Kundera: Český život a doba

13.08.2024

Pamatuji si rozbouřené emoce, které provázely vydání této bichle, a hlavně smršť, která se snesla na Novákovu hlavu za to, že napsal biografii někoho, kým vlastně pohrdá. Možná nejsem tam empatický nebo nedokážu až tak číst mezi řádky, ale z mého pohledu je to kritika neoprávněná.

Je pravda, že Novák občasnými kousavými poznámkami v textu naznačuje, že Kunderovo - objektivně - oportunistické jednání mu nebylo vždy po chuti, ale že by z knihy čišelo pohrdání nebo despekt k jejímu subjektu, takový pocit jsem za celou dobu čtení neměl. Kritičtější (nebo objektivnější) postoj jsem naopak oceňoval, kdy například oproti Žantovského biografii Havla bylo vidět, že Novák ke Kunderovi takto blízký vztah neměl (on k němu totiž osobní vztah neměl žádný) a pro životopisecké účely to z mého pohledu bylo výhodou.

Kunderova biografie mě bavila, čtení rychle utíkalo a i když je to pořádný kus textu o vcelku slušné váze, tahal jsem jí s sebou, jak to jen šlo. Stejně jako jsem u Reinerova Básníka oceňoval, že kniha nebyla jen o Blatném, i zde jsem ocenil, že jsem se dozvěděl o životních osudech Jana Zahradníčka, Iva Pondělíčka a dalších osobností, o kterých jsem toho do té doby příliš nevěděl. I přes značný rozsah biografie pokryl Novák pouze část Kunderova života v Československu, a to z pochopitelných důvodů , Kunderova tendence zametat jakékoli stopy po svém životě znamená pro jeho životopisce nutnost pídit se po drobcích informací od osob, které mu byly blízké, a to by bylo ve Francii pravděpodobně o poznání složitější.

Kniha mě každopádně podrobně a se zajímavými odbočkami provedla Kunderovým dětstvím, dospíváním a částí dospělého života, poukázala na jeho (pozitivní i negativní) charakterové rysy a jeho - pod tíhou událostí se měnící - světonázor. S čistým svědomím můžu knihu doporučit k přečtení nejen těm, koho zajímá Kundera, ale všem, koho zajímá poválečné období v Československu a všem, kdo se snaží tu dobu pochopit. Já se o to snažím už dlouho, ale pořád se mi to nedaří.

14.02.2024

Na Kunderův životopis se dlouho čekalo, a pro Jana Nováka, který se nakonec tohoto nelehkého úkolu ujal, to bylo mnoho let práce a rozhovorů s lidmi, kteří Kunderu znali. Dlouho mi trvalo, než jsem se k přečtení této obsáhlé knihy odhodlala, ale stálo to za to. Novákovi se podařilo napsat nejen zajímavou biografii, ale také velmi otevřeně a kriticky popsat českou společnost od komunistického převratu v roce 1948 až po léta normalizace. Takových odvážně a kriticky napsaných biografií je v české literatuře málo, a já jsem si např. moc početla nejen o Kunderovi, ale také mě zaujaly výborně zpracované kapitoly věnované Nezvalovi, Zahradníčkovi nebo známému psychiatrovi Ivo Pondělíčkovi. Ten byl nejen dlouholetým Kunderovým přítelem, ale také kumpánem při jejich milostných dobrodružstvích.
Kundera byl v mnoha směrech velmi kontroverzní nejen jako autor, ale také jako člověk. Nikdo mu ale nemůže upřít, že se zapsal nejen do české a francouzské literatury tak výrazně, jako málokdo. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků a řada jeho knih byla také zfilmována. Pokud máte tedy dost odvahy a času, začtěte se do tohoto mimořádného životopisu, a pokud vydržíte do konce, určitě nebudete litovat.

13.01.2024

Neskutečně náročné čtení (hlavně pasáže s Kunderovou budovatelskou poezií jsou strašný ****) a trvalo mi to hodně dlouho, než jsem se tímto "špalkem" prokousala, ale stálo to za to! Tato knížka obohacuje!!!
I když je autor obviňován z dojmologie, jsem přesvědčená, že ten obraz, který vytváří, by si nikdo z prstu nevycucal. Skláním se před autorovou mravenčí prací.
Krásné jsou i medailony dalších spisovatelů, zejména Jana Zahradníčka. Kdyby nic, tak alespoň tohle si přečtěte :-)

