Podnik s nejistým koncem: Knižní rozhovor s Petrem Pithartem
Andrea Procházková , Petr Pithart
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/503605/bmid_podnik-s-nejistym-koncem-knizni-roz-W1S-503605.jpeg
5
23
23
Knižní rozhovor novinářky Andrey Procházkové (1995) a bývalého politika a univerzitního vyučujícího Petra Pitharta (1941) o naší cestě ke svobodě, a především o tom, co se v politice a ve společnosti událo od roku 1989 až po současnost. Jak vypadalo zákulisí sametové revoluce? Co se za třicet let polistopadového vývoje povedlo, a co naopak ne? Jaký vliv mají čeští prezidenti na společnost? A proč se naše světy najednou nepotkávají? Nad těmito a dalšími otázky diskutují dvě generace vzdálené od sebe více než padesát let. Kniha má obecně sloužit jako průvodce v době, kdy jedna událost střídá druhou ve stále rychlejším tempu, přesto však někteří politici a společenské fenomény stále zůstávají. Díky Pithartovu osobnímu příběhu se povídání rozprostřené do třinácti „večerů“ věnuje nejen klíčovým politickým událostem a postavám, ale přirozeně se prolíná s jeho životem a zážitky. Mezigenerační dialog navíc umožňuje (nejen) mladým lidem nahlédnout do zákulisí české politiky a její poměrně nedávné historie, která tu je s námi dodnes.... celý text
Přidat komentář
Bavilo mě to ještě o trochu víc než rozhovor Odvaha ke svobodě s Janem Sokolem. Pithart umí mluvit (nebo občas v dobrém smyslu přednášet), navíc s poctivou snahou o reflexi doby, lidí kolem i sebe sama. Jeho svěžest, otevřenost, empatie a přitom schopnost jasně vyložit své postoje mě fascinovaly. Nejvíc mě ale bavily jeho niterné výpovědi o tom, co se mu povedlo, co pokazil, čeho lituje, kde tápal a proč. A taky pasáže o tom, co je to konzervativismus nebo liberální demokracie. Mám chuť si přečíst něco od Poppera, na kterého se, mezi dlouhou řadou jiných, odkazuje.
Přišlo mi, že autorka zraje spolu s tím, jak se v rozhovoru dostávají blíže přítomnosti a její vlastní zkušenosti a víc se stává tázanému partnerkou, což byla další nit, která mě u knihy držela.
Co mi ale celou dobu vadilo byl formát knihy - je nesmyslně těžká, tištěná na křídovém papíře, proboha proč? Je to rozhovor s pár černobílými fotkami, ne výpravná publikace o umění.
Petr Pithart vyčnívá nad ostatními politiky tím, že je to pevně morálně i hodnotově ukotvený člověk (snad kromě epizody v KSČ, za kterou se dodnes stydí) s hlubokým zázemím v historii, politologii i filozofii, v jehož vzpomínkách a úvahách se objevují emoce jako stud, tréma či rozpaky. Proto má vždy smysl jej číst, protože pronikavě a až (sebe)trýznivě reflektuje nejen českou společnost a politiku, ale i svá vlastní rozhodnutí. Platí to i pro tento knižní rozhovor. Nejsem si jistý, že se povedlo naplnit ambici "kapesního průvodce mladého člověka po našich dějinách" (už proto, že kniha na křídovém papíře váží přes kilo), jako by se kniha snažila pokrýt úplně vše a leckdy se utápí v povrchním převypravování dějin polistopadového Česka, kdy pro zasvěceného nepřináší nic nového, ale neznalý se může ztratit, protože zůstane něco nedořečeno. Pithart je nejsilnější, když něco interpretuje a když vypráví o zákulisí událostí, které zažil jako insider (revoluce, první česká vláda, korupční aféra s šéfem Agrobanky, vznik Senátu). Takových pasáží je naštěstí většina. Je škoda, že se Petr Pithart nikdy nestal prezidentem, typově by byl ideální. Vždy to ale byl hloubavý intelektuál bez průraznosti a sebevědomí, pro politiku tak potřebných. V roce 1990 se shodou okolností ocitl v čele vlády, na exekutivní politiku se ale příliš nehodil a posléze spokojeně zakotvil v "politice reflexe" v Senátu. Nebyl to typ, aby objížděl republiku a agitoval na náměstích (což stálo Občanské hnutí volby v roce 1992) nebo vyjednával podporu v zákulisí (což ho stálo prezidentskou volbu v roce 2003). A sice tepe Klause jako "hlavního zemského škůdce", Zemana jako člověka bez vize motivovaného mstivostí a Babiše jako predátora z jiného vesmíru, z té kritiky je ale až příliš cítit hořkost a frustrace, že byli v politice úspěšnější. Ti tři přitom jen dovedli do praxe jeho vlastní myšlenku, že politika se od knih ve vyhřátých kancelářích pořádně dělat nedá. Těch zajímavých postřehů je na těch takřka 600 stranách mnoho. Pithart líčí Čechy jako individualistické snílky bez výdrže, kteří v dějinných zápasech posledních dekád ztratili elán a uvízli v přízemních starostech a vrozenou nedůvěra ke státnímu aparátu od Habsburků a komunistů obrací k Bruselu a Západu jako celku. Výstižně varuje před ideologiemi, které "hubí politiku, protože politika jsou kompromisy a ideologie kompromisy nepřipouští". Určitým leitmotivem celého knižního rozhovoru je stěžejní myšlenka konzervatismu, že "změna nemusí být změnou k lepšímu". (8/10)
Pro Petra Pitharta mám slabost - byl jedním z mých profesorů na právnické fakultě a na jeho přednášky byla radost chodit. Dal mi dokonce jedničku ze zkoušky z politologie, a je to jedna z těch, kterých si za celé studium vážím nejvíc.
Četl jsem Pithartův Osmašedesátý, což byla zevrubná a čtivá analýza toho, co vedlo nejen k srpnové okupaci, ale co latentně také povede k rozdělení Československa po revoluci. V tomto rozhovoru Pithart nijak neuhýbá, je si vědom své odpovědnosti za mnohé a nezříká se jí, v zásadě se snaží jen vysvětlit, proč v konkrétních životních situacích postupoval tak, jak postupoval. Nejde o apologetický rozhovor, ale spíš analytický, Pithart se i ve svém věku snaží poučit z chyb, které udělal, a za tento přístup mi nezbývá než před ním smeknout.
Ne úplně podrobně se věnuje velmi bolestivému tématu třetí české prezidentské volby, kterou popisoval Erik Tabery v knize Hledá se prezident, kdy odmítl před poslaneckým klubem komunistické strany prohlásit, že ne úplně vše, co se před rokem 1989 stalo, bylo špatné. Vnitřně věděl, že ne naprosto vše bylo špatně, ale odmítl tomuto tlaku ustoupit. Po něm přišel do klubu Václav Klaus. Jak to dopadlo a kam to směřovalo už bohužel víme. Mrzí mě to. Pithart by byl skvělý prezident.