kristleko komentáře u knih

Srozumitelný úvod do Bártovy "kolapsologie" formou rozhovorové jednohubky, ve které profesor egyptologie (a nově i senátor) vypráví nejen o výzkumech na Sahaře, ale i o obecnějších trendech civilizačních vývojů, které lze z pískem zavátých památek po starých Egypťanech vyčíst. Archeologové totiž mohou sledovat tisíce let vývoje této vyspělé civilizace, vždyť vládu stavitelů pyramid a reformátora náboženství Achnatona dělí dvanáct století a přibližně stejný čas pak uplynul do pohlcení Římem za vlády Kleopatry. Kolaps neznamená konec světa, nýbrž zásadní transformaci v podobě "zásadního poklesu složitosti, sofistikovanosti a kvality životní úrovně, protože ten původní stav již není déle udržitelný, přijatelný a financovatelný". Již starověký Egypt znal hypertrofii administrativy, nekontrolovatelný růst neproduktivních a mandatorních výdajů, sílící vliv úředníků a šedých eminencí, což jsou důvěrně známé nešvary fungování (nejen) českého státu. Ke kolapsu však vedou až ve chvíli, kdy se příliš rozevřou nůžky mezi vládnoucí elitou a zbytkem populace, která ztratí důvod zachovávat dosavadnímu zřízení loajalitu. Katalyzátorem těchto společenských změn byly v historii také změny klimatické a profesor Bárta připomíná, že zejména Blízký Východ a severní Afriku čeká v příštích desetiletích razantní vysychání, které může vyvolat masivní migrační vlnu. Kniha je i dnes podnětná a varovná, snad i proto, že se Bártovy veřejné výstupy v mezidobí ještě více posunuly od historických výkladů k hořekování nad stavem současného světa. Není ale k zahození, že po zvolení do Senátu zdůraznil udržitelnost namísto konzumního stylu života poháněného snem o věčném růstu, jinými slovy že "náš úkol v této rozchvácené zemi není mít se lépe, ale uchovat alespoň současný standard". (8/10)

3 13.10.2024

Měl jsem to potěšení s autorem strávit mnoho příjemných chvil, takže tyto řádky mají nutně osobnější nádech. Gert patří k unikátní generaci, která zažila svět bez vymožeností jako ústřední topení nebo pračka, oplakala příbuzné zavražděné v nacistických lágrech a prožila si dějinné zvraty let 1948, 1968 a 1989, jakož i světové události jako Karbiská krize, přistání na Měsíci nebo 11. září. Během profesního života této "nejpřizpůsobivější" generace se svět technologicky zcela změnil, dopisy a telegramy vystřídaly e-maily a messengery, místo přehrávání elpíček si lze vybrat z neomezené nabídky na Spotify. V této knize Gert vzpomíná na svůj neskutečně naplněný (nejen profesní) život, paradoxně z většiny v době komunistického marasmu. Práva studoval v 50. letech, praxi vykonával v prestižní advokátní poradně č. 1 na Národní třídě, naučil se anglicky a na sklonku 60. let získal titul z Harvard Law School. Zastupoval převážně zahraniční klienty v exponovaných kauzách a k tomu procestoval svět jako krasobruslařský rozhodčí a funkcionář. Tento "americký sen" by jistě nebyl možný bez členství v KSČ, čehož si Gert je dobře vědom a sám to považuje za své selhání. V jeho příběhu však bylo daleko důležitější vzácné spojení poctivosti, cílevědomosti, bystrosti, otevřenosti a především nesmírné houževnatosti. Už jako dvanáctiletý vstával v půl čtvrté ráno, aby stihl před školou na Štvanici trénovat "paragrafy" povinných krasobruslařských cviků, a ani po osmdesátce se nevzdal práce pro své klienty. V roce 2017 mi ve svém bytě na Malvazinkách říkal (vznikl z toho velký rozhovor pro LN), že má v posledních týdnech práce nad hlavu, od nevidím do nevidím, včetně sobot a nedělí. Asi nejlépe Gertovu osobnost vystihl předseda pražského sdružení advokátů Oldřich Horák, když ho v přání k padesátinám nazval "estétem života, jehož intelektuální zájmy a znalosti jsou nad obor vlastní profese". Jeho paměti jsou inspirativní v tom, že ne každý skočí trojitý lutz, ale v silách každého je usilovat o to, aby nikomu vědomě neubližoval, choval se čestně a vykonával poctivě a svědomitě své povolání, ať už je jakékoliv. (10/10)

2 08.09.2024

Črty ze života kunsthistorika a kurátora vyprávějí o různých příslušnících generace, jež byla nucena své produktivní roky prožít v "neskutečném marasmu a beznaději normalizace", kdy režim sice zřetelně upadal, ale zdálo se, že vydrží navěky. "Když člověk v 70. či 80. letech procházel malebnými uličkami starobylého města, nacházel jenom stažené rolety obchodů, zaprášené výlohy nevábných skladů ověnčené optimistickými hesly socialismu. Toto podivné prostředí plné beznaděje mnoho citlivějších lidí úplně ubilo. Jakýkoliv vlastní názor byl nežádoucí, jakákoliv myšlenka ohrožovala jakýsi absurdní řád, který samozřejmě žádným skutečným řádem nebyl." Kdo neodešel do exilu nebo nešplhal po stranickém kariérním žebříku, často utápěl své deprese v alkoholu. Mezi texty vyniká Mecenáška, vyprávějící příběh jisté sběratelky umění ze Sovových mlýnů stylem "císařovy nové šaty" či přesněji "baba se zase blíží". (7/10)