27.08.2023

Čtivé, zajímavé a plné informací, ovšem nikoli pochvalné či adorující. Autor hutného díla nijak nezastírá, že velikého a světově proslulého romanopisce nemusí. Ač je Novákova kniha plná dotazů, ty jsou určeny jen a pouze nám čtenářům, on už má jasno.
Takže čtu knihu jako doklad o tehdejší době. Kované stalinisty jsem znala (Taufer, Štoll, Skála), obdivuhodný postoj J. Seiferta také, Kohoutova komunistická minulost mi rovněž byla známá, stejně jako jeho poinvazní čelem vzad, ale třeba Kunderovo vyloučení ze strany a nikoli ze zaměstnání mě překvapilo, podobně jako jeho mladické komunistické veršování. Neznala jsem ani jeho rodiče, natož třeba fakt, že jeho druhá manželka, paní Věra, byla pracovnicí RaJ a napodruhé i laureátkou Wolkerova Prostějova.
A tak bych mohla pokračovat; když si odmyslím hlavního protagonistu - já chápu, že to je poněkud zvláštní, ale proč ne? - dostávám zajímavý obraz doby. Překvapila mě Havlova angažovanost, respektive její logika a důslednost, ovšem hned mě napadlo, jak by adorovaný první polistopadový prezident dopadl, kdyby knihu nazvanou Havel sestavil a sepsal například Karel Sýs . . .
Mým soukromým morálním majákem té doby je Jan Zábrana, zmiňovaný i v této knize; jeho Deníky pro mne představují výsostně subjektivní, ale o to reálnější obraz tehdejší deformované společnosti. Jenže Seifertů, Zábranů, případně Zahradníčků je mezi námi jako šafránu mimo jiné i proto, že tihle úžasní spisovatelé vlastně popírají onen základní pilíř (nejen) lidské existence: pud sebezáchovy. O to větší obdiv zasluhují.
Ze srovnání s nimi Milan Kundera vychází jako záviděníhodný klikař: nebyl dělnický kádr, ale přesto ho rodinný původ nedeklasoval, naopak. Jako jedináček v dobře situované rodině nikdy nestrádal, byl inteligentní, nadaný a ctižádostivý, takže své vzdělání a talent dokázal dokonale zúročit. Neprovokoval, nebyl zbrklý a své jednání vždy důkladně promýšlel. Nesvazoval ho soucit s méně šťastnými ani vděčnost těm, kteří mu již tak příjemný život umožňovali. Navíc byl pohledný, zřejmě sympatický mladý muž, takže o dámskou společnost nikdy neměl nouzi, tím spíš, že vlastnil v Praze staromládenecké bydlení. V každé době předurčen k úspěchu a pohodlnému životu, řekla bych já.
Ale mě přesto z téhle tlusté bichle nejvíc oslovil následující odstavec:

Ironicky z pódia promluvil i ostravský prozaik Svatopluk Pekárek. Začal citátem: "Cenzura, zrovna tak jako otroctví, nikdy nemůže být zákonná, i kdyby tisíckrát existovala jako zákon" a dodal, že neví, jak tento citát hodnotit ve světle "čerstvých kritérií, zda jde o pouhý pravicový oportunismus, liberalismus či otevřenou ideologickou diverzi. Ale obávám se, že kdyby tato slova pronesl kdokoli na plénu ústředního výboru, byl by nejspíš vyloučen . . . Naštěstí je autor těchto myšlenek dávno mrtev. Jmenoval se Karel Marx."

19.08.2023

Byla to nálož, kterou jsem četl skoro měsíc. Muselo to dát práce, sehnat všechny tyhle informace, obvolávat plno jeho známých, posílat dopisy všude možně...V tomhle prostě super, ale taky je tady spousta bílých míst, kde si autor řekl "a podle mě se stalo tohle" - šoupne to tam a jestli to je pravda nebo ne, vlastně nikdo neví. Tohle mi vadilo hodně. No a ty doslovné rozbory všech jeho děl (do emigrace) se všemi spoilery jsem asi taky úplně nepotřeboval. Navíc se to prostě nečetlo samo". Nicméně díky za nové slovo v mém slovníku. Kunktátor.

03.08.2023

Knize se nedá upřít spousta posbíraných faktů, rozhovorů a náhledů třetích osob, tedy Kunderových přátel a známých. Líbily se mi rozbory povídek a románů a spekulování o základech jednotlivých charakterů z reálného Kunderova okolí - který z hrdinů byl Kundera, kdo byly jednotlivé ženské postavy ..
Nicméně, celkové vyznění biografie mi přišlo takové, jakoby Milana Kunderu popisoval někdo, kdo ho nemá příliš rád - závidí mu, nepřejeme mu úspěch případně má velmi nízké mínění o jeho morálních zásadách a životních hodnotách. Byla to nová zkušenost - když už někdo píše něčí životopis, většinou má dotyčnou osobu ve velké úctě, tak jsem byl alespoň doteď zvyklý. V tomto životopise jsem si musel pana Kunderu spíše sám obhajovat a ospravedlňovat :-)
Biografie i v této podobě jen potvrzuje skutečnost, že Milan Kundera byl extrémně komplikovaná a nejednoznačná osobnost. Jednoduchá kategorizace nemůže fungovat.

