Chajda69
komentáře u knih
Americká elegie
James David Vance
Ve snaze poznat potenciálního viceprezidenta US jsem knihu rozečetl, při jejím dočtení už nebyl potenciální.
Výchozí prostředí JD Vance bylo... nepříliš optimistické. Eufemisticky řečeno. V dětství si prošel značně nepříjemným a zdálo by se, že pro příští úspěšný život diskvalifikujícím prostředím, kde jediným světlým bodem byli prarodiče. A ani tento světlý bod nebyl tak úplně světlý.
Klobouk dolů před tím, co Vance zatím dokázal. V tuto chvíli se jeví jako korunní princ republikánské strany a jsem opravdu velmi zvědavý na jeho další životní dráhum kterou budu sledovat. Kniha byla ne až tak zajímavě napsanou biografií. Jako nejhodnotnější se mi jevila poslední část knihy, kde vcelku s odstupem, přesto s viděním insidera, nahlížel problémy americké dělnické třídy zejména v Rust Beltu a naznačoval způsoby jejich řešení, stejně jako to, co řešením určitě není a být nemůže. Našinci to tak nějak nedá, nehledat paralely s obtížně sociálně integrovatelnými skupinami obyvatel, protože ty paralely, a poměrně velké, tam jsou. Teď ještě takového JD Vance i u nás, protože zvedne-li téma kdokoli jiný, než osoba pocházející z tohoto prostředí, bude přinejlepším označen za nechápavého ignoranta, ale mnohem spíše za rasistu.
Vodný hrob
Robert Galbraith (p)
Neklidná krev byla skvělá, Černočerné srdce pro mě o něco slabší, ale The Running Grave (čtený v únoru 2024 v originále) je pro mě suverénní vrchol téhle série. Superaktuální téma zpracované tak, jak to umí asi jen Rowlingová. Příběhová linka Robin byla samozřejmě zajímavější a napínavější. Popis praktik, kterými sekty vymývají mozky tak hrůzně přesně odpovídal tomu, co v podcastové sérii o sektách zpracovaly třeba Seznam zprávy, že nemám pochyb o tom, že musela autorka čerpat z osobních zkušeností svých nebo někoho blízkého, popř. musela strávit studiem sekt opravdu hodně času.
Finále je tak perfektně vypointované, že svíravý pocit přicházející katastrofy, který jsem měl po celou dobu čtení Robininy linky dostal zasloužený, logický a smysluplný závěr. Úplný závěr je pak už víceméně klasický cliffhanger na další díl, který doufám, že přijde záhy, stejně jako doufám, že Rowlingová nehodlá se sérií jen tak končit. Já totiž tu ženskou a její psaní miluju a tuhle knihu můžu jen doporučit.
Kterak jsme vstupovali
Karel Barták
Skvělá kniha, která odhaluje zákulisí jednání o vstupu České republiky do Evropské unie. Asi poslední zásadní událost, která se nám jako národu/státu podařila, od té doby se plácáme od ničeho k ničemu bez jakékoli vize.
Hlavně Telička odvedl neskutečné penzum práce a jeho přehled v jednotlivých agendách musel být nepředstavitelný. Témata, která se v době před vstupem řešila a jak probíhalo dojednávání kompromisů, je zajímavou sondou do fungování mezinárodní organizace, která tak trochu chce a tak trochu nechce, aby její složitě poskládaný chod "narušil" někdo nový.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, protože nepředpokládám, že bych ve svém života někdy znovu zažil tak podstatný krok kupředu, jako ve svých dvanácti letech, kdy bylo založeno na budování mé evropanské identity. Čtení této knihy bych také doporučil kombinovat s Judtovou Velkou iluzí.
Ohňostroj marnosti
Tom Wolfe
Tohle byla literární paráda. Ne vše vyslovil Wolfe explicitně, spousta byla skrytá mezi řádky, a to bylo to, co se mi na Ohňostroji marnosti líbilo nejvíc.