2 01.09.2024

Nejsem si jistý, nakolik covid funguje jako literární téma. Málokdo má chuť si připomínat dobu lockdownů a stavu "kolektivní omráčenosti", kdy se lidé ze strachu před nákazou zdráhali jít do obchodu nebo otevírat okna. Autor však pandemii považoval za tak zásadní událost, že ji nemohl ve svém díle pominout. Je to pochopitelné i proto, že ji sám prožil v New Yorku, paralyzovaném první vlnou na jaře 2020, kdy nemoci podlehly tisíce lidí. Jeho román se nicméně zaměřuje spíše na to, jak náhlá katastrofa zasáhne rodinu Isabel, jež se potácí mezi prací v oboru, který přestává existovat (fotoeditorka v tištěném časopisu), a vyčpělým manželstvím s Danem. Z bývalého rockera a kokainového závisláka se sice vyklubal skvělý táta jejich dvou dětí, čímž z nej ale vyprchal veškerý sexappeal. A když domácnost opustí její gay bratr Robbie, který je oba "miluje víc, než oni jsou schopni milovat jeden druhého", křehká rovnováha nepříliš funkční rodiny se roztříští a rozlévá se osamění, deprese a smutek. V knize mě sice rušilo množství "balastních" pasáží, ať už jde o lyrické popisy instagramových postů nebo (až příliš) všední rozhovory s dětmi u snídaně nebo při oblékání, ale i tak podává zajímavé svědectví o naší nepříliš povzbudivé současnosti. Cunningham přemítá, že skutečný konec civilizace nezačíná "nahoře" mezi politiky a šéfy korporací, ale "dole" mezi rodiči dětí, kteří si nemohou být jisti, že ve stěnách školy není azbest nebo že někdo nevejde do třídy s poloautomatickou zbraní v ruce. Covid ale spíše nasvítil úpadek lidských vztahů, kdy si manželé posílají esemesky mezi ložnicí a schodištěm nebo kdy matka uzavřená ve svém bytě dovolí otci jejího syna jediný kontakt, a sice že se postaví na chodník a ona dítě přinese k oknu. Nepřipomíná konec civilizace spíše toto...? (6/10)

7 10.08.2024

Po druhém přečteném díle konstatuji, že Jiří Peňás si našel svébytný styl, který dokonale sedí jeho naturelu: zážitky z výprav (což je "hlubší forma výletu s odbornou přípravou, dává se během ní pozor a očekávají se zážitky a poznání") prokládá historickými a kulturními vsuvkami, má smysl pro humor i pro nevázané a nevážné filozofování. Pokaždé na šesti stránkách včetně dvou fotografií. Někdy se text vydaří náramně a je z toho cestopisný esej s až existenciálním vyzněním, jako v belgickém Ostende, kde maloval surrealista James Ensor a léto 1936 tam společně strávili Joseph Roth a Stefan Zweig, ale z "jejich" secesního města nezbylo po válce takřka nic a dnes je to letovisko s nekonečnou řadou moderních hotelů podél pobřežní promenády. Jindy se text vydaří o něco méně, ale i tak to jsou zajímavé vlastivědné poznámky z cest po Česku a přilehlém vesmíru, kdy Peňás skutečně dovede "najít půvab i tam, kde ho jeden nečeká". Třeba kousek od Tachova se nachází Windischgrätzova jízdárna, velkorysá "katedrála pro koně, kteří mezitím ale skoro zmizeli ze světa; něco podobného se katedrálám stalo s vírou". Texty jsou prodchnuty hlubokým citem pro hodnoty, historii a melancholickým steskem po "řádu a ladu starého světa, který jistě nebyl ideální, ale když zanikl, nastoupilo něco mnohem horšího". Pro český lid to dobré vysvědčení není, u nás je to často hezké spíše obyvatelstvu navzdory a na chátrající pozůstatky po okradených šlechtických rodech a vyhnaných sudetských Němcích bývá smutný pohled. A dnes aby se člověk bál, když se začne stavět nebo rekonstruovat. Po dlouhá staletí si lidé zakládali na klasických vzorech a kvalitním řemeslném provedení, pak však "moderní doba vzala věcem proporce, zavrhla uměřenost a tradici, zničila hierarchii, takže lidé často už nejsou schopni rozeznat, co je hezké a co ošklivé, co se kam hodí, jaký materiál a tvar použít, aby nepůsobil vulgárně, lacině, křiklavě". (9/10)

