cti a svědomí, které zradili ti, co podepsali, a nikoli povinností najít politické východisko ze situace, za niž my všichni máme odpovědnost." Tomuto pohledu na věc, přiznám se, nerozumím. Jestliže celou dobu před 21. srpnem 1968 dělal Mlynář v politice vše, co považoval za správné, jestliže s demokratizačními snahami souhlasil a podporoval je, jestliže posty ve straně zastávali lidé, které podporoval... nemůže být přece nepodepsání moskevského protokolu, který právě toto vše neguje, otázkou osobního svědomí, ale svědomí politického a politické koherence. Není v tomto případě právě politickým východiskem nepodepsat, a tím stát za svou předchozí několikaletou prací? Jakékoli jiné "politické východisko" se totiž nutně rovnalo rezignaci na vše, co prosazoval. Mám pocit, že se v tomto případě otázka osobního svědomí a hledání politického východiska spojila v jedno a nelze oddělit, jak to Mlynář činí. Druhou z pasáží, ke které jsem si zhusta dělal poznámky, je důkladné rozvažování nad tím, zda by byla tehdejší politická reprezentace ochotna nést důsledky toho, že by se Moskvě postavila, byť by se počítali mrtví lidé. Mlynář píše: "Pro národ sám by to bylo historicky a mravně důležité vítězství, poněvadž by (...) stál zase jednou i fakt hrdinného odporu proti přesile agresora a to by národu narovnalo páteř. (...) Bylo však těžké převzít odpovědnost za postup, který mohl vést ke krvavému masakru." Na jiném místě pak dodává: "Pochopil jsem Háchu." Není právě tohle rozhodnutí s velkým R, které dělí politiky na ty obyčejné a na lídry? Není na jedné straně Chamberlaine, který při volbě mezi ostudou a válkou přivezl "mír", ale dostal ostudu i válku, a Chuchillem, který prostě natvrdo řekl, že nabízí pověstný pot, krev a slzy? Není na jedné straně právě rovná páteř, byť vykoupena krví, a na druhé straně ostuda a páteř zlomená, kterou bude čím dál těžší narovnat? Velmi jsem oceňoval také portréty a charakteristiky jednotlivých osob ve vedení strany, ze kterých bylo zřejmé, že zvací dopis byl podepsán opravdovou "elitou" (byť v době, kdy Mlynář knihu psal, se ještě nevědělo, kdo dopis podepsal). Na závěr, Mlynář velmi trefně shrnul podstatu vládnoucího komunistického režimu (a moc se neliší například od Tonyho Judta): "V jejich (pozn. stalinistů) ideologickém systémů nejde o jednotlivé živé dělníky, ale o dělnickou třídu jako abstraktní subjekt historického pokroku. Konkrétní, živí dělníci mohou být a jsou v praxi často neuvědomělí, nechápou správně své historické zájmy, vidí často jen své zájmy krátkodobé, každodenní, jak je tomu naučila kapitalistická společnost." Odkud lze tedy dovodit, co je zájmem dělnické třídy? ptá se Mlynář. No přece ve své vlastní ideologii a ve své vlastní straně, která zájmy dělnické třídy vyjadřuje, neboť dělnická třída je abstrakce a není toho jako taková schopna. Definice kruhem, značně absurdní, ale přesto přes 40 let vzývaná. Knihu k přečtení jednoznačně doporučuji, je skvělá, pro zájemce o nedávné dějiny je povinností.“... celý text
— Chajda69

---

Mráz přichází z Kremlu

„Sebereflexe z pohledu přímého účastníka - vysokého funkcionáře ze srpna 1968. Knihu doporučuji číst s určitou rezervou a čtenářským odstupem, neboť vnímání událostí ze srpna 1968, potažmo rozhodování ostatních přímých vysokých funiconářů by jistotně bylo posuzováno ostatními funkcionáři rozdílně než jak je s optikou času popisováno autorem. Stejné platí i v případě autorova hodnocení charakterových vlastností a úmyslů ostatních funkcionářů. Knihu hodnotím velmi pozitivně, a to zejména i ve vztahu popisu konkrétních situací, obsahu rozhovorů, kniha neobsahuje nicneříkající floskule.“... celý text
— Etela

---

---

Mráz přichází z Kremlu

„Extrémně zajímavá a brilantně napsaná kniha. V první části, kde autor podrobně představuje své reformně komunistické představy, poté, co už sám v polovině 50. let prodělal roztržku s KSČ a byl odstaven do ČSAV, jsem měl dojem, že byl naivní, nakolik věřil v možnosti svého upřímně míněného pozitivního uplatnění v rámci této strany. Ale to se dnes snadno řekne a autor to více méně na konci knihy sám uznává. Tato naivita ve vztahu ke KSČ bylo jediné, co se mi na knize nelíbilo. Těžištěm knihy je popis vývoje pražského jara z pohledu tajemníka ÚV KSČ, zasvěceného z titulu své funkce do všech zásadních událostí ve straně v roce 1968. Je to fascinující upřímná zpověď hyperinteligentního věřícího komunisty, který to myslel dobře a po 21. srpnu definitivně pochopil, že to dobře dopadnout nemohlo. Velmi silný příběh. Samotný popis událostí 21. srpna a následujících dní patří k vůbec nejnapínavějším textům, co jsem kdy četl. Místy jsem se i zasmál, nakolik to bylo absurdní...“... celý text
— jozik_v_tumane

---

Mráz přichází z Kremlu

„Kniha je často citovaná v různých knihách o okupaci 1968, či komunismu obecně, asi není moc zdrojů, kde by člověk byl takhle blízko jednání a zároveň udělal, alepoň jakousi sebereflexi, možná, to ukazuje, že i takto vysoko v ksč se mohl člověk dostat z naivity a ne vyloženě prospěchářsky, nebo alespoň prozřít. Místy se četla kniha těžko, ale zase mi to malinko ucelilo infortmace a zločinosti minulého režimu a některé věci usadilo lépe do souvislostí.“... celý text
— engelmar