• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Národ sobě: České průšvihy 1989-2024 - Petr Pithart

Třicet pět let po listopadu 1989 se v této knize setkaly tři generace autorů s jediným společným cílem - pokusit se s historickým nadhledem popsat, kde jsme jak... detail knihy

Nové komentáře u knih Petr Pithart

Národ sobě: České průšvihy 1989-2024

„Tvrdí se, že k objektivnímu posouzení historických událostí je nutný určitý časový odstup, alespoň 30 let. Hlavní část knihy tento předpoklad splňuje - zabývá se politickými událostmi, jež se odehrávaly během listopadové revoluce a krátce po ní a které do značné míry rozhodly o dalším vývoji v České republice. Jde o vzpomínky přímých aktérů, jako byli Petr Pithart, Jan Urban a Ondřej Neumann. Jejich postoj k tomuto období docela dobře charakterizuje název jedné kapitolky z pera Petra Pitharta "Jak se to posíralo". Autoři nijak nešetří sebe ani ostatní protagonisty a jak pamětníci, tak mladší čtenáři tam najdou spoustu detailů a zajímavostí, ne všeobecně známých. Neméně zajímavé jsou informace o tom, odkud se rekrutovali tehdejší "kapitáni průmyslu" a dnešní miliardáři: téměř výhradně to byli pracovníci podniků zahraničního obchodu (PZO) s rudou knížkou v kapse, s nadstandardními platy a možností vycestovat do zahraničí. Dalším zdrojem byl tehdejší Prognostický ústav ČSAV, který sice za celou dobu své existence vyprodukoval snad jen jednu závěrečnou zprávu, nicméně jehož zaměstnanci (s podobnými výhodami jako v PZO) se později velmi dobře uplatnili v politice - např. Komárek, Dyba, Klaus, Dlouhý, Rudlovčák… Je zmíněna i kuponová privatizace, její motivace, pozadí, průběh i finanční ztráty. Další kapitoly s přesahem až do současnosti pojednávají o ekonomických problémech státu, legislativě a právu ("policejně gangsterský stát"), restitucích (odpudivá kapitola polistopadových dějin), problémech nízkopříjmových skupin (generace na dávkách) nebo o vztahu ČR k EU. Ne se vším lze beze zbytku souhlasit, ale v každém případě jde o unikátní a v mnohém inspirativní pohled na vývoj české společnosti za poslední více než jednu generaci. Ale za vůbec nejlepší z celé knihy považuji předmluvu, jejímž autorem je s velkou pravděpodobností Jan Urban. Na pouhých šesti stranách podává přehled o celé historii českého státu, od jeho vzniku až do současné doby, přičemž boří četné mýty a předsudky stále ještě tradované. Když pro nic jiného, tak pro ten úvod by si měl knihu přečíst každý, aby pochopil jak se stalo, že jsme tam, kde jsme. Vřele doporučuji.“... celý text
— Lenka.P7

---

Podnik s nejistým koncem: Knižní rozhovor s Petrem Pithartem

„Pro Petra Pitharta mám slabost - byl jedním z mých profesorů na právnické fakultě a na jeho přednášky byla radost chodit. Dal mi dokonce jedničku ze zkoušky z politologie, a je to jedna z těch, kterých si za celé studium vážím nejvíc. Četl jsem Pithartův Osmašedesátý, což byla zevrubná a čtivá analýza toho, co vedlo nejen k srpnové okupaci, ale co latentně také povede k rozdělení Československa po revoluci. V tomto rozhovoru Pithart nijak neuhýbá, je si vědom své odpovědnosti za mnohé a nezříká se jí, v zásadě se snaží jen vysvětlit, proč v konkrétních životních situacích postupoval tak, jak postupoval. Nejde o apologetický rozhovor, ale spíš analytický, Pithart se i ve svém věku snaží poučit z chyb, které udělal, a za tento přístup mi nezbývá než před ním smeknout. Ne úplně podrobně se věnuje velmi bolestivému tématu třetí české prezidentské volby, kterou popisoval Erik Tabery v knize Hledá se prezident, kdy odmítl před poslaneckým klubem komunistické strany prohlásit, že ne úplně vše, co se před rokem 1989 stalo, bylo špatné. Vnitřně věděl, že ne naprosto vše bylo špatně, ale odmítl tomuto tlaku ustoupit. Po něm přišel do klubu Václav Klaus. Jak to dopadlo a kam to směřovalo už bohužel víme. Mrzí mě to. Pithart by byl skvělý prezident.“... celý text
— Chajda69