2 28.07.2024

Peňásovy texty jsem měl vždy rád, jen mi sešel z očí po jeho odchodu z LN (kde se naše profesní cesty krátce protnuly). Snad i proto mě pak nadchlo, když se mi dostal do ruky tento (v pořadí třetí) díl jeho vlastivědných cestopisů, ač s nádechem ponurých covidových časů, které by si člověk už raději ani nepřipomínal. Jiří Peňás je sečtělý intelektuál, svými slovy "flanér", jehož zajímá cokoliv, byť ne nutně do hloubky, potlouká se po krajině a umí vychutnávat její možnosti, i když jsou omezené, zkrátka "když se chce, je Japonsko i v Prešově". Díky tomu nachází cosi zajímavého i na nenápadných místech, třeba pána sekajícího trávu v Tochovicích, jemuž v žilách proudí trochu schwarzenberské krve, nebo památník Antonína Švehly za Ždánicemi u Kouřimi, po druhé světové válce zamaskovaný za pomník jejím obětem. Hojně připomíná více i méně známé rodáky, třeba básníka a překladatele aztécké poezie Ivana Slavíka z Hořovic nebo samorostlého fotografa-voyeura Miroslava Tichého z Kyjova. Nejvíce pozornosti však věnuje památkám. Antické chrámy u nás sice nemáme, přesto takřka v každé vesnici stojí půvabné připomínky historie, které tam zůstaly po šlechticích, statkářích, průmyslnících, církvích, mnišských řádech a také po Židech a Němcích, s nimiž všemi jsme ve 20. století svorně zametli. Není divu, že po tomto velkém dějinném úklidu dnes mnohé památky působí jako "vetešnictví s předměty, které kdysi žily bohatým životem a významem a dnes je to zbytek světa, který zmizel a kterému rozumí jen pár podivínů". Tento povzdech je od opuštěného kostela v podřipských Ledčicích a podobná sympaticky staromilská melancholie dýchá z mnoha výprav. Pořád jsme na tom ale lépe než Slováci s centry historických měst "ohlodanými na kost", vybydlenými od Romů a obklopenými panelovými sídlišti. Naopak při cestách do Rakouska si Peňás všímá milých pozůstatků dávného klidu podunajské monarchie, jako v esterházyovském paláci v Eisenstadtu, kde ve druhé polovině 18. století žil a skládal Joseph Haydn, pevně zakotvený v křesťanské víře, která "dávala člověku jistotu, ke které se my už nedovedeme ani přiblížit". (9/10)

2 27.07.2024

V zimě 1941 si šestnáctiletý Valja zapsal, že až jednou skončí obléhání Leningradu, dal by si bramboračku s houbami a masové koule s kaší, ale že "nemá cenu o tom snít, protože se nedožijeme toho, abychom to ještě někdy jedli". Zemřel o pár měsíců později, blokáda trvala další dva roky a hladu podlehl milion lidí... Witold Szabłowski ukazuje, že politická moc se často demonstruje přes jídlo a bohužel to nejsou jen opulentní hostiny mocných, ale i cílené vyhladovění populace. Málokde je to tak patrné jako v Rusku, kde pohostinnému lidu s prostou (ale chutnou) krmí vládne nelítostná imperiální moc, která se neštítí deportací ani uměle vyvolaného hladomoru jako na Ukrajině ve 30. letech. Devadesátileté stařenky vzpomínají, že zázraku přežití se dostalo jen tomu, kdo loupil a kořistil, nebo těm, kdo pracovali třeba ve školní kuchyni, kde přece jen něco k snědku bylo. Autor vyzpovídal i kuchařky, které vařily při tragédiích sovětského režimu; ty v Afghánistánu plakaly pro mladé hochy semleté ve válce s nejasným smyslem, ty od Černobylu nechaly v lese zamořeném radiací své mládí (z patnácti jich třicet let po havárii osm nežije a šest má vážné zdravotní problémy). Druhá rovina knihy vypráví o vládcích Kremlu, jejich kuchařích a chutích. Paradoxně platilo pro Mikuláše II. i pro Leonida Brežněva, že ač se jejich stoly prohýbaly pod horami kaviáru a dalších pochoutek (jako salát Olivier s tetřívky a raky), car posnídal jen jedno vejce a generální tajemník jedl hlavně pečené brambory s klobásou nebo smetanou. Být osobním kuchařem je celoživotní poslání, po smrti vůdce nesmějí "ličnici" vařit v Kremlu a oddanost dovedl až do krajnosti Ivan Charitonov, jenž následoval carskou rodinu do bolševického zajetí a byl spolu s ní v červenci 1918 v Jekatěrinburgu popraven... Kniha je plná postřehů z "kulinární historie", třeba že účastníci Jaltské konference (1945) pojídali okouna se šampaňskou omáčkou či krocana s kdoulemi, zatímco při podpisu Bělověžské dohody, která v prosinci 1991 ukončila existenci Sovětského svazu, se podával guláš z divočáka uloveného ukrajinským premiérem. A v neposlední řadě je kniha zajímavým pohledem na Rusko ještě v době, kdy polský reportér mohl hovořit třeba s lidmi, kteří připravují menu pro kosmonauty, zatímco po invazi na Ukrajinu jej zcela ovládla propaganda, jejíž součástí je i fabulace o Putinově dědečkovi, jenž měl vařit Rasputinovi, Leninovi i Stalinovi. (10/10)