16.02.2023

(Komentář III)
Když si přečte knihu někdo, kdo toho o Kunderovi moc neví, vyjde mu z něj, že to byl váhavec („Vahab“, „kunktátor“), prospěchář, lhář, mystifikátor, nevěrník, děvkař, kariérista, stalinista a komunista, který se tohoto přesvědčení možná nikdy nezbavil, že byl na peníze a druhé včetně své ženy jen využíval a podváděl atd. Opravdu by s ním manželka Věra vydržela šedesát nebo kolik let? A odešla s ním do Francie? Kdyby byl Kundera tak strašný padouch, jak se ho Novák místy snaží vylíčit, nestal by se spíše hvězdou normalizační literatury? Neudělal by podobnou sebekritiku jako Hrabal či Šotola?
U Novákovy knihy jsem zažíval řadu střídajících se rozporuplných pocitů jako u málokteré jiné knihy: Úžas. Napětí. Hltání. Radost z informací a řady objevů a odhalení. Netrpělivost, únavu a nudu. Naštvanost. Nevěřícný úsměv až smích na řadě míst (jak díky komickým či absurdním situacím, které Novák občas líčí, tak někdy i nad tím, jak to líčí a jaký zvolil přístup). Alergii na otazníky. Stud nad indiskrétností. Tady bych škrtal, tady bych upustil od spekulací, tohle bych nezveřejňoval. Bolení rukou a za krkem z toho, jak je ta kniha těžká a velká. Pocit, že s ní praštím a nedočtu ji. Že s ní zabiju buď Nováka, nebo Kunderu. Nadšení. Nedočkavost, až zase budu číst. Ať už to mám za sebou!
Provokativní knihy mám rád a je fakt, že Kundera si svou rozporuplnou osobností a jistým zastíráním minulosti o něco podobného asi „koledoval“. Méně je ale někdy více.
Mnoho otazníků v knize a zároveň kniha s mnoha otazníky, které zůstanou i čtenáři… Přesto ji mohu jen doporučit, ať si každý udělá obrázek a názor sám. A těším se, až Jan Novák napíše druhý díl o Kunderově „francouzském“ životě. Také se ale těším, až v Argu vyjde překlad biografie z pera Jeana-Dominiqua Brierra, která vyšla ve Francii loni ke Kunderovým devadesátinám jako vůbec první životopis slavného česko-francouzského spisovatele. Řada dosud vydaných knih se totiž zabývala Kunderovým dílem, jsou to literárněvědné či esejistické monografie nebo studie, o životě autora je toho v nich málo, okrajově či jen základní data a informace.

16.02.2023

(Komentář II)
Dočteno: Novákův Kundera – úžasná kniha, avšak s mnoha problémy a otazníky
(8. 7. 2020)
Co dodat k tomu, co jsem napsal před pár dny, když jsem měl knihu Jana Nováka Kundera – Český život a doba rozečtenou? Rozhodně ji nebudu až hystericky zatracovat jako někteří kritici, ale ani ji do nebe vychvalovat. Jsem moc rád, že vyšla a že jsem ji přečetl, protože Milan Kundera patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Úžasná je Novákova devítisetstránková biografie v tom, jak je podrobná a co vše Novák vypátral – sám bych nikdy neměl ani čas, ani schopnosti vyhledávat Kunderovy dávné články, horoskopy nebo díla, která napsal pod cizími jmény a o nichž jsem neměl ani tušení, a srovnávat různé verze a změny v textech v různých vydáních. Natož abych pročítal svazky, které na něj a jeho ženu vedla komunistická StB. Místy byla Novákova kniha strhující čtení, místy ale i dost únavné.
Kniha je tak nabitá informacemi, že to snad ani nejde vše vstřebat a zapamatovat si. Asi bych nemusel vědět všechno, hlavně co se týče toho, kde, s kým a jak Kundera souložil nebo jak se bavil s manželkou (přepisy StB z odposlechů) a co na něj prozradil Ivo Pondělíček a jiní; mnozí další naopak zachovali diskrétnost, a tak se Novák musí jen domýšlet a ptát se a spekulovat. Těch otazníků je tam ale až příliš mnoho… Líbilo se mi, jak je vše vsazeno do portrétu doby, kterou Novák sleduje (od Kunderova narození 1929 až do roku 1975, kdy odešel do Francie, občas s přesahem dál). Leccos sice znám, ale přesto mě například popisy sjezdů spisovatelů či okolností kolem zákazu různých časopisů nebo toho, jak to chodilo v nakladatelstvích či s pokrývačstvím textů apod., velice zaujalo.
Co se mi zdá problematické: Na mnoha místech bych krátil. Portrétní kapitoly kurzívou jsou dost neústrojné, buď jich mělo být mnohem více, nebo naopak žádné. Proč je tam třeba dlouhý portrét Jana Zahradníčka, jehož tragický osud je kontrastem téměř ke každému jinému osudu, nejen je ke Kunderovu (který mu odmítl pomoci, ale to přece nebyl zdaleka jediný)? Proč portrét Apollinaira, Fučíka? Na to stačil odstavec dva a další si zvídavý čtenář může dohledat… Chápu, že je tam portrét pana Dvořáčka, agenta-chodce, na nějž Kundera podal v roce 1950 oznámení (udání je snad silné slovo), nebo zajímavý portrét Kunderova přítele Ivo Pondělíčka (o jeho dramatických peripetiích v mládí jsem neměl ani ponětí) – mohly být ovšem kratší.
Na řadě míst Novák spekuluje na můj vkus až moc. A hlavně manipuluje se čtenářem tím, jakým tónem občas něco podá a lehce negativně to zabarví (a ono stačí málo): Co je špatného na tom, že byl Kundera podle Nováka na peníze? Že se chtěl živit psaním, když nic jiného kromě učení neuměl? Že nechtěl vydávat v samizdatu a kamarádit se s Havlem, Kohoutem nebo Vaculíkem? Že mu šel „marketing“ kolem jeho knih a že chtěl mít úspěch v cizině, potažmo že toužil po Nobelově ceně? To jiní spisovatelé nechtějí? Proč podávat negativně, kolik měl našetřeno a že si mohl koupit drahé auto? Že na filmech podle svých knih dostal za práva a scénář největší odměnu? Že byl „privilegovaný“ – jistě nebyl sám… Že „recykloval“ své texty a témata? Kdo to nedělá? Že je upravoval a cizeloval? Že nechrlil díla jako Hrabal a jiní? Že byl perfekcionista vážící každé slovo? Že si později dával pozor na překlady svých knih? (Po zkušenostech s překlady Žertu, o nichž Novák píše, se Kunderovi ani nelze divit.) Pro Hrabala a jeho sebekritiku v Tvorbě v roce 1975 má Novák skoro pochopení a omluvy, ale běda, kdyby to samé udělal Kundera! Že rád mystifikoval? Že si přibarvoval minulost? Že tolik váhal s odchodem do Francie? Ono je to tak lehké odejít z vlasti a pro spisovatele ze svého jazyka? Tady jsem měl pocit, že se Novák neumí nebo ani nechce vcítit – rodiče ho v 16 letech vzali do Ameriky a on pak nemusel řešit dilemata života umělce v normalizaci a rozhodovat se, zda odejít do exilu či ne…

