Škola Malého stromu přehled

14.12.2024

Nazdar loupežníci,
dnes ráno se mě můj desetiletý syn zeptal, která knížka je moje nejoblíbenější. Po krátkém přemýšlení jsem mu řekl, že Škola Malého stromu. Tohle je tedy vyznání lásky.
Před pár lety jsem byl na svatbě, kde husitská farářka místo očekávané Bible četla z téhle knihy. A nebyla to ta mediálně známá lesbička, abyste věděli. Byl to jen další člověk, kterého stejně jako mě zasáhl způsob, jakým se v knize mluví o lásce a co to znamená někoho milovat.
Nemůžeš milovat něco, čemu nerozumíš. Nebo tak nějak, odpusťte prosím nepřesnou formulaci, včera jsem vypil docela dost vína, jedu do práce a knížka leží doma v knihovně, takže se do ní nemůžu podívat. Každopádně tohle bude důvod, proč miluji tu knihu. Dědečkovi, jedné z hlavních postav, totiž rozumím naprosto dokonale. Rozumím jeho odporu k zákonu, který mu dělá problémy, aby mohl v klidu žít. My amatérští zahradníci prožíváme to samé. Dědeček schovával vysoko v horách palírnu. My schováváme... Ehm ehm, asi vám to došlo.
Rozumím i jeho odporu k politikům. Rozumím jeho smutkům i radostem. Také se mi líbí sedět na hřebeni hor a pozorovat východ slunce.
Autora komentovat nebudu, četl jsem od něj ještě jednu knihu a Škola Malého stromu stojí úplně někde jinde. Je to solitér, který z podstaty vesmíru měl vzniknout, jsem vděčný, že vznikl a jediné co, že vzešel z pod rukou nepravděpodobného člověka.
Takže nehloubejte nad tím, co je v knize zahořklého, ale soustřeďte se na to krásné. Je tam toho spousta.

08.12.2024

Jedna z nostalgických knih z dětství, kterou jsem si pamatoval jen matně. Srub v horách, indiánská babička a moudrý dědeček, jenž učí chlapce rozumět přírodě. Takoví lovci a sběrači (a paliči whisky) ve třicátých letech 20. století, kteří chtějí žít v souladu s vesmírem, hledět si svého a nikomu neškodit. Při čtení v dospělosti ale tento romantický obraz chytá temnější odstíny, které souvisejí i s vědomím, kdo knihu napsal. Dědečkova "moudrost" je totiž často spíše primitivní odpor vůči civilizovanému světu čili "zákonu". Je to "moudrost" člověka, který odsuzuje vše, čemu nerozumí (a nechce rozumět), jako třeba neznámá slova, která prý vymysleli autoři slovníků, aby jimi politici mohli balamutit obyčejné lidi. Jsou to životní názory starého muže, v jehož rodinné historii se spojila zahořklost poraženého Jihu po občanské válce a tragický příběh původních obyvatel, vyhnaných do západních stepí Oklahomy v pochodech smrti známých jako Stezka slz. Snaha o nezávislý život v souladu s přírodou je připomínkou ztraceného světa zlomeného lidu, jehož poslední příslušníci jsou roztroušení po Apalačských horách. Odporu proti "zákonu" se nelze divit, přístup amerického státu k původním obyvatelům byl totiž skutečně odpudivý (včetně snahy "civilizovat" je v internátních školách). Na druhou stranu, snad ještě horší byl přístup jižanských států k černochům a tam byl autor knihy (pod jménem Asa Carter) v 50. a 60. letech jedním z nejradikálnějších aktivistů za segregaci, dokonce v Alabamě založil odnož Ku Klux Klanu... Je tedy těžké hodnotit knihu, ve které se spojuje cit k přírodě a historická zahořklost, nadto z pera člověka, jenž patřil k tomu vůbec nejodpudivějšímu, co kdy americká politika vyprodukovala.