8 30.06.2024

(SPOILER) V druhém díle se vracíme na Arrakis, která se změnila k nepoznání. Několik let po džihádu s miliardami mrtvými, ze kterého se bude vesmír vzpamatovávat stovky generací, se na pouštní planetu sjíždějí poutníci za prorockým imperátorem Muad'Dibem a jeho zbožštělou sestrou Alií. Jestli už první díl Duny nedal čtenáři nic zadarmo, tak u Spasitele Duny složitost vyprávění hraničí místy až s nesrozumitelností, události posledních let zůstávají jen v tajuplných náznacích, vztahy mezi postavami a politický kontext je třeba si spíše domýšlet. Z Paula vyprchala veškerá lidskost a působí jako bezvládná skořápka, vedená předzvěstnou schopností do jediné z myriád možných budoucností, která nepovede k jeho smrti a vyhlazení jeho rodu. Jsou to okamžiky, kdy "samotná budoucnost lidstva závisí na poměrně prostých činech jednoho jediného člověka" a Paul přitom čelí rafinovanému spiknutí mocných protivníků - kosmické Gildy, Bene Gesseritu, podivných Tleilaxanů a jeho vlastní zákonné manželky, zahořklé princezny Irulán. Celkově to působí spíše jako epilog k prvnímu dílu, respektive jako (nezbytné) přemostění mezi ním a osudy další generace rodu Atreidů. (7/10)

8 08.06.2024

(SPOILER) Herbertův svět je svébytnou kombinací klasických futuristických motivů a zvláštní starosvětské atmosféry s nádechem islámské kultury. Je to sci-fi verze feudalismu, imperátor uděluje vznešeným rodům v léno celé planety, mezi kterými se dá cestovat jedině v lodích řízených navigátory kosmické Gildy, v pozadí pak utkává sítě genetických manipulací sesterstvo Bene Gesserit. Po dávné galaktické válce proti myslícím strojům však složitější výpočty a dedukce místo počítačů provádějí speciálně trénovaní mentati a boj se vede hlavně chladnými zbraněmi (kvůli ničivému efektu při kontaktu laserpalu s obranným štítem). Středobodem tohoto vesmíru je planeta Arrakis, jejíž pouště skrývají nejen drahocenné koření zvané melanž, ale i obávané písečné červy... A tato planeta zvaná též Duna se stává dějištěm zákeřného spiknutí imperátora a prohnaného barona Harkonnena proti vévodovi Atreidovi, které jim však záhy zhořkne kvůli jeho přeživšímu synovi Paulovi. Díky melanži nahlédne do budoucnosti a mezi všemi možnými variantami nachází skulinu, jež mu umožní přežít a chopit se moci. Jelikož ale "začátky jsou velmi choulostivá doba", Paul váhá, zda své vidině podlehnout, naplnit proroctví fremenů a jako božský vůdce těchto neohrožených jezdců na písečných červech se postavit imperátorovi a rozpoutat džihád, v němž budou fanatické pluky pod vlajkou Atreidů drancovat vesmír ve jménu proroka Muad'Diba... První díl Duny nedá čtenáři nic zadarmo a chvíli trvá, než se sžije s jeho aktéry a zákonitostmi, dost v tom ale pomáhají výborné filmy Denise Villeneuva a potom to stojí za to. (9/10)

12 01.06.2024

Tento otevřený knižní rozhovor je ideální pro každého, kdo se zajímá o život a názory člověka, jenž bude dalších deset let předsedou Ústavního soudu. Josef Baxa je jednou z mála všeobecně respektovaných autorit mezi českými právníky, byl totiž takřka u všeho podstatného, co se v tuzemské justici v posledních čtyřech dekádách odehrálo. Začínal v 80. letech jako trestní soudce, po roce 1989 se podílel na budování nového režimu jako soudce (při rozhodování o rehabilitacích) i funkcionář (jako místopředseda plzeňského krajského soudu a později náměstek několika ministrů spravedlnosti v čele s Otakarem Motejlem). V roce 2003 pak využil unikátní příležitosti vybudovat "nový soud bez zátěže z minulosti", vsadil na mladší generaci právníků a dnes je Nejvyšší správní soud ozdobou justice a Baxovou největší zásluhou. Ve vztahu k fungování justice je orientovaný na výsledek, tedy aby se soudci neuchylovali při "vyřizování věcí" k formalismu a alibismu, nýbrž aby účastníkům "srozumitelně vysvětlili, zda jsou v právu nebo ne, a pokud nejsou na správné adrese, kam tedy mají jít". A jako "právní romantik" rád vypráví o tom, s kým by se soudci (ne)měli stýkat nebo o tom, že rozsudky by měla být radost číst. Jenže sám Baxa ve své kariéře pravidla leckdy překračoval. Vzpomíná třeba na to, jak už tři měsíce před jmenování soudcem vedl jednání a vyhlašoval (trestní!) rozsudky pod jménem svého kolegy, jak se při skandálu na plzeňských právech přimlouval u vedení fakulty (kterou spoluzakládal) za svou dceru nebo jak těsně unikl kárnému řízení za souběh soudcovské a náměstkovské funkce. Toho rozporu si ale sám je vědom a nevyhýbavě říká, že už by nezopakoval některé věci, které byly systémově špatně: "Tehdy jsem si říkal, že přece máme dobré úmysly. Jenže zákony a zvyklosti se mají vytvářet pro špatné počasí - právě proto, aby je nezneužil někdo se zlými úmysly." Pro mě je Josef Baxa jednoznačně pozitivní postavou, ale zdaleka ne všichni uchazeči o vysoké pozice (nejen v justici) jsou ze stejného těsta a uvědomují si, že "čím větší moc a vyšší postavení, tím uměřeněji se s tím musí zacházet". (10/10)