16.02.2023

(Komentář I)
Právě čtu: Novákův Kundera (1. 7. 2020)
Knihy Milana Kundery (*1929) vesměs miluju, všechny jsem četl opakovaně a jistě se k některým zase vrátím. A čtu taky rád knihy a studie o něm. Takže ani kniha Jana Nováka (Argo / Paseka), věnovaná Kunderovu životu a tvorbě do odchodu do Francie v roce 1975, mi nemohla ujít. Je to už asi patnáctá, kterou o Kunderovi čtu. Tahle je samozřejmě nejobjemnější a nejpodrobnější (a nejvíc z ní bolí ruce, jak je těžká a velká). Čte se dobře, je na ní znát rozsáhlá Novákova práce s prameny, výzkumem a rozhovory. Obsahuje veliké množství informací a citací, takže je místy slast to číst, pokud vás Kundera zajímá. A protože podtitul knihy zní Český život a doba, je tam také spousta informací o tehdejších poměrech v literárním provozu, školství, vydavatelstvích, svazu spisovatelů atd.
Ale každopádně i po prvních 250 stranách mi z toho vysvítá, že je to spíš Novákův Kundera než Kundera od Jana Nováka... Vyčítat mu, že byl na peníze? Že rád mystifikoval a asi se tím bavil? Že dobře zvládal marketing kolem svých knih (to dnes přece chce každý)? Že si přibarvoval minulost? Kdo z nás to nedělá? A umělci zvlášť... Že nechrlil vyprávění jako Hrabal? Že "recykloval" myšlenky a texty a opečovával každý nápad? Argumentovat tím, že když něco popsal přesvědčivě a dobře v románu, že to musel i prožít, že se to muselo stát? Na mnoha místech cítím našeptávání pro čtenáře a jakési podprahové, nepřímé narážky: tohle dělal špatně, takhle se dobrý člověk nechová...
Případ s udáním agenta-chodce Dvořáčka v roce 1950 je ale popsán věcně a zasazen do kontextu doby a následná kapitola o osudech Dvořáčka je strhující.
O Kunderovi si nedělám žádné iluze, ale Novákův pohled na něj je místy až příliš jednostranný, některé jeho závěry dost spekulativní a těch otazníků, kterými se zaštiťuje, je tam snad až příliš mnoho. Je to ale jeho pohled, střípek do mozaiky, tedy spíš pořádný střep, a má na něj právo. A vyvolal diskuzi, za kterou jsem rád. Knihu samozřejmě s napětím a zvědavostí (a možná i únavou) v příštích dnech dočtu...

09.11.2022

Kundera se během svého života snaží prosazovat myšlenku, že autor a dílo jsou dvě rozdílné věci, které se nepotkávají. Do jeho života nikomu nic není. Čtěte mé knihy, komentujte je, ale na mě se prostě vykašlete. Inu – je asi lehké oddělit autora od jeho díla v případě, že autor je několik desetiletí, nebo ještě lépe staletí, mrtev. Ovšem v případě, že autor obývá stejný „terroir“ v relativně stejném období, to bývá obtížné. Mě tato dichotomie provází celý život. V literatuře, v hudbě a v umění obecně. Dnešní bulvární svět protkaný žumpoidními sociálními sítěmi to ještě umocňuje, i když se tomu člověk více méně brání a vyhýbá.