Popis toho, jak se v USA v období, kdy rasismus přestával být normou a naopak začínal být společensky nepřijatelný, mohla jedna událost pojmout z mnoha směrů a mohlo jí být přisouzeno mnoho významů, přičemž každý si přidal to své a chtěl z ní to své získat. Chcete prodat příběh médiím? Není problém, ale hlavně buďte první, abyste měli exkluzivitu na jeho interpretaci. Chcete si na události postavit kariéru? Není problém, stačí jí správně podat před soudem. Chcete sám sebe přesvědčit, že jste neudělal nic špatného? Chvíli to možná vydrží, ale... Jakkoli mi byl Sherman McCoy od počátku nesympatický a nepřál jsem mu za nehet dobrého, to, jak nakonec přistoupil k soudnímu procesu, ho v mých očích přece jen trochu zvedlo, stejně jako to, že to byl zcela jistě milující otec. A že si to, co se mu stalo, zasloužil? To zcela nepochybně. Jen je otázkou - a ta je stále aktuální - zda presumpce neviny není jen právní konstrukt, který v mediálně sledovaných případech nefunguje a fungovat nemůže. Obzvlášť v době sociálních sítí. McCoy vlastně mohl být rád, že Wolfe nechal jeho autem chlapce srazit v osmdesátých letech a ne v současnosti, protože peklo, kterým by procházel, by bylo ještě mnohem větší.
Podnik s nejistým koncem: Knižní rozhovor s Petrem Pithartem
Petr Pithart
Pro Petra Pitharta mám slabost - byl jedním z mých profesorů na právnické fakultě a na jeho přednášky byla radost chodit. Dal mi dokonce jedničku ze zkoušky z politologie, a je to jedna z těch, kterých si za celé studium vážím nejvíc.
Četl jsem Pithartův Osmašedesátý, což byla zevrubná a čtivá analýza toho, co vedlo nejen k srpnové okupaci, ale co latentně také povede k rozdělení Československa po revoluci. V tomto rozhovoru Pithart nijak neuhýbá, je si vědom své odpovědnosti za mnohé a nezříká se jí, v zásadě se snaží jen vysvětlit, proč v konkrétních životních situacích postupoval tak, jak postupoval. Nejde o apologetický rozhovor, ale spíš analytický, Pithart se i ve svém věku snaží poučit z chyb, které udělal, a za tento přístup mi nezbývá než před ním smeknout.
Ne úplně podrobně se věnuje velmi bolestivému tématu třetí české prezidentské volby, kterou popisoval Erik Tabery v knize Hledá se prezident, kdy odmítl před poslaneckým klubem komunistické strany prohlásit, že ne úplně vše, co se před rokem 1989 stalo, bylo špatné. Vnitřně věděl, že ne naprosto vše bylo špatně, ale odmítl tomuto tlaku ustoupit. Po něm přišel do klubu Václav Klaus. Jak to dopadlo a kam to směřovalo už bohužel víme. Mrzí mě to. Pithart by byl skvělý prezident.
Sucho
Jane Harper
Vylidňující se venkov, kde všudypřítomné sucho tempo vylidňování ještě zrychluje, a kde to, že si sousedi vidí navzájem do talířů dokáže vyhnat napětí na pokraj městské občanské války. Hezky vystihnutá atmosféra, ale já prostě nemám rád, když se do příběhů tahají děti, a už vůbec ne, když se tam tahají jako oběti. Kniha má spád, nevyslovená tajemství pálí jako australské slunce, ale ten závěr... co do dopadení pachatele ještě dobrá, ale úplné finále bylo tak těžko uvěřitelné, že mi to dost zkazilo dojem z celé knihy.
Mega hustej nářez
František Kotleta (p)
Závěr příběhu upírů, kteří jsou ještě nesmrtelnější než byli předtím, ale docela dobře to funguje a plní svůj účel. Kotletovy knihy mě baví, jsou to oddechovky, které úplně nenamáhají mozek, a když, tak vlastně jen při počítání, jestli sedí počet končetin oddělených od těla.