4 26.03.2024

ČT má reportéry na Ukrajině nepřetržitě od začátku invaze, díky čemuž přináší bezprostřední postřehy a příběhy, které přibližují válečnou realitu daleko lépe, než rutinní zprávy o dobytých vesnicích a ztrátách na životech a technice. Velmi dobře funguje i knižní podoba ve formě kroniky, zachycující dění v roce 2022. Z něj sice Ukrajina vyšla pobořená a s nespočtem uprchlých, zabitých a zraněných obyvatel, avšak s narovnanou páteří jako hrdá země, která se ubránila snaze Moskvy o bleskovou "speciální vojenskou operaci" a instalaci loutkové vlády. Nepovedená invaze v očích Ukrajinců zbavila Rusko aury neporazitelné velmoci a sovětskou mentalitu podřízenosti vystřídalo odhodlání zbavit vlast okupantů. Zaujaly mě dva konkrétní vjemy z války. David Borek v dubnové reportáži z okolí Kyjeva popisuje, že vůní války pro něj je "intenzivně štiplavé aroma borovic, rozštípnutých explozemi granátů" v lesích kolem satelitních městeček jako Buča a Irpiň, kam se lidé z metropole hojně stěhovali a dnes jsou synonymy masakrů okupantů na civilistech... Pavel Polák si pak při červencové návštěvě Oděsy všímá, že zvukem války pro něj je "nepříliš hlasité kvílení sirény", která se rozezní ve všech městech v trajektorii každé rakety vystřelené Ruskem. Jenže zní pětkrát denně půl roku, lidé už neběží hned do krytu a dál se koupou v moři (ač je plné min). Nerozvážnost? Snad ano, ale "lidé se i v nejhorších podmínkách pokoušejí žít dál, protože nic jiného jim nezbývá". Válka nakonec znamená hlavně hodně tvrdé práce pro všechny - vojáky, zdravotníky i novináře, kteří se ocitají v nebezpečných a emočně vypjatých situacích. Jen pár dnů předtím, než si Michal Kubal pořídil památné selfie po rozhovoru s prezidentem Zelenským, byl svědkem pohřbu dvouletého chlapce, jenž zemřel pod troskami domu zasaženého ruskou raketou... Knihu obohacují i pohledy na válku z "domovských štací" zpravodajů v Polsku, Německu, Izraeli či Turecku. Karel Rožánek pak doplňuje ponurý obraz Ruska se zmanipulovanými volbami, zatýkáním a strachem z mobilizace. (8/10)

4 24.03.2024

(SPOILER) Co všechno je člověk ochoten udělat, aby unikl svému osudu? Ta proměna je až neuvěřitelná. Oplácaný kluk v teplácích z chudé venkovské rodiny přijíždí studovat na gymnázium v Amiens a jen o pár let později chodí na věhlasnou pařížskou univerzitu a popíjí víno s šéfem americké banky na gauči z ledního medvěda. Édouard Louis ve své nejnovější knize líčí, jak se vzepřel svému třídnímu původu, který ho předurčoval, aby zůstal bez vzdělání v zajetí alkoholu a podřadných zaměstnání jako zbytek jeho rodiny. Naopak toužil po tom, aby mu nic neteklo, protože "prožít všechno znamenalo pomstít se za místo, které mi svět přisoudil při narození". Je to docela typická ambice talentovaných lidí z neprivilegovaného prostředí prorazit "skleněný strop" a nespokojit se s posunem "o stupínek výš", ale prosadit se rovnou ve "velkém světě". Klíčovou ingrediencí Louisova příběhu je jeho homosexualita. Když vzpomíná, jak už jako čtyřletý toužil po chlapcích na dvoře školky, dává to jeho útěku z komunity homofobních vesničanů nádech takřka mytické nevyhnutelnosti. A je to právě coming out, který ho od minulosti definitivně odstřihne a strhává jej do víru života movitých gayů, kteří si blonďatého fešáka vydržují a umožní mu žít jeho vytoužený pařížský život. Není to ale zadarmo. Jeho posedlost změnou po sobě zanechala spoušť v podobě zpřetrhaných vztahů s rodinou a rozbitých přátelství s lidmi, kteří mu nezištně pomáhali, aby se stali jen dalším stupínkem na žebříku jeho společenského vzestupu. (7/10)

