Petr Pithart

Dnes, 2.1., slaví osmdesáté narozeniny pan Petr Pithart... Přeji vše dobré a pevnější zdraví, do deváté dekády.

"... Nikdo to po něm nechtěl, prostě se to tak sešlo. Z Petra Pitharta se stal zapisovatel ztraceného času revoluce z roku 1989 a také kronikář hledání její přetržené nitě, na niž by šlo - musí, mělo by se (jak by řekl svým typickým rétorickým stylem) - navázat. Z nepraktického a příliš dumajícího intelektuála vyrostl profesionální politik, dokonce předseda Senátu. Později i neúspěšný kandidát na prezidenta. Bohužel pro jedny, pro jiné zase zaplaťbůh. Měnil se a posouval. V názorech i v chápání politiky. Rozvážné rozmýšlení nad věcmi si ale ponechal po celou tu dobu. Reflektující rozum ho neopustil ani ve chvílích, kdy se cítil poražen a na kolenou: "Prohráli jsme, přiznejme si to. Václav Klaus nám to všem v politice nandal, byl prostě lepší, uměl to, na rozdíl od nás."
.....
Petra Pitharta, dnes čerstvého osmdesátníka, porážky a veřejná ponížení v politice velmi bolely. Ale jako málokdo jiný se k nim, když to nejhorší přešlo, stavěl poměrně přímo. Bral je coby poučení, protože než se člověk vydá dál, stojí za to o přežitých katastrofách přemýšlet, pátrat po jejich logice. Zatímco většina lidí by raději chtěla na všechno zapomenout, Pithart si celou tu historickou zátěž i s poučením nesl s sebou. Bylo pro něj vždy důležité umět nést vlastní dějiny, včetně jejich tragických stránek. Ale taková tíha se dá vláčet světem právě jenom tehdy, když si od ní čas od času ulehčíme tím, že si to dějinné harampádí pečlivě, otevřeně, tedy spravedlivě či pravdivě srovnáme.
.....
Dnes ovšem umí být Petr Pithart výmluvný dost. Není vyloučeno, že se to v politice nakonec skutečně naučil. Většinou mu to jde ale nejlépe ve chvílích, kdy uvažuje o morálních kategoriích. A když stojí za něčím, čemu celý život věřil. Mnozí lidé dodnes vzpomínají na to, jak v roce 2016, při oslavách nedožitých osmdesátin Václava Havla, velmi přesvědčivě a silně apeloval na české politiky, včetně premiéra Andreje Babiše, aby zastavili nenápadný "račí pochod" z evropských souvislostí. Aby se Česko přestalo vzdalovat Evropské unii a Západu. "Vyzývám proto odtud především členy vlády. Vyzývám vás jako občan, který má příležitost oslovit vás z očí do očí. Ale i jako člověk Havlovi blízký. Vyzývám vás, abyste tomuto račímu posunování se postavili mnohem přesvědčivěji než dosud. Věřím, že na to máte. I vy, pane premiére. Ozřejmujte znovu a znovu, pro domov i pro svět naši polistopadovou zahraniční politickou orientaci. Naše místo v Evropě, ve světě. Jinak naň bude svět usuzovat ze stanovisek a gest… koho asi," řekl tehdy v Rudolfinu. Pithartova nespokojenost s českou politikou se od té doby už nešíří s takovou hlasitostí, ale čas od času se na agoru vrací. Mimo jiné proto, aby připomněl intelektuální povinnost "mluvit do věcí veřejných", kterou ctil po celý svůj život a které se učil u svých filozofických kolegů - Jana Patočky, Milana Machovce, Petra Rezka nebo Jana Sokola.
"Co se to s námi a se světem stalo? Co se to děje? Sám tomu na kloub nepřijdu. Můžeme se o to pokusit společně - my, kdo jsme zneklidněni, kdo cítíme nepatřičnost dnešní situace a neutíkáme od toho," píše Pithart. A připomíná Sokolovo vyprávění o řeckém pojmu "krisis", tedy krize, který Aristotelés vykládá ve smyslu rozhodnutí či zlomu mimo jiné na příkladu armády prchající z boje. "Vítězové vojáky snadno pobíjejí. Vzdorovat tomu lze jedině tak, že alespoň jediný z nich zůstane stát a obrátí se. Ti ostatní ho buď ušlapou, nebo se přidají a vrátí se společně do bitvy."
Ne, to opravdu nejsem já, ten jediný," vysvětluje Pithart, tak trochu chycen do ošidné ješitnosti vlastní metafory. "Chci tím jen říct, že můžeme občas klesat na mysli, ale že to nemůžeme - nikdo z nás - vzdát. I když nás dnes nejsou zástupy." Není to nějaké trucovité přesvědčení, že si člověk má vzdor situaci pořád vést svou. Nýbrž výzva k politickému myšlení a akci, založené na rozumu a určitých výchozích hodnotách. Těch, které v listopadových dnech roku 1989 byly tak samozřejmé nejen pro Petra Pitharta, dnes je ale ne a ne znovu najít a obhájit.
Pithart přesto i ve svých kmetských letech a po čtvrtstoletí v politice dál věří v liberální otevřenost a oživující sílu občanské společnosti, která si jen nestěžuje a nebrečí, ale je schopna proměňovat svět.

Není to od věci: slyšet od čerstvého osmdesátníka, že proti vlně autoritářsky vedené politiky se musí každý v tom drtivém tlaku mas otočit sám za sebe proti proudu, jinak se nic nezmění. "Apokalyptické lamenty" sice krásně lyricky ve smutku spojují, ale prakticky nepřinášejí nic. Proto je na ně vždycky dost času. ..."

Petr Fisher: Petr Pithart - kronikář naší nalézané a znovu ztrácené svobody (Aktualne.cz Blogy, 2.1.2020)

Když se klikne na životopis pana Pitharta, tak se můžeme dočíst...žádná šokující informace. Pan Pithart se s tím nijak netají a ve svých textech reflektuje.