Fakt hustej nářez
František Kotleta (p)
V zásadě bych musel opakovat komentář k prvnímu dílu trilogie - zabaví, pobaví a splní tak svůj účel, a po měsíci už jen tušíte, že to bylo něco o upírech. A Dracula to nebyl.
Hustej nářez
František Kotleta (p)
Kotleta ve své tradiční formě - krev, spousty krve, spousty končetin oddělených od těla a dost naturalistické popisy bojů. Na pár večerů na zabavení super, a žádný velký přesah od braku vlastně člověk ani moc nečeká. Trocha hraní si s konspiracemi a černý humor tuhle řezničinu docela hezky doplňují.
Bez těla
Martin Goffa
Druhý díl série s Mikem Syrovým mě bavil ještě víc než první. Miko dostal mnohem víc prostoru, je zpátky u policie a může tak využívat "výhody", které mu tohle služební zařazení přináší, a dostane parťáka, který vypadá jako trefa do černého. Nenásilně tak Goffa zprostředkovává začátky u policie všem, kdo s policejní strukturou nikdy neměli co do činění, a funguje to skvěle. Příběh je hezky gradovaný a vypointovaný. Plnému hodnocení stále brání to, že zkušený policista i ve druhém díle úplně ignoruje roli státního zástupce v trestním řízení.
Muž s unavenýma očima
Martin Goffa
Na české detektivky mě po delší době namlsal Štěpán Kopřiva a hledal jsem někoho, kdo píše podobně. Schroupal jsem čtyři knihy Michaely Klevisové, ale to není to, co jsem hledal. Ale Goffa je ta správná trefa. Je zkrátka vidět, že se jedná o člověka z praxe, který ví, jaká jsou pozitiva a jak moc negativ má policejní práce. Jistým vhledem do ní disponuji a tak jsem se dost často musel pousmát, když Goffa líčí poměry panující v policii a leckomu připadají neuvěřitelné, jenže jsou naprosto pravdivě popsané.
Jednu hvězdičku ubírám jen za to, že jsem neměl šanci pachatele odhalit dříve, než to udělal sám autor, za to, že Miko, který mi byl od začátku dost sympatický, byl v příběhu dost zastíněný Valim, a za to, že autor úplně opomenul roli státního zástupce v trestním řízení.
Zatím dobrý: Mašínovi a největší příběh studené války
Jan Novák
Po přečtení Kunderovy biografie, která mě bavila a líbil se mi styl Novákova psaní, jsem si říkal, že zkusím jeho další knihu. Když jsem pak zjistil, že románově zpracoval příběh bratrů Mašínů, což je příběh, který vzbuzuje kontroverze nejen napříč společností, ale i napříč mou rodinou, nebylo na co čekat. Román jsem poslouchal načtený z Českého rozhlasu, zpracování bylo skvělé a mohu ho doporučit.
Tušil jsem, že by příběh skupiny okolo Mašínů nebyl kompletní bez dodání kontextu spočívajícím v příběhu jejich otce. Je mu věnován velkorysý prostor, a to naprosto po zásluze. A víte, já se ani nedivím, že takto silná osobnost vychovala své syny tak, že byli ochotni bojovat a zemřít za svou věc. Ono totiž tou "jejich věcí" nebyl jejich prospěch, ale touha po svobodě.
Cesta, kterou museli absolvovat, aby svého dílčího cíle dosáhli, byla neuvěřitelná, a stejně neuvěřitelné bylo štěstí, jako při ní měli. Až neskutečně a až moc románově působí například popis schovávání v lese, při kterém stál policejní pes Josefu Mašínovi na zádech, popis přestřelky v nádražní hale v Uckru nebo to, jak sovětský voják neviděl (nebo nechtěl vidět) Josefa Mašína visícího na vagonu S-bahnu na dohled od západního Berlína.