2 13.03.2024

Vynikající syntéza českých historiků, shrnující vše podstatné od Clermontského koncilu (1095) a dobytí Jeruzaléma (1099), přes střídavé úspěchy dalších křížových výprav a katastrofu u Hattínu (1187) až po úpadek křižáckých států končící pádem Akkonu (1291). Je to fascinující etapa středověkých dějin s tajemnými rytířskými řády templářů a johanitů nebo s legendárními postavami jako Petr Poustevník, král Richard Lví Srdce, sultán Saladin či malomocný jeruzalémský král Balduin IV. Oficiální církevní verze vykreslovala křižáky jako vznešené a zbožné rytíře, osvobozující svatá místa od nadvlády nevěřících barbarů. Pro kulturně vyspělejší Araby (i Byzantince) to však vypadalo spíše jako loupeživý výboj germánských nájezdníků, zfanatizovaných radikálními kazateli. V první kruciátě sice (až zázračně) smetli zpohodlnělé a navzájem se svářící Araby, jenže udržet nově vzniklé křižácké státy se ukázalo jako nemožné bez vojenské podpory evropských vládců, jejichž armády musely putovat přes nehostinnou Anatolii nebo volit nákladnou cestu přes moře. Pak se křižáci mohli stát pouhými žoldáky v mediteránních mocenských hrách, jako když čtvrtá křížová výprava v režii benátského dóžete zamířila proti byzantským državám a nakonec vyplenila Konstantinopol (1204). Úpadek moci Byzance je ostatně - spolu s nepřátelstvím mezi křesťany a muslimy - nejtrvalejším politickým dědictvím kruciát. Přitom to byl právě byzantský císař Alexios I., jenž koncem 11. století po porážkách od Seldžuků žádal západní vládce o vojenskou pomoc... "Svatá válka" nakonec přinesla trvalé výsledky až na Pyrenejském poloostrově a v Pobaltí. Co je ale v historii "trvalé"? Jeruzalémské království či Antiochijské knížectví existovaly bezmála dvě století, jen o něco déle se píší dějiny USA. Několik generací se narodilo i zemřelo ve světě, jehož nedílnou součástí byly tyto křižácké státy, po nichž zůstalo "jen několik hradních ruin a gotických oblouků" nad vyprahlou krajinou... (9/10)

4 05.03.2024

Vyzvánějící telefony u chladnoucích těl obětí... "Máma... Máma... Máma..." Volání, na která už nikdo neodpoví... To je brutální tečka za posledním pokusem věčného outsidera prosadit se ve světě, jehož výsledkem je kromě 1518 stran manifestu o nutnosti osvobození Evropy od multikulturalismu především vražda 77 lidí, z většiny teenagerů na táboře mladých socialistů. Autorka stejně jako ve výborné knize Dvě sestry (2016) formou tzv. dokumentárního románu rekonstruuje události dle archivních záznamů a rozhovorů s účastníky. Vypráví příběh jednoho zradikalizovaného Nora, jenž se rozhodl strhnout s sebou do propasti celý svět. Jeho matka si nesla trauma z vlastního bezútěšného dětství, jeho otec byl chladný a odvrhl jej; těch odmítnutí se za jeho mládí navršilo mnoho - neprorazil mezi sprejery ani v politice, neuspokojilo ho přijetí mezi zednáře, nic nevystudoval a peníze vydělal jen prodejem falešných diplomů. Je to až surrealistický obraz, jak ve své "prdírně" v matčině bytě mezi pařením World of Warcraft hromadí zbraně, plánuje teroristický útok a sepisuje manifest ve jménu templářského řádu, který si vybájil, aby "vypadal jako zajímavý, ne jako neúspěšný člověk". Breivik chtěl být opěvován jako novodobý křižácký rytíř, ze znaleckých posudků v soudním procesu však vyšel spíše jako osamělý a prázdný muž, přesvědčený o vlastní výjimečnosti a frustrovaný z vršících se selhání. Právě takto vzniká zlo. (A proto je důležité, aby bylo časem zveřejněno maximum informací i o střelci z FF UK.) Není snadné to napsat, ale je až neuvěřitelné, jak tvrdě tento "osamělý vlk" zasáhl norskou společnost na těch nejcitlivějších místech - bombou před vládní budovou a masakrem na táboře pro budoucí poslanecké asistenty a ministerské úředníky. Norský stát při zásahu proti němu fatálně selhal - vrtulník není k dispozici, vysílačky nefungují, policejní člun se potápí, zásadní informace z tísňové linky (o podezřelém muži v uniformě a SPZ jeho dodávky) zůstane nepovšimnuta na žlutém lístečku; přitom Breivik na ostrově Utøya "zabíjel průměrně jednoho člověka za minutu". Vyznění příběhu zabolí - zatímco přeživší a rodiny obětí jsou mladými socialisty vnímány jako přítěž jejich sluníčkové image, každá Breivikova absurdní žádost o lepší podmínky ve věznici rezonuje v médiích po celém světě, protože jeho čin z něj zkrátka udělal celebritu. (10/10)

7 21.02.2024

(SPOILER) "Spojitosti se najdou vždycky, stačí chtít." Co ale může spojovat kyvadlo v pařížském technickém muzeu, pád Akkonu, jezuitského badatele Kirchera, jakési popelikány nebo synarchii? Trojice nakladatelských redaktorů se při procházení rukopisů všemožných "ďáblologů" rozhodla všechny ty myšlenky a teorie zkombinovat dohromady. A jako kabalistická metoda temura vychází z toho, že lze nalézt pravý význam Tóry změnou pořadí písmen a slov, tak Casaubon, Belbo a Diottalevi stvoří ultimátní Plán na ovládnutí světa. Jenže jako v pohádce o Pejskovi a Kočičce si na jejich "dortu" smlsnou okultisté v čele s tajemným panem Aglièm, osvojí si Plán, had začne požírat vlastní ocas a nevinná intelektuální hříčka se mění v dobrodružství ve stylu Dana Browna. Je to mimořádně komplexní kniha (včetně řazení kapitol podle kabalistických sefir), někdy k neučtení, jindy k popukání, každopádně je to esence myšlenkového světa profesora Eca, který si liboval ve slepých uličkách lidského poznání, mystifikacích, hermetismu atd. Sarkasticky se vysmívá všem soudobým ezoterickým podvodníkům, kteří ale jen jdou vstříc přirozenému lidskému sklonu k hledání čehosi, co "prochází všemi náboženstvími, vším věděním, všemi filozofiemi". Může to mít podobu pátrání po Tajemství, které oficiální náboženství skrývají, nebo představy o Neznámých nadřazených, osnujících osud světa. Ezoterika a okultismus jsou atraktivními náhražkami víry, ať už v boha nebo v sebe sama, nadto se jejich kazatelé nemusejí zaobírat pravdou, protože "když někdo předstírá, bohužel mu všichni věří"... Ač ústřední příběh trochu vyznívá do ztracena, je to geniální kniha, jež obsahuje vše od encyklopedických pojednání o templářích či rozenkruciánech přes brazilské rituály vyznavačů umbandy až po byznysplán nakladatelství Manuzio, které se obejde bez čtenářů, protože má bohaté autory, jakkoliv bez talentu i soudnosti. Jak pravil pan Garamond: "Stačí se převléknout za květiny a včely přilétnou." (9/10)