Recenze na Novákovu knihu byly velmi rozporuplné, ale obecně odsuzující. Já jsem Kunderu znovuobjevil minulý rok. Přečetl jsem několik knih, myslím, že většinu těch zásadních. A byl jsem jimi nadšen. Nějakou dobu jsem tedy váhal. Ale co si budeme povídat. Možnost pošťourat se v cizím životě je lákavé.

Ta kniha je řemeslně výborná. Obsahově mě ale nezaujala. Problém je, že to vypadá, jako by si autor na začátku svého psaní řekl: tak a teď mu to nandám. Teď budu kácet modly. Všechno, co Kundera dělá, má v jeho díle podtext čehosi tajného, tajuplného, děsivého, vykalkulovaného. Neustálá snaha dělat z Kundery bezcharakterního kariéristu, který se honí za prachama a pochybnou slávou, je otravná. A podprahová snaha představit nám spisovatele coby sexuálního devianta je z kategorie nejhoršího škváru.

Když Novák nenajde oporu v dostupných a dohledatelných dokumentech, tak si potřebný obraz vyspekuluje. Podle něj je jasné, že napsané knihy jsou obrazem autora samého. Že zcela jasně vyprávějí a vypovídají o svém tvůrci. Tak to prostě je – vždyť o tom přece mluví sám velký Proust i Freud… Novák nám vnucuje velmi pochybnou „pravdu“, že celé Kunderovo dílo je autobiografické. A vnucuje nám to ironicky, zlomyslně, jízlivě… Ano – občas i pochválí, ale jen proto, aby ukázal zdánlivou objektivitu.

Celá ta kniha prostě smrdí bulvárním hovnem, které je přelakované falešnými třpytkami. Škoda. Novák rozhodně psát umí. Dokázal to ve svých knihách. Proč napsal tento objemný pamflet těžko říct… Anebo je to možná jednoduché – bulvár se prostě dobře prodává, že…

10.07.2022

Jan Novák si ukousl zdánlivě příliš velké sousto a pustil se do vytváření životopisu ikony naší spisovatelské emigrace. Příliš velké proto, že Kundera za sebou pečlivě zahlazoval veškeré možné stopy, nechal si vracet dopisy, které rozeslal a ty a mnoho jiných rukopisů pálil. Příliš velké proto, že sám Kundera nemá a neměl zájem, aby kdokoli v Česku o něm psal. Novák nepochybně pečlivě přečetl a zanalyzoval každé jednotlivé Kunderovo dílo a dílko, na rozdíl ode mne. Já se, poté, co jsem v průběhu 20 let zdolala po dvou pokusech jeho nesnesitelně Nesnesitelnou lehkost bytí, k tomu zatím neodhodlala. A možná i na rozdíl od francouzského autora Kunderova druhého životopisu, který vyšel ještě tentýž rok 2020. Novák tak vstoupil na minové pole rozpolcené české čtenářské obce a já mu gratuluji k jeho odvaze. Protože právě svůj život v Česku by Kundera zdá se nejraději smazal z paměti světa. A servítky se nebere ani Novák. Ano, je nadmíru kritický, až osobně, chce se říct. I když uznávám, že má být věru proč. Jenže adorací bez naopak jakéhokoliv kritického aspektu již je v prostoru literární kritiky na Kunderu až až.

Novákovy zevrubné analýzy, zjištění, komparace, citace, rozhovory etc. jsou vskutku ohromující. Jeden by dílo tohoto rozsahu a detailu psal roky. Člověk tak až po přečtení této knihy v úplnosti pochopí, proč se Kundera tak úzkostlivě snaží smazat svou svazáckou, stalinistickou/komunistickou českou stopu z mapy světa. I když co už jednou publikoval, to "smazat" nedokázal ani on. Paradoxně právě jeho jméno je zárukou uchování všeho, co kdy napsal. Novák se však ve svém díle věnuje nejenom Kunderovi, ale barvitě s celou řadou citací a kontextů zachycuje literární vývoj v českých krajích a jeho hlavních osobností z doby života Milana Kundery v Československu. Téměř devítisetstránkové dílo tak dává mnohem větší smysl a získává na nesrovnatelně větším významu. I když chápu, že Kunderovým fanouškům se nelíbí.