Diskutabilní a "kontroverzní" jsou tak vlastně spíš jen prostředky, které skupina použila pro dosažení svého dílčího cíle. V jejich představách se jednoznačně jednalo o cíl pouze dílčí, tím hlavním cílem bylo osvobodit Československo od komunistické nadvlády a vytrhnout ho ze sovětského područí. A byla - eufemisticky řečeno - neostýchavost při použití střelných a chladných zbraní neodpovídajícím prostředkem? V době, kdy byla za naprosto zjevně smyšlené zločiny odsouzena a popravena Milada Horáková, Záviš Kalandra a další naprosto nevinní lidé? V době, kdy se ještě houpala oprátka, na které byl oběšen Rudolf Slánský a bylo zřejmé, že se komunisté neštítí vůbec ničeho a jsou ochotni střílet i do vlastních řad? V době, kdy strávil Ctirad Mašín v uranovém lágru rok a půl a on, stejně jako Josef, si prošli mučením StB? Upřímně si myslím, že nebyly.
Kundera: Český život a doba
Jan Novák
Pamatuji si rozbouřené emoce, které provázely vydání této bichle, a hlavně smršť, která se snesla na Novákovu hlavu za to, že napsal biografii někoho, kým vlastně pohrdá. Možná nejsem tam empatický nebo nedokážu až tak číst mezi řádky, ale z mého pohledu je to kritika neoprávněná.
Je pravda, že Novák občasnými kousavými poznámkami v textu naznačuje, že Kunderovo - objektivně - oportunistické jednání mu nebylo vždy po chuti, ale že by z knihy čišelo pohrdání nebo despekt k jejímu subjektu, takový pocit jsem za celou dobu čtení neměl. Kritičtější (nebo objektivnější) postoj jsem naopak oceňoval, kdy například oproti Žantovského biografii Havla bylo vidět, že Novák ke Kunderovi takto blízký vztah neměl (on k němu totiž osobní vztah neměl žádný) a pro životopisecké účely to z mého pohledu bylo výhodou.
Kunderova biografie mě bavila, čtení rychle utíkalo a i když je to pořádný kus textu o vcelku slušné váze, tahal jsem jí s sebou, jak to jen šlo. Stejně jako jsem u Reinerova Básníka oceňoval, že kniha nebyla jen o Blatném, i zde jsem ocenil, že jsem se dozvěděl o životních osudech Jana Zahradníčka, Iva Pondělíčka a dalších osobností, o kterých jsem toho do té doby příliš nevěděl. I přes značný rozsah biografie pokryl Novák pouze část Kunderova života v Československu, a to z pochopitelných důvodů , Kunderova tendence zametat jakékoli stopy po svém životě znamená pro jeho životopisce nutnost pídit se po drobcích informací od osob, které mu byly blízké, a to by bylo ve Francii pravděpodobně o poznání složitější.
Kniha mě každopádně podrobně a se zajímavými odbočkami provedla Kunderovým dětstvím, dospíváním a částí dospělého života, poukázala na jeho (pozitivní i negativní) charakterové rysy a jeho - pod tíhou událostí se měnící - světonázor. S čistým svědomím můžu knihu doporučit k přečtení nejen těm, koho zajímá Kundera, ale všem, koho zajímá poválečné období v Československu a všem, kdo se snaží tu dobu pochopit. Já se o to snažím už dlouho, ale pořád se mi to nedaří.
Ženy z Bohnic
Edna Nová
Pracovně jsem jednu dobu docházel mimo jiné také na ženské oddělení nejmenované psychiatrické léčebny, takže jsem si dost dobře dokázal představit vše, co bylo v knize popsané. Jedná se o útlou a malou knížečku, kterou jsem přečetl u večeře, a rozhodně mi po jejím přečtení nebylo do smíchu. Popisovaný typus některých žen, se kterými se můžete zcela běžně v životě setkat, a důsledky, kam může chování jejich nebo jejich okolí vést jsou děsivé a tím, že jsem některé viděl na vlastní oči a mluvil s nimi, ke mě kniha promlouvala o to spíš.