13 18.02.2024

Měl jsem chuť přečíst si uprostřed zimy něco lehčího, tento nepříliš sourodý soubor textů napříč zhruba patnácti lety ale nepřináší takřka nic nového oproti autorovým (vesměs zábavným i podnětným) knihám o USA, Německu, Izraeli nebo Británii. Přesto to není marné, protože Tenenbom nemudruje od sójového latté z hipsterské kavárny, ale poctivě ověřuje fakta v terénu a klade nepříjemné otázky přímým aktérům. Všímá si všudypřítomného antisemitismu a plíživého pronikání progresivistické politické ideologie do všech koutů západního světa. Jako by to byl nový lidský druh, který "bude žít zdravě, bude podporovat svatby gayů a Palestinu, přestane kouřit, bude bojovat s klimatickou změnou a jezdit na kole". Nejenže ale "uvnitř každého progresivisty je totalitář, který se touží dostat ven", ale Západ také stále více ustupuje ropným režimům, které šíří islámský fundamentalismus podporou propagandistické Al-Džazíry i teroristů z Hamásu a Hizballáhu. Je ale docela potěšující, že kapitola z Brna líčí Česko jako ostrov příjemné normality v bláznícím světě. (5/10)

4 08.02.2024

(SPOILER) Po poněkud utahaném začátku druhý díl otevírá dvě linie, které se v příběhu střetávají jako černá a bílá. Na jedné straně je to zpověď Alexe Bleache coby manifest rockové generace, pro kterou hudba znamenala vše. Ti lidé neproseděli život před televizí, ale prožili jej na koncertech, zkrátka tak, že "se ve všech ohledech shodoval s jejich sny". Posledním exemplářem tohoto druhu je Vernon Subutex, jemuž se nakonec žije nejlépe na ulici, protože "má úplně všechno na salámu a bere věci, jak přicházejí". V pařížském parku Buttes-Chaumont a v jednom přilehlém baru se stává jakýmsi kazatelem, jako DJ dovede lidi vtáhnout, dostat je do transu, aspoň na chvíli díky němu vyklouznou z ubíjející všednosti a okusí svobodu a nespoutanost jeho bohémského světa. Jeho rubem je démonický producent Dopalet, jenž dává okázale na odiv svou moc, aby zamaskoval vlastní povrchnost a prázdnotu. Zajímavý je motiv protestů escrache, kdy lidé berou spravedlnost do vlastních rukou a obnažují poklesky mocných přímo před jejich domy. Každopádně jsem zvědavý, jak obě zápletky - pomsta za Vodku Satanu i rockové "tábory lidu" - dopadnou v posledním díle. (9/10)

4 14.01.2024

(SPOILER) V roce 2018 jsem sotva zaznamenal zprávu, že Nobelova cena za literaturu nebude udělena kvůli jakémusi sexuálnímu skandálu. Tato kniha rekonstruuje, jak v říjnu 2017 - kdy explodovala kauza Harveyho Weinsteina a rozhořelo se hnutí Me Too - jedna mladá kulturní redaktorka začala pátrat po tom, zda není něco shnilého i ve státě švédském. A jeden drb se během měsíce rozvinul v investigativní text na titulní stránce deníku Dagens Nyheter, v němž 18 žen obvinilo přední postavu švédského kulturního života ze sexuálního obtěžování a v několika případech dokonce ze znásilnění. Jean-Claude Arnault sice neprorazil jako fotograf ani divadelník, založil ale proslulý stockholmský kulturní klub Forum a vzal si Katarinu Frostensovou, básnířku a hlavně členku Švédské akademie, skupiny 18 vyvolených (jen Švédů), kteří spolu s Nobelovou cenou propůjčují laureátům i celosvětovou literární nesmrtelnost. Arnault skrze svou ženu využíval akademii k čerpání peněz do své kapsy a k získávání vlivu, kterým se naučil uspokojovat svůj chtíč. Jak vystihla jedna z jeho obětí, světu umění se dokázal přiblížit jen tak, že "obtahoval kreativní ženy a vydíral je tím, že jim může zničit - nebo naopak nastartovat - kariéru". Přesto byly jeho vazby k dalším členům akademie tak úzké, že se instituce postavila k aféře čelem až po několika otřesech, které ji málem připravily o veškeré renomé. Za všemi těmi podrobnostmi a švédskými jmény vidím několik obecnějších sdělení. Za prvé, jaká je síla nezávislých médií, které dokážou dát hlas i bezejmenným, kteří si netroufají sami postavit mocným. Nakonec i v Česku máme podobnou kauzu, kdy dva novináři sesbírali svědectví několika dívek a posvítili na veřejné tajemství, že Dominik Feri je sexuální predátor. Za druhé, i sebevznešenější instituci nakonec tvoří jen lidé, co mají libůstky a vrtochy. Moc korumpuje, přičemž mocní ji často projevují právě sexuálním nátlakem. A za třetí, společenské elity jsou bohužel plné "upírů" jako Arnault, kteří sami nic nevytvořili a nedokázali, ale postupně se přisáli k úspěšným a vlivným, až stanuli po jejich boku. (8/10)