Kundera junior, podobně jako Kundera Ludvík otec, propadl komunistické, sovětské ideologii. Milanův světonázor se začal formovat v raném mládí skrze zásady a vliv jeho otce a své členství v KSČ, kam svého otce následoval, již od ledna revolučního roku 1948. Ideologie, potažmo ideály je dobré mít, ale taky je důležité jaké. Obhajoba sovětských komunistických praktik u osvícených, vzdělaných a kulturně aktivně působících občanů nemůže nevyvolat otazníky, či spíše údiv a pohoršení. Navíc zdánlivý idealismus mladého Kundery se v průběhu let projevil jako čirý pragmatismus. Teď chápu, že zdrojem veškeré nenávisti k Česku (Československu) nejsme a priori my, Češi, ale jeho hanba a stud nad vlastním konáním, které nikdy nedokázal tak úplně vymazat z paměti ani z papíru. Kundera je talentovaný, nadaný, vzdělaný, sečtělý literát a filozof. Jeho nesmírné ambice uspět a prosadit se na literárním a kulturním poli však pohřbily jeho morální hodnoty, pokud je tedy vůbec vnímal. Už jsem to psala v jednom příspěvku, ale je zřejmé, že právě a snad jedině Francie (ze západních zemí) mohla dát Kunderovi uspět a zapomenout na vše, co bylo. Téměř. Protože člověk se přirozeně může změnit, zejména mladý člověk. V ideálech ano. Ale v povaze už hůř. Naštěstí (z mého pohledu) se také stal prozaikem a ne básníkem, s čímž do věku 30+ více než koketoval.

"Lížu-li tě teď jak štěně, a myslím-li na něco víc, a pubertálního znechucení společností naše kolovrtná srdce budou si vyměňovati monology sebechvál, kromě nichž není pravdy. I tělesnem, celá ubrečená a ošklivá jak kojenec." (Gymnazista a erotický teoretik Kundera)

K takřka posedlosti misogyna Kundery (za nějž jej pokládali jeho nejbližší přátelé a kdo jsem já, abych to zpochybňovala) sexualitou už se vyjádřili jiní a mnohem lépe, než bych to udělala já. Např. Tomáš Feřtek vloni v Reflexu v článku Rok s Kunderou: "Umanutost, s níž Kundera v zásadě v každé románové knize přejde po pár stránkách k sexuálně-mocenské zápletce, je v tak rychlém sestřihu až monotónní. S odstupem let je to udivující pohled do světa, kde žena je primárně nástrojem k použití či zneužití, kde sex pro obě pohlaví slouží ne k blízkosti a souznění, ale k ovládnutí a ovládání, kde promiskuita není předmětem morální volby, ale jakýmsi samozřejmým vztahovým východiskem; něčím, co se nezkoumá, protože je to z podstaty „přirozenosti“ samozřejmé."

P.S.: Kundera je tím, kým je, celoživotně. Koho jako žena nepochápu, je Věra Hrabánková Kunderová...

09.01.2022

Kontroverzní? Ano, nepochybně. Ale sláva, konečně se trochu rozčeřily vody v našem malém literárním rybníčku. Rozpolcené recenze pravděpodobně ke čtení Kundery a Nováka přivedly i řadu těch, kteří by je jinak nečetli... a to je fajn, protože oba si zaslouží, aby byli čteni.
Tato kniha je podle mě nesmírně potřebná. Zajímavá, propracovaná, čtivá... ale také neskrývaně osobní, ke Kunderovi kritická a často až moc ironická a jízlivá. Určitě však není černobílá.
Novák nezpochybňuje literární přínos Kundery světové literatuře a jeho talent, jen boří mýtus, který Kundera po celý život kolem své osoby vytvářel, a jehož narušení nyní tolik jeho kritiků přivádí až k šílenosti. Není však Kunderova mystifikace o životě "geniálního čistého perzekuovaného spisovatele" fakticky podvodem na čtenáři? Lze oddělit osobu autora od jeho díla a jeho dílo bez rozkrytí jeho třináctých komnat skutečně pochopit?
Navíc Novák nepíše jen o Kunderovi. S nesmírnou pečlivostí popisuje dobu, ve které Kundera tvořil, a rozkrývá řadu témat, o kterých, tipuji, neměla většina z nás dosud ani tušení.
A proto se ptám těch, kteří knihu šmahem posílají na smetiště, vážně jste to celé přečetli? A i pokud jste zastánci nedotknutelnosti "mistra", nestojí alespoň tyto "nekunderovské" části za nějakou tu hvězdičku? A co portréty dalších osob, které knihou opakovaně prostupují... Dvořáčka, Zahradníčka, Apollinairea, Pondělíčka... nebo třeba Fučíka? Opravdu ne?

30.12.2021

Kunderu mám jako spisovatele ráda, ale snažila jsem se o objektivní čtení. Kniha je hodně obsáhlá a poučná, kratší kapitoly se louskají skvěle. Snad jen.... Kdyby se Novák držel informací, které získal a které dovedně zanalyzoval, udělal by lépe. Místo toho ale čtenáři předhazuje své vlastní otázky, které jsou mnohdy zbytečné a zavádějící. Je v pořádku, pokud má čtenář po přečtení knihy otázky, ale badatel/spisovatel/novinář/kterýkoli psavec by je neměl do textu vůbec zahrnovat, neumí-li na ně uspokojivě odpovědět. Pro příště tedy více Occamovy břitvy a méně mělkého rýpání.