---

Podnik s nejistým koncem: Knižní rozhovor s Petrem Pithartem

„Bavilo mě to ještě o trochu víc než rozhovor Odvaha ke svobodě s Janem Sokolem. Pithart umí mluvit (nebo občas v dobrém smyslu přednášet), navíc s poctivou snahou o reflexi doby, lidí kolem i sebe sama. Jeho svěžest, otevřenost, empatie a přitom schopnost jasně vyložit své postoje mě fascinovaly. Nejvíc mě ale bavily jeho niterné výpovědi o tom, co se mu povedlo, co pokazil, čeho lituje, kde tápal a proč. A taky pasáže o tom, co je to konzervativismus nebo liberální demokracie. Mám chuť si přečíst něco od Poppera, na kterého se, mezi dlouhou řadou jiných, odkazuje. Přišlo mi, že autorka zraje spolu s tím, jak se v rozhovoru dostávají blíže přítomnosti a její vlastní zkušenosti a víc se stává tázanému partnerkou, což byla další nit, která mě u knihy držela. Co mi ale celou dobu vadilo byl formát knihy - je nesmyslně těžká, tištěná na křídovém papíře, proboha proč? Je to rozhovor s pár černobílými fotkami, ne výpravná publikace o umění.“... celý text
— borama

---

---

Osmašedesátý

„Kniha vznikala v 70. letech minulého století a je to velmi znát. Kdybych to tušil před zapůjčením, asi bych jí nečetl. Takto jsem se těžce prodíral skrze seznamy různých osob a hlubokomyslné filosofické úvahy a spekulace o smyslu dějin a národů v Československu a přilehlých zemí. Nemám ovšem tolik informaci, abych posoudil, nakolik je kniha objektivní nebo subjektivní dojmologie autora. Hlavně mi však chyběly fakta o samotném roku 1968. Hodně se předpokládá, že čtenář celou situaci zná a předkládají se spíše názory autora, než přehledný nástin událostí doby. Pro mne tedy velké zklamání z mého špatného výběru pro mne nezajímavé historické knihy.“... celý text
— čef

---

Podnik s nejistým koncem: Knižní rozhovor s Petrem Pithartem

„Petr Pithart vyčnívá nad ostatními politiky tím, že je to pevně morálně i hodnotově ukotvený člověk (snad kromě epizody v KSČ, za kterou se dodnes stydí) s hlubokým zázemím v historii, politologii i filozofii, v jehož vzpomínkách a úvahách se objevují emoce jako stud, tréma či rozpaky. Proto má vždy smysl jej číst, protože pronikavě a až (sebe)trýznivě reflektuje nejen českou společnost a politiku, ale i svá vlastní rozhodnutí. Platí to i pro tento knižní rozhovor. Nejsem si jistý, že se povedlo naplnit ambici "kapesního průvodce mladého člověka po našich dějinách" (už proto, že kniha na křídovém papíře váží přes kilo), jako by se kniha snažila pokrýt úplně vše a leckdy se utápí v povrchním převypravování dějin polistopadového Česka, kdy pro zasvěceného nepřináší nic nového, ale neznalý se může ztratit, protože zůstane něco nedořečeno. Pithart je nejsilnější, když něco interpretuje a když vypráví o zákulisí událostí, které zažil jako insider (revoluce, první česká vláda, korupční aféra s šéfem Agrobanky, vznik Senátu). Takových pasáží je naštěstí většina. Je škoda, že se Petr Pithart nikdy nestal prezidentem, typově by byl ideální. Vždy to ale byl hloubavý intelektuál bez průraznosti a sebevědomí, pro politiku tak potřebných. V roce 1990 se shodou okolností ocitl v čele vlády, na exekutivní politiku se ale příliš nehodil a posléze spokojeně zakotvil v "politice reflexe" v Senátu. Nebyl to typ, aby objížděl republiku a agitoval na náměstích (což stálo Občanské hnutí volby v roce 1992) nebo vyjednával podporu v zákulisí (což ho stálo prezidentskou volbu v roce 2003). A sice tepe Klause jako "hlavního zemského škůdce", Zemana jako člověka bez vize motivovaného mstivostí a Babiše jako predátora z jiného vesmíru, z té kritiky je ale až příliš cítit hořkost a frustrace, že byli v politice úspěšnější. Ti tři přitom jen dovedli do praxe jeho vlastní myšlenku, že politika se od knih ve vyhřátých kancelářích pořádně dělat nedá. Těch zajímavých postřehů je na těch takřka 600 stranách mnoho. Pithart líčí Čechy jako individualistické snílky bez výdrže, kteří v dějinných zápasech posledních dekád ztratili elán a uvízli v přízemních starostech a vrozenou nedůvěra ke státnímu aparátu od Habsburků a komunistů obrací k Bruselu a Západu jako celku. Výstižně varuje před ideologiemi, které "hubí politiku, protože politika jsou kompromisy a ideologie kompromisy nepřipouští". Určitým leitmotivem celého knižního rozhovoru je stěžejní myšlenka konzervatismu, že "změna nemusí být změnou k lepšímu". (8/10)“... celý text
— kristleko