2 23.12.2023

Výjezdy, pitvy, výslechy, rekognice, balistika, tyto pojmy určovaly život plukovníka Mareše posledních třicet let. Jako řadový kriminalista a pak i šéf pražského oddělení vražd pracoval na těch nejsledovanějších kauzách a řadu jich později přiblížil veřejnosti jako scénárista jediných krimiseriálů, u nichž se skuteční policisté nechechtají ani nestydí. Případy 1. oddělení i Devadesátky měly takový úspěch, protože je napsal sám život a scénárista nepotřebuje klišé, protože může jen vybrousit k dokonalosti reálné kauzy a okořenit je autentickými střípky z vyšetřování. Kniha dobře ukazuje, že ač práce na mordpartě může vypadat lákavě, je i hodně těžká a vysilující. Vražda je ale tak brutální útok na základy lidské společnosti, že policie musí dopadení pachatele věnovat maximální úsilí. Její práce je ale mnohem drsnější než u Columba a Poirota, kteří měli mrtvoly bez krve a sofistikované pachatele. Oproti němu čeští kriminalisté pátrají mezi bezdomovci, vyslýchají pologramotné pachatele a těla obětí se nacházejí v tak pokročilém stadiu rozkladu, že by to nevydýchal ani Tarantino... Jako advokáta mě zaujaly postřehy o praktických postupech vyšetřování a o tom, že dobrý kriminalista není jen pracovitý a pečlivý, ale musí mít i "šestý smysl" při vedení výslechů či vyhodnocování vyšetřovacích verzí. Nejsilnější je pasáž o tom, jak ničivý je zásah zločinu do života běžného člověka. I když totiž oběť přežije, fyzické i psychické následky si nese do konce života. A pokud zemře, pozůstalí se málokdy vzpamatují a jedinou útěchou je jim trest pro pachatele, případně vlídné slovo kriminalisty, který s nimi zůstane v kontaktu a supluje jim péči, ve které stát naprosto selhává. Velmi povedená je audiokniha v podání Miroslava Hanuše čili seriálového majora Korejse. (9/10)

15 21.12.2023

S nadhledem napsané vzpomínky "obchodníčka s chichotáním s vtipy o parkování, který byl z neznámých důvodů povýšen na filmaře" a přes padesát let točí se zběsilou kadencí jednoho filmu za rok. Jako kluk obdivoval ikony jako Groucho Marx (a desítky dalších komiků a herců, jejichž jména nám dnes nic neříkají), první dolary vydělal posíláním vtipů do novin a prorazil i jako komik, nakonec se ale proslavil svéráznými konverzačními filmy, natočenými jakoby líně, se scénami na jeden záběr a bez detailů, ale s osobitým humorem coby jediným způsobem, jak vzorovat vědomí smrtelnosti a nesmyslnosti lidského bytí. Ač nikdy nenatočil "velký" film ani neměl obří komerční úspěch, nepřehlédnutelnou postavou Hollywoodu se stal i proto, že snad v každém svém filmu ztvárnil roli neurotického intelektuála, chrlícího jednu vtipnou repliku za druhou. Vyprávění o jednotlivých filmech ale až tak zajímavé není a daleko více pozornosti poutá obšírné líčení války s Miou Farrow. Ač byl Woody Allen v oficiálních vyšetřováních očištěn, dodnes jsou živé představy, že znásilnil její nezletilé zaostalé (adoptivní) dítě a vzal si jej za ženu (Soon-Yi) a že obtěžoval její dceru Dylan (pro níž se stalo zdrojem obživy vyprávění příhody, jak ji měl jako sedmiletou v podkroví osahávat). Allen z toho všeho vychází sice jako podivín, ale přece jen uvěřitelněji než Mia, jež sbírá adoptivní děti jako plyšáky a toxicita z ní přímo prýští. Je to příběh o židovském klukovi z Brooklynu, jenž měl dost píle i štěstí a splnil se mu sen o koktejlech na Manhattanu, mohl točit filmy podle vlastních scénářů a obsazovat do nich krásné herečky a randit s nimi. A současně nostalgické vzpomínání na neopakovatelnou druhou polovinu 20. století, kterou dnešní progresivistická vlna touží zadupat do země spolu se všemi obyvateli tohoto skanzenu machismu, kolonialismu a nevím čeho ještě. Ostatně i Woody Allen je jedním z těch, koho "cancel culture" smetla. (8/10)

4 09.12.2023