06.12.2021

Když jsme v 70. letech na Karlově univerzitě probírali dějiny literatury, profesor Brůžek nás seznamoval s „boji“ o Wolkera, Halase… Znova jsem se s ním setkal až při čtení Novákovy knihy o Kunderovi. Byl to právě Brůžek, normalizační ministr kultury, kdo nařídil a zařídil likvidaci „závadových knih“ (jak jim říkali StBáci) z veřejných knihoven, Novák to popisuje v jedné z kapitol o tom, jak to tu „chodilo“, a já jsem si v duchu uplivl, byť Brůžek byl jeden z těch lepších, co nám tehdy přednášeli…
Koho jste v Novákově tlustospisu potkali vy?
Četli jsme samozřejmě i Pondělíčkovy knihy o sexualitě a když jsem si přečetl, že napsal i psychologický rozbor StBáckých metod výslechu, zalitoval jsem, že jsem ho neznal předtím, než jsme s nimi přišli do styku…
Dobrá je i analýza Hrabalova „selhání“ v Tvorbě a za všechny prachy stojí počtení o sledovačkách a akcích tajné státní policie za Husáka. Myslím, že takových knih, jakou napsal Novák, by mělo být víc, aby ti mladší, co to nezažili, pochopili VO CO DE.
Četli jsme i Kunderu, byl jedním z autorů, co v 60.letech provětrali českou literaturu. O jeho stalinistické etapě jsme jako dospívající, neměli ani potuchy...
Nebudu tu hodnotit „boje“ o Kunderu – bylo o něm napsáno hodně a já nejsem ten, kdo by ho měl soudit. Jen k té „nestrannosti“ autora mám pár Novákovských otázek: Přestali jste poslouchat Nohavicu poté, co se nedokázal čestně vypořádat se svým donášením na Kryla? Přestali jste poslouchat Kryla poté, co ryl i do poměrů v čerstvě svobodném Československu? Odmítáte poslouchat Prodanku proto, že Sabina byl konfident? Odmítáte poslouchat Boba Dylana, protože celý život falzifikuje údaje o své identitě? Atd.
Žádný osud není černobílý a jeho příběh je takový, jaký je člověk, co ho vypráví. To platí jak o Kunderovi, tak o Novákovi a my, kteří ho čteme, ho vyprávíme dál podle toho, jací jsme.

850stránkový názor Jana Nováka na charakter Milana Kundery.
"Demaskace" světoznámého romanopisce, ve srovnání s lidskými kvalitami našich méně věhlasných literátů, jejichž osobnosti, politické postoje a osudy autor v krátkých vsuvkách předkládá a oceňuje (což o to, to asi většina z nás). Možná si to M.K. svým mlžením, tajnůstkařením a posedlostí kontrolou nad vlastním sebeobrazem na veřejnosti, tak trochu sám vykoledoval... přesto, při rozsahu a detailnosti biografie s tak zřejmým puncem antipatie k jejímu objektu nelze nepomyslet, jestli to také není už na nějakou tu diagnózu...
Nakolik byl výběr předkládaných informací účelově selektivní, případně vytrhávaný z kontextu, nedokážu posoudit, ale Novákovy interpretace jsou pro mne osobně, ač nejsem žádným velkým obdivovatelem M.K., už nepříjemně manipulativní. Ale jinak to pro mne bylo čtení zajímavé, přínosné, a s ohledem na další "mimokunderovské " informace i podnětné.

09.11.2021

Naprosto souhlasím s komentářem Radek 99,napsal to vlastně za mne.
Jen dodám,že i když se mi Kunderovy knihy "Nesnesitelná lehkost bytí",Život je jinde,Nesmrtelnost a Valčík na rozloučenou" líbily,tak tohle demaskování těchto děl i jiných pomocí citátů a rozborů a porovnáváním s díly jiných autorů,kteří ve stejné době "opravdu "byli ve sporu s normalizačním režimem,mi vůbec nevadilo.
A když jsem četl,že v době komunistických represí,popravování pěl ody na Stalina(nebyl sám) bylo mi hodně špatně.Ale nesoudím.Nevím jak bych se choval já,každý se přece chce mít dobře.Jenže ne každý za každou cenu.Ti ne každí skončili v lágrech a na šibenici.
Jeho soud vychází z porovnání osudů několika lidí např. Jana Zahradníčka nebo člověka
,kterého údajně Kundera udal,anebo jeho přítele Pondělíčka.Ty příběhy jsou s porovnání s Kunderovým příběhem opravdu"mazec"
Je mi líto domácích i zahraničních obdivovatelů Kundery,neboť jeho obdivem nevědí ,co činí.Jen v kontextu Českého života a doby,jak zní podtitul ,a který byl pro mne informačně zajímavější a bohatší ,se lze trochu dopídit důvodů co a proč napsal.A to zjištění není pro něj i pro nás moc lichotivé.