Autorce držím palce. Ve všem.
Michelup a motocykl
Karel Poláček
Po Mužích v offsidu jsem si řekl, že bych měl Poláčkovi a jeho dílu věnovat mnohem víc pozornosti. Přece jen to byl kolega mého oblíbence Čapka.
Po Vše pro firmu, což byla rozsahem spíš novela, která ale měla spád, situační vtip i překvapivé rozuzlení, byly problémy páně Michelupa s jeho povahou a motocyklem značně zdlouhavější a knihou jsem se prokousával docela dlouho. Rozumím tomu, že tak výhodné koupi nemohl odolat, a že nechtěl, aby jeho investice ztrácela na hodnotě, na druhou stranu nastěhovat si motocykl do chodby bytu a tam ho mít několik měsíců... zpočátku vtipné situace se dost opakovaly, stejně jaké bazírování na vyjížďkách, a tak mě postupně mnohem víc bavily hlášky Michelupových dětí než trampoty s motocyklem.
V souhrnu slabší než Muži v offsidu a rozplizlejší než koncentrované Vše pro firmu, což bylo ke škodě. Přesto ale úžasně vyprávěný příběh, kdy již jen ze čtení samého jsem měl požitek.
Cikáni
Karel Hynek Mácha
Na Máj nedám dopustit, ale Cikáni mě tolik nezaujali. Asi hlavně kvůli překombinovanosti děje, který se odehrával na tak malém prostoru (jak geograficky, tak co do poštu stran) a ubíral na uvěřitelnosti. A třeba lyrické prvky týkající se krás přírody se mi mnohem víc líbily ve Stínu kapradiny.
Černá smečka
František Kotleta (p)
Trochu slabší kotletovka, která sice měla to, co od knihy tohoto autora očekáváte, ale hrdina z Istanbulu je prostě hrdina z Istanbulu a já už se asi nikdy nezbavím toho, že budu Kyšovy knihy s těmi o plukovníkovi Michálkovi srovnávat. Černá smečka mi přišla zhruba na úrovni prvního dílu Perunovy krve, kde byl druhý díl mnohem lepší, takže ani Černá luna mě nakonec nemine.
Hoří už Paříž?
Dominique Lapierre
Po knize O půlnoci přijde svoboda jsem znovu vložil víru do díla Collinse a Lapierra a opět jsem nebyl zklamán. Naopak - byl jsem nadšen. Poslední dny před osvobozením Paříže jsou zpracované opravdu perfektně, ani bych neřekl, že jsem četl literaturu faktu. O mnoha postavách a událostech jsem si v průběhu čtení zjišťoval další a další věci a to je tím, co od dokumentárních knih očekávám - probuzení zájmu a jakési "nakopnutí" a motivování čtenáře k tomu, aby se o zpracované téma zabýval více.
Tichou vzpomínku na ty, kteří padli těsně před svým cílem a těsně před tím, než se setkali se svými rodinami. Být zabit na předměstí Paříže nebo v jejích ulicích... smutné (a tím nechci nijak znevažovat jakékoli jiné oběti války, ale přesto, když už máte cíl na dosah ruky, je to o to bolestivější).
Škvár
Charles Bukowski
Krize středního věku v detektivní próze, jejíž protagonista je cynik, vtipný cynik, ale v nijak zvlášť zajímavém příběhu. Hodnotím jako průměr.
Světová válka Z
Max Brooks
Zombie tematika je moje guilty pleasure, takže bylo jen otázkou času, kdy se k World War Z dostanu. Neměla zhola nic společného s filmem, který tedy také nebyl špatný, ale kniha... ta byla mnohem lepší.
Vyprávění o tom, jak postupovala válka se zombie, jak se z útěku a těžké defenzivy stávaly nesmělé pokusy o návrat lidí do původních sídel až po to, jak probíhalo "dočišťování" všeho území a na jaké problémy se naráželo, bylo super.