Asi tak. Nemám ráda "Mařenku Vomačkovou ",tak o ní nebudu psát....
A protože jsem "cynik na n tou"miluju Kunderovy knihy

02.11.2021

Rukověť oportunistova. Portrét bezesporu velkého literáta, který se chtěl mít dobře za každého režimu a nevadilo mu, že jde zrovna o režim totalitní, tak tomu účelově uzpůsobil svou literární produkci - v období stalinismu psal budovatelské básně, v období Pražského jara a politického tání začal psát romány kritizující dobu stalinismu, v době normalizace se distancoval od disentu a odmítal vydávat svá díla v samizdatu, aby si nepohněval normalizační režim... Jan Novák odvedl opravdu mravenčí práci. Navíc obecně je biografie popisem osoby na pozadí doby, Janu Novákovi se podařil opak - popsal (mezní a těžkou) dobu na životním příběhu českého literáta...

(SPOILER) Tento způsob zobrazení života Milana Kundery se mi nelíbí a myslím, že není adekvátní významu tohoto spisovatele. Jan Novák je posedlý každým detailem, kterým může doložit (zdroji s Ibidy) Kunderovu závadnou osobnost.
Příklady: Kundera věčně lže, třeba tím, že nepřiznal, proč vyřadil z jednoho vydání Směšných lásek povídku Já truchlivý bůh. Podle Nováka by se měl přiznat, že je posedlý číslem sedm (sedm povídek). A co je na tom?
Novák objevuje u Kundery zajímavé jevy, o tom, jak režíruje svůj život, podobně jako hrdinové jeho románů, kamufluje, manipuluje, ale nebylo by možné k tomu přistoupit nějak pozitivně? Autor, který by chtěl vyzdvihnout jeho dílo, by asi přistupoval ke zvláštnímu charakteru Kundery jinak. Jan Novák jenom rozebírá jeho romány jako srovnávač jeho života s dějem románů. A není to málo?
Novák popisuje, že Kundera dokončil dílo Umění románu jen ze zištných důvodů, aby vyhrál cenu a kvůli kariéře na FAMU. A co je na tom špatného? Všechny příklady, kdy se dá Kundera zobrazit špatně, Novák popíše tak manipulativně, aby to bylo jasné každému..
Když Kundera na sjezdu spisovatelů neřečnil, komentuje to Novák jako zbabělost. Když Kundera na dalším sjezdu řeční a mluví jako reformní spisovatel, Novák ho kritizuje, že nechce rozbít socialismus, ale jen drobné ústupky. Když Kundera napsal otevřený dopis soudruhu Zelenkovi do Literárních novin, kde trvá na svých reformních postojích, Novák to sice uvádí, ale bez komentáře. Komentuje jen poklesy Kundery, i kdyby si je vycucal z prstu.
Když Kundera kritizuje neexistenci kvalitních osobností na brněnské JAMU, dostane za uši za to, že tím podle Nováka vrazil dýku do zad vlastnímu otci. Oidipák! Nemůže Kundera napsat svůj názor a mít pravdu, pane Nováku?
Novák uvádí Kunderův článek Malý a velký z 1.8.1968, kde Kundera přímo kritizuje Sovětský svaz. Bylo by možné Kunderu za to pochválit. Ale ne, Novák se jen podivuje, že když Kundera věří v horoskopy, proč neví, co se stane za 20 dní...
Kundera si velice cení kulturního rozmachu, který přinesla 60. léta, relativní svobody a rovnosti v příležitostech, plurality názorů. To Novák zase kritizuje, protože Kundera zůstává přesvědčeným komunistou. A to je pro Nováka cejch toho nejodpornějšího.
Kundera vydělává peníze. To je těžké rozdýchat pro Nováka. Nevím, že by se v životopisech slavných rozebíralo, kolik přesně berou. Ale když píšete životopis za účelem ostudy pro dotyčného, je to vhodné. Kdyby třeba zpronevěřil peníze v bance a utekl s nimi z republiky, jako Novákův tatínek, bylo by to popsáno jako dobrodružný kousek. Kdyby k tomu ještě někoho zabil, popsal by to Novák jako dobrodružný trip jaký měli bratři Mašínové. Když opouští republiku Kundera, dočká se jen kritiky za to, že v republice nechává lidi, kteří na to, že mu pomáhali, doplatí.
Novák prostě tvoří paralelní svět, jeho přesvědčovací literární talent mu to umožňuje. Pokud je mu někdo sympatický, jako třeba komunisto bijci Mašínové, dokáže je v jiné knize podat sympaticky bez toho, že by se navážel do toho, že jsou to vrahové nevinných obětí. Když píše o významném spisovateli, dovolí, aby jeho zásluhy jen tak mezi řádky čtenář mohl vycítit. Ale tu opravdu cennou podstatu osobnosti Kundery nedokáže a nechce objevit a čtenáři zprostředkovat.
V románu Nesmrtelnost se Kundera zamýšlí nad nesmrtelným dílem, které vezmou do rukou imagologové a budou si ho přizpůsobovat. To se Vám povedlo, pane Novák.